11 Tdo 231/2009
Datum rozhodnutí: 27.03.2009
Dotčené předpisy:




11 Tdo 231/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2009 dovolání podané obviněným Ing. J. P. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 31 To 424/2008, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 123/2003, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného Ing. J. P. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 5 T 123/2003, byl Ing. J. P. uznán vinným trestným činem útisku podle § 237 tr. zák. a podle tohoto ustanovení za použití § 53 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 100 000 Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nevykonal, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Dále bylo rozhodnuto o tom, že obviněný je povinen uhradit poškozené S. I., a. s., škodu ve výši 1 152 181,90 Kč.

Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Liberci se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že společně s další osobou v L. jako spoluvlastník objektu ve F. ulici dne 7. 8. 2000 donutil za pomoci bezpečnostní agentury zaměstnance společnosti S. I., a. s., se sídlem v uvedeném objektu tento opustit bez předchozího projednání s osobami stojícími ve vedení společnosti, kdy v budově zůstaly věci zaměstnanců i společnosti, přičemž znemožnil dále svobodný přístup do uvedeného objektu a využívajíc tohoto stavu, nutil osoby stojící ve vedení a jednající za společnost S. I., a. s., k uzavření nájemní smlouvy nebo ke zpětnému odkoupení uvedeného objektu včetně dalších nemovitostí.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 31 To 424/2008 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného shodně jako soud prvního stupně uznal vinným trestným činem útisku podle § 237 tr. zák. a podle tohoto ustanovení za použití § 53 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. jej odsoudil k peněžitému trestu ve výměře 100 000 Kč. Rovněž podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by obviněný ve stanovené lhůtě peněžitý trest nevykonal, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný jiného nutil zneužívaje jeho tísně, aby něco konal . Soud prvního stupně přitom dovodil, že naplněn byl znak závislosti. Odvolací soud pak rozhodl o náhradě škody tak, že poškozenou společnost odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

Citovaný rozsudek odvolacího soudu byl doručen mimo jiné obviněnému Ing. J. P. (uplynutím lhůty podle § 64 odst. 2 tr. ř.) dne 18. 12. 2008, jeho obhájci dne 8. 12. 2008 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Liberci dne 4. 12. 2008.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný, prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. C. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Liberci dne 10. 2. 2009.

Obviněný svým dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a jeho prostřednictvím i rozsudek soudu prvního stupně, z obsahu jeho podání je však zřejmé, že jeho námitky nesměřují proti výroku o náhradě škody rozsudku odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a také na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že v popisu skutku není uveden ani znak tísně, ani znak závislosti. Ani jeden z těchto znaků objektivní stránky trestného činu útisku tak nebyl naplněn, popis skutku ve výrokové části rozsudku odvolacího i nalézacího soudu vůbec neobsahuje znaky trestného činu útisku. Je tomu tak proto, že firma S. I., a. s., v době spáchání skutku užívala nemovitosti protiprávně bez právního důvodu. Soudem vydané předběžné opatření ze dne 9. 12. 1999 uložilo obviněnému toliko povinnost zdržet se právních úkonů směřujících k prodeji, zcizení a zatížení nemovitostí, nestanovilo však, že uvedená společnost má právo nemovitost užívat a tím méně bezúplatně bez existence nájemní smlouvy, ani nezaložilo vlastnické právo této společnosti k předmětným nemovitostem. Obviněný byl spoluvlastníkem uvedených nemovitostí a společnost S. I., a. s., se nenacházela ve stavu tísně ani závislosti, naopak i dne 7. 8. 2000 se chovala protiprávně. Znak nutit jiného nemohl být naplněn tím, že obviněný učinil této společnosti návrh na uzavření nájemní smlouvy nebo zpětné odkoupení nemovitostí.

Rozsudky soudů obou stupňů jsou založeny na zcela neúčinném důkazu, výslechu svědka M., který byl v době spáchání skutku v právním postavení advokáta firmy S. I., a. s. Tento svědek vypovídal i přes zákaz výslechu podle § 99 odst. 2 tr. ř., neboť mlčenlivosti nebyl zproštěn. Nesprávné právní posouzení je dáno také pro nezachování totožnosti skutku, neboť odvolací soud dospěl k závěru o naplnění znaku tísně, ačkoli podle obžaloby a soudu prvního stupně měl být naplněn znak závislosti.

V daném případě není dána ani úmyslná forma zavinění, obviněný nejednal nedovoleným způsobem, byl jako spoluvlastník oprávněn požadovat vyklizení nemovitostí a mohl také učinit návrh na uzavření nájemní smlouvy nebo zpětný prodej nemovitostí. Nesprávné právní posouzení skutku je konečně dáno i v chybné aplikaci § 3 odst. 1, 2, 3 tr. zák., neboť skutek nevykazuje všechny znaky trestného činu útisku podle § 237 tr. zák. ani úmyslné formy zavinění a vyšší než nepatrné společenské nebezpečnosti.

Vzhledem k uvedenému navrhl obviněný závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu nalézacího, a aby přikázal odvolacímu soudu, případně soudu nalézacímu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedl, že ze skutkových zjištění je zřejmé, že vůlí stran, tedy obviněného a společnosti S. I., a. s., nebylo sjednání řádné kupní smlouvy, ale zajištění závazku, půjčky ve výši 2 600 000 Kč poskytnuté obviněným a další osobou společnosti M. C., s. r. o., která byla s výše uvedenou společností personálně propojena. Hodnota nemovitostí přitom činila 7 982 770 Kč. Bylo ujednáno, že po vrácení půjčky obviněný od kupní smlouvy odstoupí. Přesto hned následující den 3. 12. 1999 podal návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí a ke vkladu také následně došlo. V návaznosti na aktivitu akcionářů společnosti S. I., a. s., vydal Okresní soud v Liberci 9. 12. 1999 předběžné opatření, kterým obviněnému nařídil zdržet se právních úkonů směřujících k prodeji, zcizení a zatížení předmětných nemovitostí. Rozsudkem téhož soudu ze dne 9. 11. 2001, sp. zn. 22 C 837/2000, byla následně vyslovena neplatnost kupní smlouvy.

Dále pak státní zástupce vysvětlil podstatu trestného činu útisku podle § 237 tr. zák., přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 804/2003. Zhodnotil, že obviněný v rozporu s ujednáními a tedy neoprávněně nechal provést vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, bez předchozího upozornění a vědom si svého neoprávněného jednání nechal obsadit nemovitosti bezpečnostní agenturou, čímž jmenované společnosti znemožnil podnikatelskou činnost, a nutil její zástupce k uzavření nájemní smlouvy nebo zpětnému odkupu nemovitostí. Tím zástupce společnosti uvedl do stavu tísně, kdy byli nuceni problematicky řešit potřeby společnosti s ohledem na kontinuitu podnikatelské činnosti a její závazky. Obviněný tak použil obecně dovoleného prostředku nedovoleným způsobem. Jinými slovy, obviněný vytvořil stav tísně a v jeho rámci nutil zástupce společnosti k provedení právních úkonů, které by jinak neučinili. Obviněný tak podle mínění státního zástupce naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu útisku podle § 237 tr. zák.

K námitkám obviněného státní zástupce konstatoval, že popis jeho jednání ve výroku rozsudku odvolacího soudu obsahuje všechny potřebné okolnosti pro vyslovení viny včetně znaků subjektivní i objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu útisku i pro posouzení potřebné míry společenské nebezpečnosti. Argumentace, kterou obviněný napadá proces dokazování, se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, stejně jako námitka porušení zásady totožnosti skutku, které navíc obviněný nespatřuje ve změně projednávaného skutku, ale právního posouzení, což pod tuto zásadu ani nespadá.

Vzhledem k uvedenému navrhl státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněným podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky hodlal učinit jiné rozhodnutí, než specifikované v § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací

(§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Obviněný označuje jako dovolací důvod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Tak je tomu v případě námitky obviněného týkající se údajné nezákonnosti výslechu svědka M. Navíc se s touto námitkou přesvědčivě a logicky vypořádal již odvolací soud. Rovněž námitka údajného porušení zásady totožnosti skutku uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídá. Mimo to je třeba říci, že skutková věta v rozsudku soudu prvního i druhého stupně je zcela shodná. Obviněný mylně spatřuje porušení této zásady ve změně právního posouzení, tedy naplnění znaku tísně namísto znaku závislosti, jak věc posoudil nalézací soud.

Zvolenému dovolacímu důvodu odpovídá námitka, že v popisu skutku nejsou uvedeny okolnosti, které by odpovídaly právnímu posouzení, tedy znaku tísně event. znaku závislosti, a že tedy ani jeden z těchto znaků naplněn nebyl. Této námitce však nelze přisvědčit. Je na první pohled zřejmé, že ve skutkové větě je dostatečně vyjádřeno, že obviněný společně s další osobou přivedl osoby ve vedení a jednající za akciovou společnost S. I. do stavu tísně, který spočíval v tom, že v předmětné nemovitosti zůstaly věci společnosti i zaměstnanců, jímž byl přístup do budovy znemožněn. To je pak dále ještě rozvedeno v odůvodnění napadeného rozhodnutí i rozsudku nalézacího soudu z toho hlediska, jakým způsobem byla společnost omezena v podnikání. Kompetentní osoby musely nečekaně v krátkém čase zajistit náhradní prostory, aby společnost mohla pokračovat v činnosti a plnit své závazky, což nebylo nijak snadné. Není přitom rozhodné ani to, že obviněný byl v době spáchání skutku zapsán v katastru nemovitostí jako spoluvlastník předmětných nemovitostí. Jednak sám věděl o tom, za jakých okolností byla kupní smlouva uzavřena, především ale jde zejména o způsob, jakým obviněný jednal, tedy že bez předchozího varování, bez jakéhokoli pokusu jednat svémocně uvrhl poškozenou společnost do stavu, kdy nemohla vykonávat svou činnost, a tohoto stavu pak zneužil. Nelze tedy akceptovat tvrzení obviněného, že jako vlastník byl k takovému jednání oprávněn. Nejvyšší soud proto neshledal v tomto směru v napadeném rozsudku žádné nedostatky.

Obviněný dále tvrdí, že nebyl naplněn znak jiného nutí , neboť akciové společnosti jen učinil návrh na uzavření nájemní smlouvy nebo zpětný odkup nemovitosti za situace, kdy společnost neoprávněně užívala nemovitost, která byla v jeho spoluvlastnictví. Ani takový argument však neobstojí. Nelze v žádném případě dospět k závěru, že obviněný jen učinil výše uvedený návrh za situace, kdy jednak vlastním jednáním uvrhl osoby zastupující S. I., a. s., do stavu tísně, jednak jeho nabídka byla z finančního hlediska přemrštěná a proto pro uvedenou společnost nepřijatelná, jak je patrné z odůvodnění obou rozhodnutí. Nepřijetí jeho návrhu osobami jednajícími za společnost totiž bylo obviněným sankcionováno tím, že nadále neumožnil poškozené společnosti přístup do objektu a jeho užívání k podnikání. Soudy proto správně dospěly k závěru o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu útisku.

To platí i pro subjektivní stránku, neboť z popisu skutku je zcela zřejmé, že konání obviněného bylo aktivní a záměrné, směřující k přinucení osob jednajících za poškozenou společnost k uzavření nájemní nebo kupní smlouvy, kterou by jinak neuzavřely. Stěží si lze představit, že by takové jednání mohlo být jiné než úmyslné. Úmyslná forma zavinění je tedy ve skutkové větě jasně patrná.

Obviněný nakonec vyslovuje také domněnku, že v jeho případě byl chybně aplikován § 3 odst. 1, 2, 3 tr. zák. Z takto formulované námitky lze vyčíst, že mimo výše uvedeného má obviněný za to, že stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání nebyl vyšší než nepatrný, a proto skutek není trestným činem. K tomu lze uvést pouze tolik, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný (srov. 43/1996 Sb. rozh. tr.). V tomto případě nelze shledat žádnou konkrétní okolnost, která by snad mohla mít za následek snížení společenské nebezpečnosti jednání obviněného pod hranici jejího nepatrného stupně. Takovou okolností není ani fakt, že v době spáchání činu byl obviněný zapsán jako spoluvlastník v katastru nemovitostí, a to z důvodů výše již vyložených.

S ohledem na skutečnost, že obviněný Ing. J. P. jiné než popsané námitky ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1

písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. března 2009

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch