11 Tdo 25/2004
Datum rozhodnutí: 21.01.2004
Dotčené předpisy:




11 Tdo 25/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna 2004 o dovolání, které podal obviněný F. U., proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 338/2003-53, ze dne 27. 8. 2003 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 1 T 154/2003 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný F. U. byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě č. j. 1 T 154/2003-42, ze dne 15. 5. 2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 338/2003-53, ze dne 27. 8. 2003, uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 trestního zákona. Tohoto trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzených soudem odvolacím dopustil tím, že dne 5. 2. 2003 kolem 03.00 hodin v místě svého současného pobytu v Š. u Z., v pokoji rodinného domu č. 164, násilím donutil svou bývalou manželku V. U. k souloži, kdy jí držel ruce, svlékl ji, a přesto, že poškozená s pohlavním stykem nesouhlasila a bránila se pláčem, cukáním a tisknutím nohou k sobě, na ní soulož vykonal. Za to byl rozsudkem soudu prvního stupně podle § 241 odst. 1 trestního zákona odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Z podnětu odvolání podaného obviněným byl výrok o trestu rozsudku soudu prvního stupně soudem druhého stupně zrušen a nově vyneseným rozsudkem mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou. Výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně zůstal nezměněn.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný F. U. dne 6. 10. 2003 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný se domnívá, že rozhodnutí vydaná soudy prvního a druhého stupně spočívají na nesprávném právním posouzení stíhaného skutku, když jej shledaly vinným a odsoudily jej, aniž by byly dostatečné důkazy pro vyslovení závěru, že se na své bývalé manželce dopustil v inkriminovanou dobu násilí a proti její vůli ji přiměl k souloži. Zásadní pochybení soudů prvního a druhého stupně spatřuje v tom, že nesprávným způsobem vyhodnotily provedené důkazy, v důsledku toho učinily nesprávná skutková zjištění a uložily mu nepřiměřeně přísný trest. V tomto kontextu obviněný připomíná, že s poškozenou byli manželé, před dvěma lety došlo k rozvodu jejich manželství, po rozvodu krátce žili odděleně, následně se však znovu vrátili k sobě a nadále společně bydlí v jednom bytě a spávají v jedné místnosti. V noci ze 4. 2. 2003 na 5. 2. 2003 sice poškozená slovně s intimním stykem nesouhlasila, avšak příliš se mu nebránila a mluvila potichu, aby nevzbudila děti. S ohledem na to obviněný vyslovuje přesvědčení, že z její strany nešlo o takový projev nesouhlasu, který by odůvodňoval naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění. Pokud soudy obou stupňů přes to všechno dovodily naplnění této skutkové podstaty, podle jeho názoru pochybily a v návaznosti na to mu uložily nepřiměřeně přísný trest odnětí svobody. Za nepřiměřené označuje obviněný zejména to, že trest stanovily v nepodmíněné formě. V této souvislosti poukazuje na to, že i státní zástupkyně navrhovala podmíněný odklad jeho výkonu. V závěru svého dovolání opětovně zdůrazňuje, že se nedopustil toho, co je mu kladeno za vinu, a připomíná, že skutečnosti, kterými argumentuje nyní, uplatnil již ve svém odvolání. S ohledem na to navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně i odsuzující rozsudek Okresního soudu ve Znojmě, a aby tomuto soudu věc přikázal znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhuje, aby bylo rozhodnuto o odložení výkonu uloženého trestu.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného F. U. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která poukázala na to, že z obsahu dovolacích námitek uplatněných v podaném dovolání je zřejmé, že obviněný sice formálně tvrdí dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, avšak materiálně jej nijak neodůvodňuje. Neopírá se totiž o žádné konkrétní vady právního posouzení stíhaného skutku a svou dovolací argumentaci soustřeďuje na hodnocení důkazů a na zpochybnění přiměřenosti uloženého trestu. V tomto kontextu vyslovuje státní zástupkyně přesvědčení, že uplatněné skutkové námitky stojí mimo rámec dovolacích důvodů vymezených v § 265b odst. 1 trestního řádu a fakticky jsou opakováním skutečností, o něž obviněný opřel své odvolání. S ohledem na to státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl podané dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Krajského soudu v Brně jako odvolacího soudu, kterým byla potvrzena vina obviněného F. U. a nově mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. J., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu, byť je nevhodně formulováno tak, jako by ho podával obhájce sám, který ovšem právo podat dovolání nemá. K podání dovolání došlo u Okresního soudu ve Znojmě dne 6. 10. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e trestního řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu nebo § 265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 trestního řádu). Obviněný F. U. poukazuje na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Podstatou námitek obviněného je tvrzení, že se nedopustil žádného trestného činu, tedy ani trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 trestního zákona, neboť soulož si na své někdejší manželce V. U. nevynutil ani násilím ani pohrůžkou bezprostředního násilí. Z toho pak obviněný dovozuje, že neměl být uznán vinným tímto trestným činem, případně pokud soudy obou stupňů dospěly k opačnému závěru neměl být vzhledem k malé intenzitě jednání, jímž překonával odpor V. U., odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Tento názor obviněného je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho dovozuje z odlišného hodnocení provedených důkazů a následně z odlišných skutkových zjištění, než k jakým dospěly soudy činné ve věci dříve, a to zejména pokud jde o hodnocení intenzity a forem odporu poškozené V. U. a způsobu, jakým jej obviněný překonal. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný shledává primárně ve svém tvrzení o nesprávnosti skutkových zjištění, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů. Podmínku pro jiné právní posouzení svého jednání tedy dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, ale z odlišných skutečností, než jaké soud vzal v úvahu, přičemž fakticky opakuje skutečnosti, které namítal již ve svém odvolání a s nimiž se náležitě vypořádal soud druhého stupně.

Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatňuje obviněný F. U., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněný F. U. namítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozuje jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) trestního řádu], které obviněný neuplatnil.

Oproti tomu při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného F. U. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil jednání tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 trestního zákona, a to i pokud jde o užití násilí vůči poškozené V. U. užité obviněným při vynucování soulože s ní.

Zmíněnými dovolacími námitkami obviněného P. M. tedy ve skutečnosti není vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděné skutečnosti nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný totiž v podstatě nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku a pro výrok o trestu. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení a mohou ovlivnit úvahu o trestu, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno. Námitka samotné nepřiměřenosti uloženého trestu, pokud byl uložen v rámci zákonné trestní sazby, pak nezakládá žádný dovolací důvod zákon totiž tímto způsobem neumožňuje dovoláním napadnout výrok o trestu odsuzujícího rozsudku.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný F. U. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl.

Uvedené rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.

Vzhledem k tomu, že obviněným namítané skutečnosti věcně nezaložily žádný ze zákonem předpokládaných dovolacích důvodů a podané dovolání bylo třeba odmítnout, aniž by bylo možné přezkoumat napadené rozhodnutí, neshledal předseda senátu Nejvyššího soudu ani důvody k postupu podle § 265o odst. 1 trestního řádu, tj. k odložení výkonu uloženého trestu odnětí svobody, jak se toho obviněný ve svém dovolání domáhal, neboť nenastaly žádné skutečnosti, které by u něj byly neslučitelné s výkonem trestu odnětí svobody. Ostatně ani předseda senátu soudu prvního stupně neučinil v tomto směru návrh na přerušení výkonu trestu podle § 265h odst. 3 trestního řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 21. ledna 2004

Předseda senátu:

JUDr. Stanislav Rizman

Vyhotovil:

JUDr. Alexander Sotolář