11 Tdo 262/2011
Datum rozhodnutí: 29.03.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



11 Tdo 262/2011-16
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2011 o dovolání obviněného J. D. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. srpna 2010, sp. zn. 4 To 321/2010, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 28/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného J. D. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. dubna 2010, sp. zn. 3 T 28/2010, byl obviněný J. D. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil tím, že v období od 15. 7. 2003 do 15. 3. 2010 včetně, v B. ani nikde jinde, kromě období od 4. 10. 2006 do 31. 3. 2007, kdy byl prokazatelně v pracovní neschopnosti, a dále kromě období od 8. 4. 2006 do 2. 6. 2006, kdy se nacházel ve vazbě, ničím nepřispěl na výživu své nezl. dcery L. D., ačkoliv mu tato povinnost vyplývá ze zákona o rodině a dále byla stanovena rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 83 Nc 121/2003, který nabyl právní moci dne 12. 10. 2005, kdy mu byla uložena povinnost přispívat na výživu své dcery částku ve výši 1.000,- Kč měsíčně splatnou vždy do každého 10. dne v měsíci předem k rukám matky M. D., která je odpovídající schopnostem a možnostem obviněného, jakož i potřebám nezletilé, a dluží tak za sledované období na výživném celkem částku ve výši nejméně 72.000,- Kč, a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků, během nichž je podle rozhodnutí soudu povinen nahradit podle svých sil dlužné výživné v plné výši.

Odvolání obviněného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. srpna 2010, sp. zn. 4 To 321/2010, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. D. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že skutková zjištění soudů v posuzovaném případě nenaplňují zákonné znaky přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným a řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, je zatíženo takovými vadami, které mají vliv na správnost a úplnost rozhodnutí ve věci samé. Soudy neprovedly výslech svědkyně J. Z., jež byl obviněným navrhován, a nebyl přezkoumán ani duševní stav svědkyně M. D. Hodnocení provedených důkazů je pak v rozporu se zásadami formální logiky. Podle dovolatele jsou pochybnosti o tom, zda soudy zjistily skutkový stav v rozsahu nezbytném pro své rozhodnutí. Obviněný není otcem nezl. L., jeho otcovství je založeno zákonnou domněnkou, neboť poškozená se narodila v době trvání manželství se svědkyní M. D., které však bylo pouze formální . Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).

K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, jeho dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. V dovolání není obsažena jediná námitka směřující proti vadné právní kvalifikaci činu obviněného. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku nesprávně provedeného dokazování (soudy neprovedly dovolatelem navrhované důkazy výslechem svědkyně J. Z. a neopatřily znalecký posudek k posouzení duševního stavu svědkyně M. D.). Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat. Podřaditelné pod některý ze zákonných dovolacích důvodů pak nejsou ani zcela obecně formulované námitky o nesouladu ve věci učiněných skutkových zjištění soudů a právního posouzení věci jako přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, když jednak tyto námitky nejsou nijak konkretizovány a není tedy zřejmé, v čem má tento nesoulad spočívat, a jednak z jejich formulace a i v návaznosti na další v dovolání uplatněné výhrady je zřejmé, že i těmito námitkami dovolatel ve skutečnosti napadá toliko správnost ve věci učiněných skutkových zjištění (kteréžto námitky jsou ovšem z pohledu dovolacího řízení zásadně irelevantní), nikoliv jejich právní posouzení. Okolnost, že obviněný je otcem nezl. L. D., narozené za trvání manželství obviněného s její matkou M. D., soudy nebyly v tomto řízení oprávněny řešit jako předběžnou otázku, neboť jde o otázku osobního stavu (§ 9 odst. 2 tr. ř.).

Jen pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů, přitom vycházely zejména z výpovědi svědkyně M. D., o jejíž věrohodnosti nevznikla v průběhu řízení žádná pochybnost (srov. str. 3 napadeného rozsudku Městského soudu v Brně) a této výpovědi korespondující výpovědi svědka T. S. a dále též z celé řady listinných důkazů (z rodného listu nezletilé L. D., v němž je obviněný uveden jako otec na č. l. 34, z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. června 2006, sp. zn. 17 C 88/2003, jímž bylo rozvedeno manželství obviněného a M. D. - č. l. 24, z rozsudku téhož soudu ze dne 15. července 2003, sp. zn. 83 P 100/2006, jímž byla nezletilá svěřena do péče své matky M. D. a obviněnému byla jako otci dítěte stanovena povinnost poskytovat poškozené výživné ve výši 1 000,- Kč měsíčně č. l. 22, a ze zprávy ČSSZ, z evidenčních listů důchodového pojištění, z rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 11. června 2004, sp. zn. 6 T 44/2003, z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 21. srpna 2006, sp. zn. 95 T 186/2006 a z dalších). Na podkladě těchto důkazů pak soudy v posuzovaném případě dospěly ke spolehlivému závěru, že obviněný, jakožto otec poškozené L. D., vůči níž je ze zákona povinen vyživovací povinností, jejíž výše byla stanovena i rozhodnutím soudu, tuto po dobu téměř sedmi let neplnil, ačkoliv plnění vyživovací povinnosti ve výši stanovené rozhodnutím soudu bylo plně v jeho schopnostech a možnostech a odpovídalo i potřebám poškozené, a celkem tak dluží poškozené na výživném částku ve výši 72 000,- Kč, čímž po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku. Je přitom třeba uvést, že je na úvaze soudu, v jakém rozsahu v trestním řízení provádí dokazování, pokud jím provedené důkazy jsou dostatečné ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Omezen je soud pouze účelem trestního řízení, tj. provádět by měl pouze takové důkazy, které jsou významné a dostatečné pro spolehlivé zjištění všech znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu a pro rozhodnutí o druhu a výši ukládaného trestu (popřípadě pro rozhodnutí o nároku poškozeného na náhradu škody). Jeho postup by měl být rychlý, s šetřením práv všech stran trestního řízení, efektivní a hospodárný. Pokud tedy některý stranami navržený důkaz není proveden a tento postup není na újmu spolehlivému zjištění skutkového stavu věci, pak takovému postupu soudu nelze zásadně nic vytknout. V posuzované věci je pak zřejmé, že se soudy ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. března 2011


Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík