11 Tdo 429/2017
Datum rozhodnutí: 20.04.2017
Dotčené předpisy: § 284 odst. 2 tr. zákoníku



11 Tdo 429/2017-18

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2017 o dovolání obviněného R. R., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 55 To 231/2016, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 5 T 210/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. R. odmítá.

Odůvodnění:

I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 5 T 210/2013, byl obviněný R. R. uznán vinným přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku, za což byl podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci 1,98 g pervitinu bez obalu uloženého v režimovém skladu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Odboru správy majetku, Oddělení materiálně technického zabezpečení L.

2. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v České Lípě se obviněný dopustil trestné činnosti tím, že:
od přesně nezjištěné doby do 22:10 hodin dne 6. 9. 2013 v Č. L. a jejím okolí za pronásledování hlídkou OOP Česká Lípa při ujíždění na motocyklu zn. Honda CBR 1000 F SC24, RZ ..., až do dopravní nehody v obci Z. před prodejnou pekárny U Tomáše , aniž by disponoval nezbytným povolením k zacházení s psychotropními látkami, přechovával pro vlastní potřebu v peněžence v kapse bundy 2,13 g metamfetaminu zvaného pervitin, tedy psychotropní látku uvedenou v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, kdy obsah účinné látky činil 1,66 g.

3. O odvolání obviněného R. R. rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci usnesením ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 55 To 231/2016, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.


II.
4. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný R. R. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítá pochybení odvolacího soudu, pokud jeho jednání kvalifikoval jako přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle 284 odst. 2 tr. zákoníku. Domnívá se, že 2,13 gramů pervitinu, které měl mít ve své dispozici, je množstvím zcela zanedbatelným, neboť bylo určeno čistě k jeho vlastní potřebě a odpovídalo jen několika málo dávkám. I při vědomí stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ohledně množství zakázaných návykových látek se tak podle jeho názoru nejednalo o množství větší než malé, jak je vyžadováno k naplnění skutkové podstaty předmětného přečinu. Má za to, že je namístě toto stanovisko ohledně množství pervitinu a jeho účinné látky překonat, neboť je zjevné, že v jeho důsledku je v praxi fakticky kriminalizováno držení malého množství drogy pro vlastní potřebu, což není smyslem současné trestněprávní úpravy. Podotýká, že i Nejvyšší soud ve zmiňovaném stanovisku považuje tyto hodnoty pouze za orientační s tím, že v konkrétním případě při stanovení, zda jde o množství větší než malé, je vždy nutné současně podpůrně přihlížet i k dalším okolnostem vztahujícím se k osobě pachatele, a to zejména, zda šlo o prvokonzumenta či uživatele těchto látek v pokročilém stadiu závislosti, případně i k jiným skutečnostem ovlivňujícím míru ohrožení života nebo zdraví uživatele. Pokud odvolací soud zcela obecně konstatoval, že držel větší než malé množství pervitinu, je takovýto postup s ohledem na množství látky, kterou měl mít u sebe, nepřijatelný a jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Je přesvědčen, že držení takto zanedbatelného množství zakázané látky nelze kvalifikovat jako trestný čin s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť šlo o jednání zcela marginální, dosahující zcela minimální společenskou škodlivost, které skutkovou podstatu předmětného trestného činu nenaplňuje. Rovněž vytýká, že soudy obou stupňů při hmotněprávním posouzení skutku postupovaly v rozporu se základními zásadami trestního řízení zásadou dokazovací a zásadou materiální pravdy. Podotýká, že rozhodnutí spočívá pouze na svědectví úředních osob proti němu zasahujících policistů, což považuje za zcela nepřípustné. Soudy se rovněž nezabývaly jeho obhajobou, že nalezený pytlík s drogou není jeho ani na něm nejsou jeho otisky prstů. Pokud tedy nebylo provedeno daktyloskopické zkoumání předmětného sáčku, nebyl soudy zjištěn skutkový stav věci tak, aby o něm neexistovaly důvodné pochybnosti. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 9. 8. 2016, č. j. 55 To 231/2016-120, i rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 2. 2016, č. j. 5 T 210/2013-91, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

III.

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného R. R. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

8. Ve vztahu k uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v obecné rovině nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem). K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
IV.
9. Z popsaných důvodů je nutno za irelevantní považovat výhrady obviněného, pokud brojí proti hodnocení důkazů, rozsahu dokazování a postupu soudu prvního stupně při provádění důkazů, čímž ovšem uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů (konkrétně tvrzením, že závěry soudů se opírají toliko o svědectví na místě zasahujících policistů, že se nevypořádaly s jeho obhajobou, že nalezený pytlík s drogou není jeho ani na něm nejsou jeho otisky), a vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (tvrzením, že nebylo provedeno daktyloskopické zkoumání předmětného sáčku). Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění nalézacího soudu a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se předmětné trestné činnosti nedopustil. Zmíněné námitky tedy obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.

10. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit názor obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož, právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Lze tak učinit dílčí závěr, že tyto obviněným vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotněprávních, a proto žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají. Ve vztahu k nim neexistuje ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu takové námitky přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, aj.). Nejvyšší soud přitom neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných ve věci dosud činnými soudy s ohledem na respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014). Proto pokud by dovolatel uplatnil pouze takové výhrady, musel by Nejvyšší soud postupovat podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a podané dovolání odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

11. Na straně druhé za relevantní ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud shledal námitky obviněného, směřující do oblasti právního posouzení skutku, jimiž rozporuje naplnění znaku množství větší než malé ve smyslu § 284 odst. 2 tr. zákoníku s ohledem na tzv. další okolnosti vztahující se zejména k osobě pachatele a argumentuje minimální škodlivostí jeho jednání ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, která užitou právní kvalifikaci neodůvodňuje.

12. Přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně pro vlastní potřebu přechovává jinou omamnou nebo psychotropní látku než konopí, pryskyřici z konopí a psychotropní látku obsahující tetrahydrokanabinol, izomer nebo jeho stereochemickou variantu - THC, anebo
jed, v množství větším než malém.

13. Přechováváním omamných a psychotropních látek a jedů ve smyslu § 284 odst. 2 tr. zákoníku je v zásadě jakákoliv forma jejich držení, případně nakládání s nimi, s výjimkou jejich výroby, nabízení, prodeje, dovozu, vývozu a průvozu, které jsou trestně postižitelné jako trestný čin podle § 283 tr. zákoníku. Pachatel je může, ale nemusí mít přímo u sebe, ale musí je mít ve své moci. Na způsobu jejího nabytí pachatelem přitom nezáleží. Žádnou roli přitom nehraje, zda je pachatel nabyl jednorázově nebo postupně, stejně jako nezáleží na tom, jak je poté uložil a jak dlouho je přechovával. Tato skutečnost může mít význam pouze z hlediska posouzení společenské škodlivosti jeho jednání a úvahy o trestu. Trestněprávně postižitelné je přechovávání daných látek pro vlastní potřebu pouze v množství větším než malém. Posouzení toho, zda došlo k neoprávněnému přechovávání daných látek v množství větším než malém, je namístě odvíjet vždy od jejich druhu a účinků. Vzhledem k tomu, že se tyto látky od sebe liší co do své povahy i účinků, nelze pro ně stanovit společnou hranici uvedeného množství, a tuto nestanoví ani trestní zákoník ani žádný jiný právní předpis. Obecně vzato lze vyjít z toho, že trestní odpovědnost pachatele za přechovávání daných látek pro vlastní potřebu lze dovodit při jejich množství, které znamená zvýšené nebezpečí pro zdraví nebo život člověka. Současně musí jít o držení takových látek v množství převyšujícím dávku potřebnou pro držitele (podle stupně jeho závislosti), neboť držení jen jedné dávky konzumentem drog před jejím použitím není přechováváním, ale jen tzv. spotřební držbou, byť by šlo o množství jinak naplňující znak množství větší než malé (č. 15/2014-I Sb. rozh. tr.).

14. Za množství větší než malé ve smyslu § 284 odst. 1, 2 tr. zákoníku je třeba obecně považovat takové množství přechovávané omamné nebo psychotropní látky, které vícenásobně podle ohrožení vyplývajícího pro život a zdraví lidí ze škodlivosti jednotlivých dávek vícenásobně převyšuje běžnou jednorázovou dávku obvyklého konzumenta (srov. rovněž č. 15/2014-I Sb. rozh. tr.).

15. Podle výkladu přijatého rozhodnutím velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 (uveřejněno pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr.) a podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr., se u pervitinu metamfetaminu za množství větší než malé považuje více než 1,5 gramů drogy pervitinu, který musí obsahovat nejméně 0,5 g účinné psychotropní látky či 0,6 g soli hydrochloridu metamfetaminu. Z tohoto množství drogy lze vycházet i za situace, že v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu nálezem ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12, pozbyla dnem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů (tj. dnem 23. 8. 2013) platnosti ustanovení § 2 a příloha č. 2 nařízení vlády č. 467/2009 Sb.

16. V posuzovaném případě ze skutkových zjištění uvedených ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, a ze kterých s ohledem na výše již uvedené vychází i Nejvyšší soud, vyplývá, že se obviněný R. R. dopustil výše popsaného protiprávního jednání tím, že přechovával pro vlastní potřebu 2,13 gramů metamfetaminu - pervitinu, tedy psychotropní látku uvedenou v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, když obsah účinné látky činil 1,66 gramu, což nepochybně představuje množství větší než malé ve smyslu přílohy ke stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013 ( (publ. pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr.). S poukazem na výše citovaná judikaturní východiska (viz tabulka orientačních hodnot rozsahů podle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, ve vztahu k nařízení vlády č. 467/2009 Sb., i podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr.) tak lze konstatovat, že při stanovení závěru o spáchání trestné činnosti obviněného, soudy obou stupňů nijak nepochybily.

17. Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit s výhradami dovolatele spočívajícími v tvrzení, že k naplnění kvalifikačního znaku množství větší než malé nedošlo, a to ani s ohledem na tzv. další okolnosti případu vztahující se zejména k osobě pachatele.

18. Pokud jde o další okolnosti , je ve smyslu shora citovaného usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, při posuzování toho, zda došlo ke spáchání předmětného trestného činu, namístě zohlednit kvantitativní i kvalitativní hlediska. Klíčovým kvantitativním hlediskem je množství omamných nebo psychotropních látek anebo jedů, které byly neoprávněně přechovávány pro vlastní potřebu. Vedle tohoto hlediska je třeba v hraničních případech použít i kvalitativní hlediska, hodnotit kvalitu a druh přechovávaných látek, délku doby, po niž byly přechovávány, míru závislosti pachatele na nich, skutečnost, zda je pachatel požívá či jinak užívá pravidelně nebo jen občas, velikost obvykle zneužívané dávky pachatelem apod.

19. Podpůrně je možné zohlednit i další okolnosti, za nichž byl takový čin spáchán, zejména způsob, jakým pachatel uvedené látky získal, případně intenzitu újmy, jež hrozila nebo skutečně nastala z jejich užití (srov. též č. 1/2006 Sb. rozh. tr.).

20. S ohledem na výše uvedené lze konstatovat, že v posuzovaném případě žádné významné další okolnosti, jež by způsobily, že i přes množství obviněným přechovávaného pervitinu uvedený znak v množství větším než malém daného trestného činu nebyl naplněn, zjištěny nebyly. Ze skutkových zjištění naopak vyplývá, že obviněný byl v minulosti, mj. pro trestnou činnost spojenou s omamnými a psychotropními látkami, již soudně trestán a měl tak s těmito látkami několikaletou zkušenost. To nakonec vyplývá i z výpovědi svědka J. H., který uvedl, že obviněný byl v minulosti uživatelem pervitinu. Rovněž z výpovědi zasahujícího policisty prap. Z. P. se podává, že dovolatel byl před počátkem jízdy v kontaktu s osobami, které užívají návykové látky, neboť odjížděl od domu v obci P., o kterém měli policisté poznatky, že v něm dochází k distribuci omamných a psychotropních látek. Rovněž jeho riskantní jízda na motorce, aby unikl policejní kontrole, kdy neuposlechl výzvy k zastavení, ale naopak výrazně zrychlil, přičemž svou bezohlednou jízdou ohrozil další účastníky silničního provozu, nepřímo svědčí o obavě dovolatele z případného trestního stíhání, když orientační zkouška na přítomnost drog před jeho převozem do nemocnice byla pozitivní na amfetamin a metamfetamin. To zcela jistě nejsou okolnosti svědčící pro nenaplnění znaku spáchání činu v množství větším než malém , ale právě naopak. S ohledem na výše uvedené lze tak uzavřít, že soudy obou stupňů nijak nepochybily, pokud v jednání dovolatele shledaly naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku.

21. Není účelem rozhodnutí dovolacího soudu znovu provádět rozbor důkazní situace a opakovat hodnotící úvahy nižších soudů v této věci. Jen pro úplnost tak lze konstatovat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní skutková zjištění učiněná na základě provedených důkazů, z nichž vyplývá, že ačkoliv obviněný spáchání trestné činnosti popírá, je z této spolehlivě usvědčován zejména svědeckými výpověďmi na místě zasahujících policistů - prap. Z. P., pprap. J. M., prap. J. Z. a prap. J. Z., jakož i svědka P. N., o jejichž věrohodnosti nejsou důvody k pochybnostem, a které nestojí osamoceně, ale jsou podporovány řadou dalších, zejména listinných důkazů. V tomto směru lze zmínit zejména protokol o nehodě v silničním provozu a fotodokumentaci, z níž je zřejmé, že v peněžence uložené v kapse uvnitř bundy obviněného, zanechané na místě dopravní nehody, se nacházel mimo jeho osobních dokladů i sáček s bílou krystalickou látkou. V této zajištěné látce o hmotnosti 2,13 gramu byl odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví chemie, prokázán metamfetamin o obsahu báze metamfetaminu 77,75 %, což odpovídá hmotnosti 1,66 gramu čistého metamfetaminu. Na podkladě těchto zjištění, které korespondují s výpověďmi příslušníků policie, tak bylo nepochybně prokázáno, že předmětný sáček nebyl uložen volně v kapse bundy, ale společně s osobními doklady obviněného v jeho peněžence. Slyšení policisté rovněž vyloučili, že by pervitin někdo z nich či členů záchranné služby nebo jiná osoba, na místo nehody přinesli, neboť se zde nikdo další nenacházel. Za této situace soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku správně uvedl, že bylo vyvráceno tvrzení dovolatele, že mu do bundy, kterou měl na sobě v době nehody, a která po jeho odvozu rychlou záchrannou službou zůstala na místě, někdo pervitin podstrčil. Pro úplnost lze dodat, že v kontextu s těmito závěry se oba ve věci činné soudy zabývaly i důvodností jeho námitek stran tvrzení, že pervitin v kapse mohl nechat P. N., od kterého bundu dostal, neboť ten při svém výslechu u hlavního líčení dne 17. 2. 2016 uvedl, že koženou bundu obviněnému daroval již na počátku dubna 2013, přičemž k posuzovanému skutku došlo až 6. 9. 2013. Rovněž je třeba zdůraznit, že uvedenou námitkou se též velmi podrobně zabýval i odvolací soud (str. 3 usnesení), přičemž oba nižší soudy tuto jeho obhajobu vyhodnotily jako účelovou. Nejvyšší soud na podkladě spisu rozhodně nemohl učinit závěr, že by se ze strany soudů činných v posuzované věci jednalo o svévolné, rozporuplné, nelogické či nepřezkoumatelné hodnotící úvahy, které by odporovaly základním principům hodnocení důkazů. Odvolací soud (a před ním též soud prvního stupně) podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení vzájemně si odporujících důkazů. V posuzované věci je tedy zřejmé, že se soudy ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a rovněž věnovaly náležitou pozornost námitkám obviněného, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vypořádaly a s jejichž argumentací se lze plně ztotožnit. Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k výtkám na jejich adresu. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.

22. Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, který jako jediný představuje určitý průlom do výše uvedených zásad dovolacího řízení a je způsobilý umožnit Nejvyššímu soudu zasahovat do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdyby byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Obviněný ostatně tento extrémní nesoulad ve svém dovolání ani nenamítá.

23. Pokud obviněný dále s poukazem na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku namítá, že jeho jednání nedosahovalo míry společenské škodlivosti potřebné k založení trestní odpovědnosti, a je tedy v tomto případě namístě uplatnit princip ultima ratio a zásadu subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.

24. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

25. Citované ustanovení do trestního zákoníku zakotvuje zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip použití trestního práva jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů ( ultima ratio ). Zásadu subsidiarity trestní represe však nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, když existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní. Z důvodu subsidiarity trestní represe je trestní odpovědnost vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti, zejména splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Cílem v trestním zákoníku obsaženého hlediska společenské škodlivosti je tak napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li však určitý skutek všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici škodlivosti takového jednání pro společnost. Je-li tedy předmětné jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin, obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti. Z hlediska kategorizace trestných činů ve smyslu § 14 tr. zákoníku tedy bude aplikace zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio nepochybně vyloučena zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů. Naproti tomu zvlášť pečlivě bude muset být tato zásada zvažována u kategorie přečinů, zejména pokud půjde v konkrétním posuzovaném případě o přečin menší závažnosti, tedy o tzv. hraniční případ trestní odpovědnosti.

26. Ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikováno pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), k výkladu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe zejména vyplývá, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů, a to zejména přečinů, korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní pouze zcela výjimečně, v případech, v nichž z určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svojí závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.

27. Nutno ovšem konstatovat, že v posuzovaném případě, kdy jednáním obviněného byly po stránce objektivní i subjektivní naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku, se o takový hraniční případ nejedná. Podstatou činu, kterým byl obviněný uznán vinným, bylo jednání spočívající v tom, že přechovával pro vlastní potřebu 2,13 g metamfetaminu zvaného pervitin, tedy psychotropní látku uvedenou v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, kdy obsah účinné látky činil 1,66 gramu (tj. praktický trojnásobek vyžadovaného množství), což nepochybně představuje množství větší než malé ve smyslu přílohy ke stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013 ( publ. pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Vysoká společenská škodlivost jednání obviněného, které vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, je tak v daném případě dána zejména tím, že porušil zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s psychotropními látkami v množství větším než malém, a to způsobem, který vyžaduje užití prostředků trestního práva a uplatnění trestní represe.

28. S odkazem na to je nutno zdůraznit, že v daném případě předpoklady trestněprávní odpovědnosti jednoznačně splněny byly, neboť ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů nevyplývají žádné okolnosti, jež by odůvodnily výjimečný postup podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Jinak řečeno, s ohledem na okolnosti shora popsané se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin. V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v předmětné trestní věci vyvození trestní odpovědnosti soudy obou stupňů nevybočilo ze zásady subsidiarity trestní represe a vyvození trestní odpovědnosti bylo v tomto případě namístě.

29. Nepřípadnou se tak jeví argumentace dovolatele stran potřeby přehodnotit stanovisko Nejvyššího soudu ve vztahu k hodnotám množství držení návykových látek v něm uvedených, přičemž poukazuje, že i Nejvyšší soud tyto považuje pouze za orientační, v důsledku čehož je v praxi fakticky kriminalizováno držení malého množství drogy pro vlastní potřebu, což není smyslem současné trestněprávní úpravy.

30. V tomto ohledu považuje Nejvyšší soud za prospěšné mimo výše uvedené skutečnosti zdůraznit i další důležitý aspekt případu. Objektem trestného činu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku je jednoznačný zájem státu na ochraně zdraví svých občanů před bezprostředně hrozícím ohrožením, vyplývajícím se zneužívání omamných a psychotropních látek a jedů. Zejména v případě opakovaného či dlouhodobého užívání omamných a psychotropních látek je celkový destruktivní účinek na zdravotní i psychický stav uživatelů nezpochybnitelný. Užívání drog má současně i negativní sociální dopady jak na konzumenta, tak na jeho nejbližší okolí, ale i na celou společnost.

31. Je pravdou, že z ochrany občanů před bezprostředně hrozícím ohrožením, vyplývajícím ze zneužívání omamných a psychotropních látek a jedů (resp. zákazu sebepoškozování) zákonodárce učinil mírný racionální ústupek. A ten spočívá právě ve zmíněném postihu přechovávání omamných látek pro vlastní potřebu . Cílem tohoto ústupku však rozhodně není uzavírání kompromisů s liberálně založenými příznivci měkkých či tvrdých drog a jejich distributory.

32. Pravý smysl je čistě pragmatický a spočívá v tom, aby v případě, že by se drogově závislé osoby chtěly ze své závislosti léčit, se mohly bez obav obrátit na příslušné odborné pracoviště a to i v případě, že v téže chvíli budou u sebe přechovávat určité množství omamné látky, za účelem předejití abstinenčních příznaků. Tento kompromis byl v podobném duchu učiněn také proto, aby mladistvé osoby nebyly k drogám přitahovány zdánlivou atraktivností zakázaného ovoce . [Pavel Šámal a kol.: Trestní zákoník II. Zvláštní část (§ 140-421), 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2886 an., vycházející z důvodové zprávy k tr. zákoníku.]

33. Právní námitky, které byly obviněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně relevantně uplatněny, tudíž není možné akceptovat.

34. Vzhledem ke všem shora rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného R. R., neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil ve smyslu znění § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 4. 2017


JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu