11 Tdo 429/2007
Datum rozhodnutí: 17.07.2007
Dotčené předpisy:




11 Tdo 429/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. července 2007 o dovolání obviněné B. V., roz. D. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 11. prosince 2006, sp. zn. 2 To 639/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 130/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu s e dovolání obviněné B. V. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. října 2006, sp. zn. 2 T 130/2006, byla obviněná uznána vinnou trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě dle § 215a odst. 1 tr. zák. a odsouzena podle § 215a odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byla pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s dozorem. Podle § 72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. bylo obviněné uloženo ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná uvedeného trestného činu dopustila tím, že od 23. listopadu 2005, kdy se vrátila z ústavního protialkoholního léčení, do 31. března 2006 v obci Ř., okr. O., ve společně obývaném rodinném domě, neustále, v podstatě každodenně při jakémkoli kontaktu s mladistvou dcerou B. V. a s bývalým manželem A. V., neadekvátně ventilovala své negativní nálady a stavy způsobené důsledkem závislosti na alkoholu, a to tak, že dceru i svého bývalého manžela bezdůvodně urážela velice vulgárními výrazy, ponižovala je a vyhrožovala jim fyzickou újmou a likvidací, zejména až budou spát, také jim ničila a vyhazovala jejich osobní věci, dále dceru svým vyřváváním v podnapilosti pravidelně budila v noci ze spaní a znemožňovala jí spánek opakovaným rozsvěcováním a zhasínáním světla, také vůči dceři občas užívala fyzického násilí, zejména tak, že ji chytla za ruce a kroutila jí jimi, přičemž jí rovněž nadávala a vyhrožovala, v důsledku čehož se mladistvá obávala vůbec chodit domů, nastaly u ní problémy s usínáním, nočními můrami a nesoustředěností ve škole, takže byla nucena vyhledat odbornou pomoc psychologa, který u ní konstatoval zřetelné zvýšení anxiety, a to především v sociálních situacích, kumulaci negativních afektů zaměřených na osobu matky, tendence k suiciditě, neboť neuropsychická stabilita a odolnost není na takové úrovni, jež by jí dovolila i nadále čelit útokům matky a celou situaci zvládat, tudíž u ní aktuelně hrozí riziko náhlého odtlumení, jež by mohlo mít za následek neadekvátní ventilaci afektů a negativního náboje, jež mladistvá v sobě násilím potlačuje a tlumí, tedy mladistvá B. V. byla ze strany obviněné vystavena výraznému psychickému stresu, stejně jako A. V., u kterého se v důsledku tohoto rovněž projevila úzkostná porucha, porucha spánku a zvýšení krevního tlaku.

Rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním. Usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 11. prosince 2006, sp. zn. 2 To 639/2006, bylo podle § 256 tr. řádu odvolání obviněné jako nedůvodné zamítnuto.

Obviněná podala proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině, výroku o trestu a výroku o ochranném psychiatrickém léčení v ústavní formě. Odkázala v něm na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka namítá, že v jednání před soudem soud nedostatečně zjistil skutkový stav věci, v důsledku čehož celý stav věci nesprávně právně posoudil a zhodnotil. Dále dovolatelka poukazuje na to, že soud se dostatečně nevypořádal s předloženými důkazy svědčícími o nevině a ve prospěch obviněné, kdy skutková zjištění opřel především o výpovědi svědků, kteří se informace o skutkovém ději dozvěděli zprostředkovaně od B. a A. V. (poškozených), přičemž soud prvního stupně i soud odvolací se nezabývaly výpověďmi svědků svědčících o nevině odsouzené. V této souvislosti dovolatelka namítla, že na základě takto jednostranně posuzovaných důkazních prostředků dospěly oba soudy k nesprávným právním posouzením věci, neboť měly obviněnou shledat nevinnou, neboť nebylo žádným způsobem a jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že by se obviněná jakéhokoliv trestného činu dopustila. Dále dovolatelka tvrdí, že v žádném případě se nemohlo jednat o trestný čin dle ustanovení § 215a odst. 1 tr. zák., neboť nebyl splněn materiální znak trestného činu, tedy jeho nebezpečnost - nebylo prokázáno, že by nebezpečnost jednání vykazovala vyšší stupeň jak nepatrný. Dovolatelka se domnívá, že pokud jednání obviněné vykazovalo znaky trestného činu dle ust. § 215a odst. 1 tr. zák., avšak není zde materiální stránka trestného činu, tedy jeho nebezpečnost, popřípadě stupeň nebezpečnosti není vyšší jak nepatrný, měl příslušný orgán možnost postoupit celou věc k projednání pro podezření ze spáchání přestupku. Dle tvrzení dovolatelky se však obviněná žádného takového jednání, které je jí kladeno za vinu nedopustila. Ve vztahu k právní kvalifikaci jednání, kterého se obviněná měla údajně dopustit, dovolatelka poukazuje na to, že ke spáchání trestného činu dle ustanovení § 215a tr. zák. je třeba úmyslné zavinění a v žádném z napadaných rozhodnutí není ani jen zmínka o provedení dokazování formy zavinění ve vztahu k údajnému jednání odsouzené a formou zavinění se žádný ze soudů nezabýval. Soudům dále vytýká, že ve věci byl použit nezákonný důkaz poslechem nahrávky, kterou pořídili poškození, přičemž nahrávka byla pořízena bez souhlasu odsouzené a bez jakéhokoliv upozornění na možnost, že se bude její projev nahrávat. Podle mínění dovolatelky tímto jednáním došlo ze strany poškozených k porušení osobnostních práv obviněné dle ust. § 11 a násl. obč. zák. Z toho dovolatelka vyvozuje, že jelikož šlo o důkaz získaný nezákonným způsobem a ve své podstatě šlo o odposlech obviněné, který může nařídit pouze soud a provést pouze soudem určený orgán, nebyl tento důkaz pořízen subjektem k tomu oprávněným a jako takový neměl tento vadný důkaz být v řízení použit. Soudům vytýká, že jak soud prvního stupně, tak ani soud odvolací se nezabývaly námitkou vadnosti použitého důkazu, když zejména odvolací soud ve své ústní řeči prohlásil, že by mohlo jít o nezákonně získaný důkaz pouze v případě, že by byla odsouzená buď mediálně známou osobou, či osobou politicky zainteresovanou. Z toho dovolatelka dovozuje, že dle tvrzení odvolacího soudu je přípustná nerovnost před zákonem. Dovolatelka dále brojí proti výroku o trestu, přičemž poukazuje na to, že ani jeden ze soudů se nevypořádal s ustanovením § 39 odst. 2 tr. zák., které zdůrazňuje, že nepodmíněný trest lze uložit pouze v případě, že uložení jiného trestu by nevedlo k nápravě. Dovolatelka má za to, že pokud bylo obviněné zároveň uloženo ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě, nebylo namístě uložit zároveň trest nepodmíněný. Dovolatelka dále upozornila, že soudy při svém rozhodování přihlédly ke skutečnosti, že obviněná již byla jednou uznána vinnou trestným činem a odsouzena k podmíněnému trestu. Jelikož se však osvědčila, musí se na ni hledět jako by odsouzena nebyla. K celé věci dovolatelka dodává, že obvinění a posléze odsouzení obviněné je vykonstruované jejím bývalým manželem, se kterým nemají dosud vypořádané společné jmění manželů, a tak bylo jeho snahou se bývalé manželky tímto způsobem zbavit, přičemž ještě předtím se mu podařilo ji nechat zbavit způsobilosti k právním úkonům a za opatrovníka obviněné byl určen právě bývalý manžel, přičemž dle dovolatelky je evidentní, že oba mají rozporné zájmy co se týče jejich majetkového vypořádaní. Dovolatelka má za to, že jediným a pravým důvodem podání podnětu k zahájení trestného stíhání proti obviněné jsou právě nevyřešené majetkové vztahy po rozvodu a jednání A. V. je možné považovat za akt pomsty vůči bývalé manželce.

Na základě výše uvedeného s důrazem na zásadní vady v průběhu celého řízení a neprokázání jak úmyslného zavinění, tak i materiální stránky trestného činu dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil výrok o vině dle ust. § 215a odst. 1 tr. zák. a všechny výroky o trestu rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. října 2006, sp. zn. 2 T 130/2006, a zároveň zrušil zamítavé usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 11. prosince 2006, sp. zn. 2 To 639/2006, a zprostil obviněnou obžaloby. Pokud by Nejvyšší soud dospěl k názoru, že se obviněná jednání kladeného jí za vinu dopustila, ale shledá nezákonnosti v postupu obou soudů, dovolatelka navrhla, aby vrátil celou věc Okresnímu soudu v Olomouci k novému projednání.

K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ve svém vyjádření uvedl, že v souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem považuje podané dovolání za právně relevantní pouze v těch částech, v nichž dovolatelka uvedla:

. máme za to, že se v žádném případě ani nemohlo jednat o trestný čin dle ustanovení § 215a odst. 1 tr. zák., neboť nebyl splněn materiální znak trestného činu, tedy jeho nebezpečnost. Nebylo prokázáno, že by nebezpečnost jednání vykazovala vyšší stupeň jak nepatrný. Pokud jednání odsouzené vykazovalo znaky trestného činu dle ust. § 215a odst. 1 tr. zák., avšak není zde materiální stránka trestného činu, tedy jeho nebezpečnost, popřípadě stupeň nebezpečnosti není vyšší jako nepatrný, měl příslušný orgán možnost postoupit celou věc k projednání pro podezření ze spáchání přestupku.

. ke spáchání trestného činu dle ust. § 215a odst. 1 tr. zák. je třeba úmyslného zavinění. V žádném z napadených rozhodnutí není ani zmínka o provedení dokazování formy zavinění k údajnému jednání odsouzené. Formou zavinění se žádný ze soudů nezabýval .

Tyto námitky dovolatelky státní zástupce považuje za zjevně neopodstatněné. Uvedl, že na základě popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně (po přesné citaci ze skutkové věty pravomocného výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) je zřejmé, že soudy zjištěné skutkové okolnosti dostatečně vyjadřují naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, a to ve formě přímého úmyslu ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) tr. zák. Ve vztahu k námitce dovolatelky, dle níž nebyl splněn materiální znak trestného činu, tedy jeho nebezpečnost, státní zástupce konstatoval, že stupeň nebezpečnosti činu, jenž je určován významem chráněného zájmu, způsobem spáchání trestného činu a jeho následky a okolnostmi, za kterých byl spáchán, osobou pachatele, mírou zavinění a pohnutkou pachatele, byl soudy obou stupňů správně vyhodnocen, přičemž bylo správně přihlédnuto nejen k charakteru protiprávního jednání obviněné, které v podstatě po dobu více jak čtyř měsíců každodenně směřovalo proti dvěma osobám, z nichž jedna byla osobou mladistvou a mělo charakter nejen psychického, ale i fyzického týrání, jakož i faktu, že obviněná byla již v minulosti za jednání obdobného charakteru soudně postižena, nýbrž i k tomu, že tehdy nařízené ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě se zřejmě minulo účinkem. Ve vztahu k námitce dovolatelky, týkající se výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně, dospěl státní zástupce k závěru, že jde o námitky, které nelze subsumovat pod žádný z dovolacích důvodů, zakotvených v ustanovení § 265b tr. řádu, neboť ve vztahu k výroku o uložení trestu, který dovolatelka napadla, přichází v úvahu jen dovolací důvod stanovený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a dovolacím důvodem je tu jedině uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení přípustného druhu trestu mimo zákonnou trestní sazbu. Dle státního zástupce obviněné byl podle zjištění uložen přípustný druh trestu v rámci příslušné trestní sazby. Vzhledem k argumentaci uvedené ve svém vyjádření státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněné B. V. Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. řádu, vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. řádu), bylo podáno obviněnou prostřednictvím obhájce (§ 265b odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu) a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. řádu.

Dále se zaměřil na to, zda obviněnou uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. řádu, neboť uplatnění námitek, které naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. řádu, proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuelně soudu odvolacího a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoli hmotně právních. Tento dovolací důvod tedy neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.

V uvedeném rozsahu svá dovolání tak založila dovolatelka jednak na skutkových námitkách, jimiž se domáhala změny skutkových zjištění, a následně ze změny těchto zjištění vyvozovala, že se nedopustila trestného činu, a jednak na námitkách procesních. Z charakteru námitek je evidentní, že vytýkané vady mají povahu vad skutkových, příp. procesních, nikoli ale hmotně právních. Ačkoli tedy obviněná deklarovala v dané souvislosti dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, uplatnila ve skutečnosti námitky skutkové, příp. procesní, které nejsou způsobilé nejen tento dovolací důvod, ale ani žádný jiný důvod dovolání podle § 265b tr. řádu obsahově naplnit. Námitkami tohoto druhu však dovolatelka vybočovala z rámce deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst.1 písm. g) tr. řádu, takže k nim Nejvyšší soud při svém rozhodování nepřihlížel (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 732/02, IV.ÚS 73/03).

Naproti tomu jako relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu shledal Nejvyšší soud námitku dovolatelky, kterou zpochybňovala závěr soudů, že zjištěným skutkem naplnila skutkovou podstatu trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě dle § 215a odst. 1 tr. zák., a to proto, že se domnívá, že její jednání nenaplňuje tzv. materiální stránku trestného činu, tedy stupeň nebezpečnosti jednání pro společnost. Za právně relevantní shledává Nejvyšší soud i námitku dovolatelky, dle níž subjektivní stránka trestného činu, tedy přímý ani nepřímý úmysl, nebyla relevantně prokázána.

Nejvyšší soud shledal, a to i z pohledu relevantně uplatněného dovolacího důvodu, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.

Trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 tr. zák., pro který byla obviněná stíhána, spáchá ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě.

V usnesení ze dne 14. září 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, (publ. pod č. 20/2006 Sb. v rozh. tr.) Nejvyšší soud podrobně rozvedl interpretaci znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Konstatoval, že trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě. Pod pojmem týrání ve smyslu citovaného ustanovení zákona je přitom třeba rozumět takové jednání pachatele, které se vyznačuje zlým nakládáním buď s blízkou osobou (srov. § 89 odst. 8 tr. zák.), nebo i jinou osobou, s níž pachatel žije ve společném domě či bytě, a současně se vyznačuje i určitou mírou trvalosti a dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy. Zákon přitom nevyžaduje, aby týrání mělo povahu fyzického násilí, popřípadě též spojeného s následky na zdraví týrané osoby. Použití fyzického násilí může mít v takovém případě vliv na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 4 tr. zák.), popřípadě (dojde-li k zákonem předpokládanému následku /účinku/) i na právní závěr o souběhu trestného činu podle § 215a tr. zák. s některým dalším trestným činem. Trestný čin podle § 215a tr. zák. je trestným činem úmyslným (srov. § 3 odst. 3 tr. zák.). Úmysl pachatele (§ 4 tr. zák.) musí přitom zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tzn. zákonem předpokládané jednání, následek a příčinný vztah mezi takovým jednáním a následkem.

Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, jakož i z popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že obviněná po dobu několika měsíců ve společně obývaném rodinném domě neustále, v podstatě každodenně, při jakémkoli kontaktu s mladistvou dcerou a s bývalým manželem v důsledku závislosti na alkoholu oba bezdůvodně urážela velice vulgárními výrazy, ponižovala je a vyhrožovala jim fyzickou újmou a likvidací, zejména až budou spát, ničila jim a vyhazovala jejich osobní věci, dceru v podnapilosti pravidelně budila v noci ze spaní a znemožňovala jí spánek opakovaným rozsvěcováním a zhasínáním světla, užívala vůči ní občas fyzického násilí, v důsledku čehož se tato obávala chodit domů, objevily se u ní problémy s usínáním, nočními můrami a nesoustředěností ve škole, takže byla nucena vyhledat odbornou pomoc psychologa, který u ní konstatoval zřetelné zvýšení anxiety, a to především v sociálních situacích, kumulaci negativních afektů zaměřených na osobu matky, tendence k suiciditě, byla tudíž ze strany obviněné vystavena výraznému psychickému stresu, stejně jako její bývalý manžel, u kterého se v důsledku tohoto rovněž projevila úzkostná porucha, porucha spánku a zvýšení krevního tlaku.



S ohledem na uvedená skutková zjištění nelze oběma soudům vytknout, že posoudily inkriminovaný skutek po právní stránce jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 tr. zák., neboť obviněná svým jednáním naplnila znaky příslušné skutkové podstaty jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní. Nalézací soud se pak v odůvodnění svého rozsudku explicitně s otázkou stupně nebezpečnosti předmětného činu obviněné zabýval a objasnil důvody, pro které je konkrétní stupeň této nebezpečnosti nutno považovat za vyšší než nepatrný (rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. října 2006 sp. zn. 2 T 130/2006, s. 4). Její úmysl (§ 4 tr. zák.) lze pak dovodit z konkrétních skutkových okolností (způsobu vykonaného jednání). Obdobně jak tomu bylo u otázky materiálního znaku trestného činu i otázkou a důvodností závěru o danosti úmyslného zavinění se nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně zabýval (rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. října 2006 sp. zn. 2 T 130/2006, s. 4). Jakkoli tato námitka je obsažena toliko v odvolání, nikoli v dovolání, nicméně Nejvyšší soud připomíná i tu okolnost, že oba soudy podrobně vyložily důvody, pro které vyloučily možnost hodnocení jednání obviněné ve stavu nepříčetnosti (rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. října 2006 sp. zn. 2 T 130/2006, s. 3, 4, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 11. prosince 2006, sp. zn. 2 To 639/2006, s. 3).

Dovolatelce tudíž nelze přisvědčit, že by skutková zjištění soudů či popis skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně neodpovídaly použité právní kvalifikaci.

Soudy přitom v odůvodnění svých rozhodnutí, jak bylo již konstatováno, vysvětlily důvody, v jejichž důsledku v daném případě jednání obviněné dosahovalo předpokládané intenzity společenské nebezpečnosti na podkladě hledisek vyplývajících především z ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. ve vztahu k trestnému činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 tr. zák. S uvedenými závěry odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje.

Krajský soud v Ostravě tudíž při interpretaci a aplikaci pojmu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě, obsaženého v zákonném vymezení skutkové podstaty trestného činu podle § 215a odst. 1 tr. zák., plně respektoval nezbytná interpretační a aplikační hlediska dopadající na předmětná zákonná ustanovení, jakož i relevantní judikaturu Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud v rámci přezkumu opodstatněnosti dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dospěl tudíž k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v předmětné věci spočívá na správném právním posouzení skutku, a to z pohledu namítané absence naplnění materiálního znaku skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 tr. zák., dodržením hledisek plynoucích z příslušných ustanovení trestního zákona. Odvolací soud ve svém rozsudku dále plně dostál požadavkům plynoucím z § 125 odst. 1 tr. řádu. Na základě skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů byly v jednání obviněné správně shledány všechny zákonné znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 tr. zák., kdy popis skutku, jenž je uveden v tzv. skutkové větě rozsudku, v posuzovaném případě odpovídá všem znakům rozhodným z hlediska subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu.

S ohledem na skutečnosti výše uvedené Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu předmětné dovolání Nejvyšší soud odmítl v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 17. července 2007

Předseda senátu:

JUDr. Stanislav Rizman