11 Tdo 22/2011
Datum rozhodnutí: 17.02.2011
Dotčené předpisy: § 265k odst. 1, 2 tr. ř., § 265l odst. 1 tr. ř.



11 Tdo 22/2011-18

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. února 2011 dovolání podané nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněných J. D. a K. K. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 9 To 140/2010, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 9/2007, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 9 To 140/2010, a jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 8 T 9/2007.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Berouně p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Okresního soudu v Berouně bylo podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání obviněných J. D. a K. K. pro trestné činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., účinného do 31. 12. 2009, zastaveno.

Trestné činnosti se oba obvinění měli dopustit společně s již odsouzeným V. K. a dosud neustanovenými dvěma dalšími osobami, když v přesně nezjištěné době večer dne 28. 1. 2006 v obci K., okres B., v blízkosti restaurace U Š. u mostu přes řeku Berounku, fyzicky napadli M. P. a M. Ch. tak, že do nich všichni společně kopali, bili je pěstmi, povalili je na zem, kde do nich opět kopali, a přitom jim nadávali slovy hajzle, smetáku, zmetku . M. P. tímto jednáním způsobili drobné oděrky kořene a hřbetu nosu, zlomeninu nosních kůstek bez posunu úlomků, lehký otřes mozku, oděrku pod levým loketním kloubem, dva krevní výrony na přechodu střední a dolní třetiny levého lýtka, což jej omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu přibližně 14 dnů.

Proti citovanému usnesení podal státní zástupce stížnost, kterou Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 9 To 140/2010, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obou obviněných, kterým napadla výrokovou část usnesení soudu II. stupně. K důvodům dovolání uvedla, že usnesením Krajského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 140/2010, ze dne 31. 3. 2010, jako soudu II. stupně, byl naplněn dovolací důvod zakotvený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť tímto usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení soudu I. stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím vydání dovoláním napadeného usnesení soudu II. stupně bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí (dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.), rozhodnutí soudu I. i II. stupně spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení (dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.) a rozhodnutí soudu I. stupně obsahuje neúplný výrok (dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.).

Naplnění těchto dovolacích důvodů odůvodnila nejvyšší státní zástupkyně tím, že je nesprávný právní názor Krajského soudu v Praze, pokud stížnostní soud učinil závěr, že při identické trestní sazbě, uvedené v ustanovení o trestných činech výtržnictví a ublížení na zdraví podle staré i nové právní úpravy, je třeba posuzovat zpětně otázku promlčení trestní odpovědnosti a aplikovat tříletou promlčecí dobu podle § 34 odst. 1 tr. zákoníku. Stížnostní soud se nevyrovnal důsledně s tím, že ke dni nabytí účinnosti trestního zákoníku neuplynula promlčecí doba, vymezená dosavadní úpravou a skutek posuzovaný jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. nebyl promlčen. Změna právní normy z hlediska uplatnění institutu promlčení trestního stíhání může mít vliv pouze na další běh promlčecí doby po 1. 1. 2010. Při posuzování otázky, zda v trestním řízení, vedeném za účinnosti dřívějšího zákona, došlo k uplynutí promlčecí doby, nelze uplatnit § 2 odst. 1 tr. zákoníku a potažmo § 34 tr. zákoníku. Ustanovení upravující časovou působnost trestního zákoníku není možné vykládat tak široce, aby s odkazem na tuto normu byly při posuzování podmínek promlčení dodatečně anulovány procesní účinky úkonů, vyjmenovaných v ustanovení § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák., které byly za účinnosti dřívějšího zákona řádně provedeny, v jejichž důsledku zákonná promlčecí doba neskončila. Přerušení promlčení trestního stíhání je institut hmotně právní povahy, který je podmíněn procesními právními úkony orgánů činných v trestním řízení. Ty se pak posuzují podle trestního řádu účinného v době, kdy tyto úkony byly provedeny. Posledním úkonem směřujícím k trestnímu stíhání obviněných za účinnosti zák. č. 140/1961 Sb. bylo dne 16. 10. 2009 nařízení hlavního líčení na den 9. 11. 2009. Od tohoto dne pak začala běžet nová 3-letá promlčecí doba, která by bez stavení nebo přerušení jejího běhu uplynula až dnem 16. 10. 2012. K tomu nejvyšší státní zástupkyně poukázala na názory publikované v odborné literatuře. Konečně pak vytýká soudu I. stupně, že ve svém usnesení ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 8 T 9/2007, neuvedl zákonná ustanovení, která při svém rozhodování použil, protože soudem užité ustanovení podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. je pouze důvodem nepřípustnosti trestního stíhání. V tomto pochybení pak spatřuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

Vzhledem k uvedenému navrhla nejvyšší státní zástupkyně závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 9 To 140/2010, jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 8 T 9/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tato zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Okresnímu soudu v Berouně věc k novému projednání a rozhodnutí.

V době vydání tohoto rozhodnutí nebylo Nejvyššímu soudu České republiky doručeno žádné vyjádření obviněných.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné (§ 265a odst. 1, 2 písm. c), h) tr. ř.), že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou (§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.).

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelkou uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odst. 1 § 265b tr. ř. Dovolací důvod uvedený v druhé alternativě § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení, uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy byl zamítnut opravný prostředek proti rozhodnutí nalézacího soudu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) k).

Podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění, provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru již nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se dotýkat i jiných právních odvětví. (K tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení, nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

Podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

Krajský soud v Praze se ve svém rozhodnutí o stížnosti státního zástupce ztotožnil s právním názorem soudu I. stupně. Oba soudy rozhodovaly za účinnosti zák. č. 40/2009 Sb. (dále jen trestní zákoník ), o skutku spáchaném za účinnosti zák. č. 140/1961 Sb. (dále jen trestní zákon ). Bylo tedy na místě zvážit, zda nová právní úprava není pro obviněného příznivější. Soudy zjistily, že skutek kladený obviněným za vinu, který byl právně posouzen jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., by podle trestního zákoníku byl právně posouzen jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákoníku, když obě právní normy stanoví za tyto trestné činy stejnou promlčecí dobu v trvání tří let. Potud jsou úvahy soudů správné.

Nesprávný byl však další postup soudů, které s ohledem na § 34 odst. 4 trestního zákoníku, jenž obsahuje oproti § 67 odst. 3 trestního zákona zúžený výčet úkonů, kterými se přerušuje promlčecí doba, přehodnotily podle nyní účinné právní úpravy běh promlčecí doby za právní úpravy předchozí a za poslední úkon, jenž běh promlčecí doby přerušil, považovaly doručení trestního příkazu obviněným dne 1. 2. 2007 v případě obviněného J. D., resp. 5. 2. 2007 v případě obviněného K. K. Z toho vyvodily závěr, že trestní stíhání obviněných je promlčeno.

Takový právní názor je však nesprávný, navíc lze souhlasit s nejvyšší státní zástupkyní v tom, že by vedl v praxi k absurdním situacím a narušení právní jistoty. Paragraf 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. stanovil, že promlčecí doba se přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu, směřujícími k trestnímu stíhání pachatele. Takovými úkony v projednávané věci byly nejen vydané a doručené trestní příkazy, ale také nařízení hlavního líčení dne 16. 10. 2009 na den 9. 11. 2009. Nařízením hlavního líčení podle tehdy platné právní úpravy byla promlčecí doba přerušena, neboť jde nepochybně o úkon směřující k trestnímu stíhání ve smyslu § 67 odst. 3 písm. a) trestního zákona, a podle § 67 odst. 4 tr. zák. začala běžet promlčecí doba nová. Jestliže účinky přerušení promlčecí doby podle tehdy platné právní úpravy nastaly, nelze zpětně tvrdit, že nenastaly. Promlčecí dobu podle nynější právní úpravy lze proto aplikovat až od tohoto posledního přerušení. Je třeba si uvědomit, že při dané problematice dochází k určitému prolínání trestního práva hmotného s právem procesním, jehož úprava je ostatně v tomto směru neměnná. Promlčecí dobu podle nynější právní úpravy lze proto aplikovat až od posledního přerušení, tedy nařízení uvedeného hlavního líčení. Stejný právní názor zaujal Nejvyšší soud v minulosti v případech, kdy nová právní úprava stanovila promlčecí dobu kratší, než je úprava předchozí (srov. č. 59/2009 Sb. rozh. tr.) a nezměnil jej ani za účinnosti trestního zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 797/2010).

Nejvyšší soud proto zjišťuje, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je opodstatněné z hlediska dovolacích důvodů, uvedených v § 265b odst. 1 písm. f) a § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. Neztotožnil se pouze s právním názorem nejvyšší státní zástupkyně, že výrok v usnesení nalézacího soudu je neúplný /dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř./. Soudem užité ustanovení podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. není pouze důvodem nepřípustnosti trestního stíhání, neboť v citovaném ustanovení je výslovně uvedeno, že trestní stíhání, bylo-li zahájeno, se zastaví jako nepřípustné z důvodu promlčení. Lze mít jistě výhrady k rozsahu a pečlivosti zdůvodnění tohoto rozhodnutí, samotný výrok však splňuje náležitosti, které jsou na něj kladeny ustanovením § 134 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení soudu II. stupně a s ohledem na charakter vytknuté vady zrušil rovněž usnesení soudu I. stupně. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil rovněž další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Berouně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Okresní soud se bude věcí znovu zabývat, když v novém řízení je vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Nejvyšší soud rozhodl o zrušení napadených rozhodnutí a přikázání věci podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. února 2011

Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík

Vypracoval:
JUDr. Aleš Flídr