11 Tdo 344/2011
Datum rozhodnutí: 12.05.2011
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.



11 Tdo 344/2011-21

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. května 2011 dovolání podané obviněným I. S. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 10 To 547/2010, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 3 T 5/2010, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného I. S. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 3 T 5/2010, byl I. S. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. (č. 140/1961 Sb.), za který byl podle § 201 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců, a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu třiceti měsíců.

Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Benešově se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že ačkoli požil větší množství alkoholických nápojů, když dechovou zkouškou provedenou u něj v 00.15 hodin dne 5. 11. 2009 bylo naměřeno 2,22 promile alkoholu, dne 4. 11. 2009 mezi cca 21.00 hod. a 23.30 hod. řídil osobní motorové vozidlo Honda Civic 1,4 po silnici I. třídy č. 03 ve směru B. T. a v úseku 37,34 km v katastru obce S. při projíždění mírné levotočivé zatáčky s vozidlem přejel do protisměru jízdy a následně vlevo mimo komunikaci, kde narazil do kmene vzrostlé břízy a hromady kamení.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 10 To 547/2010, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Kratochvíla dovolání , kterým jej napadl v celém rozsahu, přičemž uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V závěrečné části textu pak ještě uvedl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a odkázal na § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odůvodnil obviněný tím, že nejprve obsáhle citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci vedené pod sp. zn. 6 Tdo 351/2010, které podle něj řeší skutkově i důkazně velmi podobnou věc. Následně pak citoval také z rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 Tz 202/99. Soudy podle něj opírají rozsudek fakticky pouze o jediný důkaz, kterým je výsledek dechové zkoušky, což je v rozporu s citovanými judikáty, a tak z popisu skutku (ani ve spojení s odůvodněním) nelze dovodit, jak byla schopnost obviněného řídit motorové vozidlo snížena. Podle obviněného soud prvního stupně zdánlivě pro své rozhodnutí využívá i svědectví přivolaných policistů, ale při jejich hodnocení nezohlednil jednu zásadní skutečnost, a sice tu, že přijeli až desítky minut po nehodě a nemůžou tedy věrohodně vypovídat o tom, co se odehrálo mezi samotnou dopravní nehodou a jejich příjezdem na místo. Navíc soud prvního stupně nevyužil pro své rozhodnutí výslech manželky obviněného, od které obviněný před nehodou odjížděl a se kterou po nehodě jako první mluvil.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uvedl, že odvolací soud nepřezkoumal odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně z hlediska jeho nesouladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 202/99.

S ohledem na to navrhl obviněný závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí a aby v souladu s ustanovením § 265m tr. ř. rozhodl rozsudkem tak, že obviněného zprostí obžaloby, nebo aby zrušil napadené rozhodnutí a rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedl, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitky obviněného odpovídají v té části, ve které tvrdí, že zjištěný skutek není souzeným trestným činem. Nejsou však podle jeho názoru důvodné. Dlouhodobě ustálená soudní praxe vychází podle státního zástupce z toho, že ve stavu vylučujícím způsobilost se vždy nachází řidič, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile). Míra ovlivnění řidiče alkoholickými nápoji bývá u pachatelů řidičů běžně vyjadřována tak, že ve skutkové větě je uveden údaj o množství alkoholu v krvi řidiče v době řízení motorového vozidla. Popis skutku v tzv. skutkové větě tak není zcela přiléhavý, měly by zde být obsaženy údaje o tom, jak byl pachatel ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou v době spáchání činu, nikoli pouze údaje o tom, jaké ovlivnění těmito látkami bylo u pachatele zjištěno s určitým časovým odstupem. V posuzovaném případě však podle názoru státního zástupce nemůže vzniknout žádná rozumná pochybnost o tom, že v době dopravní nehody, to je cca 45 minut před provedením dechové zkoušky, měl obviněný v krvi více než jedno promile alkoholu a nacházel se tudíž ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla.

Závěry obviněným citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nelze podle státního zástupce na tuto trestní věc mechanicky uplatňovat, neboť ve věci řešené tímto rozhodnutím shledal Nejvyšší soud skutková zjištění za nedostatečná. S ohledem na nižší naměřené hodnoty ovlivnění alkoholem, než v případě obviněného S., nebylo možno v této trestní věci s jistotou vyloučit, že v době řízení motorového vozidla množství alkoholu v krvi obviněného nedosahovalo hranice jednoho promile. V trestní věci obviněného S. však takové pochybnosti nevznikají. K námitce neprovedení výslechu manželky obviněného státní zástupce dodává, že jde o námitku ryze skutkovou, která neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu.

Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak státní zástupce konstatuje, že v obviněným uplatněné alternativě tento dovolací důvod nepřichází v úvahu, neboť odvolací soud zamítl odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné po meritorním přezkumu napadeného rozhodnutí.

Vzhledem k tomu navrhl státní zástupce závěrem svého vyjádření, aby Nejvyšší soud České republiky obviněným podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Obviněný označuje jako dovolací důvod nejprve ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněný sice tvrdí, že z popisu skutku ve výroku rozsudku nelze dovodit, jak byla jeho schopnost řídit motorové vozidlo snížena, toto tvrzení však ve skutečnosti podkládá námitkami směřujícími do hodnocení důkazů soudy obou stupňů a rozsahu provedeného dokazovaní. Takový charakter má i jeho srovnání projednávané věci s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 6 Tdo 351/2010, a s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/99. V prvně citované věci se navíc nejednalo o skutkově a důkazně velmi podobnou situaci, jak uvádí obviněný, ale naopak je třeba souhlasit s argumentací státního zástupce. Naměřené hodnoty alkoholu v krvi řidiče totiž v dané věci byly výrazně nižší, než byly zjištěny dechovou zkouškou v případě obviněného I. S., navíc ani ve spojení s odůvodněním nebylo možno dovodit míru ovlivnění řidiče alkoholem v době jízdy. To v nyní projednávané věci neplatí. Naopak, nad rámec dovolacího řízení Nejvyšší soud podotýká, že soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav nevyvolává žádné pochybnosti. Skutková věta sice explicitně neříká, jaké bylo ovlivnění obviněného alkoholem v době jízdy, avšak logickým výkladem ve spojení s odůvodněním (možnost požití alkoholu po nehodě soudy vyloučily) je zřejmé, že bylo-li asi 45 minut po nehodě dechovou zkouškou zjištěno u obviněného 2,22 promile alkoholu, je zřejmé, že množství alkoholu v krvi obviněného v době jízdy motorovým vozidlem muselo významně převyšovat 1 promile. Navíc tento důkaz nestojí osamoceně, soud vyslechl také přivolané policisty, jeho hodnocení důkazů, jak je prezentováno v odůvodnění rozsudku, působí logicky a celistvě. Námitka obviněného, že nebyla vyslechnuta jeho manželka, rovněž neodpovídá povaze uplatněného dovolacího důvodu. Nad rámec dovolacího řízení je možné dodat, že skutkový stav byl v dané věci dostatečně zjištěn a obviněný ani nenaznačuje, co dalšího by jeho manželka mohla k věci uvést.

Obviněný pak označuje jako dovolací důvod i ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Uvedený dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

Obviněný odkázal na první alternativu ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jeho námitka se však, jak je patrné z naznačeného výkladu s podstatou tohoto dovolacího důvodu zcela míjí, první z alternativ pak nepřichází v úvahu již proto, že v projednávané věci došlo k věcnému přezkoumání podle § 254 tr. ř. a odvolání obviněného bylo zamítnuto podle § 256 tr. ř. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu nemůže být naplněna za situace, kdy obviněný svými námitkami obsahově nenaplnil namítaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že obviněný I. S. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch