11 Tdo 254/2007
Datum rozhodnutí: 26.04.2007
Dotčené předpisy:




11 Tdo 254/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2007 dovolání podané obviněným Ing. B. D. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 3 To 46/2006, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 10/2005, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného Ing. B. D. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2006, sp. zn. 41 T 10/2005, byl Ing. B. D. uznán vinným skutkem, kvalifikovaným jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, 3 tr. zák. (účinného od 1. 1. 1998), a to ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., za který byl podle § 148 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání tří let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl dále obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 200 000 Kč, přičemž pro případ, že by uvedený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. byl dále obviněný zproštěn obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, že jako jediný společník a jednatel společnosti D. se sídlem v P. , neoprávněně uplatnil u F. ú. pro P. vrácení nadměrného odpočtu DPH za tuto firmu za zdaňovací období:

srpen 1999 ve výši 1 254 330 Kč, a to za tyto transakce:

přijatá faktura ze dne 30. 8. 1999 spol. P. P. s. r. o.,

vydaná faktura ze dne 14. 9. 1999 (dětské ponožky),

září 1999 ve výši 4 324 895 Kč, a to za tyto transakce:

přijatá faktura ze dne 21. 9. 1999, spol. Ing. P. L. c. ,

vydaná faktura ze dne 1. 10. 1999 (2000 holicích strojků),

přijatá faktura ze dne 13. 9. 1999, spol. P. L. c. ,

vydaná faktura ze dne 16. 9. 1999 (18 000 párů dětských ponožek),

přijatá faktura ze dne 24. 9. 1999, spol. Ing. P. L. c. (9 355 kg pletací příze hedvábné),

vydaná faktura ze dne 27. 10. 1999 (7 795 kg pletací příze hedvábné),

říjen 1999 ve výši 1 284 855 Kč, a to za tyto transakce:

přijatá faktura ze dne 21. 10. 1999, spol. Ing. P. L. c. (2 995 kg pletací příze hedvábné s efekty),

vydaná faktura ze dne 18. 11. 1999 (1 560 kg pletací příze hedvábné a 2 995 kg pletací příze hedvábné s efekty),

prosinec 1999 ve výši 1 932 920 Kč za tyto obchodní transakce:

přijatá faktura ze dne 20. 12. 1999, spol. Ing. P. L. c. vydaná faktura ze dne 24. 1. 2000 (46 000 párů pánských ponožek),

tj. v celkové výši 8 797 000 Kč, který však správcem daně nebyl vyplacen,

čímž měl spáchat trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, 4 tr. zák. (účinného od 1. 1. 1998), a to ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., neboť nebylo bezpečně prokázáno, že skutek je trestným činem.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný Ing. B. D. odvolání, na jehož podkladě rozhodl Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 3 To 46/2006 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil odsuzující část napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, přičemž podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák., za který obviněného podle § 148 odst. 3 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání tří let.

Uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo doručeno mimo jiné obviněnému Ing. B. D. dne 26. 10. 2006, jeho obhájci dne 18. 10. 2006 a Městskému státnímu zastupitelství v Praze rovněž dne 18. 10. 2006.

Podle skutkových zjištění Vrchního soudu v Praze se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že jako jediný společník a jednatel společnosti D. se sídlem v P. , O. , jako odběratel, ve spolupráci s Ing. P. L. , jednatelem společnosti Ing. P. L. c., jako dodavatelem, úmyslně nadhodnotili kupní cenu dvou tisíc kusů holicích strojků v kupní smlouvě ze dne 23. 8. 1999, aby tak obžalovaný Ing. D. mohl vylákat výhodu od státu na vrácení odpočtu DPH na vstupu, a to tak, že neoprávněně uplatnil u Finančního úřadu se sídlem v Praze 4 vrácení nadměrného odpočtu DPH v srpnu 1999 ve výši 1 293 600 Kč za obchodní transakci přijatá faktura ze dne 27. 8. 1999 od společnosti Ing. P. L. c. a vydaná faktura ze dne 16. 9. 1999 pro společnost PCHT G. , J. , A. , kdy obžalovaný deklaroval prodej jednoho kusu tohoto strojku za částku 2 969 Kč, ačkoli hodnota těchto holicích strojků podle znaleckého posudku byla nejvýše 162 Kč bez DPH za 1 kus, přičemž by tak v případě daně na vstupu vznikl společnosti obžalovaného oprávněný nárok na odpočet DPH ve výši 71 280 Kč a tedy svým jednáním chtěl neoprávněně vylákat na správci daně nadměrný odpočet ve výši 1 222 320 Kč, který však nebyl vyplacen.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný, prostřednictvím svého obhájce JUDr. V. K. dovolání, které bylo doručeno Městskému soudu v Praze dne 18. 12. 2006.

Obviněný svým dovoláním napadl výrokovou část citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze, a v návaznosti na to i rozsudku Městského soudu v Praze. Jako dovolací důvod uvedl, že uvedená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Naplnění zvoleného dovolacího důvodu namítá obviněný s tím, že odkazuje na právní i skutkové výhrady obsažené v jím podaném odvolání. K tomu dále obviněný uvedl, že v nalézacím řízení nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci, nebyly provedeny některé důkazní prostředky, soudy nepostupovaly podle zásad uvedených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a nepostupovaly ani podle zásady in dubio pro reo.

Obviněný dále učinil rozbor jednotlivých skutkových okolností případu, přičemž zejména zpochybnil závěr, že by ve spolupráci s Ing. P. L. úmyslně nadhodnotil kupní cenu dvou tisíc kusů holících strojků v kupní smlouvě ze dne 23. 8. 1999. Podle názoru obviněného není pro toto tvrzení ve spisovém materiálu jediný relevantní důkaz. K tomuto závěru obviněný dodal, že k žádnému nepřiměřenému navýšení nedošlo, neboť navýšení ceny jednoho holícího strojku činilo 29 Kč, přičemž o pohybu holících strojků předtím, než je nakoupila společnost Ing. P. L. c. , nemá obviněný žádné informace. Pokud jde o samotnou cenu 2 969 Kč, pak obviněný uvedl, že jde o cenu obvyklou, o čemž svědčí i odborné vyjádření soudní znalkyně.

Obviněný dále namítl, že oporu v provedených důkazech postrádá i tvrzení nalézacího soudu, obsažené v odůvodnění jeho rozsudku, že byl vytvořen fakturační řetěz . Dále obviněný brojí proti tvrzení, že příslušná dodávka holících strojků byla tvořena jedním typem, který měl hodnotu nejvýše 162 Kč bez DPH za kus.

Tento závěr považuje obviněný za zcela nesprávný, přičemž uvádí, že mimo jiné

i z výpovědi skladníka společnosti S. B. a zprávy zahraničního odběratele vyplývá, že se expedovalo více druhů holících strojků a nikoliv jeden typ. Za této situace měl nalézací soud postupovat podle zásady in dubio pro reo.

V další části svého dovolání po citaci části odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze obviněný uvedl, že ani nalézací a ani odvolací soud neaplikovaly správným způsobem § 8 odst. 1 tr. zák. a § 148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák. a ani § 4 tr. zák. K tomu obviněný doplnil, že z rozsudku odvolacího soudu není patrno, zda se obviněný měl dopustit trestné činnosti v úmyslu přímém nebo nepřímém, přičemž rozsudek odvolacího soudu neobsahuje skutkové okolnosti, které by umožňovaly jednoznačně učinit závěr o formě úmyslu obviněného. V žádném případě však obviněný vědomě nenadhodnotil cenu prodávaných holících strojků. Obviněný dále zdůraznil, že zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, neukládá obchodníkům, aby při stanovení prodejní či nákupní ceny zboží nechali vypracovat znalecký posudek a podle tohoto posudku se řídili.

Obviněný k závěru Vrchního soudu v Praze, uvedené na str. 5 odůvodnění, že tvrzení o směsici různých holících strojků prostě uvěřit nelze a tomuto závěru neodpovídá žádný relevantní důkaz uvedl, obžalovaný v trestním řízení neprokazuje určitý stav věci a není proto ani povinen shromáždit relevantní důkazy, nýbrž tuto povinnost má v řízení před soudem obžaloba.

Závěrem svého dovolání obviněný shrnul, že soudy v předchozím řízení jednak nesprávně zjistily skutkový stav věci, a jednak neprovedly řadu důkazních prostředků, které obviněný navrhoval, přičemž zároveň nesprávně aplikovaly trestní právo hmotné, zejména pak § 148 tr. zák. a § 4 tr. zák.

Vzhledem k uvedenému navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedl, že výhrady obviněného nelze v převážné části podřadit pod jím zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pod uvedený dovolací důvod podle názoru státního zástupce lze podřadit toliko námitku obviněného, že z rozhodnutí soudů obou stupňů není patrno, zda se trestné činnosti, kterou byl uznán vinným, měl dopustit v úmyslu přímém či nepřímém. Tuto námitku však státní zástupce zhodnotil jako zjevně neopodstatněnou, a to vzhledem k učiněným skutkovým závěrům, které lze jednoznačně právně hodnotit jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 148 odst. 2, 3 tr. zák., a to v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák.

Vzhledem k uvedenému státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky obviněným podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a takové rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky hodlal učinit jiné rozhodnutí, než je specifikované v § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací

(§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejíchž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Tak je tomu v té části dovolání, v níž obviněný namítá, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci, nebyly provedeny některé důkazy, soudy nepostupovaly podle zásad uvedených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a nesprávně aplikovaly zásadu in dubio pro reo, neboť ta se vztahuje ke skutkovým závěrům soudů a nikoliv k hmotněprávnímu posouzení, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stejný závěr platí ohledně konkrétních námitek obviněného, směřujících proti závěru, že ve spolupráci s Ing. P. L. úmyslně nadhodnotil kupní cenu dvou tisíc kusů holících strojků v kupní smlouvě ze dne 23. 8. 1999, že dodávka holících strojků byla tvořena jedním typem a že nepřiměřeně navýšil kupní cenu holících strojků.

Obviněný totiž v této části dovolání, s poukazem na dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky vyjadřuje svoje neztotožnění se závěry soudů ohledně okolností významných pro posouzení naplnění znaků trestného činu. Je však třeba mít na paměti, že takové závěry jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotněprávní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje li přitom obviněný nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotněprávního posouzení pouze od jím deklarovaného jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak jeho dovolání v této části nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod.

V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.) a obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.).

Naproti tomu pokud obviněný v další části svého dovolání uvádí, že soudy v dovolání předcházejícímu řízení nesprávně aplikovaly § 8 odst. 1 tr. zák., § 148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák. a § 4 tr. zák., lze konstatovat, že takto formulovaná námitka, byť jí obviněný již dále blíže nekonkretizuje, jím zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňuje, a Nejvyšší soud se jí proto dále věcně zabýval.

Podle § 8 odst. 1 tr. zák. platí, že jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle § 148 odst. 1 tr. zák. dále platí, že kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, úrazové pojištění nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem. Podle odst. 2 citovaného ustanovení pak platí, že stejně bude potrestán, kdo vyláká výhodu na některé z povinných plateb uvedených v odstavci 1. Podle odst. 3 citovaného ustanovení dále platí, že odnětím svobody na jeden rok až osm let bude pachatel potrestán, spáchá li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 nejméně se dvěma osobami [písm. a)], poruší li k usnadnění takového činu úřední uzávěru [písm. b)], nebo způsobí li takovým činem značnou škodu [písm. c)]. Podle § 4 tr. zák. konečně platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [písm. a)], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [písm. b)].

Z uvedeného vyplývá, že trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo vyláká výhodu na dani, clu, pojistném na sociální zabezpečení nebo na zdravotním pojištění, poplatku nebo jiné jim podobné povinné platbě. Pokud jde o daň z přidané hodnoty, nelze za vylákání považovat takový stav, kdy by došlo pouze k neoprávněnému snížení daňové povinnosti pachatele, ale pod tento znak skutkové podstaty lze podřadit jednání, kdy pachatel neoprávněně vyláká od státu finanční částku představující nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty tím, že finguje skutečnosti, z nichž plyne povinnost státu nadměrný odpočet vyplatit.

V této souvislosti je třeba připomenout, že odvolací soud, stejně jako soud nalézací, dospěl ke skutkovému závěru, který vyjádřil zejména v tzv. skutkové větě svého rozsudku, že totiž (stručně řečeno) obviněný ve spolupráci s Ing. P. L. úmyslně nadhodnotili kupní cenu dvou tisíc kusů holicích strojků v kupní smlouvě ze dne 23. 8. 1999, aby tak mohl vylákat výhodu od státu na vrácení odpočtu DPH na vstupu, a to tak, že neoprávněně uplatnil u Finančního úřadu se sídlem v Praze 4 vrácení nadměrného odpočtu DPH ve výši 1 293 600 Kč za obchodní transakci přijatá faktura ze dne 27. 8. 1999 od společnosti Ing. P. L. c. a vydaná faktura ze dne 16. 9. 1999 pro společnost PCHT G. , J. , A. , kdy deklaroval prodej jednoho kusu holícího strojku za částku 2 969 Kč, ačkoli hodnota těchto holicích strojků podle znaleckého posudku byla nejvýše 162 Kč bez DPH za 1 kus, přičemž by tak v případě daně na vstupu vznikl společnosti obžalovaného oprávněný nárok na odpočet DPH ve výši 71 280 Kč a tedy svým jednáním chtěl neoprávněně vylákat na správci daně nadměrný odpočet ve výši 1 222 320 Kč, který však nebyl vyplacen.

Takto naznačený závěr je pak podrobněji vysvětlen zejména v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (přičemž odvolací soud se s těmito závěry plně ztotožnil) z něhož vyplývá, že společnost Ing. P. L. c. nakoupila shora uvedené holící strojky od společnosti L a L s. r. o. za celkovou cenu 5 870 000 Kč bez DPH (tj. za cenu 2 935 Kč/ kus bez DPH), přičemž ta je předtím nakoupila od společnosti K. s. r. o. za cenu 48 Kč/ kus a 55 Kč/ kus bez DPH. Za této situace vznikla společnosti L a L s. r. o. vysoká daňová povinnost vůči státu, která však nebyla splněna pro nedosažitelnost odpovědných osob této společnosti správcem daně. Soudy přitom dospěly k závěru, že faktura vystavená společností L a L s. r. o. za prodej 2 000 ks holících strojků společnosti Ing. P. L. c. byla zcela účelová. Jednatel společnosti L a L s. r. o. k tomu uvedl, že žádné holící strojky společnosti Ing. P. L. c. fakticky neprodal. Od společnosti Ing. P. L. c. následně holící strojky koupila společnost obviněného D. , s. r. o., která je vyvezla mimo území Evropského společenství (srov. zejména str. 8 10 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Jen pro úplnost lze konstatovat, že holící strojky takto vyvezené mimo území Evropského společenství (resp. v rozhodné době do zahraničí) představovaly plnění osvobozené od daně z přidané hodnoty (§ 45 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších změn). Jde přitom o situaci, kdy je plátce osvobozen od povinnosti zdanit takové plnění a odpovídající výši daně z přidané hodnoty zahrnout do celkové daně na výstupu, avšak daň z přidané hodnoty zaplacenou při nákupu zboží může zahrnout do celkové daně na vstupu a snížit tak vlastní daňovou povinnost, popř. dosáhnout nadměrného odpočtu, jak tomu nakonec bylo i v posuzovaném případě.

Nejvyšší soud dále považuje za potřebné poukázat na některá další skutková zjištění nalézacího soudu a to zejména, že veškeré platby za zmíněné holící strojky, tj. nejen platby zahraničního odběratele společnosti obviněného, ale i platby obviněného jeho dodavateli společnosti Ing. P. L. c. , byly učiněny v hotovosti. Zde dospěl nalézací soud k závěru, že tyto platby byly toliko fingované, stejně jako předchozí obchodní transakce, přičemž hlavním cílem bylo vylákání vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty od příslušného správce daně, resp. od České republiky.

Shora popsané skutkové závěry pak podle mínění Nejvyššího soudu byly soudy v předchozím řízení správně právně kvalifikovány jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák., neboť z nich zjevně vyplývá, že v daném případě obviněný fingoval skutečnosti rozhodné pro výplatu nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty a chtěl tak způsobit svým jednáním značnou škodu. Vzhledem k aplikaci § 16 odst. 1 tr. zák. (část věty za středníkem), kvalifikoval odvolací soud správně škodu, která měla být jednáním obviněného způsobena (tj. částku ve výši 1 222 320 Kč), jako značnou škodu ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. (v nyní účinném znění). S ohledem na skutečnost, že popsaným způsobem nakonec nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty vyplacen nebyl, a to z důvodů ležící mimo vůli obviněného, a tedy nebyl porušen trestním právem chráněný zájem, posoudily soudy v předchozím řízení správně jednání obviněného jako pokus shora citovaného trestného činu ve smyslu § 8 odst. 1 tr. zák.

Pokud jde o námitku týkající se formy úmyslu, lze konstatovat, že nalézací soud dospěl k závěru o přímém úmyslu obviněného ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák. (srov. str. 10 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), přičemž odvolací soud tento závěr nalézacího soudu při svých úvahách o právní kvalifikaci přejal (srov. zejména str. 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). S touto právní kvalifikací shora uvedených skutkových okolností se Nejvyšší soud plně ztotožnil. Je možné také připomenout, že právní závěr o přímém úmyslu obviněného dostatečně vyplývá i z popisu jednání obviněného v tzv. skutkové větě rozsudku.

S ohledem na skutečnost, že obviněný Ing. B. D. jiné než popsané námitky ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného Ing. B. D. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. dubna 2007



Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch