11 Tdo 432/2015
Datum rozhodnutí: 26.08.2015
Dotčené předpisy: § 283 odst. 1 tr. zákoník



11 Tdo 432/2015-42

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2015 dovolání podané obviněným J. P., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 11 To 415/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 T 17/2014, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. s e dovolání obviněného J. P.
o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 9. 2014, sp. zn. 10 T 17/2014, byl J. P. uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře sto denních sazeb po 1 000 Kč (tedy 100 000 Kč) a pro případ jeho nevykonání náhradní trest odnětí svobody v trvání sto dnů. Také mu byl podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci a pro část jednání byl zproštěn obžaloby.

Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že
1. obviněný M. P. v přesně nezjištěné době od roku 2010 po společné dohodě se samostatně stíhanou D. R., ...... a od 13. 4. 2013 po společné dohodě s J. P., ....., do 23. 7. 2013, kdy byl zadržen policejním orgánem, úmyslně od obou přebíral pervitin obsahující psychotropní látku metamfetamin, kdy část této psychotropní látky si nechal pro svoji osobní potřebu a zbylou část následně na území města S. a jeho okolí sám v přesně nezjištěném počtu případů, nejméně však v množství 56 gramů, prodával nebo za jiné protislužby přenechával koncovým uživatelům, předem dohodnutou část takto získaného neoprávněného majetkového prospěchu z prodeje pervitinu užil pro vlastní potřebu a část předával D. R. nebo J. P., který takto v době od 13. 4. 2013, kdy byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, do 23. 7. 2013, kdy byl zadržen policejním orgánem, prostřednictvím M. P. prodal nejméně 16 g pervitinu, který si opatřoval od nezjištěných osob, a nejméně 8,9 g pervitinu sám prodal nebo za jiné protislužby poskytl koncovým uživatelům, a v době zadržení držel 21,13 g pervitinu, přičemž metamfetamin je uveden v příloze č. 5 Psychotropní látky zařazené do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.) k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých zákonů, v platném znění, 2. J. P. v místě svého trvalého bydliště na adrese S., u. K. č. p. ..., úmyslně neoprávněně přechovával střelnou zbraň, a to jednorannou plynovou zlamovací pistoli vzduchovku československé výroby zn. ČZ, model ZVP, v. č. ...., ráže 4,5 mm, na které byly proti standardnímu provedení provedeny po domácku úpravy, a to zvětšení průměru hlavně na 5,5 mm, upravení nábojové komory tak, aby do ní šel vložit náboj ráže 22LR a přichycení zápalníku na čelo pístu, čímž došlo ke konstrukčním změnám zbraně, vedoucím ke zvýšenému účinku zbraně, kdy z tohoto důvodu je zbraň řazena do kategorie A zakázané zbraně podle zákona č. 119/2002 Sb., a 16 ks ostrých nábojů ráže 22LR, české výroby, zn. Sellier & Bellot, standardního provedení, ač si byl vědom, že není držitelem zbrojního průkazu. Proti citovanému rozsudku podali obviněný a spoluobviněný odvolání, na jejichž podkladě rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 11 To 415/2014, ohledně obviněného J. P. tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o peněžitém trestu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Josefa Kulhavého dovolání , v němž uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Naplnění dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že skutkové vymezení jednání ve výroku o vině nepostihuje všechny znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a nevystihuje ani subjektivní stránku, tj. úmyslné zavinění, tak, aby skutková zjištění, na nichž stojí výrok o vině, nebyla v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů a jejich hodnocením oběma soudy. Totéž platí v případě druhého skutku, u nějž v provedených důkazech naprosto absentují takové, které by dokládaly subjektivní stránku jednání obviněného, tedy skutečnost, že obviněný věděl o úpravě předmětné zbraně do nedovolené podoby.

Výrok o vině podle obviněného nevyhovuje § 120 odst. 3 a § 125 odst. 1 tr. ř., neboť z něj není patrné, komu a jaké množství pervitinu měl prodat nebo poskytnout. Popis skutku je proto neurčitý, nepřezkoumatelný a zaměnitelný s jiným skutkem. Podle rozsudku soudu prvního stupně se měl obviněný dopustit trestné činnosti různými formami jednání, jednak tím, že si opatřoval pervitin od nezjištěných osob a tento prodával či poskytoval koncovým spotřebitelům sám nebo prostřednictvím M. P., a dále tím, že v době zadržení držel 21,13 g pervitinu. Podle obviněného však nebylo prokázáno, že šlo skutečně o pervitin, neboť toto zjištění učinil soud z výpovědi M. P., který však měl tuto informaci od obviněného. Nelze proto vyloučit, že se ve skutečnosti jednalo o stimulanty, tedy léky dostupné na trhu, které však nejsou řazeny mezi omamné a psychotropní látky. To je podle obviněného patrné např. z výpovědi svědka B., který měl od obviněného obdržet látku podobnou pervitinu, avšak nešlo o pervitin.

Vadné je podle obviněného i právní posouzení části spočívající na skutkovém zjištění, že v době zadržení obviněný držel 21,13 g pervitinu, a v právním závěru, že neoprávněně přechovával psychotropní látku. Podle § 283 tr. zákoníku je totiž trestné pouze přechovávání pro jiného, což však ve skutkové větě výroku není uvedeno a není to patrné ani z jeho právní věty. Obviněný tak mohl být uznán vinným nanejvýš přechováváním omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku, ovšem za předpokladu, že by provedenými důkazy bylo prokázáno, že pervitin měl v držení on a ne osoby, které užívaly jeho dům.

Pokud jde o přečin nedovoleného ozbrojování, týká se podle obviněného nesprávné hmotněprávní posouzení otázky zavinění ve vztahu k držení zakázané zbraně. Obviněný zdůrazňuje, že nevěděl, že vzduchová pistole, kterou dostal do zástavy od svědka B., je technicky upravena do podoby zakázané zbraně. Převzal ji v batohu, aniž by ji zkoumal, přičemž nedovolené úpravy na ní nebyly na první pohled zjistitelné. Skutková zjištění soudů jsou v tomto případě podle obviněného neobjektivní, tendenční a odporují základním pravidlům logiky. Není podle něj zřejmé, proč by se dovolával svědectví svědků K. a B., kdyby jeho obhajoba neměla být pravdivá. Bylo lze očekávat, že svědek B. popře předání zakázané zbraně, protože by se sám usvědčil z trestného činu. Obviněný také neuvedl, že svědek K. byl u převzetí zbraně, ale že se nacházel v autě. Svědek K. přitom obhajobu obviněného nepopřel.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 11 To 415/2014, a aby tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedl, že námitky obviněného uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu odpovídají pouze částečně. S poukazem na uvedený dovolací důvod totiž není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.

Podle státního zástupce lze odkázat na přiléhavá skutková zjištění soudů, z nichž bez rozumných pochybností vyplývá, že obviněným distribuovaná látka byla skutečně pervitinem, tedy psychotropní látkou ve smyslu zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách. Relevantní svědci hovořili právě o pervitinu, nikoli o jiné psychoaktivní látce. Námitka obviněného je v tomto směru založena na odlišných skutkových základech, než k jakým na podkladě provedených důkazů dospěly soudy obou stupňů, a již z tohoto důvodu ji samu o sobě nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Pouze se sluší podotknout, že je krajně nepravděpodobné, že by obviněný na jedné straně distribuoval jinou látku, zároveň však u sebe přechovával zjevně za účelem další distribuce právě pervitin. Pokud se pak obviněný pokouší na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů konstruovat v dané věci existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, dle názoru státního zástupce nemohou být jeho námitky úspěšné.

Za argumentaci odpovídající dovolacímu důvodu státní zástupce považuje námitky ohledně právního posouzení jednání obviněného ve variantě přechovávání pro jiného . Do jisté míry se podle státního zástupce lze ztotožnit i s názorem obviněného, že právě znak přechovávání pro jiného není ve výroku rozsudku vyjádřen zcela zřetelně. Obdobným nedostatkem pak trpí rovněž tzv. právní věta, pokud je v ní uvedeno, že obviněný neoprávněně přechovával, prodal a jinak jinému opatřil psychotropní látku . Dle názoru státního zástupce však i přes uvedenou nedůslednost může výrok o vině obstát. Zde je třeba vyjít z celkových skutkových zjištění soudů, které v podstatě nepřipouštějí jiný závěr, než že obviněný měl uvedený přechovávaný pervitin (mj.) pro účely další distribuce. Skutková zjištění soudů je totiž třeba hodnotit v celkovém kontextu, kdy obviněný po dobu více než tří měsíců pervitin distribuoval a tento si opatřoval zejména pro uspokojení požadavků odběratelů. O distribučním úmyslu obviněného ve vztahu k dalším osobám pak svědčí i důkazy objektivní povahy, neboť obviněný přechovával i předměty, jež zcela zjevně sloužily právě pro další distribuci (digitální váhy, plastové sáčky s rychlouzávěrem). Byť nedůsledně slovně vyjádřený právní závěr tak nepostrádá skutkový podklad.

Dále je třeba podle státního zástupce poukázat na to, že i přes uvedenou nedůslednost skutkové i právní věty není pochyb o tom, že dalším v rozsudku popsaným jednáním obviněný jednoznačně naplnil znaky přisouzeného přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve variantě prodá a jinak jinému opatří . Uvedenou vadu výroku o vině proto státní zástupce hodnotí pouze jako vadu formální, neboť jinak skutková zjištění soudy přijatému právnímu závěru zcela odpovídají. Obviněným přechovávaný pervitin byl zjevně určen též pro distribuci, a tedy přechováván pro jiného. Státní zástupce si je vědom rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1044/2013, jež se zabývalo zdánlivě obdobnou situací. Zároveň však má za to, že v nyní předkládané věci nedosahuje vada výroku o vině takové intenzity jako v tam řešené věci. Zároveň k tomu přistupuje i skutečnost, že obviněný přisouzeným jednáním naplnil více variant spáchání daného trestného činu. Za tohoto stavu má státní zástupce za to, že uvedená vada není po právní stránce zásadního významu a zároveň by ani případné kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného.

Pokud jde o namítané vady ve vztahu k přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, jde dle názoru státního zástupce opět pouze o námitky primárně skutkové povahy. Obviněný se totiž pouze prostřednictvím vlastního výkladu provedených důkazů pokouší dovodit, že jeho jednáním nebyla naplněna subjektivní stránka tohoto přečinu ve formě úmyslu. Zde se přitom obviněný soustředí zejména na okolnosti nabytí předmětné zbraně do držby. Takové okolnosti však nelze považovat za právně rozhodné, neboť podstatou jednání bylo, že takto získanou zbraň bez příslušného oprávnění opatřil a přechovával. I v případě, že by obviněný zbraň nabyl do držby způsobem, jakým tvrdí, na jeho trestní odpovědnost by to nemělo vliv, jak na to zcela správně poukázal i odvolací krajský soud. Zároveň státní zástupce dodává, že pojem opatřit je širší, než pojem nabytí do vlastnictví, neboť zahrnuje i různé faktické způsoby získání dispozice s takovou věcí. Pro trestní odpovědnost za přečin nedovoleného ozbrojování tak není nutné, aby pachatel byl vlastníkem dané zbraně, ale postačí, že ji vědomě získá do své držby. Namítá-li obviněný, že provedené úpravy zbraně nebyl schopen rozpoznat, dle názoru státního zástupce jde o argument zcela účelový, neboť úpravy zbraně rozšířením hlavně na průměr 5,5 mm musely být zřejmé i laikovi. Na naplnění subjektivní stránky daného přečinu pak lze usuzovat i z toho, že zároveň s tím obviněný přechovával rovněž náboje rážově příslušné k takto upravené zbrani (16 ks nábojů ráže 22 LR). Zároveň lze podotknout, že obviněný musel s uvedenou zbraní evidentně nakládat, neboť měl-li ji obdržet ve voze kdesi v lese jako zástavu oproti půjčce svědku B., nelze tak vysvětlit, proč byla tato zbraň nalezena v bydlišti obviněného. Závěr soudů o úmyslném zavinění obviněného ve vztahu k tomuto přečinu je tak dle názoru státního zástupce rovněž důkazně podložen, a to v míře, která nevzbuzuje důvodné pochybnosti.

Podle státního zástupce tak dovolání obviněného lze do určité dílčí míry přiznat opodstatnění, avšak jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit jeho právní postavení. Zároveň otázka náležitého vyjádření znaku přechovávání pro jiného dle názoru státního zástupce nemá po právní stránce zásadní význam. Ve zbytku pak státní zástupce hodnotí dovolání obviněného jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Proto navrhl, aby ho Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Tak je tomu i v případě převážné části námitek obviněného, které směřují právě proti ve věci učiněným skutkovým zjištěním.

Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci. .

Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Mimo rámec dovolacího důvodu stojí i námitky, podle kterých výrok o vině nevyhovuje § 120 odst. 3 a § 125 odst. 1 tr. ř. Nad rámec dovolacího řízení lze uvést, že není nutné ve skutkové větě výroku jmenovat, kterým konkrétním osobám obviněný prodal konkrétní množství drogy. Takové informace ani v mnoha případech nelze zjistit, což ovšem nebrání závěru o spáchání trestného činu podle § 283 tr. zákoníku, vyplývají-li z provedených důkazů skutková zjištění, na jejichž základě lze učinit závěr o naplnění znaků této skutkové podstaty.

Pokud obviněný namítá, že nebylo prokázáno, že by distribuoval pervitin (mohlo se jednat o stimulanty), lze k tomu nad rámec dovolacího řízení uvést, že kromě svědka B., který vyjádřil jistou pochybnost, zda se skutečně jednalo o pervitin (ale dostal jej od obviněného s tím, že se jedná o pervitin), svědkové i spoluobviněný M. P. ve svých výpovědích mluvili o pervitinu, u obviněného byl nalezen rovněž pervitin, tedy naopak z žádných skutkových zjištění nevyplývá, že by mělo jít o něco jiného.

Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka týkající se subjektivní stránky přečinu nedovoleného ozbrojování, neboť ji obviněný zakládá na odlišném skutkovém zjištění, než k jakému soudy dospěly, tedy že nevěděl o úpravě zbraně do zakázané podoby. V tomto směru soudy výpovědi obviněného neuvěřily a obviněným předestřené hodnocení výpovědí svědků B. a K. (zjednodušeně řečeno, obviněný se dovolává svědectví osob, které jeho obhajobu vyvracejí, a právě proto je jeho obhajoba pravdivá) se na rozdíl od hodnocení provedeného soudy jako logické nejeví. Správně také státní zástupce poukázal na skutečnost, že mimo střelné zbraně si obviněný opatřil a přechovával také střelivo vhodné právě do takto upravené zbraně.

Zvolenému dovolacímu důvodu tak odpovídá pouze námitka, podle které skutková ani právní věta nevyjadřují, že psychotropní látku obviněný přechovával pro jiného , jak to vyžaduje ustanovení § 283 tr. zákoníku. Obviněnému lze dát za pravdu, že ve skutkové větě výroku o vině není ohledně 21,13 g pervitinu, který držel v době svého zadržení, výslovně uvedeno, že jej přechovával pro jiného. V kontextu formulace uvedené v právní větě neoprávněně přechovával, prodal a jinak jinému opatřil psychotropní látku , to lze chápat jako pochybení, ačkoli by bylo možné zvolenou formulaci vykládat také tak, že se pojem jinému vztahuje jak ke znaku opatřil , tak i ke znaku přechovával a prodal , tedy že jde pouze o určité stylistické zjednodušení. Nadto obviněný zřejmě nepřechovával pouze předmětných 21,13 g pervitinu, které u něj byly nalezeny, ale patrně také pervitin, který dříve prodal sám nebo prostřednictvím svého bratra koncovým uživatelům. Právě pokud jde o tento pervitin, je ze skutkové věty zřejmé, že šlo o jeho přechovávání pro jiného , neboť byl následně jiným osobám prodán. V případě zbylých 21,13 g pervitinu by závěr o přechovávání pro jiného bylo možno učinit již jen z jeho množství, neboť uvedený objem by stěží mohl být určen pouze pro vlastní potřebu obviněného. Ačkoli tedy skutková a právní věta nejsou v tomto ohledu jednoznačné, je třeba souhlasit se státním zástupcem v tom směru, že se jedná o pochybení, které by nemohlo mít za žádných okolností vliv na postavení obviněného, jednak proto, že naplnil více alternativ skutkové podstaty přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, jednak také proto, že jde evidentně pouze o formulační nedostatek, neboť z výroku i odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že ve věci byla učiněna skutková zjištění zvolené právní kvalifikaci odpovídající. Zjevně se také nejedná o otázku zásadního právního významu.

Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. P. podal dovolání převážně z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a jeho relevantně uplatněná námitka je takové povahy, že by projednání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení, přičemž otázka, která má být řešena, není po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. srpna 2015


JUDr. Karel Hasch
předseda senátu