11 Tdo 423/2004
Datum rozhodnutí: 31.08.2004
Dotčené předpisy:




11 Tdo 423/2004



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2004 dovolání obviněných 1. F. S. a 2. Z. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2003, sp. zn. 5 To 510/2003, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 58/2002, a rozhodl t a k t o :

I. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. S. o d m í t á .

II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. S. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 29 T 58/2002, byli obvinění F. S. a Z. S. uznáni vinnými trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., a to ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. ještě s dalšími spoluobviněnými P. O. a J. P. Za tyto trestné činy byl obviněný F. S. odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a obviněný Z. S. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Dále jim byla uložena povinnost společně a nerozdílně s ostatními spoluobviněnými zaplatit na náhradu škody poškozenému M. S. částku 5.040,- Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody byl tento poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu dopustili v podstatě tak, že dne 17. 2. 2002 mezi 21:00 hod. a 22:00 hod. v P., Ž. ulici před restaurací B. C. společně ještě s dalšími neztotožněnými osobami napadli poškozeného M. S. tak, že ho nejprve obvinění S., S. a O. vyzvali, aby vyšel ven z restaurace, a poté jej společně napadli kopáním a obviněný S. i údery baseballovou pálkou po celém těle, a zejména do hlavy, čímž mu způsobili zranění mimo jiné i otevřenou zlomeninu dolní čelisti vlevo s posunem úlomků a trhlinou sliznice dutiny ústní a krevní výron levého ušního boltce a měkkých tkání za levým boltcem, které si vyžádalo dvojí operační zákrok, hospitalizaci poškozeného do 25. 2. 2002 a fixaci jeho čelisti trvající do 27. 3. 2002, kdy byly poškozenému sňaty dlahy.

Proti tomuto rozsudku podali obvinění F. S. a Z. S. odvolání, jež byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 5 To 510/2003, podle § 256 tr. ř. zamítnuta, když současně byl na základě odvolání obvodního státního zástupce pro Prahu 10 podaného v neprospěch obviněného F. S., napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ohledně tohoto obviněného ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. byl při nezměněném výroku o vině obviněnému F. S. uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let. V ostatních částech zůstal rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 29 T 58/2002, nezměněn.

Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 5 To 510/2003, podali obvinění Z. S. a F. S. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání.

Obviněný F. S. své dovolání opřel o dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení.

V dalším textu dovolání především namítá, že se posuzované trestné činnosti vůbec nedopustil, a že napadená rozhodnutí jsou založena na nesprávném právním posouzení skutku z důvodu nesprávného zjištění skutkového stavu. Vytýká soudům, že se náležitě nevypořádaly s jeho obhajobou, když jím navržené důkazy označily za nevěrohodné a účelové. Má tak za to, že skutkový stav věci byl zjištěn nedostatečně a nesprávně. Dále namítá, že z hlediska právního posouzení jeho činu absentují dva zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, a to znak subjektu a subjektivní stránky. V této souvislosti uvádí, že pachatelem je ten, kdo svým jednáním uskutečnil všechny znaky trestného činu. Obligatorním znakem trestného činu je rovněž zavinění pachatele, které v případě trestných činů, za které byl odsouzen, musí být dáno v úmyslné formě. Na základě provedeného dokazování však bylo nutno dojít k závěru, že se vůbec neúčastnil jednání, jehož následkem bylo způsobení újmy na zdraví poškozeného. Proto nebylo možno vyslovit závěr, že je pachatelem posuzované trestné činnosti. Jestliže je skutkové zjištění soudů jako celek vadné, pak z hlediska práva hmotného to odůvodňuje závěr, že je nesprávné i právní posouzení skutku. Závěrem pak navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 5 To 510/2003, zrušil a věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný Z. S. dovolání rovněž opřel o dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V obsáhlém textu tohoto mimořádného opravného prostředku předně vytkl, že řízení předcházející vydání rozsudku soudu prvního stupně vykazuje zásadní vady při provádění a hodnocení důkazů, jakož i při právním posouzení skutku. Namítá, že u něj nebylo prokázáno zavinění vztahující se jak k jednání, jímž došlo k újmě na zdraví poškozeného, tak ke zjištěnému následku. Dále vytýká soudu prvního stupně, že rozsudek neodpovídá požadavkům ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., když z něj není patrno, z čeho soud dovodil údajnou evidentní předchozí domluvu mezi spolupachateli a jejich srozumění s následkem. Má za to, že společný úmysl spolupachatelů ve vztahu k následku jakožto okolnost, která odůvodňuje použitou právní kvalifikaci podle § 222 odst. 1 tr. zák., nelze uvést pouze v odůvodnění rozsudku, nýbrž musí být obsahem jeho výrokové části. Namítá, že soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy a na základě toho dospěly k nesprávnému závěru o jeho vině. Zdůrazňuje, že závěr o jeho vině posuzovanou trestnou činností se opírá jen o výpověď svědkyně S., jejíž výpověď však podle jeho názoru není přesvědčivá. V této souvislosti poukazuje na některé rozpory v jejím svědectví, a to i s ohledem na výpovědi některých dalších svědků, takže celkově má za to, že soud při hodnocení této svědecké výpovědi pochybil. Namítá, shodně jako spoluobviněný F. S., že se na místě činu vůbec nenacházel, když opačný závěr nebylo možno učinit ani na základě svědectví poškozeného S. Dále vytýká soudu, že nebyla provedena rekognice podle § 104b tr. ř. a že doba spáchání činu je určena jen na základě odhadu soudu. Dovolatel poukazuje na to, že pokud jde o zranění poškozeného S., které jinak opodstatňuje kvalifikaci činu podle § 222 odst. 1 tr. zák., pak s ohledem na znalecký posudek MUDr. H. je zřejmé, že vzniklo v důsledku úderů baseballovou pálkou. Proto soudy nesprávně přičetly tento těžší následek všem obviněným s tím, že byli minimálně srozuměni s použitím baseballové pálky. Přitom z výpovědi poškozeného S. vyplývá, že nikdo ze tří osob, které ho vyzvaly, aby šel s nimi ven, pálku neměl. Z obsahu provedených důkazů se nepodává existence žádné předchozí domluvy obviněných, a to ani ve vztahu k použití baseballové pálky vůči poškozenému M. S. Proto má za to, že za této situace nelze dospět k závěru o správnosti posouzení činu obviněných jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. spáchaného společným jednáním.

Závěrem pak shrnuje předchozí námitky a opět zdůrazňuje, že provedené důkazy byly nesprávně vyhodnoceny, některé důkazy nebyly provedeny (např. rekognice) a že v důsledku toho byly nesprávně zjištěny okolnosti spáchání činu. Znovu připomíná, že popis skutku postrádá náležitosti významné z hlediska § 120 odst. 3 tr. ř., na jejichž podkladě by bylo možno dovodit, v čem spočívá jeho úmyslné zavinění k následku předpokládanému ustanovením § 222 odst. 1 tr. zák. a soudem zjištěný způsob spáchání činu nedovoluje učinit závěr o jeho konkrétním jednání podle § 9 odst. 2 tr. zák. vztahujícím se ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému M. S. Na tato pochybení poukazuje i přesto, že vůbec nebyl přítomen na místě činu a nedopustil se tak stíhaného jednání. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 29 T 58/2002, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 5 To 510/2003, zrušil a věc vrátil k novému projednání.

K podaným dovoláním se podrobně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Ve vztahu k dovolání obviněného F. S. uvedla, že dovolání bylo podáno ve skutečnosti z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř., neboť obviněný F. S. uplatnil jen námitky, které směřují proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily a neuplatnil žádnou námitku, která by se týkala právní kvalifikace skutku, který byl zjištěn nalézacím soudem, a ze kterého vycházel i odvolací soud. Obviněný dovoláním sledoval změnu skutkových zjištění soudu a teprve v návaznosti na to, i změnu právního posouzení, a takto pojaté námitky nekorespondují s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného F. S. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Dále uvedla, že tytéž argumenty lze převážně vztáhnout i k námitkám obviněného Z. S., a to zejména pokud namítá nesprávnost hodnocení provedených důkazů, popřípadě neúplnost dosud vykonaného dokazování. Za relevantní pak pokládá pouze tu námitku dovolatele, podle níž se trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. nedopustil ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. s tím, že na základě soudy učiněných skutkových zjištění mu není možné přičítat k tíži zavinění ve formě úmyslu ke vzniklé těžké újmě na zdraví u poškozeného M. S.

Má za to, že závěry soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil odvolací soud, bez dalšího nenasvědčují důvodnosti právní kvalifikace činu obviněného Z. S. jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. spáchaného za podmínek spolupachatelství ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák.

Poukazuje na to, že z hlediska subjektivní stránky spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. vyžaduje úmysl, který musí směřovat ke způsobení těžké újmy na zdraví, přičemž stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek a byl s tím srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení atd. Podle jejího názoru by obviněnému S. muselo být prokázáno, že byl srozuměn s útokem obviněného F. S. baseballovou pálkou proti hlavě či jinému důležitému orgánu poškozeného, a to v takové intenzitě, která by svými následky odpovídala těžké újmě na zdraví.

Na základě výrokové části rozsudku je zřejmé, že těžká újma na zdraví byla způsobena konkrétním jednáním obviněného F. S., který obviněného tloukl baseballovou pálkou, kdežto ostatní obvinění do něho kopali. Lékařská zpráva hovoří výlučně o zranění způsobeném baseballovou pálkou, nikoliv o dalších zraněních, která mohla být způsobena útoky ostatních. Skutková zjištění rozhodnutí soudů neobsahují takové okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že poškozenému byla způsobena těžká újma na zdraví jednáním všech obviněných ve formě spolupachatelství. Soud se podle ní dostatečně nezabýval intenzitou útoku dalších obviněných na poškozeného a jaké měly tyto útoky následky na zdraví poškozeného, a tím, zda obviněné, včetně dovolatele Z. S., spojovala pohnutka (důvod) proti poškozenému společně použít fyzické násilí, a to včetně baseballové pálky s rizikem způsobení těžkého poranění. Zůstal neobjasněn podíl jednotlivých obviněných na možném vzniku takového následku a není zřejmé, zda obvinění jednali společně ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. a o jaká zjištění se takový závěr opírá. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání obviněného Z. S. a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 a přikázal tuto věc Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obou obviněných přípustné je, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit a že bylo podáno oprávněnou osobou.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

Z dikce zákona vyplývá, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Z vymezení zákonných důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je zřejmé, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění, ačkoli to zákon výslovně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento závěr lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, především pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění nižších soudů a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotná skutková zjištění nižších soudů nemůže měnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dále dovodit, že nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Pokud jde o dovolání obviněného F. S., jeho námitky v tomto ohledu nemohou obstát, neboť obviněný sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jeho argumentace se opírá výhradně o námitky skutkového charakteru, neboť vytýká soudům obou stupňů jak nesprávnosti v hodnocení důkazů, tak i vady ve zjištění skutkového stavu v důsledku nedostatečného provedení dokazování. Dovolatel totiž namítá, že se soudy řádně nevypořádaly s jeho obhajobou, důkazy jím navrhované nesprávně hodnotily jako nevěrohodné a účelové, a v důsledku toho pak dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním. I když obviněný F. S. poukazuje na to, že v jeho jednání absentují dva znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným (znak subjektu a subjektivní stránky), ovšem tyto výhrady výlučně opírá o jiné skutkové závěry, než ke kterým došly soudy obou stupňů. Soudům totiž vytýká, že na základě provedeného dokazování měly dospět k jiným skutkovým závěrům, tj. měly učinit zjištění že se F. S. stíhaného činu vůbec nedopustil. Domáhá se tedy ve skutečnosti toho, aby soudy jinak hodnotily důkazy a v důsledku toho učinily jiné skutkové zjištění, než ke kterému dospěly, a poté učinily jiný závěr o jeho vině stíhanou trestnou činností.

Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v tomto případě. Jak bylo výše již uvedeno, obviněný sice dovolání formálně opřel o dovolací důvod předvídaný ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti dovolání založil na námitkách, které obsahově nejen tento, ale ani žádný jiný zákonný dovolací důvod nenaplňují. Dovolání tak bylo podáno z jiných, než ze zákonem stanovených důvodů.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného F. S. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž z jeho podnětu přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř.

Pokud jde o dovolání obviněného Z. S., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jeho dovolání je zjevně neopodstatněné, a to z těchto důvodů:

Jak bylo již výše uvedeno, Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění učiněného nižšími soudy a v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav věci zvažovat správnost jeho hmotně právního posouzení. Pokud tedy obviněný Z. S. v dovolání též namítá nesprávné zjištění skutkového stavu věci oběma soudy, a to v důsledku jím tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, popřípadě v důsledku neprovedení všech navrhovaných důkazů, pak tyto námitky skutkové povahy nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů, jsou právně irelevantní a v rámci dovolacího řízení z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k nim nelze přihlížet. V posuzované věci to platí zejména ohledně tvrzení tohoto dovolatele, že na místě činu v rozhodné době vůbec nebyl a že poškozeného M. S. vůbec nenapadl. Jde o námitky zpochybňující skutková zjištění a správnost hodnocení důkazů oběma soudy a k takovým námitkám nelze přihlížet, a ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu uvedená shora). Pokud by obsahem dovolání obviněného Z. S. byly jen tyto námitky, byl by i u tohoto dovolatele opodstatněn postup podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však skutečně relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný Z. S. zpochybnil správnost právního posouzení jednání popsaného v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně s tím, že soudem učiněné skutkové zjištění neopodstatňuje závěr, že trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. spáchal společným jednáním ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. s ostatními spoluobviněnými, a že tudíž jeho zavinění, byť alespoň ve formě eventuálního úmyslu, se vztahuje též ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného M. S.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Podle § 89 odst. 7 tr. zák. se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha na zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek jsou pak těžkou újmou na zdraví konkrétní zdravotní stavy (resp. jejich porucha) uvedené pod písm. a) až ch) tohoto ustanovení. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl /§ 4 písm. a), b) tr. zák./.

Podle § 9 odst. 2 tr. zák., byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).

Ve stručnosti lze připomenout, že spolupachatelství ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním, jednak úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti - články řetězu, směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí vždy naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění spolupachatelství není však třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (Bulletin Nejvyššího soudu č. 2/1980 12).

Relevantní námitky obviněného Z. S. uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze akceptovat. Předmětný skutek byl ohledně jeho osoby soudem prvního stupně, a následně pak odvolacím soudem, posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. v ideálním souběhu s trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. (této kvalifikaci však dovolání nic nevytýká), a to ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která ve vztahu k obviněnému Z. S. dostatečně vyjadřují naplnění všech zákonných znaků trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Pokud obviněný namítá, že ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně není vyjádřeno jeho srozumění s těžším následkem v podobě způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného M. S., a to na základě jeho předchozí dohody s ostatními spolupachateli, zejména se spoluobviněným F. S., tak je třeba připustit, že popis skutku v tomto ohledu není zcela přiléhavý a vyčerpávající. Avšak obvodní soud svá skutková zjištění dostatečně rozvedl v odůvodnění rozsudku, které nelze od výrokové části oddělovat. Přitom porušení procesního ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., jehož se dovolatel dovolává, a které stanoví obsahové náležitosti výroku rozsudku, nenaplňuje samo o sobě žádný z dovolacích důvodů předpokládaných ustanovením § 265b tr. ř.

Z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že soudy z průběhu jimi zjištěného skutkového stavu věci dovodily předchozí, byť i případně konkludentní, dohodu obviněných o společném napadení (společném jednání) poškozeného M. S. se záměrem ublížit mu na zdraví. V této souvislosti soud prvního stupně mimo jiné konstatoval, že Již průběh skutkového děje, kdy na počátku tři z obžalovaných přišli evidentně po předchozí domluvě pro poškozeného, nevzbuzuje pochybnosti o jejich společném úmyslu, který byl také bez odkladu a ihned realizován tj. fyzicky napadnout poškozeného. Použité prostředky, tedy údery baseballovou pálkou do obličeje a kopání pak svědčí o tom, že všichni obžalovaní byli minimálně srozuměni s tím, že poškozenému svým jednáním způsobí těžkou újmu na zdraví, (str. 8). Úvahy nalézacího, a potažmo i odvolacího, soudu o předcházející dohodě spoluobviněných jsou nepochybně správné, neboť za situace, kdy podle skutkových zjištění obou soudů tři z obviněných (mezi nimi i dovolatel Z. S.) společně vyzvou poškozeného, ať jde s nimi ven s tím, že tam mají nevyřízené účty , přičemž ihned poté je poškozený venku napaden F. S. baseballovou pálkou a dalšími osobami, mezi nimi i dovolatelem Z. S., kopáním do oblasti obličeje a hlavy, a to v době, kdy po úderu baseballovou pálkou leží na zemi, nelze racionálně zpochybňovat závěr soudů o předchozí dohodě útočníků (obviněných) ve vztahu ke společnému záměru způsobit poškozenému M. S. újmu na zdraví. Ostatně i s ohledem na povahu použité zbraně (baseballová pálka) je vyloučeno, aby o takovém předmětu, který k útoku na poškozeného použil obviněný F. S., ostatní obvinění nevěděli. Již s ohledem na povahu a charakter této zbraně se nemohlo jednat o nějaký exces ze strany jednoho ze spolupachatelů, zvláště když z kontextu okolností případu vyplývá, že ostatní obvinění o existenci takové zbraně a jejím požití vůči poškozenému do takových míst jeho těla (hlava, obličej) věděli, neboť poté, co poškozený spadl po úderu baseballovou pálkou na zem, jej obstoupili a kopali do něj. Proto soudy důvodně dovodily, že obviněný Z. S. byl s tímto způsobem útoku vůči poškozenému společným jednáním obviněných přinejmenším srozuměn (srov. rozhodnutí č. 41/1976 a č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Je třeba znovu připomenout, že podle skutkových zjištění obou soudů přišel obviněný Z. S. společně s obviněnými F. S. a P. O. za poškozeným M. S. do restaurace, společně ho vyzvali k odchodu ven z restaurace slovy hele S., pojď ven, máme nevyřízené účty , a poté byl poškozený venku ihned napaden výše již popsaným způsobem společným jednáním všech obviněných, které směřovalo ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného M. S., k čemuž také skutečně došlo. V této souvislosti nelze též přehlédnout, že veškerá zranění zjištěná na těle poškozeného M. S. způsobená baseballovou pálkou a kopáním byla situována do oblasti hlavy a obličeje poškozeného; žádná jiná zranění u něj zjištěna nebyla (viz lékařské zprávy na č. l. 32 a 33). Za této situace soudy důvodně učinily závěr, že i obviněný Z. S. jednal v eventuálním úmyslu, že tedy věděl, že společným jednáním, spočívajícím v tom, že jeden ze spolupachatelů (F. S.) poškozeného opakovaně bil baseballovou pálkou do obličeje a do hlavy a ostatní (včetně Z. S.) jej přitom do těchto míst kopali, mohou poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví, a že byl s tímto následkem srozuměn.

S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že soudy nepochybily, pokud dospěly k závěru, že čin obviněného Z. S. naplňuje také všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Námitky obviněného jsou proto evidentně neopodstatněné.

Na základě všeho výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného Z. S. je zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání obviněných F. S. a Z. S. rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. srpna 2004

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík