11 Tdo 219/2004
Datum rozhodnutí: 27.02.2004
Dotčené předpisy:




11 Tdo 219/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2004 dovolání podané obviněnou J. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 4 To 714/2003-343, ze dne 11. 11. 2003 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 1 T 494/2002, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu s e dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněná J. K. byla rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově č. j. 1 T 494/2002-301, ze dne 17. 6. 2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 4 To 714/2003-343, ze dne 11. 11. 2003, uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 trestního zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. a) trestního zákona zařazena do věznice s dohledem. Vedle toho jí byl podle § 49 odst. 1 trestního zákona a § 50 odst. 1 trestního zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu deseti let. Současně byla postupem podle § 228 odst. 1 trestního řádu zavázána k povinnosti nahradit škodu poškozenému A. S. ve výši 1.111.686,- Kč.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzených soudem odvolacím se obviněná uvedeného trestného činu dopustila tím, že dne 19. 2. 2002 okolo 21.30 hod. na silnici I. třídy č. 3 u osady Ch., okres Č. K., v úseku 143,1 km, řídila svůj osobní automobil zn. SUZUKI Swift, SPZ: CBP 15-61, ve směru od Č. B. na K., v nepřehledném úseku tvořeném horizonty stoupáním/klesáním, začala předjíždět nákladní soupravu zn. VOLVO FH 12, kterou řídil V. B., a při předjíždění přehlédla v protisměru přijíždějící osobní automobil zn. ŠKODA Favorit 135 L, SPZ: CKB 83-20, který řídil A. S., takže došlo k čelnímu střetu obou osobních vozidel a následnému zahoření osobního automobilu zn. ŠKODA Favorit, ve kterém byly usmrceny M. S. a E. K. Řidič A. S. utrpěl polytrauma, popáleniny třetího stupně na 30 % povrchu těla, otřes mozku těžkého stupně, roztržení jater s krvácením do dutiny břišní, šokové projevy ze ztráty tekutin a psychického stresu, otevřenou zlomeninu pravého bérce s posunem, přetržení šlachy čtyřhlavého svalu stehenního na pravé dolní končetině, sériovou zlomeninu 10. a 12. žebra vpravo, krvácení do pohrudniční krajiny, zlomeninu příčného výběžku 1. až 5. bederního obratle s posunem, zavzdušnění pravé očnice, popálení hlasivek, průdušnice a průdušek s nutností tracheotomie s těžkými komplikacemi zánětlivého charakteru s dobou léčení nejméně pět měsíců a s následnou nejméně dvanáctiměsíční rehabilitací a prognózou trvalých následků spočívajících v jizvách na těle, omezení hybnosti kloubů pro jizevnaté plochy a poruchy hybnosti kolenního a hlezeného kloubu, přičemž spolujezdkyně obviněné v osobním automobilu SUZUKI Swift L. K., utrpěla smrtelná zranění, kterým na místě podlehla.

Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná i státní zástupkyně odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 4 To 714/2003-343, ze dne 11. 11. 2003, jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu zamítnuto. Opis tohoto rozhodnutí byl doručen obviněné a jejímu obhájci dne 3. 12. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 1. 12. 2003.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání. Jako dovolací důvody v něm uvedla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že odvolacím soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Odkázala přitom na zákonná ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu.

V odůvodnění tohoto dovolání obviněná namítá, že ji soudy obou stupňů neprávem shledaly vinnou a odsoudily ji, aniž by byly dostatečné důkazy pro vyslovení závěru, že svým jednáním naplnila znaky skutkové podstaty určitého trestného činu. Současně zdůrazňuje, že obě napadená rozhodnutí se sice opírají o poměrně podrobně provedené důkazní řízení, avšak skutková zjištění učiněná na základě vyhodnocení provedených důkazů nejsou podle jejího názoru správná, úplná a nevzbuzující pochybnosti a v důsledku toho nejsou správné ani právní závěry soudů obou stupňů. V tomto kontextu obviněná poukazuje na to, že podle jejího přesvědčení soudy obou stupňů přecenily následek, který je nepochybně tragický, při hodnocení způsobu její jízdy a v rozporu se skutečností vyšly z toho, že dobře znala reliéf vozovky v místě nehody a mohla adekvátněji reagovat na vzniklou situaci. Zároveň připomíná, že příslušní odborníci ponechali na předmětném úseku silnice po dlouhá léta přerušovanou dělící čáru, čímž utvrzovali řidiče v tom, že tam mohou bezpečně předjíždět. Ona sama jako nezkušená řidička pak také pod vlivem tohoto dopravního značení měla v inkriminovanou dobu pocit, že může začít předjíždět, aniž by došlo ke střetu s jakýmkoliv protijedoucím vozidlem. Za zásadní pochybení soudů obou stupňů za těchto okolností označuje to, že tomuto jejímu tvrzení neuvěřily a že stejně tak neuvěřily její obhajobě založené na tom, že těsně před srážkou s vozidlem řízeným poškozeným A. S. upadla do krátkodobého stavu bezvědomí označovaného jako synkopa. Má přitom za to, že znalecké posudky vyjadřující se k tomuto fenoménu, z nichž soudy obou stupňů vyšly, jsou nepřesvědčivé, povrchní a věcně nesprávné, což přičítá nedostatečné odborné kvalifikaci přibraných znalců a tomu, že nezohlednili některé významné skutečnosti, zvláště pak to, že v inkriminovanou dobu byla v premenstruu, což značně ovlivnilo její reakce. Pokud za této situace soudy obou stupňů náležitě nezaregistrovaly nesrovnalosti v závěrech pořízených znaleckých posudků a nepromítly je do svých úvah o její vině, postupovaly podle jejího názoru v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, zejména pak se zásadou in dubio pro reo. Navíc vyslovuje obviněná přesvědčení, že při úvaze o trestu dostatečně citlivě nezohlednily to, že sama utrpěla zranění s trvalými zdravotními následky.

S ohledem na to obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále

jen Nejvyšší soud ) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově a podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. S odkazem na svůj neuspokojivý zdravotní stav způsobený předmětnou dopravní nehodou současně žádá o odklad výkonu rozhodnutí soudů obou stupňů.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněné J. K. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.

Ta v odůvodnění tohoto vyjádření předně připomněla, že dovolací námitky obviněné tvořily podstatu její obhajoby v průběhu celého trestního řízení a uplatnila je též ve svém odvolání, z jehož podnětu se jimi velice důkladně zabýval soud druhého stupně. Státní zástupkyně má přitom za to, že soudy obou stupňů důvodně vzaly za základ svých skutkových zjištění skutečnosti vyplývající z pořízených znaleckých posudků z oboru dopravy a neurologie, z nichž vyplynulo, že ke způsobení předmětné dopravní nehody došlo zaviněním obviněné. V tomto kontextu státní zástupkyně poukazuje na to, že obviněná dobře znala danou cestu, neboť po ní denně jezdila do zaměstnání, takže si musela být vědoma i toho, že jde o horizont se střídajícím se stoupáním a klesáním a mohla a měla předpokládat, že za této situace nemá dostatek prostoru k bezpečnému předjetí. Pokud přes to všechno předjížděla na tak nepřehledném místě, porušila svoji povinnost zakotvenou v ustanovení § 17 odst. 5 písm. a), b), c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Co se pak týče jí namítaného nesprávného vyhodnocení synkop, vyslovuje státní zástupkyně přesvědčení, že k této problematice se velice důkladně vyjádřil znalec MUDr. V. B., jenž zohlednil i tu skutečnost, že v den nehody měla obviněná těsně před menstruací, a připomněl, že údaj o brždění potvrzuje její bdělý stav v okamžiku nehody a prakticky vylučuje bezvědomí spojené s tzv. synkopami.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích jako odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok o vině i o trestu rozsudku soudu prvního stupně [§ 265a odst. 2 písm. h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Nad rámec toho směřuje dovolání i proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově jako soudu prvního stupně [§ 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu]. Dovolání podala obviněná prostřednictvím obhájce JUDr. M. K., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Českém Krumlově dne 27.1.2004, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e trestního řádu.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, soustředil se Nejvyšší soud předně na posouzení otázky, zda obviněnou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody vymezené v uvedeném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení věcného přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265f odst. 1 trestního řádu).

Z dovolání podaného obviněnou přitom Nejvyšší soud zjistil, že za uplatněný dovolací důvod označuje především skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nadto obviněná jako další dovolací důvod uvádí zamítnutí jejího odvolání odvolacím soudem, aniž pro takovéto rozhodnutí byly splněny podmínky stanovené zákonem. V rámci specifikace tohoto dovolacího důvodu odkazuje na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.

Citované zákonné ustanovení, resp. jeho první alternativa, však výslovně stanoví za dovolací důvod to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí . Ony procesní podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku jsou přitom taxativně vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu upravujících řízení o stížnosti a odvolání. Podstata tohoto zákonem upraveného dovolacího důvodu tedy spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, namísto toho však opravný prostředek bez věcného přezkoumání odmítl nebo zamítl z určitých formálních důvodů (například jako opožděně podaný, podaný osobou neoprávněnou nebo osobou, která se jej výslovně vzdala, anebo jako nesplňující zákonem stanovené obsahové náležitosti), aniž přitom byly splněny procesní podmínky pro takový postup. Smyslem dovolání prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je za této situace umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném opravném řízení, které v rozporu se zákonem nebylo provedeno.

V posuzovaném případě však obviněná J. K. nesplnění žádných konkrétních procesních podmínek pro zamítnutí odvolání (stanovených v § 253 trestního řádu) neuvedla. Nesplnění podmínek pro rozhodnutí (nikoli však procesních) spatřuje v podstatě ve ztotožnění se odvolacího soudu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s jeho právním posouzením stíhaných skutků, neboť podle názoru obviněné měl odvolací soud po přezkoumání řízení před soudem prvního stupně a po přezkoumání napadeného rozsudku tento rozsudek zrušit. Ve skutečnosti tak není prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu namítáno nesplnění procesních podmínek pro zamítnutí odvolání ze strany odvolacího soudu bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí, ale nesprávnost jeho skutkových závěrů a z nich vyplývajícího právního posouzení stíhaného skutku.

Konkrétní argumentace dovolání obviněné J. K. se za této situace blíží tomu, s čím počítá druhá alternativa zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm l) trestního řádu, a to že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení jmenovanému v § 265a odst. 2 písm a) až g) trestního řádu, i když byl v řízení mu předcházejícím dán některý z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Podle tohoto dovolacího důvodu může dovolatel namítat prostřednictvím rozhodnutí soudu druhého stupně určitá pochybení či vady řízení u prvostupňového soudu. Namítat ale může pouze vady a pochybení uvedená v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu.

Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda obviněná J. K. řádně uplatnila některý z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Přitom se řídil následujícími úvahami a učinil následující závěry:

Předně, obviněná poukázala na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy na to, že rozhodnutí vydaná v dané trestní věci soudy prvního a druhého stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. To však samo o sobě neznamená, že věcně tento dovolací důvod skutečně uplatnila. Platí totiž, že z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b trestního řádu, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Právě tato situace přitom v daném případě bezezbytku nastala.

Podstatou námitek obviněné jsou výtky vůči nesprávnému hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a z něho vyplývajících pochybení při vymezení klíčových skutkových závěrů. Obviněná tvrdí, že se nedopustila žádného trestného činu, tedy ani trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, jehož spácháním byla uznána vinnou. V tomto kontextu zdůrazňuje, že při zahájení předjížděcího manévru byla přesvědčena, že jej může bezpečně provést, aniž by jí hrozil střet s jakýmkoliv jiným vozidlem, a že následně upadla do stavu krátkodobého bezvědomí, tzv. synkopy, v němž nezvládla řízení a při nehodě sama utrpěla mnohačetná závažná zranění. Z toho pak obviněná dovozuje, že neměla být uznána vinnou uvedeným trestným činem, a pokud se tak přes to všechno stalo, že při úvaze o druhu a výměře trestu mělo být v širším rozsahu zohledněno to, jaké následky měla havárie pro ni samotnou. Tento názor obviněné je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněná ho dovozuje výlučně z odlišného hodnocení provedených důkazů a následně z odlišného popisu skutkového děje, než vzaly za prokázaný soudy prvního a druhého stupně. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tedy jednoznačně shledává primárně ve svých tvrzeních o nesprávnosti skutkových zjištění, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů, zvláště pak pořízených znaleckých posudků. Podmínku pro jiné právní posouzení svého jednání za této situace dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutků obsažených ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově, ale z odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu. Takto obviněnou zpochybňované závěry soudů prvního a druhého stupně jsou tedy závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení stíhaných skutků z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu.

Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Tedy jinými slovy řečeno, prostřednictvím žádného zákonného dovolacího důvodu uvedeného v citovaném ustanovení nelze napadat (resp. namítat), že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Tak je tomu z toho důvodu, že dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování a jeho doplnění. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu.

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnila obviněná J. K., je přitom po právní stránce vymezen tak, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl. a § 207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněná namítla nesprávnost právního posouzení stíhaných skutků a nepřiměřenost uloženého trestu, ale tento svůj názor dovozovala jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) trestního řádu, částečně též podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu]. Jinými slovy řečeno, odvozuje-li obviněná nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku a nedodržení pravidel pro stanovení druhu a výměry trestu od jí deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému dospěly soudy prvního a druhého stupně v řízení předcházejícím podání dovolání, pak jí uplatněné dovolací důvody nespadají pod žádný zákonný dovolací důvod. Proto se nemůže domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani s poukazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nedostatky ve skutkových zjištěních totiž lze řešit pouze jinými mimořádnými opravnými prostředky, a to stížností pro porušení zákona (§ 266 a násl. trestního řádu) a obnovou řízení (§ 277 a násl. trestního řádu). Oproti tomu při rozhodování o dovolání může Nejvyšší soud hodnotit skutkový stav pouze z toho hlediska, zda skutek nebo určitá dílčí skutková okolnost tak, jak byla nalézacím (event. odvolacím) soudem zjištěna, byla právně posouzena v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva či nikoliv.

Z uvedeného zároveň vyplývá, že východiskem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu z podnětu dovolání opřeného o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (stejně jako o jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 trestního řádu) je skutkový stav, který byl soudy zjištěn v předchozím řízení. V návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci se Nejvyšší soud zabývá kvalifikací stíhaného skutku po právní stránce. To znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod lze úspěšně dovolání uplatnit pouze tehdy, je-li namítána nesprávná právní kvalifikace stíhaného skutku v podobě, v jaké byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně s tím, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin, nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Samotná nesprávnost takovéhoto hmotně právního posouzení skutkových okolností případu přitom může spočívat pouze v mylné aplikaci určité normy hmotného práva, a to buď tím, že soudy činné v předchozích stadiích řízení použily jiný právní předpis nebo jiné jeho ustanovení než to, které měly správně použít, anebo sice aplikovaly správný právní předpis nebo jeho odpovídající ustanovení, ale nesprávně je vyložily. Jinými slovy řečeno, při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a může se zabývat pouze tím, zda jimi použitá právní kvalifikace odpovídá těmto jejich skutkovým zjištěním. V trestní věci obviněné J. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněná dopustila daného skutku tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud, případně to, jak jsou tato skutková zjištění doplněna dalšími podrobnějšími údaji popsanými v odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně.

Ve vztahu k argumentaci obviněné uplatněné v jejím dovolání se jedná především o skutkové závěry soudů obou stupňů, podle nichž v inkriminovanou noční dobu při předjíždění dlouhého nákladního vozidla přehlédla v protisměru přijíždějící osobní automobil a v důsledku toho do něj čelně narazila. Soudy obou stupňů přitom na základě zhodnocení provedených důkazů dovodily, že v příčinné souvislosti s tímto střetem jejího automobilu s uvedeným protijedoucím automobilem došlo jak k jejímu zranění, tak i k úmrtí nebo zranění všech ostatních osob v těchto automobilech jedoucích. Na základě svědectví přítomných osob současně učinily oba soudy zjištění, že střet obou automobilů hrozil již v okamžiku, kdy začala předjíždět, a s ohledem na závěry opatřených znaleckých posudků vyloučily možnost jejího upadnutí do stavu krátkodobého bezvědomí ve formě tzv. synkopy. Jimi zjištěnému skutkovému ději pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení stíhaného skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, a to i pokud jde o nedbalostní formu zavinění obviněné ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty tohoto trestného činu.

Sama obviněná v posuzovaném případě operuje ve svém dovolání výlučně námitkami, které směřují proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti výše citovaným skutkovým zjištěním soudů prvního a druhého stupně. V rozporu s těmito skutkovými zjištěními především tvrdí, že z její strany při předjíždění nedošlo k přehlédnutí protijedoucího vozidla a že v určitou chvíli skutkového děje upadla do stavu bezvědomí. Právě na základě této argumentace opřené o skutkové námitky ryze procesní povahy, které nemohou být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení pak zpochybňuje správnost právních závěrů soudů obou stupňů a označuje jejich rozhodnutí za nezákonná. Napadeným rozhodnutím přitom nevytýká žádnou specifickou vadu v právním posouzení zjištěných skutkových okolností a své závěry opírá výlučně o odlišný výklad důkazní situace. Ve své podstatě navíc toliko opakuje námitky, na nichž založila svou obhajobu v průběhu celého trestního stíhání a s nimiž se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích velice obšírně vypořádaly. Tyto námitky pak reálně uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplňují a ani jej z výše rozvedených důvodů naplnit nemohou.

Mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je také ta část dovolání, v níž obviněná velice povšechně zpochybňuje úvahy soudů obou stupňů o druhu trestu a jeho výměry. Pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu lze totiž napadat pouze z dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu a v jeho jasně vymezených intencích. Podle tohoto ustanovení je přitom důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V posuzovaném případě však byl obviněné J. K. uložen soudem prvního stupně přípustný druh trestu (odnětí svobody), a to v rámci zákonné trestní sazby (ta činila šest měsíců až pět let a obviněné byl vyměřen ve výši šestnácti měsíců).

S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná podala dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b trestního řádu, a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu a dovolání odmítl.

Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že zcela odpovídající požadavkům vymezeným v ustanovení § 265f odst. 1 trestního řádu není dovolání podané obviněnou ani ve specifikaci návrhu na rozhodnutí. Tento návrh totiž není zcela vyčerpávající, neboť nevyjadřuje co by mělo být ve věci učiněno po požadovaném zrušení rozsudku soudu prvního stupně a přikázání věci tomuto soudu k novému projednání. Jelikož však nejde o úplnou absenci návrhu na rozhodnutí a s přihlédnutím k dalším vadám podaného dovolání, jež ve svých důsledcích vedly s ohledem na výše rozvedené skutečnosti k jeho odmítnutí, Nejvyšší soud nepovažoval korekci tohoto dílčího pochybení dovolatelky za nezbytnou.

Uvedené rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.

Vzhledem k tomu, že obviněnou namítané skutečnosti věcně nezaložily žádný ze zákonem předpokládaných dovolacích důvodů a podané dovolání bylo třeba odmítnout, aniž by bylo možné věcně přezkoumat napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející, neshledal předseda senátu Nejvyššího soudu ani důvody k postupu podle § 265o odst. 1 trestního řádu, tj. k odložení výkonu uloženého trestu odnětí svobody, jak se toho obviněná domáhala, neboť nenastaly žádné skutečnosti, které by souvisely s projednáním podaného dovolání a byly neslučitelné s výkonem trestu odnětí svobody. Přezkoumání toho, zda výkonu uloženého trestu nebrání zdravotní stav obviněné je na soudu prvního stupně.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 27. února 2004



Předseda senátu:

JUDr. Stanislav Rizman

Vyhotovil:

JUDr. Alexander Sotolář