11 Tdo 239/2007
Datum rozhodnutí: 29.03.2007
Dotčené předpisy:




11 Tdo 239/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 29. března 2007 dovolání obviněného A. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2005, sp. zn. 61 To 379/2005, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 33/2005, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. s e dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. 24 T 33/2005, byl obviněný A. K. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., a sbíhajícím se trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., přičemž trestné činnosti se dopustil způsobem podrobně popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Byl mu za to uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání devíti let s výkonem ve věznici se zvýšenou ostrahou. Dále mu bylo uloženo ústavní ochranné protialkoholní a odvykací léčení ve vztahu k hráčství. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo též rozhodnuto o náhradě škody.

K odvolání obviněného Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodl dne 15. září 2005 pod sp. zn. 61 To 369/2005 tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil pouze ve výroku o trestu a uloženém ochranném léčení a při nedotčeném výroku o vině uložil obviněnému úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi let s výkonem ve věznici s ostrahou, a dále mu uložil ústavní ochrannou léčbu protialkoholní a odvykací ve vztahu k hráčství. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.

Proti výše označeným rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze podal obviněný A. K. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (obviněný na několika místech v dovolání nesprávně uvádí § 255b ). Naplnění výše uvedeného dovolacího důvodu obviněný opírá o tvrzení, že mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Poukázal na to, že byl odsouzen za spáchání celkem šestnácti útoků pokračující trestné činnosti, přičemž se k těmto útokům v přípravném řízení plně doznal. V hlavním líčení však své doznání omezil a spáchání osmi útoků posuzované trestné činnosti popřel. Soudy však tuto obhajobu nesprávně vyhodnotily jako účelovou a nevěrohodnou. Z toho dovozuje, že v těch případech, kdy v hlavním líčení svou vinu nedoznal, mu nebylo možno přičíst ani způsobení škody. Po tomto snížení by celková výše škody nedosáhla hranice značné škody a měl být uznán vinným mírnějším trestným činem. Na základě této argumentace pak dospívá k závěru, že mu byl uložen trest odnětí svobody mimo zákonnou trestní sazbu. Dále pak poukázal na to, že soudy při ukládání trestu nepřihlédly k tomu, že se trestné činnosti dopustil ve stavu snížené příčetnosti, což vyplývá z výroku, jímž mu bylo uloženo ústavní ochranné léčení. Proto je pochybné, zda měl být uznán vinným také jako zvlášť nebezpečný recidivista. Připomíná, že doznání v přípravném řízení bylo učiněno v době, kdy se u něj projevoval abstinenční syndrom, neboť je také závislý na alkoholu. Dovolatel má celkově za to, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo a tedy k porušení ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Protože se nedopustil trestné činnosti v celém tvrzeném rozsahu, tak neobstojí ani výrok o jeho povinnosti k náhradě způsobené škody. V závěru dovolání pak navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 61 To 369/2005, tak s ním související rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. 24 T 33/2005, a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.



Z obsahu vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně vyplývá, že dovolací námitky obviněného neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Proto navrhl, aby dovolací soud podané dovolání obviněného odmítnul postupem podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Jen na okraj musí Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) s přihlédnutím k obsahu výše citovaného dovolání konstatovat, a to ve shodě s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že námitky dovolatele skutečně neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Ze shora již uvedeného vyplývá, že obviněný byl uznán vinným mimo jiné trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák., za který zákon umožňuje uložit trest odnětí svobody v rozpětí od dvou let až do osmi let. Obviněný byl uznán vinným, že tento trestný čin spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista (§ 41 odst. 1 tr. zák.), a proto s ohledem na ustanovení § 42 odst. 1 tr. zák. byl ohrožen uložením trestu odnětí svobody v rozpětí od šesti let a čtyř měsíců až do deseti let a osmi měsíců. Obviněnému A. K. byl přitom v posuzované věci uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let, což je trest, jehož uložení zákon připouští a jehož výměra nepřekročila nejen zvýšenou trestní sazbu u zvlášť nebezpečné recidivy, ale ani zákonnou výměru trestní sazby u trestného činu krádeže podle § 247 odst. 3 tr. zák.

Obviněný však uložení trestu mimo výměru trestní sazby založil na tvrzeních, které se především vztahovaly k údajné nesprávnosti skutkových závěrů obou nižších soudů a v důsledku toho i k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Obviněný zejména vytýkal, že některé útoky pokračujícího trestného činu nespáchal, že jeho doznání bylo učiněno krátce po zadržení v době, kdy nebyl v náležitém psychickém stavu, poukázal též na zjištěnou závislost na alkoholu a na hráčskou závislost. Dále vytýkal soudům, že jeho obhajobu v hlavním líčení neprávem odmítly jako účelovou. Pokud by soudy jeho tvrzení akceptovaly, pak v důsledku toho by byl nižší rozsah způsobené škody a jeho čin by bylo nutno mírněji právně kvalifikovat. Je zřejmé, že tyto dovolací námitky nejsou podřaditelné nejen pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani pod žádný jiný z taxativních důvodů dovolání uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Proto by za této situace přicházel v úvahu postup Nevyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v zákoně.

Nejvyšší soud se však musel ještě předtím zabývat otázkou, zda dovolání obviněného je vůbec přípustné. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) - h) tr. ř. potom taxativně vymezuje, která soudní rozhodnutí se považují pro účely řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé. Podle § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. lze podat dovolání mimo jiné proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření. Odsuzujícím rozsudkem ve smyslu tohoto ustanovení je nepochybně též rozsudek odvolacího soudu učiněný podle ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř.

Z obsahu spisu vyplývá, že dovolání obviněného bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 7 jako soudu prvního stupně dne 2. 11. 2005 (tedy v zákonné dvouměsíční lhůtě, když rozsudek odvolacího soudu byl učiněn dne 15. 9. 2005). Nejvyššímu soudu bylo dovolání obviněného předloženo soudem prvního stupně teprve dne 26. 2. 2007. Důvodem této prodlevy byla zřejmě skutečnost, že vůči obviněnému A. K. bylo vedeno trestní stíhání pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) odst. 3 tr. zák. dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu, jehož se měl dopustit jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., a pro trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., a to pro další dílčí útoky těchto trestných činů spáchaných za podmínek pokračování ve smyslu ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. Věc byla předložena Nejvyššímu soudu v době, kdy ohledně této další trestné činnosti obviněného bylo již pravomocně rozhodnuto, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 3 T 64/2005, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 9 To 500/2006, přičemž obviněnému byl postupem podle § 37a tr. zák. uložen společný trest ve vztahu k rozsudkům napadeným nyní projednávaným dovoláním obviněného.

Vyhlášením rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 500/2006, tj. dnem 6. 12. 2006, ovšem přestaly právně existovat výroky o vině, trestu a výroky mající ve zrušeném výroku o vině svůj podklad (tj. výroky o náhradě škody a ochranném léčení) v rozhodnutích týkajících se obviněného A. K., jež byly napadeny posuzovaným dovoláním obviněného. Za této situace pak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 61 To 379/2005, nelze ani považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., když již neexistuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1509/2006.

Jestliže v průběhu řízení u dovolacího soudu bylo zjištěno, že ve vztahu k rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. 24 T 33/2005, a Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 61 To 379/2005, došlo k jejich zrušení postupem podle § 37a tr. zák. a obviněnému byl při vyslovení viny celou posuzovanou pokračující trestnou činností kvalifikovanou jako pokračující trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. spáchaný obviněným jako zvlášť nebezpečným recidivistou, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., uložen společný a úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let s výkonem ve věznici s ostrahou (a dále ústavní ochranné léčení a rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody), pak dovoláním obviněného napadené rozhodnutí v současné době již neexistuje. Tento závěr lze učinit i za situace, kdy aplikace ustanovení § 37a tr. zák. ze strany Obvodního soudu pro Prahu 3 ve věci sp. zn. 3 T 64/2005 není formálně zcela v souladu s dikcí ustanovení § 37a tr. zák., neboť v souvislosti se zrušením dřívějšího pravomocného rozhodnutí není výslovně zmíněn rozsudek odvolacího soudu a další výroky mající podklad ve zrušeném výroku o vině a trestu. Nicméně z obsahu uvedeného rozhodnutí, jakož i z rozsudku odvolacího soudu ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 9 To 500/2006, lze dovodit, že rozhodnutí napadené podaným dovoláním obviněného v současné době již neexistuje v žádném ze svých výroků. Jestliže dovoláním napadené rozhodnutí neexistuje, tak nelze ani v intencích ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumat takové neexistující rozhodnutí. Proto je nutno v takovém případě pokládat dovolání proti neexistujícímu rozhodnutí za nepřípustné. Dále je třeba zdůraznit, že se jedná o zcela odlišnou situaci oproti tomu, dojde-li toliko ve vtahu k odsouzení založeném pravomocným rozhodnutím pouze ke vzniku tzv. fikce neodsouzení (např. v důsledku vykonání trestu), neboť vznik takové fikce (tj. že se na pachatele hledí jako by nebyl odsouzen) nijak nebrání přezkoumání rozhodnutí, jež založilo odsouzení, neboť takové rozhodnutí stále právně existuje, na něj se žádná fikce nevztahuje.

Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda lze nápravy případných vad takového již neexistujícího rozhodnutí dosáhnout nějakým jiným způsobem. Je třeba připomenout, že podle ustanovení § 37a tr. zák. v souvislosti s ukládáním společného trestu za další dílčí útok u pokračování v trestném činu soud zruší v dřívějším rozsudku výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem včetně nového dílčího útoku, popř. o trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější, než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že soud rozhodující o společném trestu je vázán skutkovými zjištěními obsaženými v dřívějším rozsudku, tzn. tato skutková zjištění se bez dalšího stanou součástí jeho vlastních skutkových závěrů v novém rozsudku. Z toho však také vyplývá, že soud rozhodující o společném trestu není vázán právním posouzením převzatých skutkových zjištění, ale je oprávněn a povinen je sám posuzovat, a to předně už z toho pohledu, zda jsou vůbec splněny právní podmínky pro posouzení činu jako pokračování v trestném činu ve smyslu § 89 odst. 3 a zda se skutečně jedná o jediný pokračující trestný čin. Jinak řečeno, zda jsou splněny zákonné (hmotně právní) podmínky pro ukládání společného trestu, včetně důsledku tohoto postupu ve vztahu k dřívějšímu pravomocnému rozhodnutí. Z výčtu důvodů k podání dovolání (§ 265b tr. ř.) je zřejmé, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě taxativně vyjmenovaných vad procesně právních a hmotně právních (v tomto směru lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu- např. usnesení sp. zn. 7 Tdo 1029/2006, sp. zn. 8 Tdo 595/2006, sp. zn. 11 Tdo 1092/2006 a další). Dovoláním se tedy zásadně nelze domáhat jen přezkumu skutkových zjištění, a tudíž předmětem dovolacího přezkumu nemůže být ani správnost těch skutkových zjištění, kterými je pak vázán soud rozhodující o ukládání společného trestu.

Naproti tomu případné vady při ukládání společného trestu spočívající v tom, že byly nesprávně posouzeny hmotně právní podmínky pro jeho uložení, jakož i jiné vady právního posouzení skutku jako pokračujícího trestného činu mohou zakládat důvod dovolání předpokládaný ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tyto vady lze uplatnit v dovolání podaném ovšem proti pravomocnému rozhodnutí, kterým byl ukládán společný trest (jsou-li samozřejmě splněny i další podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 265a tr. ř.). Dovoláním podaným proti tomuto rozhodnutí lze popřípadě uplatnit i jiné vady předpokládané jako důvod dovolání v ustanovení § 265b tr. ř., byť se vztahují třeba jen k dřívějšímu pravomocnému rozhodnutí, jež bylo zrušeno v souvislosti s uložením společného trestu, popřípadě k řízení mu předcházejícímu (např. dovolatel může uplatnit námitku, že v dřívější věci rozhodoval vyloučený soudce, může namítat porušení ustanovení o své přítomnosti v hlavním líčení v předchozí věci apod.). Tyto vady lze v uvažované situaci uplatnit toliko proti existujícímu pravomocnému rozhodnutí, tj. proti rozhodnutí, jímž byl pravomocně uložen společný trest a kterým došlo ke zrušení dřívějšího pravomocného rozhodnutí. Tímto způsobem lze tedy napravit případná pochybení, k nimž došlo v dříve pravomocně skončené věci, nikoliv však v rámci dovolacího řízení, jehož předmětem je rozhodnutí, které bylo později zrušeno (např. při ukládání společného trestu) a které už v době rozhodování o dovolání právně neexistuje. K tomu srov. též přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 3 Tdo 766/2006.

Nejvyšší soud též připomíná i judikaturu vztahující se k řízení o stížnosti pro porušení zákona. Jestliže rozhodnutí, proti kterému stížnost pro porušení zákona směřovala, bylo zrušeno Ústavním soudem, Nejvyšší soud musí stížnost pro porušení zákona zamítnout analogicky podle ustanovení § 268 odst. 1 tr. ř. (rozh. č. 51/2001 Sb. rozh. tr.). Lze jen doplnit, že ve výše uváděné věci byla stížnost pro porušení zákona podaná u Nejvyššího soudu v době, kdy jí napadené rozhodnutí stále existovalo a k jeho zrušení Ústavním soudem došlo až později, tj. v průběhu řízení o stížnosti pro porušení zákona u Nejvyššího soudu. Tyto závěry lze přiměřeně vztáhnout i na řízení o podaném dovolání.

Dále pak Nejvyšší soud poukazuje i na dříve již vyslovený právní názor, podle něhož není překážkou přípustnosti dovolání skutečnost, že v době rozhodování dovolacího soudu napadené pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, oproti stavu v době podání dovolání, již neobsahuje výrok o trestu. Dovolací soud přezkoumává napadené pravomocné rozhodnutí (tj. zákonnost a odůvodněnost dovoláním napadených výroků) v rozsahu a z důvodů v dovolání uvedených, jakož i správnost předcházejícího řízení (srov. § 265i odst. 3, 4 tr. ř.), na podkladě skutkového a právního stavu, který existoval v době jeho vydání (tj. ex tunc). K provedení přezkumné činnosti dovolacího soudu je ovšem nezbytné, aby v době rozhodování dovolacího soudu dovoláním napadené rozhodnutí (popř. dovoláním napadený výrok rozhodnutí) vůbec existovalo. Jestliže po podání dovolání proti pravomocnému rozhodnutí došlo k jeho zrušení, popřípadě ke zrušení dovoláním napadeného výroku (např. v souvislosti s uložením souhrnného trestu, či trestu společného), pak dovolací soud nemůže přezkoumávat již neexistující rozhodnutí. V takovém případě by dovolání proti neexistujícímu rozhodnutí či výroku bylo nepřípustné a bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. a ) tr. ř. Pro úplnost se připomíná, že naproti tomu okolnost, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (např. § 24 odst. 2 tr. zák., § 60 odst. 3 tr. zák.), není na překážku přípustnosti dovolání, neboť rozhodnutí, jež se stalo podkladem odsouzení i nadále právně existuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2004 uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod. č. 683, sešit 4, Nakladatelství C. H. Beck 2004).

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného A. K. není v této věci přípustné, a proto je jako takové podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. března 2007

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík