11 Tdo 284/2013
Datum rozhodnutí: 24.09.2013
Dotčené předpisy: § 337 odst. 1 písm. e) tr. zákoník



11 Tdo 284/2013-39

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. září 2013 dovolání podané obviněným G. V. N. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 8 To 367/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 57/2012 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného G. V. N.
o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 88 T 57/2012, byl obviněný G. V. N. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice
s ostrahou.
Podle skutkových zjištění městského soudu se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že
v době od 13. 5. 2012 poté, co mu uplynul poslední výjezdní příkaz k vycestování z území ČR s platností od 23. 4. 2012 do 12. 5. 2012, až do dne 14. 5. 2012 v 14.35hodin, kdy byl zadržen Policií České republiky v B. na ulici H. , se zdržoval na území České republiky, ačkoli:
- mu byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2006, sp. zn. 92 T 60/2006, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 9 To 499/2008, který nabyl právní moci dne 6. 11. 2008, uložen trest vyhoštění z území ČR na dobu 4 let,
- mu bylo rozhodnutím Policie České republiky, Oblastním ředitelstvím služby cizinecké a kriminální policie Brno, Inspektorátem Cizinecké policie Brno ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. CPBR-3179/ČJ-2010-064061, které nabylo právní moci dne 30. 3. 2010, uloženo správní vyhoštění z území ČR na dobu 8 let,
- mu byl trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 89 T 38/2010, který nabyl právní moci dne 23. 3. 2010, uložen trest vyhoštění z území ČR na dobu 60 měsíců,
- mu byl rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. 10. 2010, sp. zn. 3 T 143/2010, který nabyl právní moci dne 16. 11. 2010, uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, který vykonal dne 8. 4. 2011, a dále trest vyhoštění z území ČR na dobu 1 roku.

Z podnětu obviněným podaného odvolání Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 8 To 367/2012 , podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o způsobu výkonu trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám nově rozhodl tak, že obviněného G. V. N. zařadil do věznice s dozorem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Soni Švandové v zastoupení Mgr. Martinem Holánkem. Dovolání opírá
o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tř. ř. s tím, že byl neprávem uznán vinným, neboť došlo k vadnému hmotně právnímu posouzení skutku.
Zdůraznil, že byl zadržen Policií České republiky poté, co se sám dostavil s žádostí o další vízum. Podotkl, že byl na území ČR od roku 1986, výjezdní příkaz měl do 12. 5. 2012, tedy do tohoto data pobýval na území ČR legálně. To byla sobota a tak svou záležitost mohl řešit až v pondělí 14. 5. 2012. Tvrdí, že v roce 2004 ztratil vietnamský pas, opakovaně žádal o vystavení nového, který mu však do dnešního dne nebyl vystaven, patrně proto, že vystupoval proti režimu ve Vietnamské socialistické republice. Je pravdou, že obviněný mohl vycestovat na výjezdní příkaz zpátky do Vietnamu (ovšem pouze tam). Domnívá se, že by mu tam hrozilo pronásledování a persekuce. Obviněný žádal v České republice o azyl, kdy kasační stížnost v jeho věci byla odmítnuta, neboť nebyl zastoupen advokátem. V současné době je žadatelem o azyl. Dodal, že je otcem nenarozeného dítěte, které čeká s českou občankou. Tyto skutečnosti podle dovolatele soudy při posuzování společenské škodlivosti jednání obviněného nijak nezohlednily. Rovněž i uložený trest se mu proto zdá být nepřiměřeně přísný.
Shrnul, že je mu zřejmé, že po formální stránce naplnil skutkovou podstatu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku, avšak má za to, že jsou zde okolnosti případu, které snižují společenskou škodlivost ve smyslu ust. § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, II. ÚS 413/04 apod. týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Je přesvědčen, že jeho jednání nemá takovou míru škodlivosti, aby z něj bylo nutné vyvodit jeho trestní odpovědnost.
Na základě výše uvedeného dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 367/2012 v celém rozsahu a přikázal Městskému soudu v Brně (pozn.: patrně jde o nedopatření, neboť takový postup by nebyl možný), aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedl, že vyloučení trestního postihu obviněného s odkazem na zásadu subsidiarity trestního práva není namístě.
S odkazem na soudní praxi (např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 1. 2011 sp. zn. 5 Tdo 17/2011) k tomu uvedl, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a který je v něm označen za trestný, je trestným činem. V obecné rovině tedy lze považovat takový čin vždy za společensky škodlivý. Domnívá se, že opačný závěr stran zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu je potom možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. Podle státního zástupce je přitom třeba existenci společenské škodlivosti vyvozovat v závislosti na konkrétních skutkových okolnostech zejména z povahy a rozsahu zásahu pachatele do chráněných zájmů.
Zdůraznil, že v posuzované věci se obviněný dopustil jednání, pro které již byl dříve postihnut a které spočívalo v jednoznačném odporování závazným rozhodnutím učiněným orgány České republiky. Státní zástupce je přesvědčen, že svým jednáním, za zjevné absence jakýchkoli výjimečných okolností, které by mohly odůvodnit závěr o nenaplnění potřebné míry společenské škodlivosti (když takovou výjimečnou okolností nepochybně není vůle obviněného zde pobývat ani ztráta pasu), tak obviněný porušil zájem chráněný § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, v zásadě zcela standardním způsobem, jenž aplikaci tohoto ustanovení plně odůvodňuje.
Uvedl, že o stejné okolnosti pak obviněný opírá svůj další závěr, že uložený trest je nepřiměřené přísný. Připomněl, že pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
Doplnil, že další uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemohl nastat, protože jeho aplikace je podmíněna tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. Odvolací soud ovšem odvolání obviněného nezamítl ani neodmítl, ale z jeho podnětu v části zrušil a sám vyslovil výrok o trestu.
Proto státní zástupce navrhl Nejvyššímu soudu, aby dovolání obviněného podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Argumentaci uplatněnou obviněným v dovolání lze shrnout do jedné námitky, a to že soudy podle něj měly aplikovat § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť jsou zde okolnosti, které společenskou škodlivost jeho jednání snižují natolik, že je třeba uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe. Tato námitka však nemůže obstát. Konkrétně obviněným jmenovanými okolnostmi se soud prvního stupně zabýval, čili není pravda, že by je nezohlednil. Dospěl přitom k závěru, že jednání obviněného bylo střední závažnosti. Soud prvního stupně, potažmo i odvolací soud, přitom vzaly v úvahu i další okolnosti, zejména skutečnost, že jednání obviněného je opakované. V odvolání pak obviněný uváděl, že se ve Vietnamu obává perzekuce pro své politické názory, k tomu však nenavrhl žádné důkazy a je nutno podotknout, že žádost o azyl nebo mezinárodní ochranu mu byla opakovaně zamítnuta. Ačkoli je lidsky pochopitelné, že obviněný s ohledem na to, že v České republice pobývá již velmi dlouho, zde chce zůstat, nelze přehlédnout, že významnou část této doby zde tráví za cenu nerespektování správních a soudních rozhodnutí. Vzhledem k opakovanosti jeho jednání pak aplikace zásady subsidiarity trestní represe nepřicházela v úvahu, neboť jeho společenská škodlivost se nepohybuje ani v blízkosti pomyslné spodní hranice. Nad rámec argumentace obviněného Nejvyšší soud dodává, že by neshledal důvod ani pro aplikaci principu ultima ratio. Pokud totiž ani dřívější soudní rozhodnutí nepřiměla obviněného, aby území České republiky opustil, pak lze sotva očekávat, že by účelu trestního řízení mohlo být dosaženo prostředky správního práva.
Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Ten v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněný neodkázal na konkrétní alternativu uvedeného dovolacího důvodu, pro úplnost tak Nejvyšší soud konstatuje, že první z nich nemůže být naplněna již proto, že v daném případě odvolací soud věc přezkoumal podle § 254 tr. ř. Druhá alternativa pak nepřichází v úvahu vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v předchozím řízení neshledal.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. září 2013


Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch