11 Tdo 399/2011
Datum rozhodnutí: 14.06.2011
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.



11 Tdo 399/2011 - 22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. června 2011 dovolání podané obviněným M. J. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. 61 To 343/2010, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 73/2010, a rozhodl t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného M. J. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 2 T 73/2010, byl M. J. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1) a pokusem přečinu krádeže podle § 21 odst. 1 k § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 2), za které byl podle § 173 odst. 1 za použití § 43 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že

1. dne 7. 3. 2010 v době od 4.50 hod. do 5.05 hod. v P. Ř., v blízkosti fotbalového hřiště za domem G. na křížení chodníků doběhl k Bc. E. M., skočil na ni zezadu, strhl jí kabelku, kterou měla zavěšenou přes rameno křížem přes tělo, tu jí stáhl z těla a vzhledem k tomu, že si stihla omotat řemen kabelky na ruku, strhl ji na zem, přičemž jej poškozená odkopávala a kabelku přitahovala k sobě, tak ho strhla na zem a kabelku mu vytrhla, na to se postavil, rozepnul si bundu a z levé náprsní kapsy vytáhl otevírací nůž, který vyklopil, poškozená mu pak v obavě o svůj život a zdraví kabelku vydala, on ji vzal a utíkal s ní směrem k sídlišti, kabelka obsahovala občanský průkaz, řidičský průkaz, platební karty MAXKARTA JUNIOR a VISA CLASSIC CHIP STUDENT, kartu pojištěnce, tramvajenku, průkaz finančního poradce, všechny tyto doklady vydané na jméno poškozené, finanční hotovost 2 700,- Kč, svazek klíčů od bytu, šálu, tričko, cigarety a mobilní telefon zn. Samsung, SIM kartu, a tohoto jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 3 T 76/2003, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2004, sp. zn. 6 To 414/2004, odsouzen mimo jiné pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou, přičemž z výkonu tohoto trestu byl podmíněně propuštěn usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 4. 2006 se stanovením zkušební doby do 10. 3. 2010, 2. dne 9. 3. 2010 v době od 00.26 do 00.27 hod. v P., L., v bankomatu ČSOB, a. s., se pokusil prostřednictvím platební karty Visa Classic Chip Student držitelky E. M., k její škodě vybrat hotovost ve výši 5 000,- Kč, což se mu nepodařilo z důvodu blokace karty dne 7. 3. 2010 v 5.13 hod.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. 61 To 343/2010 podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Štěpána Rybáře dovolání , kterým napadl všechny výroky usnesení odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně, přičemž uvedl, že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení a odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ke skutku popsanému pod bodem 1 rozsudku obviněný uvádí, že důkazy provedené před soudem prvního stupně neprokazují, že skutek spáchal on. Nevyplývá to z výpovědi poškozené, která jej navíc při prováděné rekognici na první pokus neidentifikovala. Protokol o rekognici podle obviněného není možné v tomto řízení použít jako důkaz, neboť nebyl proveden v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. K průběhu rekognice obviněný namítá, že poté, co poškozená označila jako osobu pachatele figuranta s číslem 2 (obviněný měl č. 1), provedl policejní orgán opakovanou rekognici, která z povahy tohoto důkazu není přípustná. Poškozená si tak musela být logicky vědoma, že neoznačila osobu, kterou policejní orgán považuje za podezřelého. Argument soudu prvního stupně, že poškozená poznala obviněného podle očí, neobstojí, neboť už při první rekognici bylo všem figurantům vidět do očí. K výpisu telekomunikačního provozu z odcizeného mobilního telefonu obviněný uvádí, že tento důkaz sám o sobě ani ve spojení s ostatními důkazy neprokazuje, že by skutek pod bodem 1 spáchal konkrétně obviněný. Na záznamu kamerového systému MKS z parkoviště v G. ulici nejsou podle obviněného vidět detaily postavy, rozhodně jej zde nelze ztotožnit. Promítnutí kamerového záznamu nebylo před soudem prvního stupně vůbec provedeno. Zpráva ČSOB a vyhodnocení kamerového systému ČSOB v ulici L. podle obviněného také samo o sobě ani ve spojení s dalšími důkazy neprokazuje, že by skutek spáchal on. Z výše uvedeného tak podle obviněného vyplývá, že nebyla dodržena zásada in dubio pro reo. Podle obviněného je zde důvod, aby ho soud zprostil obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř.

Ke skutku popsanému pod bodem 2 rozsudku obviněný uvádí, že platební kartu poškozené použil omylem. Po zadání chybného PIN kódu bankomat ohlásil, že došlo k chybnému zadání PIN kódu a platební kartu již nevydal. Obviněný tedy nezadával žádnou konkrétní částku požadovaného výběru. Tento skutek tak podle obviněného není trestným činem a je zde důvod, aby ho soud zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.

Pokud jde o uložený trest, považuje jej obviněný za nepřiměřeně přísný, při jeho ukládání soud nerespektoval ustanovení § 38 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Soud postupoval podle § 59 tr. zákoníku, aniž k tomu byly splněny zákonem stanovené podmínky, neboť závažnost skutku není tak vysoká, resp. možnost nápravy není natolik ztížena, aby musel soud uložit trest v horní polovině trestní sazby, jejíž horní hranice se zvyšuje o třetinu. Rovněž není důvod k tomu, aby byl obviněný zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. 61 To 343/2010, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 2 T 73/2010, a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání vysvětlila podstatu uplatněného dovolacího důvodu a konstatovala, že námitky obviněného jsou shodné s těmi, které uplatnil už v odvolacím řízení a odvolací soud se s nimi řádně vypořádal. Státní zástupkyně připomíná, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je patrný popis všech provedených důkazů, zejména pak výpovědi poškozené, která dovolatele poznala při rekognici, jejíž součástí bylo navození situace popisované v její výpovědi, spočívající v částečném odhalení hlavy pachatele při zápasu s ní. Tato výpověď pak koresponduje s dalšími provedenými důkazy usvědčující povahy (záznam kamerového systému, výpis telekomunikačního provozu z odcizeného telefonu dokumentující jeho užívání dovolatelovou manželkou bezprostředně po činu, písemný a obrazový materiál bankovního ústavu). Státní zástupkyně konstatuje, že skutkovým stavem věci je dovolací soud v daném případě vázán, neboť zde nenastal výjimečný případ, kdy by skutková zjištění byla natolik vnitřně rozporná, že by nedosahovala kvality potřebné pro jejich právní posouzení prosté všech pochybností. Skutkové okolnosti dovolatelova jednání pak podle státní zástupkyně plně korespondují se způsobem jejich právního posouzení.

K námitkám vztahujícím se k uloženému trestu státní zástupkyně uvádí, že samotný výrok o trestu bez návaznosti na výrok o vině lze napadat zásadně jen podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu vedle obecného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. alternativa druhá o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný neuplatnil a nepoužil ani žádnou z jeho hmotně právních námitek. Jím uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem.

Naproti tomu za kvalifikovanou považuje státní zástupkyně námitku o jiném nesprávném hmotně právním posouzení výroku, podle které soud při rozhodování o trestu neměl postupovat podle § 59 odst. 1 tr. ř. Státní zástupkyně však dochází k závěru, že dovolatel nepodložil tuto námitku další argumentací a lze ji tak odmítnout s odkazem na úvahy, které nalézací soud k mimořádnému zvýšení trestu odnětí svobody vedly.

Státní zástupkyně závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky obviněným podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Obviněný označuje jako dovolací důvod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Tak je tomu i v posuzovaném případě. Námitky, které obviněný přiřadil jednotlivým skutkům popsaným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, směřují právě proti těmto skutkovým závěrům, napadají jednotlivé důkazy a jejich hodnocení soudem prvního stupně.

Ani námitky směřované do výroku o trestu však uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídají. K nápravě vad výroku o trestu je určen primárně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je však dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Je zřejmé, že obviněný se těmito námitkami domáhá právě přehodnocení výměry trestu, ovšem nad rámec toho, co v dovolacím řízení umožňuje trestní řád.

Pokud jde o tvrzení obviněného, že soudy nesprávně použily při ukládání trestu ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku, je nutno uvést, že k tomu, aby byl řádně uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. nestačí, aby dovolatel pouze obecně uvedl, že nebyly splněny některé podmínky pro aplikaci určitého ustanovení hmotného práva. Musí vždy uvést konkrétní důvody, které jej v posuzovaném případě k takovému tvrzení vedly. Ostatně soudy svůj závěr o aplikaci citovaného ustanovení při ukládání trestu náležitě odůvodnily ve svých rozhodnutích.

Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. J. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch