11 Tdo 215/2013
Datum rozhodnutí: 13.03.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



11 Tdo 215/2013-31

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. března 2013 o dovolání, které podal obviněný L. U. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 5 To 61/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 13/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 11 T 13/2011, byl obviněný L. U. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a byl mu za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle zjištění krajského soudu se tohoto trestného činu dopustil v podstatě tak, že nejméně od počátku února 2009 do konce listopadu 2010 v J., v ložnici bytu v domě č. ... v městské části J.-A. D., kde v té době bydlel s nevlastní nezletilou dcerou V. H., o niž věděl, že je mladší 15-ti let, tak pod pohrůžkou bezprostředního zmlácení a pod pohrůžkou, že pokud něco řekne, tak se její matce rozpadne manželství, a to přes její fyzický a verbální odpor, kdy se mu snažila odstrkávat ruku a utéct z ložnice, ji silou stáhl zpět k sobě do postele a opakovaně nejméně 1x za měsíc až 1x za dva měsíce, celkem tedy nejméně ve 12 případech, s cílem dosáhnout vlastního uspokojení ji donutil k tomu, aby mu rukou třela jeho ztopořený pohlavní úd až do vyvrcholení, a aby strpěla jeho osahávání pod oblečením na prsou a přirození, přičemž ještě před únorem 2009 ji nejméně 1x za měsíc osahával přes oblečení na prsou a v podbřišku.

Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 5 To 61/2012, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti výše citovaným rozhodnutím podal obviněný L. U. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění dovolání především vytknul soudům obou stupňů, že nesprávně zjistily skutkový děj uvedený ve výrokové části rozsudku soudu I. stupně, neboť tato skutková zjištění nevyplynula z provedeného dokazování. Naopak byla prokázána jeho nevina posuzovaným trestným činem, a to zejména výpověďmi svědků P. U., J. D., I. D., K. H., M. D., D. P. a J. M. Poukázal na to, že tito svědci vyloučili, že by byl osobou, která by měla mít sklony k páchání trestné činnosti tohoto charakteru. Pokud soud vycházel z výpovědi poškozené V. H., tak nepřihlédl k řadě nejasností a rozporů v jejím svědectví. Poukázal na obsah znaleckého posudku PhDr. Skulové, kdy tato znalkyně vyslovila názor, že na celém případě se jí něco nezdá a že poškozená je velice komplikovaná osobnost a že si není jista, zda mluví pravdu či nikoliv. Poukázal i na prostorové poměry v bytě, kde mělo docházet k posuzované trestné činnosti s tím, že je vyloučeno, aby o tom nevěděly další osoby v tomto bytě bydlící. Má za to, že soudy při hodnocení důkazů k těmto skutečnostem dostatečně nepřihlédly a v důsledku toho výrok o vině nemá oporu v provedeném dokazování. V závěru dovolatel zdůraznil, že jeho vina nebyla prokázána a že se posuzovaného jednání vůbec nedopustil. Pokud by snad bylo možno učinit závěr o prokázání jakéhosi osahávání poškozené, což však obviněný rovněž důrazně popírá, pak by toto bylo možno posoudit jako jednání uvedené v ustanovení § 187 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu projednání a rozhodnutí.

Z vyjádření státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá, že obviněný sice formálně opírá dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak obsah jeho dovolání je založen na námitkách, které věcně nejsou žádným z dovolacích důvodů, neboť jde o jeho výhrady vůči správnosti zjištění skutkového stavu a správnosti hodnocení důkazů. Jde tak o dovolání domáhající se odlišného právního posouzení jen na podkladě jiné skutkové verze založené na odchylných důkazních závěrech. Rovněž má za to, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není žádný extrémní rozpor, skutková zjištění mají obsahové zakotvení v provedených důkazech a jejich hodnocení odpovídá hlediskům vyžadovaným ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Soudy se vypořádaly s veškerými námitkami obhajoby, a to včetně těch, které jsou učiněny předmětem dovolání obviněného. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného než zákonného důvodu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. a obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud nejprve musel posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z toho vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Proces dokazování primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soud musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních dovolacích námitek.

Jak bylo již shora zmíněno, Nejvyšší soud po přezkoumání uplatněného dovolání shledal, že obviněný podal dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z výše uvedeného obsahu dovolání ovšem vyplývá, že dovolací argumentace obviněného směřuje výlučně vůči skutkovým závěrům soudů, a z tohoto pohledu dovolatel soudům vytýká, že byl nesprávně shledán vinným posuzovaným trestným činem, ačkoliv se jej vůbec nedopustil. Pochybení soudů tak nespatřuje ve vadném právním posouzení předmětného skutku (popřípadě v jiné nesprávné aplikaci hmotného práva), nýbrž v porušení procesních předpisů vztahujících se zejména k požadavkům na hodnocení provedeného dokazování ze strany soudů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. V tomto směru vytýká jednostrannost v hodnocení vykonaných důkazů, a to v jeho neprospěch, neboť údajně nebylo přihlédnuto k důkazům, které svědčily v jeho prospěch a prokazovaly jeho nevinu. Stejně tak poukaz obviněného na možnost posouzení jeho jednání spočívajícího v pouhém osahávání poškozené jako trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku vychází z jiných skutkových zjištění, než ke kterým dospěly oba soudy v napadených rozhodnutích. Jak již bylo výše konstatováno, takové námitky neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů a z hlediska přezkumné činnosti dovolacího soudu jsou irelevantní.

Přitom Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

V posuzované věci se nejedná o žádný ze tří výše uvedených případů. Pokud obviněný vytýká nedostatky v rámci postupů soudů při hodnocení provedených důkazů, tak těmto výtkám rozhodně přisvědčit nelze. Naopak je možno poukázat na velice podrobné, logické a bezrozporné hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně (viz zejména str. 19 až 26 rozsudku), s nímž se plně ztotožnil i soud druhého stupně (viz str. 3, 4 napadeného usnesení). Soud prvního stupně se bezezbytku vypořádal se všemi znaleckými posudky (včetně posudku dr. Skulové) ohledně věrohodnosti výpovědi poškozené V. H., jakož i s obsahem jejího svědectví. Logicky vysvětlil, z jakých důvodů pokládá její výpověď za věrohodnou, proč nepřisvědčil tvrzením obviněného a výpovědím svědků, na jejíž svědectví poukazuje obviněný ve svém dovolání. Poukázal i na výpovědi svědkyň Š. H. a P. M., jejichž svědecké výpovědi korespondují s výpovědí poškozené V. H. Soudům nelze vytknout nějakou jednostrannost v hodnocení vykonaných důkazů, naopak velice pečlivě zvažovaly všechny okolnosti významné pro jejich hodnotící úsudky. Soudy si tak vytvořily dostatečný prostor ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností a jejich postup odpovídá požadavkům ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Na jejich závěry lze proto v podrobnostech jen odkázat.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( § 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. března 2013

Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík