11 Tdo 369/2013
Datum rozhodnutí: 27.08.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b,e) tr. ř.



11 Tdo 369/2013-113

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 27. srpna 2013 dovolání obviněného L. S. a obviněného J. B. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 9 To 43/2011, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 1/2008, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného L. S. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


I. L. S.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 2011, sp. zn. 7 T 1/2008, byl obv. L. S. uznán vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 6 písm. a) tr. zák., dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (skutky popsanými pod body A/ I, II, a III.), a dále ze spáchání pojistného podvodu podle § 250a odst. 2, odst. 3 tr. zákona (dvěma skutky popsanými pod body ad IV. a V.), za které byl podle § 210 odst. 6 tr. zákoníku za použití ust. § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let a 6 (šesti) měsíců . Současně mu byla uložena povinnost spolu s ostatními spoluobviněnými uhradit poškozeným pojišťovnám společně a nerozdílně škodu, přičemž výše jednotlivých částek určil Krajský soud v Hradci Králové v rámci jednotlivých výroků o náhradě škody. Dále byl tímto rozsudkem obv. S. podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby ve čtyřech případech jednalo se o případy popsanými pod body B/ 4, 6, 16 a 18, neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal.

Tento rozsudek napadl obv. L. S. odvoláním. Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 9 To 43/2011:

- rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ohledně obv. S. z r u š i l , a to ve výrocích o vině popsaných pod body A/I., II. a III., dále ve výrocích o trestu a o náhradě škody ve výši 336.960,- Kč ve prospěch České pojišťovny, a.s., Praha 1 a ve výši 216.000,- Kč a 7.140,- Kč ve prospěch ČSOB Pojišťovny, a.s., Pardubice. Současně Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání krajského státního zástupce z r u š i l napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) odst. 2 tr. ř. rovněž ve zprošťující části ohledně obv. S. v bodě B/4, a ohledně obv. S., P., B. a K. v bodě B/18.

- Vrchní soud v Praze podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl, že obv. L. S. se dopustil skutky popsanými pod body I., II., III., pokusu zločinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a § 210 odst. 2, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a dále skutky popsaných pod body IV. a V. dvou trestných činů pojistného podvodu podle § 250a odst. 2, odst. 3 tr. zákona. Proto podle § 210 odst. 6 tr. zákoníku a za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, byl obv. S. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let , a pro výkon tohoto trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. - Současně podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obv. S. a dalším spoluobviněným uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit vzniklou peněžitou škodu poškozené Allianz pojišťovně, a.s., a Kooperativa pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group, v částkách uvedených v tomto rozsudku.

- Podle § 226 písm. b) tr. ř. byl obv. L. S. (spolu s T. P., J. B. a T. K.) zproštěn obžaloby ohledně skutku, popsaného v rozsudku soudu I. stupně pod bodem B/18. Poškozená Allianz pojišťovna, a.s., byla s nárokem na náhradu škody ve výši 237.345,- Kč odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

- V rozsahu zrušeného výroku o vině ohledně obv. S. (obv. P., K.) v bodě I/11 a ve zprošťujícím výroku týkajícího se obv. S. v bodě B/4, byla věc podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.

Podle skutkových zjištění Vrchního soudu v Praze se:

I. obv. S. (spolu s J. B., T. P. a T. K.) dopustil trestné činnosti tím, že v období od června r. 2003 do října r. 2005 v devatenácti případech, na různých místech v P., postupně uzavíral nebo zajišťoval uzavření pojistných smluv motorových vozidel na havarijní pojištění, pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, příp. i placení pojistného a po uzavření pojistných smluv na jména níže uvedených pojištěných úředně evidovaných vlastníků motorových vozidel, obv. L. S., T. P., J. B., T. K. sami, nebo v součinnosti s obv. V. A., J. Č., Š. Č., L. J., I. K., M. L., E. R., P. B., J. K., R. K., V. M., T. N., E. P. a P. Š. zinscenovali nebo zajistili zinscenování dopravních nehod s pojištěnými vozidly a nahlášení zinscenovaných dopravních nehod jako škodní události u příslušné pojišťovny prostřednictvím pojištěného či na jméno pojištěného a při následném jednání s pojišťovnou bylo uplatněno poškození vozidla, které nevzniklo jimi deklarovanou pojistnou událostí, když jejich úmyslným jednáním přímo vznikla škoda, nebo bezprostředně hrozil vznik škody pojišťovnám Allianz a Kooperativa v částkách, uvedených v rozsudku Vrchního soudu v Praze.

II. Dne 3. 3. 2005 obvinění S. a B. a M. po předchozí dohodě odcestovali do Slovenské republiky v úmyslu oznámit tam policii smyšlené odcizení vozidla zn. Land Rover Discovery, od 10. 11. 2004 úředně evidovaného vlastníka obv. V. M. Poté, co obv. S. předal obv. M. klíčky a doklady od tohoto vozidla pojištěného u Kooperativa pojišťovny, a.s., odcestoval spolu s obv. B. zpátky do ČR a druhého dne 4. 3. 2005 podle předchozí dohody obv. M. oznámil Policejnímu sboru Slovenské republiky v Bratislavě odcizení vozidla zn. Land Rover Discovery v hodnotě 520.000,- Kč. Po návratu do ČR podle dohody obv. M. předal potvrzení o oznámení krádeže vozidla obv. S. a obv. B., kteří zajistili jménem obv. M. oznámení nepravdivých údajů o odcizení vozidla ve Slovenské republice jako škodní událost agentuře Kooperativa pojišťovna, a.s. v P. a pojišťovna Kooperativa dne 5. 5. 2005 převedla pojistné plnění ve výši 484.570,- Kč na zadaný účet majitelky D. V., která poukázané plnění vybrala jako zálohu na nemovitost za přítomnosti manžela A. V. a ten finanční částku podle dohody předal obv. S., přičemž tímto společným jednáním obv. poškozené Kooperativa pojišťovně, a.s. způsobili škodu ve výši nejméně 484.570,- Kč.

III. Dne 19. 10. 2005 obv. S., B. a K. po vzájemné dohodě, odjeli s vozidlem Ford Ranger, pojištěným proti odcizení u České pojišťovny, a.s., úředně evidovaného vlastníka T. K., v úmyslu oznámit tam policii jeho smyšlené odcizení. Po příjezdu do B. obv. K. na společně zvoleném místě na parkovišti před prodejnou Europa Möbel předmětné vozidlo zaparkoval a za hodinu oznámil na Okresním ředitelství Policejního sboru v Bratislavě, že mu údajně bylo vozidlo dne 19. 10. 2005 mezi 17,00 a 17,50 hod. odcizeno. Následně po návratu do ČR dne 21. 10. 2005 oznámil nepravdivé údaje o odcizení vozidla podle společné předchozí dohody s obv. S. a B. jako škodní událost u České pojišťovny, a.s. v P., ale z důvodu obezřetnosti pojistitele České pojišťovny, a.s. nebylo pojistné plnění vyplaceno, přičemž vzhledem k tomu, že u České pojišťovny, a.s. byla uplatněna škoda na základě nepravdivých údajů o vzniku škodní události, bezprostředně hrozil poškozené České pojišťovně vznik škody ve výši nejméně 500.000,- Kč.

Podrobný popis všech skutků obsahuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2011, sp. zn. 7 T 1/2008.

II. Dovolání L. S.

Proti tomuto rozhodnutí podal obv. L. S. prostřednictvím advokáta Mgr. Martina Kašpara (u Krajského soudu v Hradci Králové dne 9. 1. 2012) dovolání , kterým napadl výroky uvedené v rozsudku Vrchního soudu v Praze pod body I./3, 8, 16, 18 (podle systematiky tohoto rozsudku), nebo pod body A I./3, 8, 17, 19 (podle označení Krajského soudu v Hradci Králové), a to v celém jejich rozsahu. Ve svém dovolání obviněný odkázal na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dle jeho mínění napadená rozhodnutí soudu I. i II. stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Ve svém (mimořádně rozsáhlém) dovolání obviněný nejprve předeslal, že celý proces byl již od hlavního líčení v I. stupni zásadním způsobem ovlivněn několika hmotně právními a procesními vadami, které nebyly náležitě opraveny, a to ani v rámci odvolacího řízení soudem II. stupně. Své dovolání dovolatel rozčlenil na dvě základní části.

A) V první části se dovolatel vyjádřil ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, resp. k pochybením těchto soudů, ke kterým došlo v průběhu dokazování.

K prvnímu dílčímu skutku (A I./3, resp. I. 3) dovolatel namítl, že žádným důkazem nebylo prokázáno, že by tento skutek spáchal. V této souvislosti upozorňuje na to, že závěr obou soudů je opřen především o svědectví L. J. Nicméně je s velkým podivem, že u skutku, ve kterém měl dopravní nehodu způsobit obv. K., si poškozený P. nechal vyplatit pojistné plnění, které pak užil na úhradu zálohy na byt, ale vina za spáchání trestného činu je přisouzena jemu, který se na spáchání tohoto trestného činu nepodílel. Naopak obv. S. v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch, nevyvolal ani nepředstíral událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění, stejně jako neudržoval stav vyvolaný pojistnou událostí tak, jak požaduje skutková podstata trestného činu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku. Samotné inkasování pojistného plnění nemůže být trestným činem, už proto, že obv. S. v daném dílčím skutku v podstatě vůbec nefiguruje a nebyla mu soudem prokázána žádná z výše uvedených jednání, která jsou potřebná pro konstatování, že by se dopustil tohoto trestného činu.

Z druhého dílčího skutku (A I./8., resp. I. 8) byl obv. S. údajně usvědčen výpověďmi spoluobviněných I. C. a T. C. Tomu se však dovolatel brání a zdůrazňuje, že nemá s touto zinscenovanou dopravní nehodou nic společného. Přesto soudy I. a II. instance vyhodnotily zjištěný skutkový stav v jeho neprospěch, a to i přesto, že obv. S. ve smyslu opatřit sobě nebo jinému zisk, nevyvolal ani nepředstíral událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění, jak požaduje skutková podstata trestného činu podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku. Dovolatel akcentuje, že nevlastnil ani jedno z předmětných vozidel. Podle jeho názoru nebylo soudy prokázáno, že by uzavíral pojistky na předmětná vozidla, ani že by hlásil škodní událost. Co se týče částky 105.000,- Kč, která byla převedena obv. C. na účet likvidátora pojišťovny, tak obv. S. jednoznačně uvedl, že o této částce nic nevěděl. Ohledně jeho případné přítomnosti na místě dopravní nehody nebyl taktéž proveden žádný relevantní důkaz. Tyto skutečnosti však nebyly soudem I. ani II. stupně prokázány, a proto dovolatel zdůrazňuje, že zjištěný skutkový stav byl těmito soudy nesprávně právně posouzen.

V rámci třetího dílčího skutku (A I./17, resp. I. 16) byl obv. S. odsouzen pro spáchání trestného činu pojistného podvodu, ale pouze za to, že mu na účet jeho souseda přišlo plnění za prodaný byt od T. P. Dovolatel však zdůrazňuje, že v rámci tohoto skutku, až na výše uvedené, nebyl nijak účasten na páchání tohoto skutku. A finanční plnění, které mu bylo zasláno obv. P., bylo určeno na splácení bytu. Navíc dovolateli nebylo až do soudního řízení známo, že tyto finanční prostředky pocházely z pojistného plnění. V této souvislosti pak zdůrazňuje, že samotné inkasování pojistného plnění nemůže být chápáno jako trestný čin.

Co se týče čtvrtého dílčího skutku (A I./19, resp. I. 18), za který byl obv. S. odsouzen, dovolatel cituje z výpovědí obv. L. J., který v hlavním líčení uvedl, že s obv. S. neřešil náhradu škody, ani nic pojišťovně nehlásil, ale později mu předal pojistné plnění ve výši 230.000,- Kč. Poté dovolatel akcentuje, že mu nebylo soudem prokázáno, že by uzavřel pojistnou smlouvu č. ................. a upozorňuje na řadu formulačních nepřesností, které vytváří zmatek. Za podstatné považuje dovolatel to, že k tvrzení o tom, že pojistné plnění ve výši 260.732,- Kč na účet č. ................. majitele R. P. (který podle předchozí dohody s ním vybral v hotovosti finanční částku ve výši 260.300,- Kč a následně ji předal obv. J. B.) že k tomuto tvrzení soudy I. a II. stupně neuvádějí žádné důkazy, ze kterých vycházel. Jediným důkazem je výpověď L. J. Z toho vyplývá značný rozpor v tom, na čí účet bylo pojistné plnění vůbec zasláno, zda na účet otce L. J. či na účet R. P., jak tvrdí ve svém výroku soud II. stupně, aniž by to však v odůvodnění svého rozsudku řádně zdůvodnil. Podle dovolatele tak nebylo jednoznačně prokázáno, že by se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu a kvůli kterému byl odsouzen. Následně dovolatel předestřel svou výpovědní verzi a v ní zdůraznil, že pojistné plnění bylo zasláno na účet obv. P., nebylo však nijak prokázáno, že by byla předmětná částka vyplacena právě jemu, stejně jako to, že uzavíral pojistnou smlouvu, ani že by inscenoval nějakou nehodu.

B. V druhé části dovolání obviněný S. uvedl, že u jednotlivých níže vymezených dílčích skutků byly zásadně porušeny základní zásady trestního řízení, a to skrze jednotlivé instituty trestního procesu, v důsledku čehož byly poté nesprávně právně posouzeny jednotlivé skutky, čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přesněji řečeno obviněný uvedl, že v dosavadním průběhu řízení došlo k porušení zásad ústnosti, bezprostřednosti i zásady zjištění skutečného stavu bez důvodných pochybností. Především však bylo omezeno právo na obhajobu, protože soudy odmítly provést navržené důkazy, podstatné k prokázání rozporů v provedených důkazech. Dovolatel dále konkretizuje, že také Vrchní soud v Praze odmítl provést některé důkazy, které měly přispět ke zjištění skutečného stavu věci, čímž byla porušena i zásada materiální pravdy, zásada nezávislosti soudu a právo na spravedlivý proces.

V následující části dovolání obviněný demonstroval tato porušení na jednotlivých dílčích skutcích pokračujícího trestného činu. Jedná se o sedmnáct skutků, jmenovitě: 1. skutek A I. /1. (podle řazení soudu I. stupně), resp. I. 1. (podle řazení soudu II. stupně), 2. skutek A I. /2., resp. I. 2., 3. skutek A I. /5., resp. I. 5., 4. skutek A I. /7., resp. I. 7., 5. skutek A I. /9., resp. I. 9., 6. skutek A I. /10., resp. I. 10., 7. skutek A I. /12., resp. I. 11., 8. skutek A I. /13., resp. I. 12., 9. skutek A I. /14., resp. I. 13., 10. skutek A I./15., resp. I. 14., 11. skutek A I. /16., resp. I. 15., 12. skutek A I. /18., resp. I. 17., 13. skutek A I. /20., resp. I. 19., 14. skutek A II., resp. II., 15. skutek A III., resp. III., 16. skutek A IV. podle řazení soudu I. stupně, 17. skutek A V. podle řazení soudu I. stupně. Vzhledem k velmi rozsáhlému rozboru výše uvedených dílčích skutků Nejvyšší soud na tomto místě pouze stručně uvádí, že obv. S. se ve svém podání podrobně zabýval provedeným dokazováním, a v rámci svých výhrad opakovaně upozorňoval na porušení základních procesních zásad níže uvedenými vadami.

a) Ve skutcích, kde k prokázání nehodového děje byly vyhotoveny dva znalecké posudky a jejich vzájemné výsledky vyzněly protikladně, dovolatel namítá, že se soudy odmítly zabývat objasněním těchto rozporů nařízením vypracování dalšího revizního znaleckého posudku. V této souvislosti zpravidla také dodává, že znalecký posudek, na jehož základě soud objasnil skutkový děj (v drtivé většině případů se jedná o znalecký posudek, který si nechala vypracovat poškozená pojišťovna) nehodový děj pouze zpochybnil, ale už nevysvětlil, jak k předmětné nehodě došlo.

b) V případě, že byl k prokázání nehodového děje vypracován pouze jeden znalecký posudek, tak dovolatel zpochybňuje výpovědi účastníků dopravních nehod, zdůrazňuje rozpory v jejich svědectvích, které soudy nižších stupňů buď přehlédly, nebo ignorovaly, a nevyhověly dovolatelovým návrhům na provedení dalších důkazů, které by tyto rozpory objasnily. Poté zdůrazňuje důkazy, které však soudy nehodnotily a v odůvodněních svých rozhodnutí se s nimi nezabývaly.

c) V řadě případů obv. S. také opakovaně namítá, že mnoho výpovědí pochází z přípravného řízení a soud I. stupně v souvislosti s procesními zásadami, zejm. zásadou bezprostřednosti a ústnosti, porušil ust. § 211 odst. 2 tr. ř. Soud odvolací pak tuto zásadní procesní chybu neopravil.

Takovým postupem ze strany soudů nižších instancí však podle obviněného došlo k porušení základních zásad trestního řízení, v důsledku čehož nebyla prokázána vina dovolatele bez důvodných pochybností. Soudy I. a II. stupně nejsou oprávněny automaticky predikovat skutkový děj. Ten musí být ve všech skutcích zjištěn přesně. Díky flagrantnímu porušení základních procesních zásad byla řada skutkových zjištění soudů nižších stupňů nepravdivá, smyšlená a účelová, a proto jsou tyto závěry nepodložené, pochybné, v důsledku čeho je nutné ve prospěch dovolatele S. aplikovat zásadu in dubio pro reo.

Závěrem svého dovolání obv. S. požaduje, aby se Nejvyšší soud ČR zabýval přezkumem výše uvedených námitek. V případě, že dojde k závěru, že dovolání je vůči kterémukoli výroku přípustné, navrhuje, aby tento výrok dle § 265k tr. řádu zrušil, a buď dle § 265m tr. řádu rozhodl v tomto smyslu sám tak, že obv. S. se zprošťuje viny podle § 226 písm. c) tr. řádu, anebo věc vrátil podle § 265 l tr. řádu Vrchnímu soudu v Praze, a to se všemi důsledky, které z toho plynou. Současně dovolatel žádá ve smyslu § 265 l odst. 3 tr. řádu o přikázání věci jinému senátu.

K projednávanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce , činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ).

K první části dovolání obv. S. státní zástupce uvádí, že hmotně právní námitky dovolatel vztahuje pouze k otázce důvodnosti začlenění jednotlivých dílčích skutků do pokračující trestné činnosti ad I. výroku o vině, a to v případech ad I./3, 8, 16 a 18. Pokud byl však obviněný S. uznán vinným jednotlivými dílčími útoky pokusu pokračujícího zločinu pojistného podvodu, státní zástupce se neztotožnil s přesvědčením dovolatele o tom, že popis v jím označených částech výroku o vině nevystihuje skutečnost, že se na naplňování znaků jeho skutkové podstaty podílel pouze ve spolupachatelském postavení, a že takto přisouzené jednání neodpovídá větě právní.

Pokud dovolatel poukazuje na popis výše označených dílčích skutků, ve kterých je jeho trestní aktivita omezena pouze na inkasování vyplaceného pojistného plnění na jeho účet, pak zcela přehlíží uvozující část přisouzeného skutkového popisu ad I., ze kterého je zcela zřejmé, že se na předstírání události, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění podílel v přisouzené alternativě zajištění takového jednání v trestné součinnosti s dalšími spoluobviněnými. Z tohoto důvodu státní zástupce uzavírá, že není pochyb o tom, že právní věta ad I. výroku o vině plně pokrývá jeho skutkovou část, a to při zohlednění jejího celkového rozsahu tak, jak bylo v daném případě přisouzeno, a tedy nikoliv v omezeném rozsahu popisu dílčích skutků, na který bez odpovídajícího skutkového kontextu poukazuje dovolatel S.

K druhé části dovolání, které je založeno na zpochybnění rozsahu a kvality provedeného dokazování u 17 dílčích skutků, státní zástupce uvedl, že nesprávnost právního posouzení těchto skutků je založeno na zásadních výhradách skutkové povahy . Nicméně výše uvedené zaměření označené části dovolacích námitek odsouzeného S. směřuje výhradně do oblasti dokazování a způsobu jeho vyhodnocení, což jsou námitky procesně právní, nikoli hmotně právní povahy. Proto se nemohou stát způsobilým předmětem dovolacího přezkumu.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odsouzeného L. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhnul, aby bylo takto rozhodnuto v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

III. J. B.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 2008, sp. zn. 7 T 1/2008, byl obv. J. B. uznán vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona, spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. (skutky popsanými pod body A/ I, II, a III.), za které byl podle § 250a odst. 4 tr. zák., účinného do 31. 12. 2009 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Současně mu byla uložena povinnost spolu s ostatními spoluobviněnými uhradit poškozeným pojišťovnám společně a nerozdílně škodu, přičemž výše jednotlivých částek určil Krajský soud v Hradci Králové v rámci jednotlivých výroků o náhradě škody. Dále byl tímto rozsudkem obv. B. podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby v případech popsanými pod body B/1, 3, 4, 7, 8 11, 15, 16, 18, 19, 20, 22, neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal.

Tento rozsudek napadl obv. J. B. odvoláním. Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 9 To 43/2011:

- rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ohledně obv. B. z r u š i l ve výrocích o vině popsaných pod body I., II. a III., ve výrocích o trestu a o náhradě škody. Dále z podnětu odvolání krajského státního zástupce Vrchní soud v Praze zrušil napadený rozsudek ve zprošťující části, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) odst. 2 tr. ř. ohledně obv. B. v bodě B/18.

- Vrchní soud v Praze podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl, že obv. J. B. se dopustil skutky, popsanými pod body I., II., III., trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Proto podle § 250a odst. 4 tr. zák., za použití § 35 odst. 2 tr. zák. byl obv. B. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let a 6 (šesti) měsíců, a pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně mu bylo podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Chrudimi ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. 1 T 143/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.

- Podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo obv. B. a dalším zainteresovaným osobám uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit Allianz pojišťovně, a.s. a Kooperativa pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group, vzniklou škodu ve částkách uvedených v tomto rozsudku.

- Podle § 226 písm. b) tr. ř. byl obv. J. B. (společně s L. S., T. P. a T. K.) zproštěn obžaloby ohledně skutku, popsaného v rozsudku soudu I. stupně pod bodem B/18. Poškozená Allianz pojišťovna, a.s., byla s nárokem na náhradu škody ve výši 237.345,- Kč odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. - V rozsahu zrušeného výroku o vině ohledně obv. B. v bodě I./14. byla věc podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.

IV. Dovolání J. B. a vyjádření NSZ

Proti tomuto rozhodnutí podal obv. J. B. prostřednictvím advokáta Mgr. Denise Mitroviče (u Krajského soudu v Hradci Králové dne 9. 1. 2012) dovolání , které směřoval do výroku označeným č. II/ body I., II., III., a to v rozsahu, kterým bylo rozhodnuto o jeho vině i trestu, a to s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pro nesprávné právní posouzení skutku a jinému hmotně právnímu posouzení. Dovolatel B. své výhrady konkretizoval tak, že podle jeho náhledu odvolací soud stejně jako soud nalézací posoudil jeho jednání z hmotně právního hlediska nesprávně.

Co se týče výroku označenému č. II, skutku popsaného pod bodem I. dovolatel tvrdí, že ani v jednom případě nebylo soudy prokázáno, že by se zákonem popsaným způsobem některého z těchto jednání dopustil. Především mu nebylo prokázáno, že by obv. B. jednal o uzavření pojistných smluv s pojišťovnou, nebo že by u ní uplatnil nějaký nárok, který by vzniknul z pojistné události. Z toho, že se s některými odsouzenými znal, ještě nelze dovozovat naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu.

K výrokům označeným č. II skutků popsaných pod body II. a III., podle jeho názoru z dokazování nevyplynulo, že by obv. B. něco věděl o úmyslu spolupachatele, natož aby se na realizaci těchto skutků podílel. Bylo pouze prokázáno, že dovolatel B. s obv. S. a M., a S. a K. někdy hovořil o fingování krádeže předmětných vozidel nebo je připravoval. Pokud by jej tedy chtěl soud I. a II. stupně odsoudit, mohl by tak učinit pouze pro trestný čin neoznámení nebo nepřekažení trestného činu, nikoli však za trestný čin pojistného podvodu v blíže nespecifikovaném spolupachatelství. Proto má dovolatel B. za to, že je na místě, aby výkon uloženého trestu byl odložen do doby rozhodnutí o dovolání.

Vzhledem k výše uvedeným námitkám dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil výrok II. napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 9 To 43/201, a zároveň na tento výrok navazující výrok o náhradě škody, a dále postupoval ve smyslu § 265l odst. 1 tr. ř., tzn. aby přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obv. B. se písemně vyjádřil státní zástupce , který je činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ).

Státní zástupce ve vztahu k výroku o vině ad I. uvedl, že dovolatel patrně přehlédl, že u dílčích skutků ad I. /2, 6 a 15 byl uznán vinným za to, že uzavřel příslušné pojistné smlouvy a následně jako účastník údajné dopravní nehody nahlásil tuto pojistnou událost a v posledně jmenovaném případě dokonce inkasoval vyplacené pojistné plnění na svém účtu. U skutků ad I./5, 11, 12 a 18 bylo dovolateli pouze vyplaceno pojistné plnění, a to buď přímo jemu, nebo jeho prostřednictvím obv. S. Ale na skutkové okolnosti jeho jednání ad I. výroku o vině je nutné nahlížet v celém zde popsaném skutkovém kontextu, tj. včetně uvozující části, ze které je zcela zřejmé, jakým způsobem se na trestné činnosti spolu se zbývajícím spoluobviněným podílel.

Také k fingovaným krádežím vozidel na území Slovenské republiky, popsanými pod body II. a III. výroku o vině, dovolatel zcela zřejmě nevychází z popisu skutkového děje. V této souvislosti pak zůstává podstatným, že dovolatel B. se spolu s obv. S. podílel na přisouzené trestné činnosti jako spolupachatel. Proto neobstojí námitka, že v případě tzv. blíže nespecifikovaného spolupachatelství mohl být odsouzen pouze pro trestné činy nepřekažení nebo neoznámení trestného činu podle § 167 nebo 168 tr. zák., který se navíc na přisouzenou skutkovou podstatu trestného činu podle § 250a odst. 4 tr. zák. vůbec nevztahuje. Pokud bylo prokázáno, že předmětná trestná činnost byla spáchána ve formě spolupachatelství podle § 9 tr. zák. (resp. § 23 tr. zákoníku), je zcela irelevantní, jakým konkrétním dílem se ten který ze spolupachatelů na společném jednání podílel, neboť pro naplnění předmětné skutkové podstaty postačuje i částečné přispění. Z toho vyplývá, že ani v této části dovolání se obv. B. nepodařilo zpochybnit správnost právní posouzení jednání nejen jeho, ale také obv. S.

Vzhledem k výše uvedenému tedy státní zástupce navrhuje, aby dovolání obv. J. B. bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhnul, aby bylo takto rozhodnuto v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

V. K meritu věci

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání v této věci přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestného řádu. To znamená zda jsou všechna podaná dovolání v souladu s ust. § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., zda byla podána ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. § 265e odst. 1, 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. § 265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda všechna podaná dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti, upravené ust. § 265f tr. ř. Po prostudování obou dovolání Nejvyšší soud shledal, že oba dovolatelé výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, a proto obě dovolání vyhodnotil jako přípustné.

Oba dovolatelé vznesli své námitky s odkazem na dovolací důvod podle ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí pouze jeho hmotně právní posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03), a proto pod tento dovolací důvod nejsou zásadně podřaditelné námitky na porušení procesních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

V obecné rovině je nutné zdůraznit, že podstatou právního posouzení skutku je aplikace hmotného (trestního) práva na skutkový stav, který zjistily soudy I. a II. stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhají dovolatelé . V dovolání je podle tohoto dovolacího důvodu možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy nižších instancí, nenaplňuje znaky trestného činu, jimiž byl ten který obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat pouze právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Z toho prakticky vyplývá, že mimo rámec tohoto dovolacího důvodu jednoznačně stojí jednak námitky proti porušení procesních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03) a výhrady skutkové povahy, tj. námitky, jimiž se dovolatelé domáhají jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sami prosazují. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je určen pouze k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů I. a II. stupně byla přezkoumávána ještě III. instancí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 76/03). Proto jsou skutková zjištění soudů I. a II. stupně jsou pro Nejvyšší soud již definitivní a úplná.

Nejvyšší soud již nemůže posuzovat správnost a úplnost skutkových zjištění, neboť není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

VI. L. S.

V první části svého dovolání obv. S. předložil Nejvyššímu soudu námitky, ve kterých uvedl, že ve skutcích označených body I. /3, 8, 16, 18 nebylo soudy jednoznačně prokázáno, že by se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu , že na spáchání těchto skutků se nijak nepodílel , nebo jich nebyl účasten , a pokud ano, tak pouze tím, že přijal finanční plnění od osob zapojených do této trestné činnosti. Přitom zdůrazňuje, že samotné inkasování pojistného plnění nemůže být chápáno jako trestný čin , když mu nebylo až do soudního řízení známo, že tyto finanční prostředky pocházely z pojistných plnění . Tato svá tvrzení pak odůvodnil zpochybňováním vybraných důkazů, s cílem prosadit svou obhajobu, která jeho úlohu bagatelizuje nebo ji zcela eliminuje. Na tomto základě se pak uchýlil k odmítání toho, že by ke spáchání předmětných skutků došlo tak, jak popisuje tzv. skutková věta.

Jak bylo naznačeno výše, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu musí být v dovolání nejen formálně uveden, ale především musí být odůvodněn konkrétními relevantními hmotně právními vadami, a teprve v návaznosti na taková tvrzení, lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (např. k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle jeho názoru použita). Dovolatel S. však výše uvedenými výhradami předložil Nejvyššímu soudu své pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a v reakci na to uvedl vlastní skutkovou verzi, ze které vyplynulo, že se žádného z činů, které jsou mu kladeny za vinu, nedopustil. Takový postup však nemohl být Nejvyšším soudem akceptován, neboť obviněný subsumoval uplatněné námitky pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pouze formálně. Ve skutečnosti však nemohl takto postavenou argumentaci podřadit pod žádný dovolací důvod, neboť možnost vznášení pochybností o správnosti skutkových zjištění zákonodárce v tomto stadiu řízení jako důvod dovolání neumožňuje.

Vzhledem k zásadě dvouinstančního řízení je pro Nejvyšší soud skutkový stav, tak jak byl zjištěn soudy nižších stupňů definitivní a nezměnitelný. Proto je jakákoliv polemika o provedených důkazech a následných skutkových zjištěních soudů nižších instancí z hlediska dovolacího řízení zcela irelevantní, a proto také nejsou podřaditelné pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani pod žádný jiný dovolací důvod.

Ze spisového materiálu navíc vyplývá, že obviněný ve svém dovolání záměrně ignoruje řadu provedených důkazů, které jej z pokračující trestné činnosti usvědčují. Soudy nižších stupňů prokázaly jednotlivé skutky na podkladě řady důkazů, které vyhodnotily jednotlivě i ve vzájemné souvislosti. Na jejich podkladě byl obv. S. usvědčen z uzavírání (nebo zajišťování uzavírání) pojistných smluv a následného zajišťování zinscenování dopravních nehod, za účelem vyplacení pojistného plnění za vzniklou škodu. Dovolatel však svými tvrzeními tato skutková zjištění popírá, ale bez toho, aby uvedl relevantní hmotně právní námitky. Proto takto vystavěnou argumentaci Nejvyšší soud neakceptoval a odmítl ji jako zcela neoprávněnou.

V druhé části dovolání obv. S. předložil Nejvyššímu soudu další skupinu svých výhrad, v rámci kterých v podstatě uvedl, že v průběhu projednávání předmětné trestné činnosti došlo k závažnému pochybení v právním posouzení jím jmenovaných skutků, jako důsledku flagrantního způsobu porušení základních zásad trestního řízení .

Z charakteru všech uplatněných námitek však vyplynulo, že dovolatel S. za porušení základních zásad trestního řízení považuje to, že soudy projednávající tento případ, nevyhověly jeho návrhům na provedení navrhovaných důkazů (zejména se jedná o návrhy obv. S. na vypracování revizních znaleckých posudků), nebo to, že soudy vyhodnotily výpovědi účastníků řízení jinak, než obhajoba obviněného (když dovolatel v řadě případů zpochybňuje výpovědi účastníků dopravních nehod, zdůrazňuje rozpory v jejich svědectvích, které soudy údajně přehlédly nebo ignorovaly). Z takto formulovaných výhrad je zjevné, že i v této části dovolání obviněný za námitku porušení základních zásad trestního řízení skryl svůj odlišný pohled na průběh a výsledky dokazování, resp. svůj nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů I. a II. instance.

Nejvyšší soud tento způsob argumentace nemohl akceptoval, neboť i v této části podání bylo označení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ryze formální. A i zde platí, že existence zákonného dovolacího důvodu musí být skutečná, a právě reálná existence hmotně právních vad je zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Navíc i kdyby procesní výtky dovolatele S. relevantní byly, i tak by je Nejvyšší soud musel zamítnout, neboť v rámci tohoto trestního řízení nedošlo k jejich nerespektování. Není totiž povinností soudu akceptovat jakékoliv návrhy obhajoby na provedení dalších důkazů. V takovém případě by se soud provinil proti jiné procesní zásadě a tou je zásada rychlosti řízení. Soud má povinnost provést pouze takový (obhajobou navrhovaný) důkaz, který přispěje k důkladnějšímu vyjasnění skutkového stavu. Pokud však soud vyhodnotí navrhovaný důkaz jako nadbytečný, je jeho povinností provedení takového důkazu odmítnout a toto odmítnutí odůvodnit. V projednávaném případě obv. S. (spolu s dalšími spoluobviněnými) opakovaně navrhoval, že krajský soud měl dokazování ještě doplnit vypracováním tzv. revizních znaleckých posudků. Krajský soud však tyto návrhy obhajoby na doplnění dokazování zamítnul a své rozhodnutí řádně odůvodnil (č. l. 9338, s. 105 rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové). V tomto postupu neshledal žádnou vadu ani soud odvolací (č. l. 9632, s. 32 rozsudku Vrchního soudu v Praze). Také námitku obv. S., že mnoho výpovědí pochází z přípravného řízení, k čemuž soud nepřihlédl, a proto postupoval v rozporu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti Nejvyšší soud odmítá jako ryze účelovou, neboť obv. S. rozhodně nebyl ze své trestné činnosti usvědčen pouze na základě výpovědí účastníků trestné činnosti, pocházející z přípravného řízení.

Jelikož námitky obviněného na porušení procesních předpisů (přesněji procesních zásad) stojí mimo rámec tohoto dovolacího důvodu, Nejvyšší soud dovolání v této části, stejně jako celé dovolání obv. S. odmítl jako podaná z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. řádu.

VII. J. B.

Také obv. B. své dovolání rozdělil na dvě části. První část svých námitek směřoval proti výroku o skutku č. II, bodu I., a v rámci něj uvedl, že ani v jednom případě nebylo soudy dokázáno, že se dopustil některého z těchto jednání , zejména nebylo prokázáno, že by jednal o uzavření pojistných smluv, či že by u pojišťovny uplatnil nějaký nárok vzniknuvší z pojistné události .

Podobně jako u dovolatele S. je nutné zopakovat, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze podřadit zásadně pouze námitky, směřující proti nesprávnému právnímu posouzení skutku, a proto výhrady, ve kterých se dovolatel domáhá jiného vyhodnocení provedených důkazů (slovy z dokazování nevyplynulo , soudy nebylo vyvráceno , nebo že z provedených důkazů nelze dovozovat ) stojí mimo rámec tohoto dovolacího důvodu. Proto Nejvyšší soud tuto argumentaci obv. B. zamítnul.

Navíc si Nejvyšší soud ve spisovém materiálu ověřil, že obviněný v rámci svého dovolání uvádí značně zkreslené informace, když v rámci své obhajoby (navíc bez jakýchkoliv upřesnění svých tvrzení) ignoruje celou řadu provedených důkazů, ze kterých vyplynula předmětná skutková zjištění, obsažených v tzv. skutkové větě. Spisový materiál však obsahuje jasné důkazy o tom, že obv. B. se na skutcích popsaných ad I./2, 5, 6, 11, 12, 15, 18 aktivně podílel spolu s dalšími jmenovanými spolupachateli, když uzavíral pojistné smlouvy a následně nahlašoval příslušné pojišťovně smyšlenou dopravní nehodu jako pojistnou událost, s úmyslem vylákat z ní pojistné plnění, na které neměl nárok. V řadě případů pak toto pojistné plnění také inkasoval, a to buď prostřednictvím obv. S., nebo přímo. Jinými slovy po seznámení s rozsáhlým důkazním materiálem Nejvyšší soud v tomto trestním řízení nenalezl žádná zásadní pochybení. Naopak soudy I. i II. stupně pečlivým vyhodnocováním dlouhé řady svědeckých a listinných důkazů dospěly ke zcela správnému závěru o tom, že obv. B. se na předmětných pojistných podvodech jednoznačně podílel.

Druhou část námitek dovolatel zaměřil proti výroku č. II, a skutkům popsaným pod body II. a III., k nimž mj. uvedl, že z dokazování nevyplynulo, že by se snad realizace těchto skutků dopouštěl, dokonce, že by něco vůbec o úmyslu spolupachatelů věděl . V popírání své viny dovolatel dokonce dospěl k závěrečnému tvrzení, že byl odsouzen toliko pro svoji přítomnost ve voze . V rámci této skupiny však dovolatel vznesl výhradu, která materiálně naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když uvedl, že na základě provedeného dokazování jej soudy měly odsoudit pro trestný čin neoznámení nebo nepřekažení trestného činu, nikoliv za trestný čin pojistného podvodu v blíže nespecifikovaném spolupachatelství . Touto výhradou dovolatel namítá, že zjištěné skutky byly nesprávně právně kvalifikovány.

I v této části však Nejvyšší soud argumenty dovolatele B. neakceptoval, pro jejich zjevnou neopodstatněnost. Vzhledem k provedeným důkazům a z nich plynoucím prokázaným skutkovým zjištěním, je zcela absurdní tvrdit, že by obviněný nic nevěděl o úmyslu spolupachatelů, když během dokazování jasně vyplynulo, že obv. B. nejenže o úmyslu věděl, ale v páchání předmětné trestné činnosti byl aktivní, a to opakovaně. Pokud by svá tvrzení dovolatel myslel vážně (a neuváděl je pouze formálně), zcela jistě by své dovolání podpořil dlouhou řadou argumentů, na základě kterých by Nejvyššímu soudu předestřel, že buď skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo že tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývají, nebo že jsou pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. Námitku reálné existence takového závažného rozporu však dovolatel B. nevznesl, pouze se ve svém dovolání omezil na demonstraci svého nesouhlasu s tím, k jakým skutkovým zjištěním soudy nižších stupňů dospěly. Takový způsob argumentace však pod předmětný dovolací důvod podřaditelný není. Naopak z provedených důkazů jednoznačně vyplynula opakovaná a významná součinnost obv. B. na páchání pojistných podvodů. Proto námitku, že soudy nižších stupňů měly dovolatele odsoudit pro trestný čin neoznámení nebo nepřekažení trestného činu (kterou obv. B. ani nepodpořil žádným významným argumentem), za situace, když jednání obviněného naplňovalo všechny znaky spolupachatelství (viz skutková věta), nelze akceptovat.

Pokud se dovolatel pozastavuje nad tím, že míru jeho součinnosti soudy nižších instancí v tzv. skutkové větě specifikovaly nepřesně, resp. jeho význam v prokázané trestné činnosti přecenily, protože se na trestné činnosti nepodílel (nebo pouze velmi dílčím způsobem), k tomu Nejvyšší soud podotýká toto. Ust. § 23 tr. zákoníku (resp. § 9 odst. 2 tr. zák.) charakterizuje spolupachatelství jako spáchání jednoho či více trestných činů společným jednáním v součinnosti dvou či více osob a jejich společným úmyslem . Současně toto ustanovení zakotvuje zásadu, že pokud byl skutek nebo skutky spáchány ve formě spolupachatelství, odpovídá každý z nich, jako by trestný čin spáchal sám. Z bohaté a propracované judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že k naplnění tohoto pojmu není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění každého z nich, když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je z objektivního i subjektivního hlediska složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. B 2/1980-12-I., R 57/1970, R 15/1967, R 36/1973, R 22/1950, apod.).

Z toho vyplývá, že z hlediska právní kvalifikace jeho jednání jako jednání ve spolupachatelství není míra jakou se na spáchání skutku spolupodílel podstatná. Míra a rozsah jeho spolupráce s ostatními pachateli spočívající poskytování různé míry praktické spolupráce při realizaci smyšleného odcizování vozidel na Slovensku a následného oznámení nepravdivých údajů o jejich odcizení příslušné pojišťovně tak, jak ji popsaly soudy nižších stupňů ve skutkové větě je zcela dostatečná pro závěr, že obv. B. byl zcela oprávněně uznán vinným ze spáchání trestného činu pojistného podvodu. (I pouhá přítomnost odsouzeného ve vozidle, byla-li spojena s poskytováním spolupráce spoluobviněným v páchání trestné činnosti, je spolupachatelstvím ve výše uvedeném smyslu.) Proto závěr, že obv. B. se svou součinností zapojil do páchání výše popsaných skutků trestného činu pojistného podvodu, a nikoliv pro trestný čin neoznámení nebo nepřekažení trestného činu, je zcela správný a oprávněný.

VIII. Závěr

Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení konstatoval, že skutky, jimiž byli obvinění uznáni vinnými, byly správně právně kvalifikované, a proto svůj přezkum uzavřel konstatováním, že Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku sp. zn. 9 To 43/2011 ze dne 15. 9. 2011, stejně jako Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozsudku sp. zn. 7 T 1/2008 ze dne 18. 2. 2011 ve svých právních závěrech nepochybily. V napadených rozhodnutích tedy nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k porušení zákona, a proto Nejvyšší soud dovolání obviněného a J. B. odmítl, a to s odkazem na ust. § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná.

Za podmínek uvedených v ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. řádu).


V Brně dne 27. srpna 2013


Předseda senátu: JUDr. Stanislav Rizman