11 Tdo 401/2006
Datum rozhodnutí: 09.05.2006
Dotčené předpisy:




11 Tdo 401/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. května 2006 o dovoláních obviněných 1) J. B. a 2) V. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2005, sp. zn. 8 To 120/2005, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 6/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněných J. B. a V. K. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2005, sp. zn. 45 T 6/2005, byli obvinění J. B. a V. K. uznáni vinnými trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a každému z nich byl za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let s výkonem ve věznici s ostrahou a dále trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podkladem pro to bylo v podstatě zjištění, že dne 24. 12. 2004 v době mezi 19:00 hod. až 20:45 hod. v P., v ul. C., na ubytovně K. , na pokoji, po předchozí slovní rozepři v úmyslu usmrtit kopy, údery pěstmi a kovovým obuškem do hlavy, břicha a zad způsobili poškozenému G. R. zranění spočívající v krevních výronech na pravé straně obličeje, víčkách obou očí, ve výronech v očních spojivkách, dále pak v měkkých tkáních pod oběma úhly dolní čelisti, v měkkých pokrývkách lebních pravé čelní, temenní a spánkové krajiny a levé spánkové krajiny, dále pak v omozečnicích levého čelního laloku mozku, dále pak na hrudníku, rovněž i mnohočetné zlomeniny žeber, dále pak pohmoždění levé plíce, zakrvácení levé hrudní dutiny, trhliny až rozhmoždění dolní části sleziny, krevní výrony pod pouzdrem slinivky břišní a v úponu tlustého střeva, krevní výrony ledviny, a další poranění podrobně popsaná ve výroku rozsudku, jež bezprostředně vedla k smrti poškozeného.



Proti tomuto rozsudku podali odvolání jak oba obvinění, tak v jejich neprospěch státní zástupce. Zatímco Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem odvolání obviněných podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl, tak k odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to pouze ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a nově rozhodl tak, že každému z obviněných uložil trest odnětí svobody v trvání patnácti let, přičemž pro výkon trestu obviněné zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.



Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání, jež shodně opřeli o dovolací důvod předvídaný ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. v případě obviněného V. K. byl tento dovolací důvod uplatněn prostřednictvím ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.



Pokud jde o dovolání obviněného J. B., tak podstatou jeho dovolacích námitek je tvrzení, že právní posouzení skutku jako trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. je nesprávné, neboť na základě provedených důkazů měl být skutek posouzen pouze jako trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 207 odst. 1 tr. zák. Dále pak již jen uvedl, že v podrobnostech odkazuji na zevrubné odůvodnění svého odvolání do rozsudku soudu prvního stupně. V závěru pak navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.



Z obsahu dovolání obviněného V. K. je zřejmé, že tento dovolatel pokládá za základní problém otázku způsobu hodnocení důkazů, jež vedly soudy k závěru o jeho vině. Současně konstatuje, že tato pochybení soudů nelze podřadit pod žádný dovolací důvod. I přesto však v tomto směru vytkl soudům, že nesprávně vycházely z výpovědi svědka O. B., jehož svědectví vzaly za rozhodující podklad pro závěr o vině obou obviněných z útoku na poškozeného G. R. Dovolatel má za to, že jeho vina nebyla výpovědí tohoto svědka z přípravného řízení bezpečně prokázána, zvláště když bylo zjištěno, že tento svědek měl sám předtím konflikt s poškozeným. V tomto kontextu se poukazuje i na osobu svědka B., který byl těžce opilý a navíc byl na celé věci zainteresován. Další výhrady se vztahují k posouzení otázky spolupachatelství obou obviněných na posuzovaném skutku. Podle názoru dovolatele není správný názor obou soudů, podle něhož je údajně nerozhodné, který z obviněných zasadil poškozenému ten či onen úder. Pouze některé údery vůči poškozenému byly smrtelné, přičemž nebylo zjištěno, který obviněný je zasadil. Přitom není zřejmé, na základě jakých skutečností soudy dospěly k závěru, že oba obvinění jednali ve spolupachatelství. Nebylo totiž zjištěno, že by se nějakým způsobem domlouvali na společném postupu vůči poškozenému, že by toto jednání naplánovali apod. Soudy tento nedostatek nepřípustně překlenuly tím, že jejich jednání bez patřičných podkladů pokládaly za jednání ve spolupachatelství a odsouzení obou obviněných je tak ve skutečnosti založeno na kolektivní odpovědnosti. Už vůbec pak nebylo zjištěno, že oba obvinění posuzovaným činem realizovali nějaký společný záměr spočívající v usmrcení poškozeného R., když jejich jednání mohlo být motivováno různými důvody a oba mohli sledovat jiný cíl. Soudy se dostatečně nezabývaly ani subjektivní stránkou mu přisouzeného trestného činu, tj. jeho úmyslem poškozeného R. usmrtit, a v tomto směru ani nebyly opatřeny přesvědčivé důkazy, na základě nichž by bylo možno takový závěr učinit. Za stávající důkazní situace byl proto při respektování zásady in dubio pro reo namístě závěr, že obviněný V. K. mohl spáchat toliko trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 tr. zák. a trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 207 tr. zák., popř. nanejvýš trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 3 tr. zák. Je tak dán dovolací důvod předpokládaný ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a pokud odvolací soud posoudil otázku viny stejně nesprávně jako soud prvního stupně, tak je založen i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, tak i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze, a aby soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.



Z obsahu vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obou obviněných vyplývá, že pominou-li se dovolací námitky směřující vůči správnosti skutkových zjištění, které nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, pak dovolací výhrady vztahující se k otázce spolupachatelství obou obviněných na posuzovaném trestném činu a úmyslné formě jejich zavinění, je nutno pokládat za zjevně neopodstatněné. V tomto směru poukázal na zjištěné okolnosti útoku obou obviněných vůči poškozenému, jež umožňují učinit spolehlivý závěr o jejich vině trestným činem vraždy spáchaným za podmínek spolupachatelství podle § 9 odst. 2 a § 219 tr. zák. Přitom skutková zjištění soudů nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením věci. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání obviněných vykazují všechny formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem, shledal, že jsou zjevně neopodstatněná.



Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. /a to popřípadě i v návaznosti na dovolací důvod uvedený v druhé alternativě ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř./ je relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení. Proto dovolací soud nemohl v rámci přezkumu napadeného rozsudku a řízení mu předcházejícího (srov. ustanovení § 265i odst. 3, 4 tr. ř.) přihlížet k těm námitkám obviněných, jež obsahově nenaplňují jak jimi uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem předvídaný důvod dovolání v § 265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.).



S ohledem na výše uvedené pak pod dovolateli uplatněný dovolací důvod nelze subsumovat ty jejich námitky, jimiž na základě odlišného hodnocení provedených důkazů je zpochybňována správnost skutkových závěrů učiněných oběma nižšími soudy. To se týká především námitky, že se posuzovaného činu ve skutečnosti vůbec nedopustili a že soudy nesprávně založily zjištění jejich pachatelství zejména na obsahu svědectví O. B. Z obsahu dovoláním dotčených rozsudků ovšem vyplývá, že závěr o pachatelství obou obviněných se neopírá jen o toto svědectví, ale že soudy vycházely i z jiných svědeckých výpovědí (např. L. K., F. V., V. D.), jakož i z dalších důkazů objektivní povahy (např. ze znaleckého posudku MUDr. J. H. a Mudr. O. P., z vyhodnocení pachových stop). Poté učinily jednoznačný závěr, že to byli oba obvinění, kteří poškozeného G. R. po předchozí slovní rozepři společně napadli různými mechanismy (kopáním, údery pěstí a údery kovovým obuškem) do oblasti hlavy, břicha a zad tak intenzivním způsobem, že to prakticky ihned vedlo k jeho smrti. Je tak evidentní, že v tomto směru vycházejí dovolací námitky obou obviněných z jiných skutkových zjištění, než ke kterým dospěly soudy. Stejné platí o námitce dovolatelů, pokud jde o tvrzený nedostatek jejich úmyslu poškozeného usmrtit, neboť i tato výhrada ohledně nedostatku subjektivní stránky vychází z jiných skutkových zjištění. Podle skutkových zjištění obou soudů je závěr o úmyslné formě zavinění na straně obou obviněných ve vztahu k usmrcení poškozeného opodstatněn zejména vlastním způsobem provedení činu, intenzitou a povahou fyzického útoku vůči tělu poškozeného. V této souvislosti mimo jiné zdůraznily, že k útoku vůči poškozenému došlo i za použití zbraně, a to teleskopického obušku (na něm byly nalezeny pachové stopy obou obviněných), dále že obviněný K. v minulosti provozoval box a prošel vojenským výcvikem; zdůraznily též mimořádnou brutalitu útoku atd. Jak již bylo výše naznačeno námitkami skutkové povahy se dovolací soud nemohl blíže zabývat, neboť z hlediska uplatněného dovolacího důvodu jsou irelevantní. V tomto rozsahu bylo tak dovolání obviněných podáno z jiného než zákonného důvodu, což by jinak opodstatňovalo postup podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



Dovolatelé však naplnili zákonný požadavek ohledně uplatnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami, jejichž podstatou je tvrzení, že soudy nesprávně posoudily zjištěné jednání jako spolupachatelství obou obviněných na posuzovaném trestném činu, když ze skutkových zjištění nevyplývá existence jejich společného úmyslu dopustit se trestného činu vraždy společným jednáním ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. a že s ohledem na absenci zjištění konkrétního jednání (útoku) každého z nich vůči poškozenému, přichází v úvahu možnost mírnějšího posouzení jejich činu, a to ve smyslu ustanovení § 207 tr. zák., § 221 tr. zák., či podle § 222 tr. zák.



K právně relevantní dovolací námitce vztahující se k posuzování otázky spolupachatelství, je třeba především v souladu s ustálenou soudní praxí zdůraznit, že ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. nevyžaduje, aby všichni spolupachatelé se zúčastnili na trestném činu stejnou měrou. Za splnění dalších podmínek stačí i jen částečné přispění ke spáchání trestného činu (srov. přiměřeně rozh. č. 1/1980, č. 23/1994 Sb. rozh. tr.). Společný úmysl spolupachatelů je pak charakterizován jejich společným jednáním a společným cílem tohoto jednání, přičemž tento cíl je představován porušením či ohrožením zájmu chráněného trestním zákonem. Spolupachatelství nevyžaduje nějakou výslovnou dohodu spolupachatelů, stačí i konkludentní jednání, za předpokladu, že každý spolupachatel si je vědom toho, že jeho jednání a jednání ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním a pro tento případ je spolupachatel s tímto též srozuměn (srov. rozh. č. 2180/1925, č. 5536/1936, č. 22/1950 Sb. rozh. tr.).

Právní závěry soudů ohledně otázky spolupachatelství jsou v posuzované věci v souladu s požadavky vyplývajícími z ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. Jestliže soudy učinily zjištění, podle něhož oba obvinění v úmyslu usmrtit poškozeného G. R. jej společně kopali do oblasti hlavy, hrudníku a břicha, do těchto míst jej opakovaně bili i pěstmi a dokonce i obuškem, pak s ohledem na tyto zjištěné okolnosti jejich společného útoku vůči poškozenému soudy správně uzavřely, že oba obvinění jednali ve spolupachatelství ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. Proto se nelze úspěšně dovolávat toho, že se nejednalo o spolupachatelství na posuzovaném trestném činu. Z povahy a průběhu společně prováděného útoku obviněných vůči tělu poškozeného je dostatečně evidentní jejich záměr poškozeného usmrtit a proto posouzení jejich činu jako trestného činu vraždy je správné. Námitky obou obviněných jsou tak zjevně neopodstatněné.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jestliže je zjevně neopodstatněné. Výše uvedené skutečnosti pak odůvodňují takový postup v posuzované věci. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. května 2006

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík