11 Tdo 269/2006
Datum rozhodnutí: 31.03.2006
Dotčené předpisy:




11 Tdo 269/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2006 o dovolání obviněného J. B. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. září 2005, sp. zn. 10 To 297/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 T 332/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 6. 5. 2005, sp. zn. 8 T 332/2004, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 tr. zák. a byl mu za to uložen trest obecně prospěšných prací ve výši 400 hodin. Podkladem pro to bylo v podstatě zjištění, že v době od 7. 10. 2004 do 29. 11. 2004 ve svém trvalém bydlišti v H. opakovaně napadal svou bývalou manželku J. B.,se kterou sdílí společně byt, a to tím, že ve večerních hodinách ji pod vlivem alkoholu opakovaně vulgárně slovně urážel výrazy uvedenými ve výroku rozsudku, vyzýval ji k opuštění bytu, vyhrožoval jí zabitím tak, že poškozená dne 26. 11. 2004 požádala o zákrok policii, která u něj zjistila dechovou zkouškou 2,74 promile alkoholu v krvi, a i po tomto zákroku policie pokračoval v urážlivém a vulgárním chování vůči bývalé manželce, která v důsledku obav z jeho jednání byla nucena opustit byt a přenocovat na svém pracovišti.

Odvolání obviněného proti výše uvedenému rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. 10 To 297/2005, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to prostřednictvím dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V textu svého mimořádného opravného prostředku vytkl soudům, že jej nesprávně uznaly vinným trestným činem podle § 215a odst. 1 tr. zák., neboť žádný takový trestný čin nespáchal. Namítl, že oba soudy hodnotily provedené důkazy jednostranně v jeho neprospěch, některé důkazy hodnotily vadně a dokazování nebylo provedeno v potřebném rozsahu, zejména když nebyl opatřen jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem z oboru psychiatrie k posouzení psychického stavu poškozené J.B. Soudy tak neměly dostatek skutkových zjištění k výroku o jeho vině, bezdůvodně odmítly jeho obhajobu, když neprovedly jím navrhované důkazy. V této souvislosti podrobně konkretizuje nedostatky v hodnocení důkazů, zejména soudům vytýká, že se nezabývaly rozpory ve svědectví poškozené J.B. neopatřily si lékařské zprávy o jejím zdravotním stavu a nevzaly v úvahu neuspořádané vztahy obviněného a poškozené týkající se bytu a majetku. Dále pak má za to, že z provedených důkazů je nejasné, zda další svědci vypovídali k žalovanému období anebo k období předchozímu, za které již byl v minulosti odsouzen. Vytýká, že z výpovědí svědků nevyplývá, že by na poškozené byly viditelné známky nějakého těžkého příkoří, když např. svědek V. uvedl jen to, že byla jen rozrušená. Má za to, že pokud poškozená nevyhledala v rozhodném období lékařskou péči a brala toliko lehký lék (Lexaurin), tak netrpěla žádnými těžkými psychickými problémy. Dále soudům vytýká, že v odůvodnění svých rozhodnutí řádně neosvětlily společenskou nebezpečnost jeho jednání, ani následek činu, tj. způsobení těžkého příkoří poškozené, ani se nezabývaly tím, zda jednal v přímém úmyslu. V tomto kontextu dovolatel namítá, že ke spáchání jemu přisouzeného trestného činu nestačí úmysl nepřímý, protože z hlediska subjektivní stránky lze spáchat trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 tr. zák. pouze v úmyslu přímém a takový úmysl ze skutkových zjištění soudů nevyplývá. Dále pak obviněný namítl, že soudy též porušily ustanovení o ukládání trestu, neboť mu měl být ukládán souhrnný trest, neboť posuzovaného jednání se dopouštěl převážně již v průběhu předchozího trestního stíhání.

V závěru dovolání pak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout, popř. aby obviněného sám zprostil obžaloby.

Z vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá, že uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají výhrady skutkové povahy, které tvoří podstatnou část podaného dovolání. Dovolací důvod je však naplněn tvrzením obviněného, že s ohledem na nedostatek úmyslné formy zavinění není jeho jednání trestným činem. Tato námitka je s přihlédnutím ke skutkovým závěrům obou soudů zjevně neopodstatněná. Naproti tomu lze přisvědčit tvrzení dovolatele o porušení hmotně právních předpisů při ukládání trestu. Trestný čin podle § 215a odst. 1 tr. zák. byl v posuzované věci spáchán za podmínek pokračování v trestném činu a obviněnému tak měl být ukládán jednak společný trest podle § 37a tr. zák., jednak též souhrnný trest podle § 35 odst. 2 tr. zák., a to s ohledem na rozsudky Okresního soudu v Benešově ze dne 29. 10. 2004, sp. zn. 8 T 323/2004, a ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 1 T 326/2004, když posledně označeným rozsudkem byl navíc uznán vinným též trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák.

Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené rozhodnutí, tak rozsudek soudu prvního stupně a aby přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání obviněného vykazuje všechny formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem, shledal, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné.



Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení. Proto dovolací soud nemohl v rámci přezkumu napadeného rozsudku a řízení mu předcházejícího (§ 265i odst. 3, 4 tr. ř.) přihlížet k těm námitkám obviněného, jež obsahově nenaplňují jak jím uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem předvídaný důvod dovolání v § 265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dán jen v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací tak zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže uvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví), jež mohou být pak podrobněji rozvedena, popř. doplněna v odůvodnění soudního rozhodnutí.

Dále je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky, jež jsou shora blíže rozvedeny, směřují především do oblasti skutkových zjištění.

Dovolatel totiž soudům obou stupňů zejména vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku nesprávného hodnocení vykonaných důkazů a neprovedení dokazování v rozsahu, jenž byl podle dovolatele potřebný ke správnému a úplnému zjištění skutkového stavu věci. Tyto námitky pak vyúsťují v tvrzení, že se obviněný posuzovaného činu vůbec nedopustil. Podle názoru dovolatele soudy nesprávně vycházely ze svědectví jeho bývalé manželky J. B., nehodnotily rozpory v její svědecké výpovědi, jednostranně v jeho neprospěch hodnotily výpovědi dalších svědků, popřípadě z jejich výpovědí dovodily závěry, které z nich vůbec nevyplývaly. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem v tomto rozsahu spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanoveních § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá de facto správnost relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím, a v zásadě potvrzených též soudem odvolacím, tzn., že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Námitky, o něž je dovolání opíráno, proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Na základě obsahu spisu je pro úplnost třeba zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy přitom své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů a na podkladě toho pokládaly za vyvrácenou obhajobu obviněného. Soudy vycházely nejen z výpovědi samotné poškozené J. B., ale též ze svědectví P. a J. Č., H. B., S. V., jakož z objektivního zjištění policejního orgánu o míře opilosti obviněného dne 26. 11. 2004 (2,74 promile alkoholu). Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k zásadnějším výtkám na adresu nižších soudů, přičemž v podrobnostech lze odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí obou soudů. V posuzované věci se tedy nejedná ani o případ, kdy jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

Lze tak uzavřít, že pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod nelze subsumovat ty námitky, jež na základě odlišného hodnocení provedených důkazů zpochybňují správnost skutkových závěrů učiněných oběma nižšími soudy. Těmito námitkami se dovolací soud nemohl zabývat, neboť z hlediska uplatněného dovolacího důvodu jsou zcela irelevantní. V tomto rozsahu bylo tak dovolání obviněných podáno z jiného než zákonného důvodu, což by jinak již opodstatňovalo postup podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (tj. odmítnutí podaného dovolání).

Protože zákon nepřipouští dovolání jen proti důvodům rozhodnutí (§ 265a odst. 4 tr. ř.) nebylo možno se zabývat ani výhradami dovolatele, podle nichž soudy řádně neodůvodnily společenskou nebezpečnost jeho jednání, následek činu a řádně se nevypořádaly s otázkou úmyslu.



Naproti tomu dovolatel naplnil zákonný požadavek ohledně uplatnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrzením, že soudy učiněná skutková zjištění neopodstatňují závěr o naplnění subjektivní stránky ve formě přímého úmyslu, přičemž údajně pouze takový úmysl zakládá trestnost posuzovaného trestného činu, jakož i námitkou, podle níž došlo k porušení hmotně právních ustanovení o ukládání souhrnného trestu.

V tomto směru Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.



Předně je třeba uvést, že zákonné úpravě neodpovídá tvrzení dovolatele, podle něhož se ke spáchání trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 tr. zák. vyžaduje zavinění výlučně ve formě přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák. Z dikce ustanovení § 215a odst. 1 tr. zák. ( Kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě, ) a s přihlédnutím k ustanovení § 3 odst. 3 tr. zák. vyplývá, že k trestnosti tohoto činu se vyžaduje úmyslné zavinění. Ze znění zákona však nelze dovodit, že předpokladem jeho trestnosti je zavinění výlučně ve formě přímého úmyslu a že nestačí zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák.

Na základě výše již citovaného popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně je ovšem zřejmé, že soudy zjištěné skutkové okolnosti dostatečně vyjadřují naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, a to ve formě přímého úmyslu ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) tr. zák. S ohledem na zjištění, že obviněný poškozenou opakovaně vulgárně slovně urážel vyzýval ji k opuštění bytu vyhrožoval zabitím a jednal tak, že byla nucena opustit byt a přenocovat v prostorách svého pracoviště , nelze učinit jiné závěry ve vztahu k zavinění, než jaké shodně učinily oba nižší soudy. Nebylo možno též přehlédnout, že takto jednal v době, kdy byl již trestně stíhán za předchozí trestné činy týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 tr. zák.



Pokud jde o námitku dovolatele, že v posuzované věci byly údajně splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu, tak i samotný dovolatel současně připomenul ten fakt, že ke spáchání posuzovaného trestného činu došlo i v období po vyhlášení odsuzujícího rozsudku v jeho předchozí trestní věci do doby nabytí právní moci a že za této situace se nejedná ani o souběh, ani o recidivu. Přitom ovšem právě existence souběhu je nezbytným předpokladem pro úvahy o ukládání souhrnného trestu (srov. č. 46/1998-II. Sb. rozh. tr.). V tomto případě se o souběh zcela evidentně nejedná, neboť podle zjištění soudů páchal obviněný J. B. trestnou činnost až do 29. 11. 2004, tj. dopouštěl se posuzované trestné činnosti i po vyhlášení rozsudků Okresního soudu v Benešově ze dne 29. 10. 2004, sp. zn. 8 T 323/2004, a ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 1 T 326/2004, jimiž byl odsouzen rovněž pro trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 tr. zák. Proto i tato druhá relevantní dovolací námitka obviněného J. B. je zjevně neopodstatněná.



K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyšší soud nad rozsah své případné přezkumné činnosti (srov. § 265i odst. 3 až 5 tr. ř.) jen pro úplnost dodává, že v posuzované věci s ohledem na ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř. by nebyly namístě ani úvahy o ukládání společného trestu podle § 37a tr. zák., neboť dojde-li k pokračování v trestné činnosti (ať již má podobu trestného činu pokračujícího, trvajícího či hromadného) po sdělení obvinění, jedná se vždy o nový skutek. V takovém případě je postup podle § 37a tr. zák. vyloučen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 4 Tz 101/2002 uveřejněn pod č. T.556 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 24, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2005, sp. zn. 6 Tdo 454/2005 uveřejněno pod č. T.828 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 19). Jak již bylo výše uvedeno, nyní posuzovaný trestný čin obviněný spáchal až poté, co došlo k vyhlášení odsuzujících rozsudků za jeho předchozí trestné činy týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 tr. zák.



Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného J. B. zjevně neopodstatněným, a proto jej podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. března 2006

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík