11 Tdo 267/2004
Datum rozhodnutí: 09.03.2004
Dotčené předpisy:




11 Tdo 267/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 9. března 2004 dovolání podané obviněnou B. V., rozenou E., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, č. j. 5 To 81/2003-426 ze dne 10. 9. 2003 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 16/2000, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněná B. V. byla rozsudkem Krajského soudu v Brně, č. j. 11 T 16/2000-367 ze dne 24. 4. 2003 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, č. j. 5 To 81/2003-426 ze dne 10. 9. 2003 uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a za to odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařazena do věznice s ostrahou. Vedle toho byla postupem podle § 228 odst. 1 trestního řádu zavázána k povinnosti nahradit škodu poškozenému I. S. ve výši 700.000,- Kč s 23% úrokem z prodlení od 13. 1. 1998 a poškozenému J. K. ve výši 270.000,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 3. 11. 1997 a ve výši 2.600.000,- Kč s 23% úrokem z prodlení od 1. 2. 1998. Současně byl poškozený J. K. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzených soudem odvolacím se obviněná uvedeného trestného činu dopustila tím, že předstírala, že má jako jednatelka společnosti V., a. s., vážný zájem na uzavření smlouvy o koupi nemovitosti ve vlastnictví P.-T. B., s. r. o., v B., a že má závazný příslib banky na poskytnutí úvěru a pod záminkou potřeby uhradit zálohu kupní ceny dne 12. září 1997 v B. vylákala od I. S. půjčku ve výši 700.000,- Kč a ve dnech 2. října 1997 až 30. října 1997 od J. K. půjčku ve výši 3.170.000,- Kč, převzaté peníze neměla v úmyslu vrátit a použila je nezjištěným způsobem pro svoji potřebu, čímž způsobila poškozenému I. S. škodu ve výši 700.000,- Kč a poškozenému J. K. škodu ve výši 3.170.000,- Kč.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, z jehož podnětu byly změněny jeho výroky o trestu a o náhradě škody. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 5 To 81/2003-426 ze dne 10. 9. 2003 přitom byl obviněné nově uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Současně byl s odkazem na ustanovení § 35 odst. 2 trestního zákona zrušen výrok o trestu, který byl obviněné uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně, č. j. 43 T 8/97-713 ze dne 27. 2. 2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vedle toho byla obviněná postupem podle § 228 odst. 1 trestního řádu zavázána k povinnosti nahradit škodu poškozenému I. S. ve výši 700.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 13. 1. 1998 a poškozenému J. K. ve výši 270.000,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 3. 11. 1997 a ve výši 2. 600.000,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 1. 2. 1998. Současně byli oba poškození J. K. a I. S. odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Opis tohoto rozhodnutí byl doručen obviněné dne 3. 11. 2003, jejímu obhájci dne 17. 10. 2003 a Krajskému státnímu zastupitelství v Brně dne 16. 10. 2003.

Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podala obviněná dne 15. 12. 2003 prostřednictvím obhájce dovolání. Jako dovolací důvod v něm uvedla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Odkázala přitom na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

V odůvodnění tohoto dovolání obviněná namítá, že soudy prvního i druhého stupně jí neprávem shledaly vinnou a odsoudily jí, aniž by byly dostatečné důkazy pro vyslovení závěru, že svým jednáním naplnila znaky skutkové podstaty určitého trestného činu. Současně zdůrazňuje, že skutková zjištění učiněná na základě vyhodnocení provedených důkazů nejsou správná a v důsledku toho nejsou podle jejího názoru správné ani právní závěry soudů obou stupňů. V tomto kontextu obviněná vyslovuje přesvědčení, že nebylo prokázáno, že by kohokoliv uváděla v omyl v úmyslu obohatit se ke škodě cizího majetku, ani to, že by chtěla kohokoliv poškodit. Současně připomíná, že její snahou bylo uzavřít výhodný obchodní případ, avšak byla neúspěšná, neboť nezískala potřebný úvěr od banky. Rozhodně však vylučuje, že by již v době uzavírání smluv o půjčce jednala v úmyslu získané peníze nevrátit, a že by věděla, že svým závazkům nedostojí. Stejně tak odmítá závěr soudů obou stupňů o tom, že zapůjčené finanční prostředky použila jinak než na akontace na nákup areálu T. v B. V této souvislosti sice připouští, že nemá žádné doklady, které by prokazovaly splacení uvedených akontací, z toho však podle jejího názoru není možné dovozovat, že akontace skutečně neuhradila. To platí tím spíše, že provedené důkazy jednoznačně svědčí o tom, že měla předběžný příslib poskytnutí bankovních garancí a úvěrů a že po delší dobu intenzivně jednala o zakoupení areálu T. v B. Za této situace jí připadá nevysvětlitelné, proč soudy obou stupňů neuvěřily její obhajobě. Celkově vzato považuje kroky všech orgánů činných v trestním řízení za tendenční a jednoznačně zaměřené proti ní, a navíc má za to, že byly provedeny v rozporu s § 2 odst. 4, 5 a 6 trestního řádu. Za nesprávný zároveň označuje postup odvolacího soudu, který potvrdil výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonem stanovené podmínky pro takové rozhodnutí. V tomto ohledu poukazuje obviněná na to, že všechny nyní namítané vady a nesprávné použití právní kvalifikace svého jednání soudem prvního stupně uplatnila již v rámci odvolacího řízení, avšak odvolací soud se s nimi náležitě nevypořádal.

S ohledem na to obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a podle § 265l odst. 1 trestního řádu věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněné B. V. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.

Ta v odůvodnění tohoto vyjádření předně připomíná, že dovolací námitky obviněné tvořily podstatu její obhajoby v průběhu celého trestního řízení a uplatnila je též ve svém odvolání, z jehož podnětu se jimi velice důkladně zabýval soud druhého stupně. Pokud jde o její výhrady vůči závěru soudu prvního stupně o tom, že naplnila znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, zdůrazňuje státní zástupkyně, že se ve své podstatě nejedná o námitky hmotněprávní povahy, ale o námitky proti skutkovým zjištěním. Ta však učinil soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a nemohou být napadána dovoláním, nýbrž případně jinými mimořádnými opravnými prostředky. Státní zástupkyně v tomto kontextu poukazuje na to, že obviněná nevytýká rozhodnutím ve věci samé žádnou konkrétní vadu v právním hodnocení zjištěných skutkových okolností, a vyslovuje přesvědčení, že soudy obou stupňů zkoumání zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu věnovaly dostatečnou pozornost a dospěly tudíž ke správným právním závěrům. Obviněná se ve svém dovolání naproti tomu soustředila pouze na zpochybňování správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což jsou okolnosti, které podle názoru státní zástupkyně stojí mimo rámec formálně uplatněného dovolacího důvodu.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního soudu v Olomouci jako odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně a nově bylo rozhodnuto o trestu a o náhradě škody [§ 265a odst. 2 písm. a), h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podala obviněná prostřednictvím obhájce Mgr. Z. H., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Krajského soudu v Brně dne 22. 12. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e trestního řádu.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, soustředil se Nejvyšší soud předně na posouzení otázky, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod vymezený v uvedeném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení věcného přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265f odst. 1 trestního řádu).

Z dovolání podaného obviněnou B. V. přitom Nejvyšší soud zjistil, že za uplatněný dovolací důvod označuje skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To však samo o sobě neznamená, že věcně tento dovolací důvod skutečně uplatnila. Platí totiž, že z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b trestního řádu, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Právě tato situace přitom v daném případě bezezbytku nastala.

Podstatou námitek obviněné jsou výtky vůči nesprávnému hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a z něho vyplývajících pochybení při vymezení klíčových skutkových závěrů. Obviněná tvrdí, že se nedopustila žádného trestného činu, tedy ani trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, jehož spácháním byla uznána vinnou. V tomto kontextu zdůrazňuje, že je jí neprávem kladeno za vinu, že předstírala některé neexistující skutečnosti a úmyslně někoho uvedla v omyl, že uzavírala smlouvy o půjčkách se záměrem nesplnit závazky z nich vyplývající, že úmyslně poškodila své obchodní partnery a že od počátku jednala s cílem se obohatit na jejich úkor. Celkově vzato trvá na tom, že šlo o standardní obchodní počin spojený s určitým podnikatelským rizikem a že nakonec neuhradila své závazky pouze proto, že v podnikatelské konkurenci neobstála. Z toho pak obviněná dovozuje, že neměla být uznána vinnou uvedeným trestným činem, nýbrž v plném rozsahu zproštěna obžaloby.

Tento názor obviněné je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněná ho dovozuje výlučně z odlišného hodnocení provedených důkazů a následně z odlišného popisu skutkového děje, než vzaly za prokázaný soudy prvního a druhého stupně. Nijak přitom ovšem neupřesňuje v čem konkrétně a ve vztahu k jakým důkazům soudy obou stupňů podle jejího přesvědčení pochybily. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu nicméně obviněná jednoznačně shledává výlučně ve svých tvrzeních o nesprávnosti skutkových zjištění, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů. Podmínku pro jiné právní posouzení svého jednání za této situace dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Brně, ale z odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu. Takto obviněnou zpochybňované závěry soudů prvního a druhého stupně jsou tedy závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení stíhaného skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu.

Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Tedy jinými slovy řečeno, prostřednictvím žádného zákonného dovolacího důvodu uvedeného v citovaném ustanovení nelze napadat (resp. namítat), že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Tak je tomu z toho důvodu, že dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože - na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu - nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu.

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnila obviněná B. V., je přitom po právní stránce vymezen tak, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení, a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl. a § 207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněná namítla nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku, ale tento svůj názor dovozovala jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) trestního řádu, částečně též podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu], které obviněná neuplatnila. Jinými slovy řečeno, odvozuje-li obviněná nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku od jí deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému dospěly soudy prvního a druhého stupně v řízení předcházejícím podání dovolání, pak jí uplatněné dovolací důvody nespadají pod žádný zákonný dovolací důvod. Proto se nemůže domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani s poukazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nedostatky ve skutkových zjištěních totiž lze řešit pouze jinými mimořádnými opravnými prostředky, a to stížností pro porušení zákona (§ 266 a násl. trestního řádu) a obnovou řízení (§ 277 a násl. trestního řádu). Oproti tomu při rozhodování o dovolání může Nejvyšší soud hodnotit skutkový stav pouze z toho hlediska, zda skutek tak, jak byl nalézacím (event. odvolacím) soudem zjištěn, byl právně posouzen v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva či nikoliv.

Z uvedeného zároveň vyplývá, že východiskem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu z podnětu dovolání opřeného o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (stejně jako o jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 trestního řádu) je skutkový stav, který byl soudy zjištěn v předchozím řízení. V návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci se Nejvyšší soud zabývá kvalifikací stíhaného skutku po právní stránce. To znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod lze úspěšně dovolání uplatnit pouze tehdy, je-li namítána nesprávná právní kvalifikace stíhaného skutku v podobě, v jaké byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně s tím, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin, nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Samotná nesprávnost takovéhoto hmotně právního posouzení skutkových okolností případu přitom může spočívat pouze v mylné aplikaci určité normy hmotného práva, a to buď tím, že soudy činné v předchozích stadiích řízení použily jiný právní předpis nebo jiné jeho ustanovení než to, které měly správně použít, anebo sice aplikovaly správný právní předpis nebo jeho odpovídající ustanovení, ale nesprávně je vyložily. Jinými slovy řečeno, při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a může se zabývat pouze tím, zda jimi použitá právní kvalifikace odpovídá těmto jejich skutkovým zjištěním. V trestní věci obviněné B. V. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněná dopustila stíhaného skutku tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud, případně to, jak jsou tato skutková zjištění doplněna dalšími podrobnějšími údaji popsanými v odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně.

Ve vztahu k argumentaci obviněné uplatněné v jejím dovolání se jedná především o skutkové závěry soudů obou stupňů, podle nichž v postavení předsedkyně představenstva společnosti V., a. s., předstírala jednak vážný zájem na uzavření smlouvy o koupi areálu T. B. v H., jednak existenci závazného příslibu banky na poskytnutí úvěru, a ačkoliv zájem o uvedený areál ve skutečnosti neměla a žádná banka jí nepřislíbila poskytnutí úvěru, vylákala pod záminkou potřeby uhradit zálohu kupní ceny nejdříve dne 12. září 1997 od I. S. půjčku ve výši 700.000,- Kč a poté ve dnech 2. října 1997 až 30. října 1997 od J. K. další dvě půjčky v celkové výši 3.170.000,- Kč, přičemž ani v jednom případě od počátku nechtěla převzaté peníze vrátit a byla rozhodnuta je použít pro svoji potřebu. Jak konkrétně s nimi naložila se přitom nepodařilo objasnit. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení stíhaného skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, a to i pokud jde o úmyslnou formu zavinění obviněné ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty tohoto trestného činu.

Sama obviněná v posuzovaném případě zpochybňuje ve svém dovolání prakticky všechna citovaná skutková zjištění soudů obou stupňů. V rozporu s těmito skutkovými zjištěními především tvrdí, že před nikým nic nepředstírala, nikoho nechtěla uvést v omyl a nejednala s cílem sebe nebo kohokoliv jiného na úkor cizího majetku obohatit. V jejím podání došlo toliko k nesplnění převzatého závazku. Byla-li by to pravda, byl by její trestní postih nepochybně nejen v rozporu s ústavní Listinou základních práv a svobod, která - jak obviněná připomíná - ve svém článku 8 odst. 2 stanoví, že nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku, ale i v rozporu s trestním zákonem, který neobsahuje žádnou skutkovou podstatu umožňující trestní postih takového jednání. Na druhé straně však nepochybně v souladu s ústavním pořádkem trestní zákon sankcionuje různé typy podvodných jednání, a to i v podnikatelské sféře. Mezi podvody ve smyslu § 250 trestního zákona tedy patří i případy, kdy jeden podnikatelský subjekt uvádí v omyl jiný podnikatelský subjekt, jedná-li tak v úmyslu ke škodě cizího majetku obohatit sebe nebo někoho jiného. Soudy obou stupňů přitom v posuzované trestní věci učinily na základě hodnocení provedených důkazů skutkový závěr, že obviněná B. V. se právě tak zachovala, neboť podvodným způsobem vylákala půjčky od svých dvou obchodních partnerů, aniž by měla v úmyslu takto získané finanční prostředky vrátit. Ona sama naopak staví svou dovolací argumentaci na tom, že takovéto hodnocení provedených důkazů bylo v rozporu s příslušnými procesními předpisy a že učiněná skutková zjištění jsou nepřesná a neúplná. Právě na základě této argumentace - opřené o skutkové námitky ryze procesní povahy, které nemohou být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení - pak zpochybňuje správnost právních závěrů soudů obou stupňů a označuje jejich rozhodnutí za nezákonná, když tvrdí, že jimi byla odsouzena za skutek, který nevykazuje znaky žádného trestného činu a je pouhou obchodněprávní záležitostí. Napadeným rozhodnutím přitom nevytýká - mimo obecného tvrzení o své nevině ? žádnou specifickou vadu v právním posouzení zjištěných skutkových okolností a své závěry opírá výlučně o odlišný výklad důkazní situace. Ve své podstatě navíc toliko opakuje námitky, na nichž založila svou obhajobu v průběhu celého trestního stíhání a s nimiž se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích velice obšírně vypořádaly. Tyto námitky pak reálně uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplňují a ani jej z výše rozvedených důvodů naplnit nemohou.

S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná podala dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b trestního řádu, a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu a dovolání odmítl.

Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že zcela odpovídající požadavkům vymezeným v ustanovení § 265f odst. 1 trestního řádu není dovolání podané obviněnou ani ve specifikaci návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu. Tento návrh totiž není zcela vyčerpávající, neboť nevyjadřuje co by mělo být ve věci učiněno po požadovaném zrušení rozsudku soudu druhého stupně a přikázání věci tomuto soudu k novému projednání. Jelikož však nejde o úplnou absenci návrhu na rozhodnutí a s přihlédnutím k dalším vadám podaného dovolání, jež ve svých důsledcích vedly s ohledem na výše rozvedené skutečnosti k jeho odmítnutí, Nejvyšší soud nepovažoval korekci tohoto dílčího pochybení dovolatelky za nezbytnou.

Uvedené rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 9. března 2004

Předseda senátu:

JUDr. Stanislav Rizman

Vyhotovil:

JUDr. Alexander Sotolář