11 Tdo 276/2008
Datum rozhodnutí: 18.06.2008
Dotčené předpisy:




11 Tdo 276/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, konaném dne 18. června 2008, o dovolání obviněného J. J. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. března 2007, sp. zn. 5 To 135/2005, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 110/2001, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu s e rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. března 2007, sp. zn. 5 To 135/2005, v celém rozsahu z r u š u j e .

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e Krajskému soudu v Ústí nad Labem p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. prosince 2004, sp. zn. 3 T 110/2001, byl obviněný uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 148 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří (3) let. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradit škodu způsobenou trestným činem.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný výše uvedeného trestného činu dopustil tím, že

1) ve dnech 27. července 1998 a 22. října 1998 předložil Finančnímu úřadu v Ústí nad Labem jako jednatel společnosti J., s. r. o., se sídlem v Ú. n. L., K., přiznání k dani z přidané hodnoty za II. a III. čtvrtletí roku 1998, ve kterých uplatňuje nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 3.297,- Kč a 7.225,- Kč, ačkoli ve skutečnosti měla být vykázána daňová povinnost na dani z přidané hodnoty na výstupu ve výši 27.188,- Kč za II. čtvrtletí a ve výši nejméně 50.379,- Kč za III. čtvrtletí roku 1998 a daň v této výši Českému státu neodvedl,

2) ve lhůtě do 31. března 1999 ani nikdy později nepodal u Finančního úřadu v Ústí nad Labem přiznání k dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1998 jako fyzická osoba provozující na základě živnostenského oprávnění cestovní kancelář pod obchodním jménem J. J., S.-T. se sídlem v Ú. n. L., M., ačkoli za uvedené zdaňovací období jeho čistý zisk z provozování této živnosti představoval částku 339.375,90 Kč a jeho daňová povinnost na dani z příjmu fyzických osob tak měla činit částku 65.420,- Kč a tuto daň českému státu neodvedl.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním. Krajský soud v Ústí nad Labem podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. řádu napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. a odsoudil ho podle § 148 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho (1) roku. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou (2) let.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se předmětné trestné činnosti obviněný dopustil tím, že

ve dnech 27. července 1998 a 22. října 1998 předložil Finančnímu úřadu v Ústí nad Labem jako jednatel společnosti J., s. r. o., se sídlem v Ú. n. L., K., přiznání k dani z přidané hodnoty za II. a III. čtvrtletí roku 1998, ve kterých uplatňuje nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 3.297,- Kč a 7.225- Kč, ačkoli ve skutečnosti měla být vykázána daňová povinnost na dani z přidané hodnoty na výstupu ve výši 27.188,- Kč za II. čtvrtletí a ve výši 125.074,- Kč za III. čtvrtletí roku 1998 a daň v této výši českému státu neodvedl.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. března 2007, sp. zn. 5 To 135/2005, a to proti výroku o vině i výroku o trestu. V dovolání odkázal na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Vytkl, že soudy obou stupňů se nezabývaly tím, zda vůbec byla naplněna subjektivní stránka trestného činu, a v důsledku její absence shledává napadené rozhodnutí vadným, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Zdůraznil, že předmětná daňová přiznání nepodal a o tom, že by toto daňové přiznání nebylo vypracováno s náležitou pečlivostí v souladu se stavem účetnictví neměl vůbec tušení a ani to nemohl žádným způsobem prověřit. Uvedl, že další jednatelkou uvedené společnosti J., s. r. o., byla J. V., která ze společnosti odčerpávala statisícové částky a nakonec uprchla do zahraničí a zanechala v České republice zmíněnou společnost naprosto bez prostředků, a to za situace, kdy měla J., s. r. o., zajistit zájezdy pro cca 600 lidí, kteří zaplatili za tyto zájezdy organizované uvedenou společností bez toho, aniž by jim za utržené peníze obstarala jakékoli protiplnění. Dále uvedl, že účetnictví společnosti bylo vedeno účetní firmou Ú.-B., s. r. o., přičemž majitelkou této účetní firmy byla švagrová jednatelky J. V. Poté, co jednatelka J. V. uprchla do zahraničí, obviněný byl nucen obstarávat i záležitosti ekonomické. Poukazuje na to, že marně se snažil získat od firmy Ú.-B., s. r. o., jakékoliv podklady pro účetnictví, což se mu podařilo až vypovězením smlouvy o vedení účetnictví a uplynutím výpovědní doby, a to dne 27. července 1998. Téhož dne bylo doručeno finančnímu úřadu daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za 2. čtvrtletí roku 1998. Taktéž daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za III. čtvrtletí roku 1998, které bylo podáno dne 22. října 1998, jím nebylo podepsáno. Obviněný tvrdí, že jako jednatel společnosti J., s. r. o., nezkrátil úmyslně žádnou daň. V této souvislosti připomíná, že finanční úřad a orgány činné v trestním řízení se začaly celou kauzou spojenou se společností J., s. r. o., zabývat právě na jeho podnět poté, co zjistil, že jednatelka J. V. odčerpala ze společnosti J., s. r. o., prakticky veškeré prostředky, uprchla do zahraničí a zanechala přítomných několik set lidí bez toho, aby jim zajistila zaplacené zájezdy. Domnívá se, že je zřejmé, že pokud by měl v úmyslu spáchat trestný čin, jistě by na to příslušné orgány tímto způsobem neupozorňoval. Ve vztahu k výroku o trestu namítá, že je nepřiměřený vzhledem ke všem v dovolání popsaným okolnostem. V závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a přikázal tomuto soudu případně soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že dovolací důvod dovolatel naplnil pouze námitkou, v níž zpochybňuje, zda byla naplněna subjektivní stránka trestného činu, jímž byl uznán vinným. Státní zástupkyně souhlasí s obviněným, že skutek tak, jak je popsán v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák., neboť z popisu skutku vůbec není zřejmé zavinění obviněného. Dle státní zástupkyně skutek je formulován na objektivní odpovědnosti za nesprávně provedené daňové přiznání, aniž by bylo konkretizováno, jakým úmyslným jednáním se obviněný skutku dopustil, tedy zda zfalšoval, nepořídil, nezařadil do účetnictví nebo úmyslně zkreslil příslušné účetní a daňové doklady či jiné podklady sloužící ke stanovení daňové povinnosti a jejího rozsahu a nebo tam naopak zařadil doklady fiktivní. Státní zástupkyně upozorňuje, že není specifikováno, zda došlo k nějakým machinacím v účetnictví v podobě daně z přidané hodnoty zaplacené na vstupu a odečítané na výstupu nebo v podobě nákladů vynaložených na dosažení příjmu nebo k nějakému nezúčtování zdanitelných příjmů, respektive jejich zaúčtování v nižším rozsahu. Ve skutku není vůbec popsáno jednání obviněného, jímž by mohl zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, naplnit a tudíž ve skutku absentuje i úmysl.

Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a aby tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. řádu přípustné, že jej podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. řádu. Shledal, že dovolání obviněného je důvodné.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečných skutkových zjištění soudu prvního stupně eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost hmotně právního posouzení, přičemž skutková zjištění nemůže změnit, a to ani na základě případného doplnění dokazování, ani v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 5, 6 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.). Obviněný právně relevantně uplatnil namítaný dovolací důvod zpochybněním naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným.

Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, úrazové pojištění nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu. Podle § 3 odst. 3 tr. zák. k trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. K interpretaci uvedeného trestného činu se Nejvyšší soud vyjádřil v řadě svých rozhodnutí. V usnesení ze dne 21. července 2005, sp. zn. 8 Tdo 790/2005 (Rt 34/2006) konstatoval, že zkrácením daně ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zák. se rozumí jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi vyměřena nižší daň nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Zkrácení příslušné povinné platby v uvedeném smyslu lze přitom dle Nejvyššího soudu dosáhnout jak jednáním aktivním (konáním), např. podáním úmyslně zkresleného daňového přiznání, v němž se předstírají vyšší výdaje (náklady) vynaložené na dosažení příjmů a zatajuje se ve skutečnosti dosažený zisk, v důsledku čehož tak dojde k zaplacení daně v nižší částce, než jaká odpovídá zákonu, tak i opomenutím takového konání, ke kterému byl daňový subjekt povinen (§ 89 odst. 2 tr. zák.), např. úmyslným nepodáním daňového přiznání ze skutečně dosaženého příjmu. Zkrácením daně proto (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2003, sp. zn. 4 Tz 11/2003) kupř. není pouhé nezaplacení daně včas, pokud její výše nebyla zkrácena úmyslným jednáním či opomenutím obviněného (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. června 2002, sp. zn. I. ÚS 722/01). Obdobně i v rozsudku ze dne 13. února 2001, sp. zn. 4 Tz 281/2000, Nejvyšší soud zdůraznil povahu subjektivní stránky trestného činu dle § 148 odst. 1 tr. zák. když uvedl, že dokonaného trestného činu zkrácení daně podle § 148 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo úmyslným jednáním docílí, že mu daň nebyla vůbec vyměřena, či mu byla vyměřena v nižší částce, nebo že poplatek nebo jinou podobnou dávku nemusel zaplatit, nebo je mohl zaplatit v nižší částce, jestliže k jejich zkrácení došlo ve větším rozsahu, čili jedná se o trestný čin úmyslný a proto úmysl se musí vztahovat i na to, že daň, poplatek nebo jiná dávka je zkracována.

Reflektuje judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. II. ÚS 669/05, IV. ÚS 216/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 4/04, IV. ÚS 565/02, IV. ÚS 219/03), Nejvyšší soud do rámce dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadil i zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 864/2006), čili zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu 8 Tdo 849/2006).

Z obsahu podaného dovolání plyne, že obviněný v podstatě rozhodnutím nalézacího i odvolacího soudu vytkl, že se trestného činu nedopustil. Ve vztahu k jeho trestní zodpovědnosti vyjádřil názor, že jeho jednáním nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák.

Jak již bylo uvedeno, dle skutkové věty výroku dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se předmětné trestné činnosti obviněný dopustil tím, že

ve dnech 27. července 1998 a 22. října 1998 předložil Finančnímu úřadu v Ústí nad Labem jako jednatel společnosti J., s. r. o., se sídlem v Ú. n. L., K., přiznání k dani z přidané hodnoty za II. a III. čtvrtletí roku 1998, ve kterých uplatňuje nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 3.297,- Kč a 7.225,- Kč, ačkoli ve skutečnosti měla být vykázána daňová povinnost na dani z přidané hodnoty na výstupu ve výši 27.188,- Kč za II. čtvrtletí a ve výši 125.074,- Kč za III. čtvrtletí roku 1998 a daň v této výši českému státu neodvedl.

Z uvedené skutkové věty výroku dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i ze žádného z provedených důkazů přitom není jednoznačně zřejmé, že by to byl obviněný, kdo nese vinu za zkrácení jednotlivých daní a že tak činil v úmyslu dosáhnout snížení rozsahu daňové povinnosti.

Nejvyšší soud opakovaně připomíná, že trestný čin zkrácení daně je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl, byť nepřímý, se musí vztahovat i na fakt, že daň nebo jiná dávka je zkracována (u nepřímého úmyslu dokonce stačí, pokud pachatel ví, že daň svým jednáním může zkrátit, a je s tím pro takový případ srozuměn). K trestnosti je třeba pachateli prokázat, že věděl o tom, že může porušit daňový předpis, a byl s takovým porušením srozuměn. Na formu zavinění lze přitom usuzovat z celého jednání obviněného, důležitými indiciemi mohou v této souvislosti být formy a způsoby zásahu do účetnictví, způsob vedení a uschování dokladů, ústní i písemné projevy. Ve skutku jimž byl obviněný uznán vinným není specifikováno jakým úmyslným jednáním obviněný ve větším rozsahu zkrátil daň (zda např. úmyslně nezařadil do účetnictví doklady sloužící ke stanovení daňové povinnosti, nebo zda tam úmyslně zařadil fiktivní doklady apod.). Není v něm tedy vůbec popsáno jednání obviněného, kterým měl naplnit subjektivní stránku trestného činu, kterým byl uznán vinným.

Za těchto okolností, jelikož ani ve skutkové větě výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. března 2007, sp. zn. 5 To 135/2005, ani ve skutkových zjištěních plynoucích z provedeného dokazování není obsaženo zdůvodnění závěru o úmyslném jednání obviněného, nelze než dospět k závěru, že rozsudek odvolacího i nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Pro uvedené, aniž by tímto Nejvyšší soud sám provedl hmotně právní posouzení předmětné věci a nahrazoval tím funkci odvolacího a nalézacího soudu, rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1 tr. řádu rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. března 2007, sp. zn. 5 To 135/2005, v celém rozsahu zrušil, podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. řádu Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu bylo v předmětné věci rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (265n tr. řádu ).

V Brně dne 18. června 2008

Předseda senátu:

JUDr. Stanislav Rizman