11 Tdo 267/2017
Datum rozhodnutí: 13.04.2017
Dotčené předpisy: § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku



11 Tdo 267/2017-51

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 4. 2017 o dovolání obviněného P. V. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 11 To 93/2016, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 18/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. V. P. odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 2 T 18/2015, byl obviněný P. V. V. v bodech 1) a 2) uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a v bodě 3) přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci 135 ks ostrých nábojů ráže 9mm Luger, zajištěných jako stopa č. 19 při domovní prohlídce dne 23. 9. 2014 na adrese A., H., č. ... Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu rovněž bylo uloženo ochranné opatření zabrání věci, a to 0,82 g bílé krystalické látky s obsahem metamfetaminové báze, zajištěné jako stopa č. 16 při domovní prohlídce dne 23. 9. 2014 na adrese A., H., č. ...

Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Plzni se obviněný P. V. V. dopustil trestné činnosti v bodech 1) a 2) v podstatě tím, že:

v rozporu s ustanoveními § 4 a § 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, tedy bez povolení k zacházení s návykovými látkami

1) v blíže nezjištěné době, nejméně však od 4. 6. 2014 do 18. 6. 2014, na blíže nezjištěných místech na území Karlovarského kraje, sjednal pro účely dopravy a předání metamfetaminu do přesně neustanovené skandinávské země dosud neustanoveným osobám k další distribuci jako kurýra L. R., se kterým byl opakovaně v telefonickém a osobním kontaktu a informoval jej o podmínkách této cesty, od dosud neustanovených osob jmenovanému opatřil 2.011,8 gramu metamfetaminu obsahujícího 1.223,7 gramu čisté metamfetaminové báze ve čtyřech plastových sáčcích, které L. R. dne 19. 6. 2014 ve své garáži ukryl do předem upravené autobaterie pod sedadlo řidiče motorového vozidla VW Transporter, RZ ..., kterým ve stejný den v přesně nezjištěné době se spolujezdkyní R. P., odjel do Spolkové republiky Německo, kde byl ve stejný den v 02.20 hod. kontrolován příslušníky Celního úřadu pátrání Drážďany na silnici ..., a při této kontrole byl uvedený metamfetamin nalezen,

2) v blíže nezjištěné době, nejméně však od 28. 6. 2014 do 2. 7. 2014, na blíže nezjištěných místech na území Karlovarského kraje, sjednal pro účely dopravy a předání metamfetaminu do Dánského království dosud neustanoveným osobám k další distribuci jako kurýra J. Š., na kterého měl telefonický kontakt, dále pro něho zajistil jízdenku na autobus společnosti Eurolines Touring Bohemia, s. r. o. na lince P. B. K. s odjezdem dne 2. 7. 2014 v 18.00 hod. z autobusového nádraží P. F., dále jméno kurýra a jeho telefonní číslo ... zaslal dne 30. 6. 2014 prostřednictvím SMS neustanovené osobě vietnamského původu za účelem kontroly cesty kurýra, dále se dne 2. 7. 2014 po 12:00 hodin v Ch. v P. ulici na parkovišti obžalovaný setkal s J. Š., který k němu přistoupil do vozidla VW Sharan, RZ ..., kde spolu hovořili a J. Š. od obžalovaného převzal listiny a balíček s modrými pruhy, následně obžalovaný telefonický zprostředkoval příjezd motorového vozidla Škoda Octavia, RZ ..., které řídila dosud neustanovená osoba, do kterého J. Š. nastoupil a převzal červený batoh s 1.044,33 gramy metamfetaminu obsahujícího 636,4 g čisté metamfetaminové báze ve třech plastových sáčcích, tímto vozidlem byl poté odvezen k autobusovému nádraží v Ch., D. u., odkud jmenovaný ve 12.55 hod. odjel autobusem společnosti Student Agency k. s. do P. na autobusové nádraží F., obžalovaný mezitím prostřednictvím SMS informoval dosud neustanovenou osobu vietnamského původu, že kurýr odjel, kdy tato osoba poslala zpět SMS, že odjíždí také, téhož dne v 18.07 hod. J. Š. odjel autobusem společnosti Eurolines Touring Bohemia, s. r. o. na trasu P. B. K., ve Spolkové republice Německo byl kontrolován celními a policejními orgány Spolkové republiky Německo na silnici ... a při této kontrole byl v jeho batohu uvedený metamfetamin nalezen, následně od 3. 7. 2014 okolo 6.00 hod. začal obžalovaný telefonicky zjišťovat, proč J. Š. nekomunikuje, zda dorazil do cílové stanice v K., a zda vůbec do předmětného autobusu nastoupil, a za tím účelem telefonicky komunikoval se dvěma dalšími dosud neustanovenými osobami vietnamského původu, z nichž nejméně jedna na J. Š. čekala v K.,

přičemž metamfetamin je psychotropní látkou zařazenou v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek zařazených do Seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách, vyhlášené pod č. 62/1989 Sb.

Naproti tomu byl obviněný P. V. V. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 2 KZV 36/2014, pro skutek pod bodem 3) právně kvalifikovaný jako pokračující organizování zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

O odvoláních, která proti výše citovanému rozsudku podali jednak prostřednictvím svého obhájce obviněný P. V. V., jednak státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni v neprospěch obviněného, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze tak, že je usnesením ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 11 To 93/2016, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.

Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu, a to do výroku o vině i trestu, podal obviněný P. V. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku především namítá, že jednání popsané pod body 1) a 2) prvoinstančního rozsudku bylo nesprávně právně kvalifikováno jako pokračující zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve formě organizátorství podle § 24 odst. l písm. a) tr. zákoníku, ačkoliv toto mělo být posouzeno toliko podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Podle jeho názoru ze skutkových zjištění nelze dovodit znaky mu přisouzené trestné činnosti, jejich naplnění nebylo prokázáno. Nebyly zjištěny ani další osoby, které by měly tvořit organizovanou skupinu. Jeho jednání tak nenaplňuje znak činu spáchaného ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, ale ani znak organizátorství, když lze dovodit maximálně spolupachatelství ve smyslu ustanovení § 23 tr. zákoníku. U jednání pod bodem 1) rozsudku namítá, že mu protiprávní jednání zde uvedené nebylo prokázáno, neboť všechny důkazy jsou toliko nepřímé a o jeho spojitosti s drogami nesvědčí. Pokud jde o kurýry L. R. a J. Š., u těchto sice byla droga nalezena, nic však nenasvědčuje tomu, že by ji měli od něj či v jakékoli souvislosti s jeho osobou. Nebylo tak věrohodně zjištěno, jakým způsobem a zejména od koho L. R. a J. Š. drogu získali, i když je možné, že s nimi mohl být nějakým způsobem v kontaktu. Protože bydlí dlouhodobě v České republice, umí velmi dobře česky, a působil tak jako tlumočník a zprostředkovatel kontaktů mezi vietnamskou komunitou a tuzemci, čímž se dostal do kontaktu s celou řadou jemu neznámých lidí. To, že byly v jeho bydlišti nalezeny věci mající souvislost s drogami, nemá mít žádnou spojitost s přisouzenou trestnou činností, ani nalezené drogy nejsou jeho, ale mohou být kohokoli jiného, třeba nějaké návštěvy. Za mylný označil závěr soudů, že byl osobou, kterou svědkyně R. P. při popisu schůzky L. R. označila jako onoho Vietnamce, ačkoliv jej v rámci rekognice ve skutečnosti nepoznala. Rovněž namítá, že závěr o jeho vině nelze založit toliko na tom, že jeho obhajoba je nelogická, neboť soudy na ni nahlíží českou mentalitou, která je však velmi odlišná od mentality vietnamské. Pokud se soudy nevypořádaly se všemi aspekty jeho závěrečného návrhu a návrhu jeho obhájce, došlo k porušení jeho práva na obhajobu, což napadené rozhodnutí činí nepřezkoumatelným. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 11 To 93/2016, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. 2 T 18/2015, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání.

Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) k podanému dovolání vyplývá, že námitky obviněného uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu odpovídají pouze zčásti. Mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu jsou tak námitky, že přisouzené jednání nebylo obviněnému provedenými nepřímými důkazy prokázáno, že závěr o vině je v rozporu s presumpcí neviny a soudy se nevypořádaly s jeho obhajobou, že ve věci byl činný pouze jako tlumočník. Státní zástupce s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 686/2002, konstatoval, že soudy obou stupňů v dané věci postupovaly ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v tomto směru odkázal na úplná a přesvědčivá skutková zjištění soudů a vyhodnocení skutkového stavu na str. 5 6 usnesení odvolacího soudu. Uvedl, že vina obviněného byla prokázána provedenými odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, záznamy ze sledování osob a věcí, výpovědí svědkyně R. P., listinami prokazujícími zajištění vyvážených drog v zahraničí a rovněž důkazy objektivní povahy (zajištění drog v bydlišti obviněného při provedené domovní prohlídce). Dovodil tedy, že skutkové výhrady obviněného nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu v dovolacím řízení na podkladě uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť v daném případě nebyla prokázána existence tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, popřípadě vady řízení v intenzitě narušující pravidla spravedlivého procesu.

Oproti tomu státní zástupce uvedl, že dovolacímu důvodu obsahově odpovídají námitky, jimiž obviněný rozporuje naplnění znaku spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech , a toliko se značnou mírou benevolence výhrady o formě organizátorství, tvrzením, že se jednalo toliko o spolupachatelství. Pokud jde o znak spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech , lze podle státního zástupce jeho naplnění dovodit ze skutkových zjištění soudů. Smyslem činnosti obviněného bylo ve spolupráci s dalšími osobami opatřit velké objemy velmi kvalitního pervitinu, zajištění tzv. kurýrů a logistické zajištění vývozu do některé ze skandinávských zemí (Dánsko v jednom případě, Dánsko či Švédsko v druhém případě), a to na podkladě vzájemné komunikace s další skupinou blíže neztotožněných osob působících právě ve Skandinávii. Skutečnost, že dodávky drog byly prováděny na objednávku vietnamsky hovořící skupiny působící ve skandinávských státech, pak dle názoru státního zástupce ze skutkových zjištění bezpochyby vyplývá. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 940/2010, pak neobstojí ani argument, že uvedené osoby nebyly ztotožněny. Vztahuje-li se tento závěr ke znaku členství v organizované skupině , tím spíše jej lze aplikovat v případě znaku ve spojení s organizovanou skupinou , kterýžto zahrnuje i volnější vztah pachatele (účastníka) k takové organizované skupině. Pokud obviněný namítá, že jeho jednání nenaplňuje všechna vyžadovaná kritéria uvedeného znaku kvalifikované skutkové podstaty, nelze z jeho námitek konkrétně dovodit, jaká kritéria v daném případě absentují. Prvek organizovanosti lze spatřovat již v koordinaci opatřování drogy ze zdrojů na území České republiky, zajištění kurýrů, provádění vývozu těmito kurýry a spolupráce s odběratelskou skupinou ve Skandinávii. Stejně tak byl naplněn i znak ve více státech , neboť skupina ve svém souhrnu působila jak v České republice, tak v Dánském a Švédském království. Nedůvodnou shledal státní zástupce rovněž námitku, jíž se obviněný domáhá posouzení jeho činnosti jako spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Pokud obviněný s psychotropní látkou nedovoleně nenakládal, ale jeho jednání spočívalo v manažerském, organizačním a logistickém zajištění dodávek pervitinu z České republiky do Skandinávie, lze podle státního zástupce toto považovat za zosnování a řízení neoprávněného vývozu psychotropní látky. Právní posouzení podle ustanovení § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s § 283 tr. zákoníku tedy shledal správným a zákonu odpovídající. V závěru státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného P. V. V. je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem). K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

Z popsaných důvodů je nutno za irelevantní považovat výhrady obviněného, pokud brojí proti hodnocení důkazů, rozsahu dokazování a postupu soudu prvního stupně při provádění důkazů, čímž ovšem uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů (konkrétně tvrzením, že se inkriminovaného jednání nedopustil, že soudy nesprávně vyhodnotily výpověď svědkyně R. P., že závěry soudů se opírají toliko o nepřímé důkazy, že se soudy se nevypořádaly s jeho obhajobou, že ve věci byl činný pouze jako tlumočník), vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (tvrzením, že v hlavním líčení nebyl proveden ani jeden přímý důkaz, který by prokazoval jeho vinu, že nebylo zjištěno, jakým způsobem a od koho L. R. a J. Š. drogu získali). Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění nalézacího soudu a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se trestné činnosti nedopustil. Zmíněné námitky tedy obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.

Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Lze tak učinit dílčí závěr, že tyto obviněným vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotněprávních, a proto žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají. Ve vztahu k nim neexistuje ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu takové námitky přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Proto pokud by dovolatel uplatnil pouze takové výhrady, musel by Nejvyšší soud postupovat podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a podané dovolání odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Na straně druhé lze za relevantní ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat námitky obviněného, jejichž podstata směřuje k tomu, že jeho jednání, jak bylo zjištěno a popsáno v odsuzující části výroku o vině pod body 1) a 2) rozsudku Krajského soudu v Praze ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze, bylo chybně kvalifikováno jako pokračující zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ačkoliv zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nebyly naplněny ani prokázány. Nejvyšší soud tudíž posuzoval, zda předmětné skutky byly správně právně posouzeny [pozn.: pokud jde o skutek v bodě 3) výroku rozsudku soudu prvního stupně, v tomto směru v dovolání žádné námitky uplatněny nebyly].

Zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, spáchá-li takový čin ve velkém rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.

Pokračováním v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.

Nejvyšší soud považuje za vhodné k uvedené problematice ve stručnosti a jen v obecné rovině připomenout, že trestní zákoník výslovně nedefinuje pojem organizovaná skupina , jeho vymezení je proto i nadále věcí soudní praxe a judikatury. Organizovanou skupinou se podle dosavadní judikatury rozumí sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, ve kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho škodlivost a závažnost (srov. č. 53/1976-II., č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena k takové skupině; postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i jen konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. O organizovanou skupinu působící ve více státech jde tehdy, pokud působí nejméně ve dvou státech, a to případně včetně České republiky. Pachatel musí vědět, že jde o takovou organizovanou skupinu. Pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku. Rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů je předpokladem toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji. To, že jednání některého z členů takové skupiny se jeví jako jednání méně závažné (posuzováno jak z hlediska jeho povahy, tak i příčinného významu pro způsobení následku), nemůže mít samo o sobě vliv na závěr, že jde o čin spáchaný organizovanou skupinou. Zákonnou dikcí ve spojení , obsažené v § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku jsou postiženy i volnější formy vztahu pachatele k uvedené skupině, než je jeho členství ve skupině, a není tak nutno detailně prokazovat naplnění pojmu členství v organizované skupině . K naplnění této kvalifikované skutkové podstaty může dojít i pouhou spoluprací s organizovanou skupinou, jež působí ve více státech, z nichž jedním je i Česká republika. Ke znaku člen organizované skupiny se vzhledem k povaze této zvlášť přitěžující okolnosti musí vztahovat úmysl [§ 17 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1604, přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 826/2013-I., uveřejněné pod č. 54/2014 Sb. rozh. tr.]. Podle § 16 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se podle § 16 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Trestní odpovědnost pachatele u tohoto znaku skutkové podstaty je tak podmíněna existencí nejen intelektuální složky úmyslu (pachatel má představu o tom, že je členem sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob za výše popsaných předpokladů, tj. organizované skupiny), ale též složky volní (pachatel buď chce čin spáchat jako člen organizované skupiny, nebo je s takovou účastí na činu alespoň srozuměn).

Podle ustanovení § 24 odst. l písm. a) tr. zákoníku je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor). Účastenství je trestné pouze ve vztahu k úmyslnému trestnému činu. Organizátorství, návod a pomoc se posuzují jako účastenství podle § 24 tr. zákoníku jen jestliže se pachatel hlavního trestného činu o něj alespoň pokusil.

Organizátorem je ten, kdo trestný čin zosnoval nebo řídil, pokud byl trestný čin dokonán nebo se pachatel alespoň o něj pokusil. Organizátorství musí směřovat ke konkrétnímu trestnému činu, který musí být určen alespoň v hlavních rysech. Organizátor je účastníkem, který se na spáchání trestného činu ve skupinových věcech podílí rozhodujícím způsobem, aniž by se ho přímo účastnil jako spolupachatel. Za zosnování trestného činu je třeba považovat činnost spočívající nejen v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ale i ve vymýšlení a vypracování plánu jeho spáchání, vyhledávání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělování úkolů jednotlivým osobám před spácháním trestné činnosti, zabezpečování utajené trestné činnosti i utajení jednotlivých osob podílejících se na trestné činnosti, zajišťování odbytu věcí získaných trestnou činností předem či v průběhu trestné činnosti apod. Za řízení trestného činu je třeba považovat úkony spočívající v usměrňování všech osob na trestné činnosti se podílejících, vydávání konkrétních pokynů těmto osobám a vyžadování jejich splnění apod. Je nerozhodné, do jaké míry si osoby, které jsou organizovány, uvědomují činnosti organizátora. Organizátorství je ve srovnání s návodem závažnější a nebezpečnější formou účastenství. V konkrétním případě může přesáhnout i závažnost jednání hlavních pachatelů zejména, když organizované osoby byly jen vykonavateli vůle organizátora.

V návaznosti na shora stručně rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Plzni (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a ze kterých s ohledem na výše již uvedené vychází i Nejvyšší soud, je evidentní, že obviněný v bodech 1) a 2) svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky pokračujícího zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle právní věty dopustil tím, že úmyslně zosnoval a řídil neoprávněný vývoz psychotropní látky, spáchal takový čin ve velkém rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech .

Nutno zdůraznit, že v posuzované věci soud prvního stupně přiléhavě upozornil na všechny relevantní aspekty vyúsťující v přesvědčivý závěr o existenci organizované skupiny působící ve více státech, jimiž se rozumí nejméně dva státy, přičemž znak více států byl v posuzovaném případě naplněn tím, že skupina působila nejen na území České republiky, ale i ve skandinávských zemích (Dánsku a Švédsku). Že obviněný bezesporu o organizační struktuře v případě organizování vývozu pervitinu věděl, svědčí nejen zjištěná telekomunikace mezi ním a dalšími osobami působícími mimo území České republiky, ale i fakt, že do této mezinárodní struktury byl jako článek této organizované skupiny zapojen i svojí vlastní činností. Konkrétně se na předmětném jednání podílel tím, že ve spolupráci s dalšími nezjištěnými osobami opatřil na území České republiky ve velkém množství metamfetamin, přičemž se podílel i na logistickém zajištění jeho vývozu tím, že zajišťoval jeho předání kurýrům, kteří jej měli za účelem jeho další distribuce dodat mimo území České republiky do skandinávských zemí jiným neustanoveným osobám. Pokud jde o vyžadovaný znak nejméně tří osob, je zde evidentní zapojení více osob a jejich vzájemné rozdělení úloh, přičemž právě dělba těchto úloh zajišťovala úspěšnější dokonání činu. V žádném případě se nejednalo o jakési náhodné seskupení, ale naopak o předem smluvené a zorganizované rozdělení rolí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 11 Tdo 501/2015). Na kurýrních cestách se na kontrole podílely další nezjištěné osoby a je tudíž zjevné, že počet tří osob byl překročen. Není podstatné, že obviněný neznal všechny členy skupiny, neboť tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, resp. ve spojení s organizovanou skupinou, nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny. V tomto kontextu lze upozornit na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, z něhož se podává, že: Tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny. Postačí totiž, pokud bylo zjištěno, že mezi nejméně třemi osobami reálně existujícími a vzájemně spolupracujícími došlo k určité součinnosti na realizování trestné činnosti, která vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu. Ze záznamů telefonických hovorů zcela jednoznačně vyplývá, že obviněný jako článek organizované skupiny osob si byl vědom nezbytnosti úkolů a činností ostatních členů takové skupiny, ač je nemusel znát. Pokud se tedy soudům v rámci trestního řízení nepodařilo zjistit totožnost dalších členů organizované skupiny, nepřekáží tato skutečnost soudy použité právní kvalifikaci.

Pokud jde o námitky, jimiž dovolatel zpochybňuje naplnění účastenství ve formě organizátorství, Nejvyšší soud na doplnění jinak správných právních závěrů soudů nižších stupňů konstatuje, že úloha obviněného spočívala v tom, že opatřil od nezjištěných osob na území České republiky pervitin určený odběratelům ve skandinávských zemích (Dánsku a Švédsku), na které měl kontakt. V této souvislosti potřebným způsobem koordinoval dodávky drog, jejich odběry a předání či převoz mimo jiné prostřednictvím sjednaných kurýrů L. R. a J. Š., které vyslal na cestu do jiného státu, kde měl být pervitin předán pro účely další distribuce dalším osobám. S těmito spolupracoval např. při obstarávání automobilu, při zajištění autobusové jízdenky apod., přičemž prostřednictvím dalších osob zajišťoval kontrolu kurýrů na kurýrní cestě a o uskutečňovaných kurýrních cestách podával informace dalším nezjištěným osobám. Působil tedy jako článek ve vysoce společensky nebezpečném nadnárodním obchodu s drogami. Pokud tedy jednání dovolatele spočívalo v manažerském, organizačním a logistickém zajištění neoprávněného vývozu psychotropní látky z České republiky do Skandinávie, beze vší pochybností předmětnou trestnou činnost skutečně zosnoval a řídil. Za daných okolností proto oba soudy přesvědčivě usoudily, že předmětnou trestnou činnost spáchal jako účastník ve formě organizátorství, jak má na mysli ustanovení § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s § 283 tr. zákoníku a nikoliv jako spolupachatel ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Takový závěr je i podle názoru Nejvyššího soudu za dané důkazní situace plně přijatelný a nelze mu nic vytknout.

Není účelem rozhodnutí dovolacího soudu znovu provádět rozbor důkazní situace a opakovat hodnotící úvahy nižších soudů v této věci. Jen pro úplnost tak lze konstatovat, že konkrétní skutková zjištění byla učiněna na základě rozsáhle provedeného dokazování, které poskytovalo dostatečný obraz o trestném jednání obviněného. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že ačkoliv obviněný spáchání trestné činnosti popírá, je z této spolehlivě usvědčován důkazy, které byly opatřeny jednak cestou právní pomoci ze Spolkové republiky Německo, jednak na území České republiky. V tomto ohledu zásadní roli sehrály zejména odposlechy telefonických hovorů, textové zprávy, protokoly o sledování osob, na jejichž základě bylo bezpochyby možné rozeznat stěžejní úlohu dovolatele při zprostředkování obchodu s drogami, atd. Z citovaných odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu probíhajícího na telefonních číslech užívaných obviněným ve vztahu ke skutku pod bodem 1) mimo jiné vyplývá, že komunikoval ohledně dovozu drog s odběrateli v Dánsku a Švédsku, řešil ukrytí drog ve vozidle, komunikoval a sešel se s kurýrem L. R., s nímž řešil půjčení vozidla v Německu. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) bylo zjištěno, že zajišťoval jízdenky na autobus do K., komunikoval s dodavatelem drogy a v době po zadržení kurýra J. Š. se s ním snažil obnovit kontakt. Kontakt obviněného a kurýrů L. R. a J. Š. byl rovněž zadokumentován v protokolech o sledování, přičemž poznatky vyplývající ze sledování jsou v souladu se zajištěnou komunikací obviněného a uvedených kurýrů prostřednictvím mobilních telefonů. Důkazem neméně podstatným byla i výpověď svědkyně R. P., kterou byl potvrzen skutkový děj v bodě 1), přičemž tato výpověď má nezpochybnitelnou relevanci i ve vztahu ke skutku v bodě 2), neboť eliminuje obhajobu obviněného, který od počátku tvrdil, že nemá s obchodem s drogami absolutně nic společného. Ačkoliv se tato výpověď týkala pouze skutku pod bodem 1), nelze odhlížet od skutečnosti, že i v dalším posuzovaném případě byl postup obviněného téměř totožný. Lze poznamenat, že z žádného zaznamenaného hovoru nelze vyvodit, že by obviněný působil toliko jako překladatel pro jiné své krajany, jak namítá ve své obhajobě. I když kurýři L. R. a J. Š. v procesním postavení svědků při výslechu realizovaném ve Spolkové republice Německo v rámci právní pomoci odmítli vypovídat, soudy měly k dispozici i další důkazy, na základě kterých učinily spolehlivý závěr o vině dovolatele. Jejich kurýrní cesty do skandinávských zemí tak zejména prokazují protokoly o jejich zajištění, seznamy zajištěných předmětů při jejich zadržení, včetně fotodokumentace. Ve vztahu k bodu 1) lze poukázat na sdělení Celního úřadu pátrání Drážďany,
z něhož vyplynulo, že L. R. a R. P. byli dne 19. 6. 2014 zadrženi na území Spolkové republiky Německo, přičemž v jejich vozidle byly nalezeny 4 balíčky obsahující sáčky s klipem s bílou krystalickou substancí o celkové hmotnosti 2011,8 gramu, v níž byl znaleckým posudkem Zemského kriminálního úřadu Sasko zjištěn pervitin o obsahu 1223,7 gramů účinné látky báze metamfetaminu. Ve vztahu k bodu 2) lze odkázat na protokol o zajištění Hlavní celní správy Drážďany, z něhož se podává, že v batohu J. Š. byly nalezeny 3 sáčky s klipem obsahující bílou krystalickou látku o celkové hmotnosti 1066,2 gramů, v níž byl taktéž znaleckým posudkem Zemského kriminálního úřadu Sasko zjištěn pervitin o obsahu 636,4 gramů účinné látky báze metamfetaminu. Návaznost a celistvost důkazní situace ke skutkovým zjištěním dotváří i Policií České republiky zajištěný pervitin při domovní prohlídce v bydlišti dovolatele na adrese A., H. č. ... Z protokolu o provedení domovní prohlídky realizované dne 23. 9. 2014 se podává, že v kuchyni byl nalezen průhledný uzavíratelný sáček s bílou krystalickou látkou a v přízemí ve vstupní chodbě v polici žluté skříně pak mj. papírová krabička zn. Diesel s uzavíratelnými sáčky, kovovou lžičkou, zbytky krystalické látky, dvěma digitálními váhami, dvěma seříznutými brčky a párem gumových rukavic. Dle znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví fyzikální chemie byla v bílé krystalické látce o hmotnosti 1,06 gramu a ve stěru z bílé plastové lžičky, ve výplachu z modrobílého a bíložlutočerveného brčka a z plastového sáčku znečištěného bílou krystalickou látkou prokázána přítomnost metamfetaminu. Nejvyšší soud na podkladě spisu rozhodně nemohl učinit závěr, že by se ze strany ve věci činných soudů v posuzované věci jednalo o svévolné, rozporuplné, nelogické či nepřezkoumatelné hodnotící úvahy, které by odporovaly základním principům hodnocení důkazů. V posuzované věci je tedy zřejmé, že se oba soudy ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a rovněž věnovaly náležitou pozornost námitkám obviněného, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly a s jejichž argumentací se lze plně ztotožnit. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný svým jednáním pod body 1) a 2) po objektivní i subjektivní stránce naplnil všechny znaky skutkové podstaty pokračujícího zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, který spáchal formou účastenství jako organizátor podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k výtkám na adresu nižších soudů. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí. Nejvyšší soud konstatuje, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou právní vadou, v níž obviněný spatřoval nesprávné právní posouzení skutku, neboť vykazuje všechny zákonné znaky zločinu, jímž byl pravomocně uznán vinným. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku odpovídá v rozsudečném výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Plzni, s jehož závěry se ztotožnil i Vrchní soud v Praze, i tzv. právní věta. Právní námitky, které byly obviněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně relevantně uplatněny, tudíž není možné akceptovat.

Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, který představuje určitý průlom do výše již uvedených zásad dovolacího řízení a je způsobilý umožnit Nejvyššímu soudu zasahovat do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdyby byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Obviněný ostatně tento extrémní nesoulad ve svém dovolání ani nenamítá.

Jestliže obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadl též výrok o uloženém trestu, tak v tomto ohledu neuplatnil žádnou konkrétní námitku. Pro úplnost lze dodat, že v úvahu přicházející důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Nejvyšší soud odkazuje na konstantní judikaturu (např. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), podle níž námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. (nyní § 39 až 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu.

Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze nekonkrétní výtku obviněného P. V. V. směřující proti uloženému trestu pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit, neboť o žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná. V této souvislosti je třeba rovněž připomenout, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit a takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného P. V. V., neboť je shledal zjevně neopodstatněným, přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. 4. 2017


JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu