11 Tdo 461/2005
Datum rozhodnutí: 28.04.2005
Dotčené předpisy:




11 Tdo 461/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. dubna 2005 o dovolání obviněné B. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2004, sp. zn. 4 To 327/2004, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 277/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. února 2004, sp. zn. 6 T 277/2002, byla obviněná B. K. uznána vinnou trestným činem pohrdání soudem podle § 169b tr. zák. a byl jí za to uložen trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. Podle zjištění soudu se obviněná trestného činu dopustila tím, že dne 15. 11. 2001 v dopoledních hodinách v budově Městského soudu v Brně, v jednací síni č. 38, při projednávání trestní věci sp. zn. 2 T 156/2000, obviněných M. B. a A. K., hlasitými výkřiky rušila průběh hlavního líčení a na napomenutí samosoudce reagovala urážlivými poznámkami a gesty a plivala na zem, v důsledku čehož proti ní muselo být zasáhnuto justiční stráží.

Proti tomuto rozsudku podala obviněná B. K. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2004, sp. zn. 4 To 327/2004, podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.

Obviněná B. K. podala prostřednictvím obhájce proti výše označenému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání vytkla, že soudy nesprávně dospěly k závěru, že její jednání je trestným činem, neboť nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty stíhaného trestného činu. V tomto směru vyslovila názor, že podmínkou spáchání trestného činu je opakované urážlivé nebo soud znevažující jednání pachatele. Znak opakovanosti znamená, že není možné za jeho naplnění pokládat probíhající, avšak nepřerušované a kontinuální jednání pachatele. Aby bylo možno chování pachatele posuzovat jako opakované pohrdání soudem, musí vždy jít o dva nebo více vzájemně přerušených a jednoznačně oddělených činů. Podle názoru dovolatelky opakovanost nemůže být naplněna pouze jediným jednáním, byť rozčleněným do několika dílčích částí. Soudy zvolily extenzivní výklad tohoto znaku v neprospěch obviněné a neprávem ji tedy uznaly vinnou trestným činem pohrdání soudem podle ustanovení § 169b tr. zák. Dále pak dovolatelka vytkla soudům, že neprovedly dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění charakteru a závažnosti jejího jednání, když svědci A. K., JUDr. Ž. a soudní zapisovatelka nebyli vyslechnuti. Neúplnost skutkového zjištění je vytknuta i ve vztahu k ukládání trestu s tím, že soud si neopatřil podklady pro zjištění majetkových poměrů obviněné z hlediska případného uložení peněžitého trestu, a proto došlo k tomu, že uložení jednoho z přípustných druhů trestu bylo vyloučeno v důsledku nedostatečného skutkového zjištění. Poslední dovolací námitkou je argumentace obviněné o nedostatku materiální podmínky trestnosti jejího činu. Dovolatelka poukázala na to, že jednala pod tíhou situace, kterou vnímala jako nespravedlivou, nepronášela vulgární nebo hanlivá prohlášení a její jednání nebylo tedy natolik společensky nebezpečné, aby se mohlo jednat o trestný čin. Neadekvátním řešením by bylo projednání věci v rámci přestupkového řízení. V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení v plném rozsahu zrušil.

K podanému dovolání obviněné se nejvyšší státní zástupce vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství tak, že je pokládá za zjevně neopodstatněné. Poukázal na to, že obviněná se v jednací síni chovala způsobem, který naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu pohrdání soudem podle § 169b tr. zák. Státní zástupce především zdůraznil, že obviněná navzdory několika napomenutím ze strany soudce se opakovaně chovala způsobem hrubě urážejícím vážnost soudu a znevažujícím institut soudního řízení. Dovolatelkou předložený výklad pojmu opakovaně vyhovuje pouze té alternativě posuzované skutkové podstaty, která postihuje zmaření jednání soudu, neboť pojmově je vyloučeno, aby bylo vícekrát zmařeno jedno soudní jednání. Jestliže však pachatel pokračuje v urážlivém a soud znevažujícím jednání, navzdory tomu, že byl opakovaně soudcem řídícím jednání napomenut, a to dokonce tak, že je nutno zavolat justiční stráž, naplňuje takové jednání pachatele i výše uvedený zákonný znak této skutkové podstaty. Další výhrady dovolatelky mají toliko povahu námitek procesních, nenaplňujících deklarovaný dovolací důvod. S ohledem na výše uvedené pak navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Současně také platí, že obsah konkrétně uplatněných dovolacích námitek, o které se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí též věcně korespondovat zákonnému vymezení uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., tedy nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení zákona obsahující některý z dovolacích důvodů.

Ačkoliv obviněná v dovolání odkázala na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnila též námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit, a k nimž, z výše již uvedených důvodů, proto nebylo možno přihlížet. To platí zejména pokud jde o výhrady stran neúplnosti provedeného dokazování a požadavku na jeho doplnění výslechem svědků A. K., JUDr. Ž., soudní zapisovatelky, jakož i bližším objasněním majetkových poměrů obviněné. Tyto vytýkané vady, jimiž obviněná především zpochybnila správnost skutkových zjištění, ze kterých vycházel Městský soud v Brně a s nimiž se ztotožnil v napadeném usnesení i odvolací soud, mají povahu vad skutkových, nezakládajících žádný z důvodů dovolání předpokládaných v § 265b tr. ř. Pokud dovolatelka vytýkala soudům, že neobjasněním jejich majetkových poměrů vyloučily možnost uložení peněžitého trestu jako přípustného druhu trestu, tak ani tato námitka není podřaditelná pod kterýkoliv dovolací důvod. V úvahu přicházející důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. totiž předpokládá, že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští. To ovšem v posuzované věci je nepřípadné, když obviněné byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců s odkladem jeho výkonu na zkušební dobu patnácti měsíců, což je druh trestu, který zákon v ustanovení § 169b výslovně připouští.

Naproti tomu byl obviněnou relevantně uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v té části jejího dovolání, v níž namítala nenaplnění znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu pohrdání soudem podle § 169b tr. zák. spočívajícím v tom, že pachatel se chování tímto ustanovením předvídaného musí dopustit opakovaně . Dovolatelka v tomto směru poukázala na to, že jediné kontinuální jednání urážející a znevažující soud nenaplňuje tento zákonný znak.

Trestného činu pohrdání soudem podle § 169b tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo opakovaně závažným způsobem ruší jednání soudu, nebo kdo se opakovaně při takovém jednání k soudu chová urážlivě nebo soud znevažuje.

Z tzv. právní věty výroku rozsudku Městského soudu v Brně vyplývá, že soud pokládal znaky tohoto trestného činu za naplněné tím, že obviněná se opakovaně při jednání soudu chovala urážlivě a soud znevažovala. Z tzv. skutkové věty rozsudku pak podle názoru Nejvyššího soudu jednoznačně vyplývají konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují výše uvedené zákonné znaky tohoto trestného činu. Tato zjištění jsou pak blíže rozvedena i v odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Jejich podstatou je, že obviněná byla v průběhu konání hlavního líčení před Městským soudem v Brně přítomna v jednací síni a zde hlasitými výkřiky bez jakéhokoliv vyzvání a zcela svévolně rušila průběh hlavního líčení, a to přestože byla vícekrát upozorňována na to, aby svého chování zanechala, byla poučena o možných právních následcích svého počínání, dokonce i včetně možnosti trestního stíhání za trestný čin pohrdání soudem, a přesto i poté reagovala tak, že nejméně 2x plivla na zem a znevažovala průběh řízení před soudem srovnáváním s praktikami komunistického režimu (viz č. l. 11-12). Tato skutková zjištění naprosto přesvědčivě opodstatňují závěr o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu pohrdání soudem. Je zřejmé, že obviněná se takto chovala i poté, co byla samosoudcem vícekrát napomínána, tedy opakovaně ve smyslu požadavku ustanovení § 169b tr. zák. Nelze přisvědčit námitce dovolatelky, že k naplnění tohoto zákonného znaku je třeba určité přetržky v závadném chování pachatele, míněno tak, že musí existovat určitý časový odstup mezi prvním a v pořadí dalším útokem. V tomto směru lze poukázat též na rozhodnutí č. 60/2003 Sb., podle něhož je možné trestný čin pohrdání soudem podle § 169b tr. zák. spáchat i při jediném jednání. Dovolací námitka obviněné je tak zjevně neopodstatněná.

Pod výše uvedený dovolací důvod bylo možno podřadit i námitku obviněné vztahující se k absenci materiální podmínky její trestní odpovědnosti. I tato dovolací námitka byla dovolacím soudem shledána zjevně neopodstatněnou.

Pokud jde o materiální stránku zmíněného trestného činu, jejíž naplnění obviněná zpochybňuje ve své poslední námitce, poukazuje Nejvyšší soud především na rozhodnutí publikované pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr., podle kterého při úvahách o tom, zda pachatel naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti činu pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.

Uváží-li se okolnosti a povaha závadného chování obviněné, opakovanost a délka doby, kdy se takto nevhodně chovala, jakož i kombinace urážlivých a znevažujících slovních útoků s urážkou skutkem (opakované plivání v jednací síni), tak tyto skutečnosti dostatečně odůvodňují závěr, že stupeň nebezpečnosti jejího činu je vyšší než nepatrný ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. Její jednání tedy bezpochyby potřebnou míru společenské nebezpečnosti naplnilo, neboť za výše uvedených okolností nelze mít za to, že by neodpovídalo ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu citované skutkové podstaty; tudíž obviněná svým jednáním naplnila i potřebnou materiální stránku.

Proto Nejvyšší soud dovolání obviněné B. K. jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. dubna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík