11 Tdo 210/2005
Datum rozhodnutí: 28.06.2005
Dotčené předpisy:




11 Tdo 210/2005-I

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. června 2005 dovolání podaná obviněnými: F. M., RNDr. T. G., RSDr. S. B., B. P., M. F., M. J., a J. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2003, sp. zn. 4 To 128/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 17/98, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se o d m í t a j í dovolání obviněných RNDr. T. G., RSDr. S. B., M. F. a B. P.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se o d m í t a j í dovolání obviněných F. M. a M J.

Trestní věc obviněného J. V. se podle § 23 odst. 1 tr. ř. v y l u č u j e ze společného řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2002, sp. zn. 36 T 17/98, byli uznáni vinnými: J. V. trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 2, 4 tr. zák., Z. D. organizováním trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 148 odst. 1, 2, 4 tr. zák., M. J. organizováním trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 148 odst. 1, 2, 4 tr. zák., J. H. organizováním trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 148 odst. 1, 2, 4 tr. zák., J. F. organizováním trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 148 odst. 1, 2, 4 tr. zák., J. M. trestným činem zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle § 125 odst. 1 tr. zák., B. P. trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 2, 3 písm. a), c) tr. zák., RSDr. S. B. organizováním trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 148 odst. 1, 2, 4 tr. zák., F. M. trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 2, 3 písm. a) , c) tr. zák., J. F. trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 2, 3 písm. a), c) tr. zák., M. F. trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 2, 3 písm. a), c) tr. zák. a RNDr. T. G. pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 8 odst. 1 k § 148 odst. 1, 2, 4 tr. zák. a organizováním trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 148 odst. 1, 2, 3 písm. a), c) tr. zák.

Za tuto trestnou činnost byli odsouzeni: J. V. podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, Z. D. podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, M. J. podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, J. H. podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, J. F. podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, J. M. podle § 125 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání tří let, podle § 53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 15 000 Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody na dva měsíce podle § 54 odst. 3 tr. zák. a podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v živnosti s předmětem činnosti koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej na dobu čtyř let, B. P. podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců a podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v živnosti s předmětem činnosti zámečnictví, kovoobrábění, obchodní činnosti, koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej na dobu čtyř let, RSDr. S. B. podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, F. M. podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců a podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele a společníka obchodní společnosti v trvání pěti let, J. F. podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců a podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele a společníka obchodní společnosti v trvání pěti let, M. F. podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a deseti měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu podle § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1, 2 tr. zák. na zkušební dobu v trvání čtyř let a se současným vyslovením dohledu a podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce jednatele a společníka obchodní společnosti v trvání pěti let a RNDr. T. G. podle § 148 odst. 4 a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců a podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele a společníka obchodní společnosti v trvání pěti let. Pro výkon nepodmíněných trestů odnětí svobody byli obvinění V., D., J., J., F., RSDr. B. a RNDr. G. zařazeni do věznice s ostrahou a obvinění P., M. a F.. zařazeni do věznice s dozorem.

Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal státní zástupce a obvinění V., D., J., J., F., P., RSDr. B., M., F., F. a RNDr. G. odvolání. Zatímco odvolání obviněných byla rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2003, sp. zn. 4 To 128/2002, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta, z podnětu odvolání státního zástupce byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) a d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen. Podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. pak bylo nově rozhodnuto tak, že byli uznáni vinnými: J. V. trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., Z. D. organizátorstvím trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. a), § 148 odst. 2, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., M. J. organizátorstvím trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. a), § 148 odst. 2, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 256/2001 Sb., J. H. organizátorstvím trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. a), § 148 odst. 2, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., J. F. organizátorstvím trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. a), § 148 odst. 2, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., J. M. trestným činem zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle § 125 odst. 1 tr. zák. ve znění zák. č. 290/1993 Sb., B. P. trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, 3 písm. a), c) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., RSDr. S. B. organizátorstvím trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. a), § 148 odst. 2, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., F. M. trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, 3 písm. a), c) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., J. F. trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, 3 písm. a), c) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., M. F. trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, 3 písm. a), c) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a RNDr. T. G. pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1, § 148 odst. 2, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a organizátorstvím trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. a), § 148 odst. 2, 3 písm. a), c) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb.

Za tuto trestnou činnost pak byli odsouzeni: J. V. podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest let a podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání s předmětem koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodní společnosti na sedm let, Z. D. podle § 148 odst 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest let a šest měsíců, M. J. podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na sedm let, J. H. podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na sedm let, J. F. podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na sedm let a šest měsíců, J. M. podle § 125 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvacet měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání tří let, podle § 53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 15 000 Kč, se stanovením náhradního trestu odnětí svobody na dva měsíce a podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání s předmětem koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na čtyři léta, B. P. podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři léta a šest měsíců a podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání s předmětem obchodní činnost koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na čtyři léta, RSDr. S. B. podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest let, F. M. podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři léta a šest měsíců a podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání s předmětem koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodní společnosti na pět let, J. F. podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři léta a šest měsíců a podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání s předmětem koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodní společnosti na pět let, M. F. podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvě léta a deset měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. na zkušební dobu v trvání čtyř let se současným vyslovením dohledu a podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání s předmětem koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodní společnosti na pět let a RNDr. T. G. podle § 148 odst. 4 a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let a šest měsíců a podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání s předmětem koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodní společnosti na pět let. Pro výkon nepodmíněných trestů odnětí svobody byli obvinění V., D., J., J., F., RSDr. B. a RNDr. G. zařazeni do věznice s ostrahou a obvinění P., M. a F.. zařazeni do věznice s dozorem.

Opis tohoto rozsudku byl doručen obviněnému F. dne 11. 8. 2003, jeho obhájci dne 26. 8. 2003, obviněnému F. dne 29. 8. 2003, jeho obhájci dne 26. 8. 2003, obviněnému M. dne 4. 12. 2003, jeho obhájci dne 26. 8. 2003, obviněnému RNDr. G. dne 2. 12. 2003, jeho obhájkyni dne 26. 8. 2003, obviněnému RSDr. B. dne 12. 8. 2003, jeho obhájci dne 15. 8. 2003, obviněnému P. dne 12. 9. 2003, jeho obhájci dne 26. 8. 2003, obviněnému F. dne 26. 8. 2003, jeho obhájci dne 26. 8. 2003, obviněnému J. dne 21. 9. 2003, jeho obhájci dne 26. 8. 2003, obhájkyni obviněného V. dne 2. 9. 2003 a Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě dne 26. 8. 2003.

Proti shora citovanému rozsudku vrchního soudu podali obvinění J. F. dne 28. 8. 2003, J. F. dne 30. 10. 2003, F. M. dne 9. 12. 2003, RNDr. T. G. dne 27. 1. 2004, RSDr. S. B. dne 14. 10. 2003, B. P. dne 20. 10. 2003, M. F. dne 24. 10. 2003, M. J. dne 21. 11. 2003 a J. V. dne 30. 10. 2003 prostřednictvím svých obhájců dovolání.

Obvinění J. F. a J. F. před tím, než Nejvyšší soud o podaných dovoláních rozhodl, resp. předtím, než se ve smyslu ustanovení § 265g odst. 1 tr. ř. odebral k závěrečné poradě, vzali svá dovolání zpět, což vzal předseda senátu Nejvyššího soudu usnesením ze dne 13. 6. 2005, sp. zn. 11 Tdo 210/2005, podle § 265g odst. 2 tr. ř. na vědomí.

Nejvyšší soud věcně nerozhodoval ani o dovolání podaném v této trestní věci obviněným J. V., neboť tomuto se podle spisového materiálu předloženého soudem prvního stupně dosud nepodařilo (z důvodů na straně obviněného) napadený rozsudek odvolacího soudu doručit, pročež ve vztahu k jeho osobě stále nedošlo k uplynutí dovolací lhůty ve smyslu § 265e odst. 1 tr. ř. Trestní věc tohoto obviněného proto Nejvyšší soud podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučil ze společného řízení.

Obviněný F. M. jako důvod dovolání uvedl, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž odkázal na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V textu dovolání pak konstatoval, že on a další obvinění společníci firmy M. M., s. r. o., byli označení jako osoby ve vztahu k dalším spoluobviněným jednající ve stejném záměru, tj. poškodit stát ve vztahu vrácení nadměrného odpočtu DPH, neboť měl být údajně vytvořen jakýsi řetězec obchodních případů s vnitřní provázaností. Tuto koncepci však zásadně odmítá, nebyl také proveden jediný důkaz, který by tuto myšlenku potvrdil. Jejich firma uskutečnila jediný případ, který společníci považovali za běžnou obchodní transakci s tzv. předběžným profinancováním od finálního odběratele. Dovozuje z toho, že odvolací soud nesprávně posoudil daný skutek, neboť nebyla naplněna jak subjektivní, tak objektivní stránka trestného činu podle § 148 odst. 2, 3 písm. a) a c) tr. zák. Dále uvádí, že ani jeden z v řízení činných soudů hodnověrným způsobem nezdůvodnil proč a z jakých důvodů byla vyvrácena jejich obhajoba ve vztahu k ceně integrovaných obvodů jako zboží, které bylo vyvezeno z území České republiky. Poukazuje v této souvislosti na znalecký posudek a výpověď znalce K., které zpochybňuje co do odbornosti. Soudy, které z tohoto posudku vycházely pak nebyly schopny říct, proč má být tento posudek hodnověrný a naopak znalecký posudek znalce M. nikoli. Podle jeho právního názoru měl odvolací soud napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k doplnění dokazování za účelem vypracování revizního znaleckého posudku. Má zato, že byly předloženy jasné a konkrétní důkazy, z kterých vyplynulo, že veškeré zboží, které nakoupili, bylo řádným způsobem po provedení příslušných správních řízení vyvezeno mimo území České republiky a dodáno ruskému obchodnímu partnerovi. Sám přitom nikdy neměl pochybnost o stanovené ceně v rámci uzavřené kupní smlouvy s ruským obchodním partnerem. Konečně poukazuje na možnost naplnění podmínek postupu ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., přičemž poukazuje na argumenty vznesené v rámci závěrečného návrhu u odvolacího soudu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadený rozsudek vrchního soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek krajského soudu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve zdůraznil, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). V tomto směru je dovolací soud vázán skutkovými okolnostmi vylíčenými ve výroku rozsudku a rozvedenými v odůvodnění soudních rozhodnutí. V tzv. skutkové větě je přitom konstatováno, že ti obvinění, kteří trestnou činnost organizovali, získal i pro realizaci svého plánu další subjekty, mj. firmu M. M. s. r. o., plátce DPH, se společníky F. M.em, J. F.. a M. F.; k samotnému vývozu zboží do zahraničí se ve výroku o vině uvádí, že ... firma M. M. s.r.o. v konečné fázi provedla vývoz opatřeného zboží - integrovaných obvodů mimo území ČR, avšak pouze pro účely deklarování vývozu a vyplacení nadměrného odpočtu DPH... . Pokud dovolatel namítá, že šlo o běžný obchodní případ vývozu zboží do zahraničí za cenu běžnou na zahraničním trhu, domáhá se fakticky podstatné změny skutkových zjištění ve výroku o vině uvedených. Výlučně skutkový charakter mají též námitky týkající se znaleckého ocenění integrovaných obvodů. Dovolací námitky obviněného F. M.a se tak nekryjí s formálně deklarovaným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani s žádným jiným dovolacím důvodem. Námitkou dovolatele, kterou se domáhá aplikace ustanovení § 11 odst. l písm. j) tr. ř., se nezabýval, neboť ani tato neodpovídá formálně deklarovanému dovolacímu důvodu. Námitky tohoto druhu by bylo z formálního hlediska možno vznášet v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (tj. že proti obviněnému byla vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné), ten však podatel v dovolání neuplatnil. Navíc podatel tuto námitku blíže nezdůvodnil. S ohledem na ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. je podle jeho názoru vyloučeno, aby v dovolání bylo argumentováno toliko odkazem na návrhy obhájce učiněné v původním řízení. K této námitce proto nelze při rozhodování o dovolání přihlížet. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jakožto podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Obviněný RNDr. T. G. důvod dovolání specifikoval odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V textu dovolání pak konstatoval, že odvolací soud opřel své rozhodnutí o neúplná zjištění i zcela hypotetické úvahy, čímž řádně nevyhodnotil jeho jednání a následně také skutek nesprávně právně posoudil. Předmětné zboží bylo odsouzenému nabídnuto společností D., přičemž byla mezi oběma subjekty uzavřena smlouva. Na základě této smlouvy uzavřel odsouzený dohodu se zahraničním odběratelem, načež bylo zboží dodáno do celního skladu, kde došlo k proclení a zboží bylo řádně vyzvednuto. Nelze mu prokázat, že měl vědomost o tom, že je zboží prodáváno v řetězci subjektů, které údajně zvyšovaly jeho cenu za účelem získání nadměrného odpočtu DPH. Nelze mu přičítat k tíži, že se mu zboží podařilo prodat za cenu vyšší, než je cena obvyklá. Skutečnost, že cena je neobvyklá přece neznamená, že prodávající měl v úmyslu krátit daň a získat tak neoprávněně výplatu nadměrného odpočtu DPH. Má tedy zato, že popsané jednání není možné právně posuzovat jako pokus a organizování trestného činu, kterým byl uznán vinným, a to především s ohledem na absenci úmyslu. Ačkoli údajně trestnou činnost spáchal s ostatními spoluobviněnými, v řízení bylo naopak prokázáno, že většinu s těchto spoluobviněných ani nezná. Není pak pravdou ani tvrzení odvolacího soudu, že svědek N. s ním měl jakékoli obchodní kontakty, neboť jej vůbec nezná. Dále pak poukazuje na skutečnost, že zatímco ostatní spoluobvinění obchodovali vesměs s neexistujícími subjekty, v jeho případě bylo prokázáno, že společnost existovala. Závěrem dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle § 265l tr. ř. přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K tomuto dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil tak, že dovolací námitky směřují výlučně proti skutkovému základu napadeného soudního rozhodnutí. Dovolatel se domáhá zásadně jiného hodnocení důkazů soudy a prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které šlo z jeho strany o legální obchodování, nikoli o jednání směřující k vylákání nadměrného odpočtu DPH. Dovolání neobsahuje ani jedinou námitku, kterou by podatel vytýkal nesoulad mezi tzv. skutkovými větami a větami právními. Námitky skutkového charakteru se však s formálně deklarovaným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani s žádným jiným dovolacím důvodem obsahově nekryjí. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jakožto podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Obviněný B. P. dovolací důvod formálně odkazem na zákonné ustanovení nespecifikoval. V textu dovolání však formuloval věcné důvody dovolání tak, že uvedl, že v jeho případě zcela chybí naplnění subjektivní stránky trestného činu jímž byl uznán vinným v podobě úmyslu, neboť setrvává na svých tvrzeních, že se předmětného protiprávního jednání nedopustil. Dále namítá, že předložený znalecký posudek znalce z oboru ekonomiky a tvorby cen předložený soudu nemůže být uznán relevantním neboť znalec se neřídil zadáním z usnesení soudu prvního stupně a stanovil ceny zboží pouze z cenových relací shodných a srovnatelných výrobků v předmětném období pouze v obvodu města O. a nikoli určených ve vztahu pro zahraniční trh, čímž vážně zkreslil podklady pro zjištění případné hmotné škody, přičemž věděl, že nemá pro vypracování tohoto znaleckého posudku odbornou kvalifikaci a přesto posudek soudu předložil. Je přesvědčen, že v jeho věci nebyl zjištěn přesný skutkový stav věci o němž by nebyly důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Jednotlivé jeho argumenty a předkládané důkazy nebyly soudem správně hodnoceny a to jak v jednotlivostech, tak ani v souhrnu. Dále pak konstatuje, že trest uložený mu odvolacím soudem pokládá za nespravedlivý a tvrdý v souvislosti s ustanovením § 23 odst. 1, § 31 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., neboť nezohlednil, jak vážně je nemocen. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle § 265k tr. ř. zrušil.

K tomuto dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil tak, že obviněný P. vznáší ve svém dovolání toliko námitky skutkového charakteru, když celou věc prezentuje jako legální obchodní případ vývozu specifického zboží na U. a zpochybňuje kvalitu znaleckého posudku z oboru ekonomiky a tvorby cen. Uložený trest označuje za nepřiměřeně tvrdý z hlediska ustanovení § 23 a § 31 tr. zák., když soud nezohlednil vážnou nemoc obviněného. Podatel však neuvedl, o který dovolací důvod je dovolání opřeno. Podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. přitom musí dovolání obsahovat mj. odkaz na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o který se dovolání opírá. Tento údaj, který v dovolání obviněného P. absentuje, patří k základním obsahovým náležitostem dovolání a má zásadní význam pro vymezení rozsahu a zaměření přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř., protože nesplňuje náležitosti obsahu dovolání.

Obviněný M. F. důvod dovolání specifikoval odkazem na zákonná ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. V textu dovolání pak namítá, že ve věci vývozu integrovaných obvodů do R. prostřednictvím firmy F.-K. s nikým nic neprojednával, s nikým neuzavíral žádnou dohodu a ani nebyl přítomen žádnému jednání v této věci, neboť plnil jiné pracovní úkoly v souladu s jeho náplní práce, jíž byla péče o budovy jejich společnosti, provoz maloobchodní prodejny a zabezpečování provádění servisních oprav výrobků. Nebyly mu známy ani žádné bližší podrobnosti této obchodní transakce. O tom, že k uzavření dohody s ruskou firmou I. mělo dojít, se také dověděl pouze informativně na jedné z pracovních porad. Nemohl se proto na její realizaci nijak podílet. Nevyplňoval v této souvislosti žádné daňové ani jiné doklady a ani o nich neměl poznatky. Popírá proto, že by v jeho případě šlo o trestnou činnost spáchanou formou přímého úmyslu. Soud prvního ani druhého stupně v tomto směru také neměl žádné důkazy. Svědka K., jehož výpovědí má být mimo jiné usvědčován, poprvé spatřil až u hlavního líčení. Je plně přesvědčen, že se žádné trestné činnosti nedopustil a cítí se proto nevinen. Domnívá se, že jak u soudu nalézacího, tak i u soudu odvolacího, došlo k porušení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. při hodnocení důkazů ve vztahu k jeho osobě. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

K tomuto dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil tak, že obviněný F. své dovolání, ve kterém výslovné poukazuje na porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., zaměřil zejména proti správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů soudy. Nadále prosazuje skutkovou verzi uplatňovanou už v původním řízení, podle které obchodování s integrovanými obvody bylo záležitostí jeho společníků F.. a M., přičemž on se na této transakci nijak aktivně nepodílel. Dovolání neobsahuje žádnou námitku, která by se týkala nesouladu mezi skutkovými zjištěními popsanými v tzv. skutkové větě a právní větou ustanovení § 148 odst. 2, 3 písm. a), c) tr. zák. Námitky skutkového charakteru se s formálně deklarovaným dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. ani s jiným dovolacím důvodem obsahově nekryjí. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. byl obviněným F. uplatněn zcela nepřiléhavě, neboť v jeho rámci lze namítat, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Takovouto vadu však dovolatel napadenému rozsudku nevytýká a žádná z jeho námitek se citovaného dovolacího důvodu netýká ani vzdáleně. S ohledem na použitou argumentaci dovolatel patrně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. k) tr. ř. nedopatřením a ve skutečnosti měl na mysli dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. l písm. l) tr. ř. Uplatněné námitky se však nekryjí ani s tímto dovolacím důvodem. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného F. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jakožto podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Obviněný M. J. jako důvody dovolání uvedl, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné, napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, když v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 256b odst. 1 písm. k) tr. ř., přičemž odkázal na zákonná ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. ř. V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno dne 19. 9. 1996, Krajský soud v Ostravě vydal rozsudek až dne 8. 2. 2002 a Vrchní soud v Olomouci rozhodl ve veřejném zasedání teprve 24. 3. 2003. Dovozuje z toho, že délka jeho trestního stíhání překročila dobu přípustnou podle vyhlášené mezinárodní smlouvy a je tak ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. nepřípustné. Dále pak namítá, že jemu vytýkané jednání nelze podřadit pod žádnou skutkovou podstatu trestného činu obsaženou v trestním zákoně a nejedná se tak o trestný čin vůbec. Zejména pak ve skutkových zjištěních zcela absentují jakékoli znaky organizátorství. Konečně pak konstatuje, že nalézací soud svá skutková zjištění nevyjádřil v popisu skutkových vět, tzn. že výrok o vině je výrokem neúplným. Přes tuto vadu bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v jakém se týká jeho osoby, zrušil a Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu.

K tomuto dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil tak, že pokud jde o nepřípustnost trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., žádná mezinárodní smlouva, kterou by byla Česká republika vázána, nestanoví maximální přípustnou dobu trvání trestního stíhání a nestanoví povinnost státu v trestním stíhání nepokračovat v případě, že tato doba bude překročena. Podatel ve svém dovolání ostatně na žádnou konkrétní mezinárodní smlouvu nepoukazuje. Osoby, jejichž trestní stíhání trvalo delší dobu, v některých případech poukazují na článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, publikovaný pod č. 209/1992 Sb. Citované ustanovení Úmluvy zakotvuje právo na spravedlivý proces, přičemž jako součást tohoto práva mj. stanoví, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla nezávislým a nestranným soudem projednána v přiměřené lhůtě. Ani Úmluva však přiměřenost lhůty k projednání věci blíže nevymezuje a zejména nestanoví jako sankci v případě porušení tohoto práva povinnost státu trestní stíhání zastavit. Námitky uplatněné obviněným J. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jsou tudíž zjevně nedůvodné. Totéž platí o námitkách uvedených v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve skutkových větách týkajících se jednotlivých dílčích útoků je vylíčena jak organizátorská činnost obviněného J. a dalších obviněných v těchto skutkových větách jmenovaných, kteří "po předchozí vzájemné dohodě zahrnující vymyšlení plánu na dosažení neoprávněného vyplacení nadměrného odpočtu DPH, v úmyslu toho dosáhnout, získali pro realizaci tohoto plánu další ve výroku rozsudku uvedené podnikatelské subjekty ..., které na základě jejich pokynů vystavily daňové doklady . Dále je v těchto skutkových větách popsána činnost hlavních pachatelů, ke které organizátorství směřovalo (např. podávání nepravdivých daňových přiznání). Skutková zjištění uvedená v tzv. skutkových větách proto odpovídají zákonným znakům organizátorství trestného činu zkráceni daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. a), § 148 odst. 2, 4 tr. zák. Z již zmíněné povahy trestné činnosti vyplývá, že nebylo reálné, aby organizátorská činnost byla ve skutkových větách vylíčena do všech detailů (např. přesné místní a časové údaje o tom, kde a kdy některý z organizátorů kontaktoval přímé pachatele trestného činu, jaké přesné instrukce byly přímým pachatelům předávány apod.). Námitky uplatněné dovolatelem v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v souvislosti s ustanovením § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. vycházejí z nesprávné interpretace posledně citovaného ustanovení. O neúplný výrok ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. jde tehdy, jestliže výrok zcela postrádá některou zákonem obligatorně stanovenou náležitost; v případě výroku o vině by mohlo jít např. o situaci, kdy by tento výrok obsahoval toliko tzv. právní větu, chyběl by však popis skutku. Námitky týkající se toliko neúplnosti popisu skutku ve výroku o vině v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňovat nelze. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněný RSDr. S. B. jako důvod dovolání uvedl, že napadený rozsudek trpí takovými procesními vadami, že nebyly splněny podmínky pro zamítnutí jeho odvolání, přičemž odkázal na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. V textu dovolání pak nejprve namítá, že u hlavního líčení nalézacího soudu dne 17. 4. 2000 byl slyšen jako svědek cizí státní příslušník, který hovořil polsky a jako tlumočník posloužil předsedou senátu určený soudce. To však trestní řád nepřipouští. Odvolací sou d se pak k této námitce vyjádřil tak, že z protokolu o hlavním líčení namítané okolnosti nevyplývají, a proto lze důvodně anticipovat znalost češtiny svědkem v takovém rozsahu, že výslech mohl být proveden i bez přítomnosti tlumočníka. Soudu však nepřísluší předvídání, nýbrž dokazování. O tom, že svědek hovořil skutečně polsky, přičemž výpověď byla překládána a zapsána v českém jazyce, svědčí skutečnost, kterou výslovně uvedl, a to, že výpovědi svědka v polském jazyce porozuměl. Jde podle jeho názoru o podstatnou procesní vadu, kterou nelze přejít způsobem, jaký volil odvolací soud. Dále pak poukazuje na skutečnost vyloučení věci obviněného RNDr. G.. a její opětovné spojení, přičemž nebyla umožněna přítomnost oprávněných osob u jeho odděleného výslechu, čímž bylo zkráceno jeho právo na obhajobu. I zde odvolací soud pouze zkonstatoval, že tato skutečnost nebyla ze spisů zjištěna. Poukazuje však v této souvislosti na protokol o hlavním líčení ze dne 11. 4. 2000, kde je tento postup jasně patrný. Konečně poukazuje na okolnosti ve věci učiněných znaleckých posudků, a to posudků znalce K. a ing. M., které jsou ve svých závěrech evidentně rozporné. Podotýká, že znalec K. byl přibrán soudem s tím, že ocení integrované obvody s přihlédnutím jak k ceně na trhu v České republice, tak i ke skutečnosti, že měly být vyvezeny do zahraničí. U soudu pak tento znalec uvedl, že v tomto směru nemá potřebnou kvalifikaci. Nedovedl ani objasnit, zda cena pro vývoz do zahraničí je odlišná od ceny na tuzemském trhu. Ač soud v odůvodnění usnesení o přibrání znalce uvedl, že vyvstala potřeba objektivizovat výši škody a prověřit obhajobu obviněných znaleckým posudkem, ponechal dále tuto skutečnost bez povšimnutí. Odůvodnění rozsudku však mimo jiné opírá právě i o tento znalecký posudek, i když nebyly zodpovězeny otázky, jejichž zodpovězení bylo původně požadováno. S přihlédnutím ke znaleckému posudku ing. M. pak vyvstala potřeba zadání a vypracování znaleckého revizního posudku. Tuto rozpornou situaci však odvolací soud vyřešil prohlášením, že pro stanovení výše škody není rozhodující ani jeden z předmětných posudků, nýbrž dohodnutá cena zboží. Ze shora uvedeného pak dovolatel dovozuje, že odvolací soud namísto snahy po odstranění vytýkaných procesních vad toliko prohlásil, že žádné vady nejsou a pokud ano, pak nejsou podstatné natolik, aby krátily práva obhajoby. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K tomuto dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil tak, že ačkoli v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. k) tr. ř. lze namítat, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, dovolatel takovou vadu napadenému rozsudku nevytýká a žádná z jeho námitek se citovaného dovolacího důvodu netýká ani vzdáleně. S ohledem na použitou argumentaci dovolatel patrně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. k) tr. ř. nedopatřením a ve skutečnosti měl na mysli dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. l písm. l) tr. ř. Uplatněné námitky se však nekryjí ani s tímto dovolacím důvodem. Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze vytýkat, že soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek z formálních důvodů bez meritorního přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně /§ 148 odst. 1 písm. a), b), § 253 tr. ř./, přičemž nebyly splněny procesní podmínky pro takovýto postup, popř. že řádný opravný prostředek byl zamítnut, ačkoli v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Procesní námitky týkající se nepřibrání tlumočníka, popř. znemožnění účasti dovolatele při výslechu spoluobviněného se naprosto nekryjí s žádnou z uvedených variant a směřují spíše proti kvalitě přezkumné činnosti odvolacího soudu. Námitka týkající se dokazování znaleckými posudky je námitkou skutkovou a taktéž se nekryje s žádným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného RSDr. B. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami. Shledal přitom, že dovolání přípustná jsou /§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, že byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že byla podána oprávněnými osobami /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.

Při zjišťování, zda v této věci podaná dovolání splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud shledal, že v dovolání obviněného B. P. chybí odkaz na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jelikož se jedná o obligatorní náležitost obsahu dovolání, bylo by formálně správné celou věc vrátit soudu prvního stupně, aby podle § 265h odst. 1 tr. ř. vyzval tohoto dovolatele k odstranění citované vady jeho dovolání. Protože však doplnění formálního odkazu na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. již nemůže mít jakýkoli vliv na věcné důvody dovolání (jež po uplynutí dovolací lhůty již nelze měnit viz § 265f odst. 2 tr. ř.), které jsou předmětem přezkumu v dovolacím řízení a v posuzovaném dovolání uvedeny jsou, nepovažoval Nejvyšší soud, také s ohledem na níže uvedené posouzení dovolatelových námitek, napravení konstatované vady za nezbytné, neboť na rozhodnutí Nejvyššího soudu by nemohlo nic změnit.

V průběhu řízení o dovoláních v této trestní věci bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 23. 3. 2005 podání obviněného RNDr. T. G., označené jako doplnění dovolání. K tomuto podání však Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť nebylo v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř. učiněno prostřednictvím obhájce.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení § 265b tr. ř., a to odstavci prvnímu.

Nejvyšší soud předně považuje za potřebné vyjasnit nesrovnalosti ohledně dovolací argumentace a odkazů na zákonné ustanovení § 265b tr. ř. v dovoláních obviněných F.a a RSDr. B. Ti odkazují na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Dovolatelé zde však zjevně přehlédli skutečnost, že v okamžiku podání dovolání již byla dlouhou dobu v účinnosti novela trestního řádu, provedená zák. č. 200/2002 Sb., která zaměnila a částečně doplnila text dovolacích důvodů, uvedených do účinnosti zmíněné novely v § 265b odst. 1 písm. k) a l) tr. ř. Z porovnání zákonného vymezení původního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (před novelou provedenou zák. č. 200/2002 Sb.) v podaných dovoláních a jejich obsahu je zřejmé, že obvinění opírají svá dovolání o důvod, který je nyní obsažen v ustanovení § 265 odst. 1 písm. l) tr. ř. /nikoli v písm. k) tohoto ustanovení/.

Citované zákonné ustanovení, resp. jeho první alternativa doslova zní bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí . Procesní podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku jsou taxativně vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu upravujících řízení o stížnosti a odvolání. Podstata tohoto zákonem upraveného dovolacího důvodu je pak v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, na místo toho však opravný prostředek bez věcného přezkoumání odmítl nebo zamítl (např. jako opožděně podaný), aniž přitom byly splněny procesní podmínky pro takový postup. Smyslem dovolání prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je tedy umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném opravném řízení, které v rozporu se zákonem nebylo provedeno.

V posuzovaném případě však dovolatelé nesplnění konkrétních procesních podmínek pro zamítnutí odvolání (stanovených v § 253 tr. ř.) neuvádí. Nesplnění podmínek pro rozhodnutí (nikoli však procesních) spatřují v podstatě ve ztotožnění se odvolacího soudu se správností a dostatečností řízení provedeného soudem prvního stupně a s jeho skutkovými zjištěními a navazujícím právním hodnocením, neboť podle názoru dovolatelů měl odvolací soud po věcném přezkoumání napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušit. Ve skutečnosti tak není prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu namítáno nesplnění procesních podmínek pro zamítnutí odvolání ze strany odvolacího soudu, ale nesprávnost jeho závěrů učiněných na základě věcného přezkoumání odvoláním napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.

Konkrétní argumentace dovolání by tak odpovídaly spíše druhé alternativě zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm l) tr. ř., a to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm a) až g), i když byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Podle tohoto dovolacího důvodu může dovolatel namítat prostřednictvím rozhodnutí soudu druhého stupně určitá pochybení či vady řízení u soudu prvostupňového. Namítat však může pouze vady a pochybení uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Všichni dovolatelé (s výjimkou B. P.) ve svých dovoláních kromě dalšího formálně označují jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Podle prvního písmene tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle druhého (v jeho druhé alternativě) pak, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm a) až g), i když byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je přitom dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu z části i v tomto případě.

Dovolatel F. M. v textu dovolání mimo jiné namítá, že nesouhlasí se závěrem soudů, že jednal v záměru poškodit stát ve smyslu vrácení nadměrného odpočtu DPH, neboť nebyl proveden jediný důkaz, který by tuto myšlenku potvrdil. Akci považovali za běžnou obchodní transakci, z čehož dovozuje nesprávné posouzení skutku spočívající v nenaplnění jak subjektivní, tak objektivní stránky trestného činu. Dále se zabývá hodnocením znaleckých posudků a zpochybňuje závěry soudů o jejich hodnověrnosti.

Dovolatel RNDr. T. G. namítá, že odvolací soud opřel své rozhodnutí o neúplná zjištění i zcela hypotetické úvahy, čímž řádně nevyhodnotil jeho jednání a následně také skutek nesprávně právně posoudil. Z jeho strany šlo o řádnou obchodní transakci, nelze mu prokázat, že měl vědomost o tom, že zboží bylo prodáváno v řetězci subjektů, které údajně zvyšovaly jeho cenu za účelem získání nadměrného odpočtu DPH. Nelze mu také přičítat k tíži, že se mu zboží podařilo prodat za cenu vyšší, než je cena obvyklá. Z toho dovozuje nesprávnost posouzení jeho jednání jako pokusu a organizování trestného činu, kterým byl uznán vinným, a to především s ohledem na absenci úmyslu. Bylo podle něj v rozporu s tvrzením soudu prokázáno, že většinu spoluobviněných nezná, jakož ani svědka N..

Dovolatel B. P. namítá nenaplnění subjektivní stránky trestného činu jímž byl uznán vinným v podobě úmyslu, což dovozuje z toho, že se předmětného protiprávního jednání nedopustil. Dále také zpochybňuje závěry znaleckého posudku znalce K. Má zato, že v jeho věci nebyl zjištěn přesný skutkový stav věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Jednotlivé jeho argumenty a předkládané důkazy nebyly soudem správně hodnoceny, a to jak v jednotlivostech, tak ani v souhrnu.

Dovolatel M. F. namítá, že ve věci vývozu integrovaných obvodů do R. s nikým nic neprojednával, s nikým neuzavíral žádnou dohodu a ani nebyl přítomen žádnému jednání v této věci. Nebyly mu známy ani žádné bližší podrobnosti této obchodní transakce a nevyplňoval v této souvislosti žádné daňové ani jiné doklady a ani o nich neměl poznatky. Popírá proto, že by v jeho případě šlo o trestnou činnost spáchanou formou přímého úmyslu. Soudy prvního ani druhého stupně v tomto směru také neměly žádné důkazy. Je plně přesvědčen, že se žádné trestné činnosti nedopustil a cítí se proto nevinen. Domnívá se, že jak u soudu nalézacího, tak i u soudu odvolacího, došlo k porušení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. při hodnocení důkazů ve vztahu k jeho osobě.

Dovolatel RSDr. S. B. namítá procesní nesprávnost provedení výslechu cizího státního příslušníka jako svědka, nesprávnost procesního postupu spočívajícího ve vyloučení věci obviněného RNDr. G. a její opětovné spojení a také na rozpory ve znaleckých posudcích znalců K. a ing. M. a nevypořádání se soudy s nimi.

Uvedení obvinění tak vlastně v rekapitulovaných částech dovolání, s poukazem na dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. (obviněný B. P. pak bez tohoto odkazu), vyjadřují svůj nesouhlas se správností a dostatečností provedeného dokazování, hodnocením důkazů soudy obou stupňů a z něho vyplývajících závěrů ohledně okolností významných pro posouzení znaků objektivní a subjektivní stránky trestných činů. Je však třeba mít na paměti, že takové závěry soudů jsou závěry výlučně skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutků z hlediska naplnění znaků skutkových podstat v konkrétním případě v úvahu přicházejících trestných činů. Odvozují-li dovolatelé nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení od jimi deklarovaných jiných skutkových stavů (založených na odlišném hodnocení důkazů), než k jakým dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak dovolání v tomto rozsahu nespadají pod žádný zákonný dovolací důvod. V žádném z ustanovení § 265b odst. 1 totiž trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, aby rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.

Žádný ze zákonných dovolacích důvodů nenaplňuje ani námitka obviněného B. P., že jemu odvolacím soudem uložený trest je nespravedlivý a tvrdý v souvislosti s ustanoveními § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., neboť nezohledňuje jeho zdravotní stav. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí totiž lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek části trestní). Ze shora uvedeného pak vyplývá i závěr Nejvyššího soudu, podle kterého za situace, kdy argumentace dovolatele směřuje výlučně proti nepřiměřené tvrdosti uloženého trestu, spatřované v jeho výměře a druhu, a to v důsledku namítaného pochybení v aplikaci ustanovení § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. /aniž by z ní současně bylo možné dovodit námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř./, není naplněn žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. a s ohledem na uložený trest ani § 265b odst. 2 tr. ř.

Konečně žádný z dovolacích důvodů nenaplňuje ani námitka obviněného M. J., spočívající v tvrzení, že nalézací soud svá skutková zjištění nevyjádřil v popisu skutkových vět, proto je výrok o vině výrokem neúplným, přičemž přes tuto vadu bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku. Obviněný tuto námitku uplatnil s poukazem na dovolací důvod uvedený § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím výrokem je přitom takový výrok, který není v určitém rozhodnutí obsažen, přestože jej soud měl podle zákona do výrokové části pojmout. Neúplnost výroku pak spočívá v tom, že tento neobsahuje některou z obligatorních náležitostí stanovených zákonem, a to u rozsudku stanovených zejména ustanoveními § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3, § 121 až 124 tr. ř. a u usnesení zejména ustanoveními § 134 odst. 1 písm. c) tr. ř. Výrok o vině odsuzujícího rozsudku pak podle § 120 odst. 3 tr. ř. má mimo jiné obsahovat uvedení místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedení jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným (tedy tzv. skutkovou větu), jakož i uvedení všech zákonných znaků, včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu (tedy tzv. právní větu). Námitky týkající se toliko neúplnosti popisu skutku ve skutkové větě výroku o vině v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. přitom uplatňovat nelze, pokud výrok popis konkrétního (nezaměnitelného) skutku vůbec obsahuje. Nedostatečnost údajů ve skutkové větě výroku o vině lze v dovolání účinně namítat pouze prostřednictvím tvrzení, že v ní nejsou obsaženy zákonné znaky trestného činu, jehož se výrok týká, tedy že skutek, tak jak je popsán ve výroku, není trestným činem tam uvedeným. Tato dovolací námitka je pak důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten dovolatel, v podstatě s totožnou argumentací, uplatnil. Nejvyšší soud tedy k dovolatelově tvrzení v tomto smyslu přihlížel toliko z tohoto dovolacího důvodu a nikoli též z dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

Nejvyšší soud tedy ve vztahu k těmto částem dovolání musí konstatovat, že shora citovanými a v textu dovolání konkrétně uplatněnými argumenty zákonné dovolací důvody naplněny nebyly a proto jsou ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání v těchto částech podána z jiného důvodu, než povoluje zákon. Shora konstatovaná vada dovolání je jedním ze samostatných důvodů, pro které je Nejvyšší soud povinen dovolání odmítnout /§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř./. K tomuto postupu dovolací soud přistoupí, pokud se uvedený důvod odmítnutí vztahuje k celému rozsahu dovolání. Tak je tomu v případech dovolání obviněných RNDr. T. G., RSDr. S. B., M. F. a B. P.

Toliko v případě dovolání obviněného F. M.a a M. J. tomu tak není (viz. níže). U jejich dovolání došlo ve zbývajících částech k řádnému uplatnění zákonných dovolacích důvodů. K jejich dovolání tedy Nejvyšší soud konstatuje, že se částmi dovolání, vztahujícími se k vadně uplatněným důvodům, jak byly shora popsány, již dále nezabýval.

Nejvyšší soud pak dále posuzoval otázku opodstatněnosti dovolání F. M.a a M. J. v těch částech, kde poukazují na důvody, jejíchž uplatnění zákon připouští. Na základě porovnání argumentace obsažené v dovoláních se základními informacemi podávajícími se z trestního spisu vedeného ve věci přitom dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí vytýkanými vadami netrpí. Dovolání proto posoudil jako zjevně neopodstatněná.

K odůvodnění uvedeného závěru je třeba uvést následující:

Obviněný M. J. s odkazem na zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. poukázal na nepřiměřenou délku trestního řízení proti němu vedeného a považuje ji za porušení mezinárodní smlouvou garantovaného práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, v důsledku čehož mělo být trestní stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastaveno. Námitku nepřípustnosti trestního stíhání pro naplnění ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. vznesl i obviněný F. M., i když ji blíže nespecifikoval a odkázal na svá vyjádření u odvolacího soudu a nespojil ji ani s poukazem na některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Z jeho předchozí argumentace však lze dovodit, že naplnění ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. také spatřuje v nepřiměřené délce trestního řízení.

Dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze podat tehdy, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ), publikovaná pod č. 209/1992 Sb., se na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky. Podle článku 10 Ústavy České republiky (ve znění před účinností ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem. Podle platného a účinného znění (od 1. 6. 2002) článku 10 Ústavy České republiky jsou již všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Článek 6 Úmluvy stanoví právo na spravedlivý proces. Pod uvedeným názvem je uveden soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen Soud ) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v judikatuře Soudu, který však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou lhůtu považovat. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení.

Judikatuře Soudu v této otázce odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky. V řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vyslovil Ústavní soud závěry korespondující názorům Soudu. Ústavní soud nadto zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96 a sp. zn. III. ÚS 70/97). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98).

V současné rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí vydaná v řízeních vedených pod sp. zn. 4 Tz 1/2002, 7 Tz 316/2001, 3 Tdo 110/2002, 5 Tdo 178/2002, která se však dosud nestala součástí judikatury uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) je zastáván názor, že výjimečně lze připustit možnost zastavení trestního stíhání obviněného s poukazem na ustanovení článku 6 Úmluvy za předpokladu, že právo státu na trestní stíhání pachatele se dostane do extrémního rozporu s právem obviněného na projednání své věci v přiměřené lhůtě. Zde je však nutné zdůraznit, že v otázce dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě neexistuje jakýkoliv obecný model řešení, nýbrž každý konkrétní případ musí být hodnocen individuálně v závislosti na jeho okolnostech. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení trestního stíhání nelze bezvýjimečně vyloučit, ale je nutno takové rozhodnutí vnímat jako řešení zcela výjimečné s ohledem na konkrétní okolnosti každého takového případu. Při tomto individuálním posuzování je na straně druhé nutno vždy brát v úvahu i samotný účel trestního řízení vyjádřený v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř., jenž spočívá zejména v náležitém zjištění trestných činů a ve spravedlivém potrestání jejich pachatelů.

Nejvyšší soud považuje dále za nezbytné zdůraznit, že trestní řád v již citovaném ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. uvádí případy, ve kterých je trestní stíhání nepřípustné, a v důsledku toho je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. vymezeny taxativně. V tomto smyslu představují kogentní úpravu a je nutno je chápat jako zákonem předpokládaný a přesně stanovený průlom do zásady oficiality a legality patřící mezi základní zásady trestního řízení. To v plné míře platí i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený v tomto ustanovení znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně. V případě zvažované Úmluvy tomu tak není a jak již bylo uvedeno, článek 6 odst. 1 Úmluvy žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Vzhledem k tomuto nedostatku příslušné pozitivní úpravy by bylo možno dovodit v uvedených zcela výjimečných (extrémních) případech existenci podmínek pro zastavení trestního stíhání s odkazem na článek 6 Úmluvy pouze za použití analogie, která je v trestním právu procesním zásadně přípustná.

Při posuzování opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu vycházel Nejvyšší soud z kritérií podrobně rozvedených výše, přičemž pro daný případ považoval dále za významné, že trestní stíhání obviněných M. a J. bylo zahájeno sdělením obvinění (§ 160 odst. 1 tr. ř. v tehdy účinném znění) již v první polovině roku 1996. Obžaloba pro trestný čin zkrácení daně podle § 148 odst. 1, 3 tr. zák., byla u Krajského soudu v Ostravě podána srpnu 1998. Tento soud nařídil ve věci první hlavní líčení na den 10. 4. 2000, ve věci pak rozhodl odsuzujícím rozsudkem teprve dne 8. 2. 2002. Řízení ve věci bylo pravomocně skončeno rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího dne 24. 3. 2003.

Dovolatelům lze přisvědčit v tom, že mezi některými úkony orgánů činných v trestním řízení docházelo bez jejich viny k prodlevám a průtahům v různé délce a tato okolnost měla v posuzovaném případě podstatný vliv i na celkovou délku řízení. Na druhé straně bylo nutno vzít v úvahu, že byla projednávána závažná trestní věc, ve které bylo souzeno celkem 12 osob, kdy celková výše škody přesahovala částku 20 milionů Kč (přičemž většina v této věci souzených pachatelů trestné činnosti byla ohrožena trestní sazbou v rozmezí 5 12 let).

Podle názoru Nejvyššího soudu soudy dříve činné v předmětné trestní věci bezpochyby mohly postupovat rychlejším a efektivnějším způsobem, nelze však, s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci, mít za to, že prodlužování řízení v tomto individuálním případě bylo s přihlédnutím k ustanovení článku 6 odst. 1 Úmluvy natolik nepřiměřené (extrémní), aby ve vztahu k dodržení práv dovolatelů na spravedlivý proces bylo možno rezignovat na další zásady trestního procesu, zejména pak na dosažení jeho účelu podle § 1 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že trestní stíhání obviněných F. M. a M. J. nebylo nepřípustné z důvodu existence překážky podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a nenaplnil se proto ani obviněnými uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Konkrétní námitka uvedená v dovolání obviněných by však za jiných okolností a s poukazem na jiné okolnosti takovým dovolacím důvodem být mohla, Nejvyšší soud ji ovšem z výše uvedených důvodů neshledal opodstatněnou.

Konečně obviněný M. J. ve svém dovolání, s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že jemu vytýkané jednání nelze podřadit pod žádnou skutkovou podstatu trestného činu obsaženou v trestním zákoně a nejedná se tak o trestný čin vůbec; zejména pak ve skutkových zjištěních zcela chybí jakékoli znaky organizátorství.

Ve skutkových větách týkajících se jednotlivých dílčích útoků trestné činnosti obviněného M. J. je popsána organizátorská činnost jeho a dalších obviněných v podstatě shodně tak, že v uvedených dobách obžalovaní po předchozí vzájemné dohodě, zahrnující vymyšlení plánu na dosažení neoprávněného vyplacení nadměrného odpočtu DPH, v úmyslu tohoto dosáhnout, vždy získali pro realizaci tohoto plánu ve výrocích uvedené podnikatelské subjekty, které na základě jejich pokynů vystavily daňové doklady nepravdivě osvědčující, že v řetězci uvedených firem postupně došlo k zdani telným planěním prodeji zboží a následně vývozu zboží mimo území České republiky, avšak pouze pro účely deklarování vývozu a vyplacení nadměrného odpočtu DPH. Hlavní pachatelé pak v úmyslu vylákat nadměrný odpočet DPH podali daňové přiznání k DPH, v kterém deklarovali, že došlo k zdanitelnému plnění a k vývozu zboží, na základě čehož byl pak neoprávněně vyplacen ke škodě České republiky nadměrný odpočet DPH v konkrétní výši.

Nejvyšší soud shledal, že skutková zjištění uvedená v tzv. skutkových větách odpovídají zákonným znakům organizátorství trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. a), § 148 odst. 2, 4 tr. zák., tedy že je lze posoudit jako zosnování vylákání výhody na dani a způsobení takovým činem škody velkého rozsahu. Shodně s nejvyšší státní zástupkyní je pak toho názoru, že v případě takto sofistikované hospodářské trestné činnosti nebylo reálné, aby organizátorská činnost obviněných byla ve skutkových větách vylíčena do všech detailů, včetně přesných místních a časových údajů o tom, kde a kdy některý z organizátorů kontaktoval přímé pachatele trestného činu, jaké přesné instrukce byly přímým pachatelům předávány apod. Právní posouzení skutku soudy v předchozím řízení tedy v tomto směru nevykazuje namítané vady.

Na základě výše uvedeného posouzení dovolání obviněných Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněných RNDr. T. G., RSDr. S. B., M. F. a B. P. byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Dovolání obviněných F. M. a M. J. pak posoudil jakožto zjevně neopodstatněná, pročež je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. června 2005

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch