11 Tdo 383/2005
Datum rozhodnutí: 04.08.2005
Dotčené předpisy:




11 Tdo 383/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. srpna 2005 dovolání podané obviněným M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. září 2003, sp. zn. 3 To 383/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 15/2002, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného M. V. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný M. V. byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 12. 2002, sp. zn. 4 T 15/2002, uznán vinným trestnými činy podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. (v bodě 1), výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. (v bodě 2), a trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. (v bodě 3). Za tyto trestné činy byl podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným: P. K., bytem P., Č. B., částku 4.575,- Kč, M. N., bytem Č., L., okr. Č. B., částku 7.460,- Kč, a V. z. p. ČR, se sídlem L., Č. B., částku 29.057,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. N. odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání obviněného M. V. a jeho otce J. V. ve veřejném zasedání konaném dne 1. 9. 2003, sp. zn. 3 To 383/2003, shora uvedený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil v té části výroku o náhradě škody, pokud bylo rozhodováno o nároku V. z. p. ČR, se sídlem L., Č. B., a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému M. V. podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit na náhradě škody V. z. p. ČR, okresní pojišťovně, L., Č. B., částku 28.605,- Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný M. V. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy, že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.



V dalším textu mimořádného opravného prostředku uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. písm. c) tr. ř. spatřuje v tom, že vyšetřovacích úkonů provedených v den, kdy mu bylo sděleno obvinění pro trestný čin výtržnictví a ublížení na zdraví pro skutek popsaný pod bodem 2), tedy dne 10. 1. 2001, se účastnila advokátka JUDr. P. V., avšak k jejímu faktickému ustanovení obhájcem opatřením soudce Okresního soudu v Českých Budějovicích došlo až dne 15. 1. 2001, a protože se jednalo o nutnou obhajobu je přesvědčen, že tak došlo k porušení jeho práva na obhajobu, jelikož neměl obhájce v době, kdy jej mít měl.

V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznesl obviněný námitky ke všem popsaným skutkům. K bodu 1) namítl, že nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že by věděl o tom, že M. J. zboží, které mu prodává odcizil a že se tedy dopustil trestného činu krádeže. Zboží od M. J. odebíral, avšak toto zboží vždy řádně zaplatil, aniž věděl, že jde o kradené zboží. Domnívá se, že v jeho případě tak nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podílnictví. Ke skutku popsanému pod bodem 2) namítá, že v průběhu celého soudního řízení nebylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že se popsaného jednání vůbec dopustil. Setrvává na svém tvrzení, že nebyl v baru Y. B. v Č. B. v době, kdy mělo dojít k napadení P. K. a M. Š. Poukazuje na to, že zákonným způsobem nebylo prokázáno, že ho tam někdo ze svědků v inkriminovanou dobu viděl. Namítá, že ani uskutečněná rekognice nebyla provedena v souladu se zákonem. Ke skutku pod bodem 3) kvalifikovanému jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. namítá, že fyzické násilí vůči poškozenému M. N. nevykonal za účelem bezprostředního vymožení finančních prostředků. Uvádí podrobně svoji verzi průběhu celého konfliktu s poškozeným. Poukazuje na obsah svědecké výpovědi M. V. a vytýká soudu, že k ní nebral zřetel. Připomíná též svědectví M. A., podle níž došlo k předání finanční částky, avšak ta byla předána svědku M. V., nikoliv jemu. Namítá, že jeho drobná potyčka s poškozeným s předáním peněz nijak nesouvisela a popírá, že by ho nutil k vydání jakékoliv finanční částky. Dále zpochybňuje výpověď svědka J. a rovněž tvrzení poškozeného, že si musel půjčovat finanční prostředky od svého známého, neboť předtím měl obdržet finanční prostředky od R. Ch. ve výši 12.000,- Kč. Podle názoru dovolatele zjištěným skutkem nebyly naplněny zákonné znaky trestného činu loupeže, neboť jeho jednání nebylo motivováno zištností. Proto rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu.

Závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 9. 2003, sp. zn. 3 To 383/2003, jakož i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 12. 2002, sp. zn. 4 T 15/2002, a přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání obviněného se nejvyšší státní zástupce vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství tak, že s argumentací dovolatele ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. se nelze ztotožnit. S odkazem na ustálenou judikaturu uvádí, že procesní úkony spočívající v ustanovení a zrušení ustanovení obhájce mají formu opatření, zákon je blíže nevymezuje, a proto v případě, že věc nesnese odkladu, soudní praxe umožňuje i telefonické ustanovení obhájce, pokud je toto současně nebo vzápětí deklarováno a verifikováno opatřením v písemné formě. S ohledem na spisový materiál tak k vydání opatření v písemné formě došlo v případě obviněného M. V. ve lhůtě do 3 pracovních dnů a nedošlo tudíž k porušení práva obviněného na obhajobu. V případě trestného činu podílnictví popsaného v bodě 1) rozsudku uvádí, že obviněný sice popírá zaviněné spáchání tohoto trestného činu, avšak závěr soudu o přímém úmyslu obviněného (odebíral pro svoji vlastní potřebu zboží, o němž věděl, že bylo získáno trestným činem - krádeží spáchanou M. J.) je založen na dalších zjištěních, zejména na obsahu svědecké výpovědi M. J. Jde o závěr logický a přesvědčivý. K námitkám obviněného uplatněným k bodům ad 2) a ad 3) rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že uplatněný dovolací důvod nemůže být naplněn námitkami, že soudy při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení jednotlivých důkazů nepostupovaly podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. , když uvěřily usvědčujícím důkazům. Tyto námitky by byly důvodem pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož dovolání by bylo podáno z jiného než zákonného důvodu. Námitky uplatněné dovolatelem s odkazem na § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vztahující se k bodu ad 1) rozsudku je třeba hodnotit jako právně relevantní, avšak jako zjevně nedůvodné. Dovolání obviněného tak hodnotí jako zjevně neopodstatněné a navrhl je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že uplatněné námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné. K naplnění citovaného dovolacího důvodu by mohlo dojít jen tehdy, jestliže obviněný v řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl.

Ze spisového materiálu (ostatně ve shodě s tvrzením obviněného) bylo zjištěno, že obviněnému bylo dne 10. 1. 2001 sděleno obvinění pro trestné činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., tedy pro skutek popsaný pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně, přičemž ve smyslu § 36 odst. 3 tr. ř. šlo o případ nutné obhajoby. Téhož dne byly provedeny některé vyšetřovací úkony - výslechy obviněného, poškozeného K., svědkyně S. K. a rekognice. S ohledem na to, že obviněný si obhájce nezvolil, zúčastnila se uvedených vyšetřovacích úkonů soudem ustanovená obhájkyně JUDr. P. V. Z protokolu o výslechu obviněného (č. l. 26) konaného dne 10. 1. 2001 od 12.10 hodin se podává, že JUDr. P. V. byla v 11:10 hodin vyrozuměna vyšetřovatelem o konání tohoto výslechu a že jí byla před započetím výslechu poskytnuta dostatečně dlouhá doba na poradu s obviněným. Rovněž z protokolu o výslechu poškozeného K. a svědkyně K., jakož i z protokolu o rekognici ze dne 10. 1. 2001, se podává, že obhájkyně JUDr. P. V. se následně osobně účastnila i těchto úkonů. Ze spisového materiálu dále vyplývá, že na základě předchozího telefonického ustanovení obhájce soudcem dne 10. 1. 2001 byla obviněnému M. V. ustanovena jako obhájkyně JUDr. P. V., AK Č. B., přičemž toto opatření bylo v písemné formě vyhotoveno Okresním soudem v Českých Budějovicích dne 15. 1. 2001 pod sp. zn. 1 Nt 721/2001.

S ohledem na dovolací námitky obviněného je třeba připomenout, že procesní úkony spočívající v ustanovení a zrušení ustanovení obhájce mají formu opatření, jež jsou považována za neformální úkony, spíše organizačně-technické a operativní povahy. Zákon blíže nevymezuje obsahové a formální náležitosti těchto opatření a ponechává úpravu podzákonným normám. S ohledem na skutečnost, že náležitosti opatření o ustanovení obhájce nejsou trestním řádem nikterak specifikovány, soudní praxe v zásadě umožňuje, nesnese-li věc odkladu, telefonické ustanovení obhájce, pokud je ustanovení současně nebo vzápětí, zpravidla do 3 dnů, deklarováno a verifikováno opatřením v písemné formě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1062/2002).

V posuzované věci je třeba konstatovat, že obviněnému byla dne 10. 1. 2001 (středa) telefonicky ustanovena obhájkyně JUDr. P. V. a toto ustanovení bylo opatřením soudce Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 1. 2001 (pondělí), sp. zn. 1 Nt 721/2001, v písemné formě deklarováno a verifikováno. Písemné opatření bylo vydáno třetí pracovní den a lze tak konstatovat, že k jeho vydání došlo vzápětí, tedy v souladu s dosud uznávanou soudní praxí ve lhůtě 3 dnů. Nebylo tak nijak porušeno právo obviněného na obhajobu a uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Navíc lze podotknout, že takto ustanovená obhájkyně vykonávala obhajobu obviněného po celou dobu dosavadního trestního řízení, včetně řízení dovolacího.

Ve vztahu ke všem třem skutkům popsaným pod body 1) až 3) rozsudku soudu prvního stupně uplatnil obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 449/03, IV. ÚS 73/03, II. ÚS 279/03 a další). Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Ačkoli obviněný v dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit a k nimž proto nebylo možno přihlížet. Tento závěr se týká především výhrad obviněného, že ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně nebylo prokázáno, že se uvedeného jednání vůbec dopustil, když nebyla akceptována jeho obhajoba, že v době napadení poškozených v baru Y. B. v Č. B. vůbec nebyl, a že rekognice, v jejímž průběhu jej svědci označili za pachatele posuzované trestné činnosti, nebyla provedena v souladu s procesními předpisy. Ve vztahu k námitkám dovolatele ohledně skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem pod bodem 3) rozsudku je třeba uvést, že obviněný rovněž zpochybňuje správnost skutkových závěrů poukazem na nevěrohodnost svědectví poškozeného M. N. a svědka P. J. a na nesprávné zhodnocení výpovědi svědka M. V. Rovněž tak tvrzením, že fyzické násilí vůči poškozenému M. N. nevykonal za účelem bezprostředního vymožení finančních prostředků se domáhá změny skutkových závěrů učiněných oběma soudy. Lze připomenout, že z tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně se totiž mimo jiné podává, že obviněný poškozeného M. N. fyzicky napadl tak, že jej několikrát udeřil pěstí do obličeje a tímto jej nutil k vydání peněz. Stejné závěry pak vyplývají i z odůvodnění napadeného rozsudku (viz str. 16), v němž odvolací soud poukázal na to, že obviněným vykonané fyzické násilí vůči poškozenému bylo vedeno záměrem vymoci na něm předání peněžních prostředků. Výhrady obviněného v tomto směru nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., jsou právně irelevantní a v rámci dovolacího řízení z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k nim nelze přihlížet.

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl pak relevantně uplatněn námitkou obviněného ve vztahu k bodu 1) rozsudku soudu prvního stupně, podle níž nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, neboť neznal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že zboží, které zakoupil od M. J., bylo získáno trestným činem krádeže spáchaným právě M. J.

Trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou.

Nejvyšší soud dopěl k závěru, že skutková část výroku o vině v bodě 1) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují a naplňují zákonné znaky trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Pokud jde o námitku nenaplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu, shledal Nejvyšší soud závěry nalézacího soudu a potažmo odvolacího soudu za správné. Nalézací soud své úvahy založil především na výpovědi svědka M. J., který vypověděl shodně jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení při projednávání své trestní věci, a konečně i v procesním postavení svědka při projednávání věci obviněného M. V., tak, že odběrům zboží ze strany obviněného M. V. vždy bezprostředně předcházela domluva mobilním telefonem, a to tak, že obviněný mu zavolal a nadiktoval zboží, jež požaduje, toto zboží pak M. J. následně v prodejním skladu odcizil, a tentýž den předal v prostoru nákladové rampy pro dodavatele obviněnému. Důvody věrohodnosti tohoto svědectví pak okresní soud podrobně rozvedl na str. 5 svého rozsudku, a to i poukazem na všechny okolnosti takového odběru zboží a jeho placení ze strany obviněného. Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a právní kvalifikací jednání obviněného se ztotožnil i soud odvolací, který se rovněž v rámci odvolacích námitek důkladně zabýval naplněním subjektivní stránky předmětného trestného činu (srov. výstižné úvahy na str. 9 odůvodnění napadeného rozsudku). Jestliže nalézací soud v posuzované věci dospěl k závěru, že zjištěné jednání obviněného naplňuje jak po formální, tak materiální stránce všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odvolací soud se s tímto názorem plně ztotožnil, neshledává Nejvyšší soud důvodů ke zpochybňování tohoto závěru a námitky obviněného považuje za neopodstatněné.

Na základě všeho výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání je ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného M. V. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. srpna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík