11 Tdo 208/2007
Datum rozhodnutí: 23.03.2007
Dotčené předpisy:




11 Tdo 208/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. března 2007 o dovolání obviněného A. Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. listopadu 2006, sp. zn. 4 To 52/2006, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pod sp. zn. 43 T 2/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného A. Z.

o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. června 2006, sp. zn. 43 T 2/2006, byl obviněný A. Z. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák. a byl mu za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a dále trest propadnutí věci (kuchyňského nože) a rovněž bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.

O odvoláních obviněného a státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem ze dne 7. listopadu 2006, sp. zn. 4 To 52/2006, tak, že k odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. uznal obviněného A. Z. vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, dále trest propadnutí věci (kuchyňského nože) a ambulantní ochranné protialkoholní a protitoxikomanické léčení. Odvolání obviněného přitom Vrchní soud v Olomouci podle § 256 tr. ř. zamítl.

Stalo se tak na podkladě zjištění, že:

dne 17. září 2005 v přesně nezjištěné době od 18.00 hod do 19.30 hod. v obývacím pokoji jím užívaného suterénního bytu, pod vlivem prostého afektu zlosti v důsledku prosté kombinované opojenosti způsobené alkoholem a lékem, napadl svou matku L. B., které kuchyňským nožem s čepelí o délce 17,5 cm a šířce 3,6 cm zasadil do oblasti horní části břicha tři bodně řezné rány o délce bodné 2 cm, 10 cm a 12 cm, z nichž jednu s protnutím mečovitého výběžku hrudní kosti a průchodem jater, druhou s nářezem jater na dolní ploše pravého laloku, v důsledku čehož jmenovaná na místě činu zemřela na následky srdečního selhání při krevní ztrátě zakrvácení do břišní dutiny, přičemž věděl, že takovým útokem může způsobit poškozené smrt a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný A. Z. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku v prvé řadě namítl, že se posuzovaného činu vůbec nedopustil a že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, když se nevypořádal s důkazy, které ke své obhajobě navrhl, a v důsledku toho tak dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, která pak dále nesprávně právně posoudil. Odvolací soud nesprávně kvalifikoval zjištěný skutek jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., i když u takového trestného činu je subjektivní stránka charakterizována zaviněním v podobě úmyslu (v případě dovolatele úmyslu nepřímého) a pohnutkou (motivem). Provedené dokazování však neskýtá podklad pro závěr, že útok proti poškozené byl cílený, není znám vzájemný postoj útočníka a poškozené a ani intenzita bodných ran neumožňuje spolehlivě určit, že by útočník byl s následkem srozuměn (v této souvislosti odkázal na v dovolání citovanou judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva). Dovolatel neměl ke spáchání trestného činu ani žádný motiv. K poškozené sice měl rozporuplný vztah a její příchod zpravidla nevítal, tentokrát tomu ale bylo jinak. Poškozená mu přislíbila uhradit nájem a vyzvednout mobilní telefon ze zastavárny. Dovolatel uzavřel, že soudy učinily závěry o jeho vině posuzovaným trestným činem pouze na podkladě neprůkazných nepřímých důkazů a navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí .

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání obviněného vyjádřila tak, že dovolacím námitkám nelze přisvědčit. Odkázala přitom na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se soud obdobnou argumentací obviněného zabýval již v rámci odvolacího řízení. Soudy bez jakýchkoliv pochybností prokázaly, že to byl právě obviněný, kdo se posuzovaného trestného činu dopustil. Těmto zjištěním zcela koresponduje i právní kvalifikace skutku, pro kterou odvolací soud zcela správně argumentoval druhem použitého nástroje, silou útoku a jeho zacílením (měkké tkáně a místa, kde jsou uloženy životně důležité orgány člověka). Obviněný si i při své snížené příčetnosti musel být vědom, že může poškozené svým jednáním způsobit smrt. Proto státní zástupkyně v závěru navrhla dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že ne všechny dovolatelem namítané vady lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Dovolací námitky tak jak byly výše rozvedeny, směřují zčásti i vůči skutkovým závěrům obou soudů. To platí především o tvrzení obviněného, že soudy neprovedly řádně dokazování (resp. neprovedly některé důkazy, které obviněný ke své obhajobě navrhoval) a v důsledku toho potom dospěly i k nesprávným skutkovým zjištěním o pachatelství obviněného posuzovaným trestným činem.

S ohledem na ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. je nutno zdůraznit, že pokud dovolání je podáno z jiných než zákonných důvodů a uplatněné dovolací námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, tak dovolací soud není ani oprávněn takové dovolaní (dovolací námitky) přezkoumávat, ale naopak musí postupem podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. takové dovolání odmítnout. Proto dovolací soud nemohl přihlížet k těm námitkám obviněného, jež obsahově nenaplňují jak uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem předvídaný důvod dovolání uvedený v § 265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.). V tomto rozsahu bylo tak dovolání obviněného podáno z jiného než zákonného důvodu, což by jinak opodstatňovalo postup podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Na základě obsahu spisu je přitom pro úplnost třeba zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními, která odvolací soud po zhodnocení provedených důkazů učinil, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Odvolací soud opřel své skutkové závěry o konkrétní zjištění učiněná na podkladě provedených důkazů, přitom vycházel zejména ze svědeckých výpovědí (svědků Z. F. a M. D.), výsledků ohledání místa činu, vyhodnocení stop zajištěných na místě činu, lékařských zpráv a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vypracovaného znalci MUDr. K. S. a MUDr. M. Z., jakož i následného výslechu těchto znalců. Na podkladě těchto důkazů potom oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že je vyvrácena obhajoba obviněného spočívající ve tvrzení, že se posuzovaného skutku nedopustil. Pokud obviněný namítl, že se soudy nevypořádaly s jeho důkazními návrhy, nelze mu ani v tomto přisvědčit. Jestliže soudy s ohledem na rozsah provedeného dokazování dospěly k závěru, že okruh zjišťovaných skutečností již není nutno rozšiřovat prováděním dalšího dokazování, potom tento svůj postup také náležitě odůvodnily (srov. např. str. 8-9 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Nejvyšší soud proto v tomto směru neshledal žádný důvod k výtkám na adresu nižších soudů. V posuzované věci se nejedná ani o případ, kdy jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

S jistou dávkou tolerance (obviněný i v tomto směru uplatnil především námitky vůči způsobu, jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy) lze konstatovat, že dovolatel naplnil zákonný požadavek uplatnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami, jejichž podstatou je tvrzení, že po subjektivní stránce nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., když skutková zjištění soudů nesvědčí o jeho úmyslu poškozenou usmrtit, a to i proto, že nebyl zjištěn motiv jeho činu.

Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí.

Z provedeného dokazování soudů vyplynulo, že obviněný pod vlivem prostého afektu zlosti způsobeného mimo jiné požitím alkoholu a léku, napadl svoji matku (poškozenou L. B.) kuchyňským nožem o délce 17,5 cm a šířce 3,6 cm tak, že jí zasadil do oblasti horní části břicha celkem tři bodně-řezné rány o délce 2 cm, 10 cm a 12 cm, v důsledku nichž poškozená vzápětí zemřela.

Závěr o formě zavinění je závěrem právním, který však vychází ze skutkových zjištění soudů, vyplývajících z provedeného dokazování (srov. také nález Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 36/98). Při zkoumání, zda obviněný jednal v úmyslu způsobit poškozené smrt, je třeba vycházet např. z okolností, za nichž k útoku došlo, jakým motivem byl útok veden, co mu předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, a zda obviněný záměrně útočil proti takové části těla poškozené, kde jsou snadno zasažitelné orgány důležité pro život (srov. č. 19/1969 Sb. rozh. tr.). Při zjišťování okolností, které mají pro zavinění význam přitom není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán (srov. č. 62/1972 Sb. rozh. tr.).

Odvolací soud závěr o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. důvodně opřel o důkazy, které v předcházejícím řízení provedl již soud prvního stupně, a dále o důkazy, které byly znovu provedeny v rámci odvolacího řízení (tj. o věcný důkaz ohledáním nože, kterým byl trestný čin spáchán, a o fotodokumentaci těla poškozené - č. l. 190, č. l. 221-222, č. l. 224 a č. l. 357). Ze skutkových zjištění obou soudů je nesporné, že obviněný poškozenou opakovaně (třikrát) bodl nožem o délce čepele 17,5 cm do měkké oblasti horní části břicha, kde dvěma ranami zasáhl játra poškozené, v důsledku čehož poškozená zemřela. Rozptyl jednotlivých zásahů byl přitom velmi malý. Poté co obviněný ukončil útok proti poškozené, ponechal poškozenou v bytě bez jakékoliv pomoci a byt opustil. Oba soudy shodně konstatovaly, že obviněný se přitom po činu před svědky Z. F. a M. D. vyjadřoval o tom, že usmrtil svou matku.

Vzhledem ke všem popsaným okolnostem dospěl odvolací soud k závěru, že obviněný vedl proti tělu poškozené cílený útok (velmi malý rozptyl zásahů), a to zbraní (nožem o délce 17,5 cm), která je i při menší intenzitě útoku způsobilá zasáhnout v měkkých tkáních (horní část břicha), kam byl útok mířen, životně důležité orgány člověka. Obviněný nadto na poškozenou zaútočil tak, že dvě ze tří ran pronikly do hloubky 10 cm a 12 cm, což již svědčí o větší intenzitě jeho útoku. Odvolací soud došel správně k závěru, že obviněný jednal se záměrem způsobit poškozené smrt a na základě toho u obviněného dovodil existenci úmyslné formy zavinění, a to úmysl nepřímý ve smyslu ustanovení § 4 písm. b) tr. zák. Námitky obviněného tedy v tomto směru nemohou obstát.

Pokud jde o namítanou absenci motivu obviněného ke spáchání trestného činu, je především třeba připomenout, že zjištění motivu (pohnutky), tj. vnitřního podnětu, který vedl pachatele ke spáchání trestného činu, není pro naplnění skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 tr. zák. nezbytné. Skutková podstata trestného činu vraždy nepatří mezi ty zákonné skutkové podstaty trestných činů, u nichž je motiv pachatele výslovně vyjádřen a vyžadován, a jeho zjištění samo o sobě nemá vliv na skutečnost, zda obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.

Pro úplnost je však třeba zdůraznit, že soudy se případnou motivací činu obviněného poměrně podrobně zabývaly v rámci zjišťování okolností za nichž došlo k jeho spáchání. K osobě obviněného byl v průběhu trestního řízení vypracován znalecký posudek (MUDr. F. S. a PhDr. M. L. Š.), z něhož mimo jiné vyplynulo, že obviněný byl v době spáchání trestného činu v prosté kombinované opojenosti způsobené požitím alkoholu a léku. Tuto opojenost si obviněný způsobil sám. K osobnosti obviněného bylo dále zjištěno, že je výrazně citově deprivován a v dětství byl vystaven značně negativním vlivům výchovného prostředí. Vztah obviněného k matce byl velmi komplikovaný. Soudy se ve svých závěrech ztotožnily se závěry znalců, že vedoucím motivem jednání obviněného bylo s největší pravděpodobností situační převážení negativních aspektů jeho složitého vztahu k matce, když vlivem požitého alkoholu selhaly jeho seberegulační mechanismy (srov. str. 9 10 napadeného rozhodnutí).

Lze tak uzavřít, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného A. Z. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. března 2007



Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík