11 Tdo 198/2004
Datum rozhodnutí: 09.03.2004
Dotčené předpisy:




11 Tdo 198/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 9. března 2004 dovolání podané obviněným L. Z., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 4 To 104/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 3 T 28/96, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný L. Z. byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 3 T 28/96, uznán vinným trestným činem zkrácení daně podle § 148 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., ve znění zák. č. 175/90 Sb., za který byl podle § 148 odst. 2 tr. zák., ve znění zák. č. 175/90 Sb., § 58 odst. 1 písm. a), § 59 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v délce dvou let. Dále mu byl podle § 53 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 175/90 Sb., uložen peněžitý trest ve výši 150.000 Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců.

Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 4 To 104/2002, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Opis tohoto rozhodnutí byl doručen obviněnému a jeho obhájci dne 16. 9. 2003 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Novém Jičíně dne 15. 8. 2003.

Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dne 10. 11. 2003 dovolání, kterým napadl jediný výrok tohoto rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Jako dovolací důvod uvedl, že proti jeho osobě bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, přičemž odkázal na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel odkázal na ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle kterého trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, pokud tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že trestní stíhání bylo v jeho věci zahájeno na základě záznamu o sdělení obvinění ze dne 22. 7. 1994. Rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen až dne 11. 1. 2001. Jeho písemné vyhotovení bylo doručeno jeho obhájci po roce, tj. dne 10. 1. 2002. Krajský soud pak svým usnesením ze dne 22. 5. 2003 zamítl jeho odvolání. Konstatuje tedy, že trestní řízení v jeho věci trvalo více než 9 let. Podotýká přitom, že po celou dobu trestního řízení se vždy řádně a včas dostavoval, pokud byl předvolán, ať už v přípravném řízení nebo v řízení před soudem. Nelze tedy podle něj v žádném případě spojovat neúměrnou délku tohoto řízení s event. průtahy, které by zavinil. Nejde přitom ani o věc skutkově či právně náročnou, ani rozsáhlou z hlediska provádění důkazů. Pro výše uvedené se domnívá, že v daném případě se právo státu na jeho trestní stíhání z důvodů výlučně na straně státu dostalo do extrémního rozporu s jeho právem na projednání věci v přiměřené lhůtě. Tím se podle něj stát práva na jeho trestní stíhání zbavil. Má za to, že bylo namístě, s poukazem na ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod uveřejněné pod č. 209/1992 Sb., jeho trestní stíhání zastavit.

Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadené usnesení krajského soudu a jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že v daném případě byla délka trestního řízení odůvodněna provedeným dokazováním, neboť na obviněného byla podána obžaloba dne 22. 2. 1996 a první hlavní líčení bylo nařízeno na den 15. 5. 1996. Bylo však odročeno, a to z důvodu výslechu svědka M. B., který byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, k jehož výkonu nenastoupil a bylo po něm vyhlášeno celostátní pátrání. Dále je třeba uvést, jak již učinil druhostupňový soud, že odstup času byl zohledněn při ukládání trestu obviněnému, Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda dovolání podané v této trestní věci splňuje všechny podmínky tak, aby na jeho podkladě mohl přistoupit k přezkumu zákonnosti a odůvodněnosti napadeného výroku rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení ve smyslu § 265i odst. 3, 4 a 5 tr. ř., tedy zda není dán některý z důvodů uvedených v § 265i odst. 1 tr. ř., pro který by byl povinován dovolání odmítnout.

Shledal přitom, že dovolání je přípustné /§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř./, bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), oprávněnou osobou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./ a obsahuje všechny náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Obviněným výslovně uvedený dovolací důvod pak odpovídá konkrétně uplatněným argumentům i zákonnému ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud dále posuzoval otázku opodstatněnosti dovolání, jakožto další obligatorní podmínky pro zahájení přezkumu podle shora uvedených ustanovení. Na základě porovnání argumentace obsažené v dovolání se základními informacemi podávajícími se z trestního spisu vedeného ve věci přitom dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení vytýkanou vadou netrpí. Dovolání proto posoudil jako zjevně neopodstatněné.

Uplatněný dovolací důvod obviněný konkretizoval tím, že podle jeho názoru došlo v předmětném trestním řízení k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, což mělo mít za následek zastavení trestního stíhání z důvodu podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť toto stíhání bylo nepřípustné. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující.

Podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ), publikovaná pod č. 209/1992 Sb., se na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky. Podle článku 10 Ústavy České republiky (ve znění před účinností ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem. Podle platného a účinného znění (od 1. 6. 2002) článku 10 Ústavy České republiky jsou již všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Článek 6 Úmluvy stanoví právo na spravedlivý proces. Pod uvedeným názvem je uveden soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen Soud ) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v judikatuře Soudu, který však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou lhůtu považovat. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení.

Judikatuře Soudu v této otázce odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky. V řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vyslovil Ústavní soud závěry korespondující názorům Soudu. Ústavní soud nadto zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96 a sp. zn. III. ÚS 70/97). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98).

V současné rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí vydaná v řízeních vedených pod sp. zn. 4 Tz 1/2002, 7 Tz 316/2001, 3 Tdo 110/2002, 5 Tdo 178/2002, která se však dosud nestala součástí judikatury uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) je zastáván názor, že výjimečně lze připustit možnost zastavení trestního stíhání obviněného s poukazem na ustanovení článku 6 Úmluvy za předpokladu, že právo státu na trestní stíhání pachatele se dostane do extrémního rozporu s právem obviněného na projednání své věci v přiměřené lhůtě. Zde je však nutné zdůraznit, že v otázce dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě neexistuje jakýkoliv obecný model řešení, nýbrž každý konkrétní případ musí být hodnocen individuálně v závislosti na jeho okolnostech. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení trestního stíhání nelze bezvýjimečně vyloučit, ale je nutno takové rozhodnutí vnímat jako řešení zcela výjimečné s ohledem na konkrétní okolnosti každého takového případu. Při tomto individuálním posuzování je na straně druhé nutno vždy brát v úvahu i samotný účel trestního řízení vyjádřený v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř., jenž spočívá zejména v náležitém zjištění trestných činů a ve spravedlivém potrestání jejich pachatelů.

Nejvyšší soud považuje dále za nezbytné zdůraznit, že trestní řád v již citovaném ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. uvádí případy, ve kterých je trestní stíhání nepřípustné, a v důsledku toho je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. vymezeny taxativně. V tomto smyslu představují kogentní úpravu a je nutno je chápat jako zákonem předpokládaný a přesně stanovený průlom do zásady oficiality a legality patřící mezi základní zásady trestního řízení. To v plné míře platí i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený v tomto ustanovení znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně. V případě zvažované Úmluvy tomu tak není a jak již bylo uvedeno, článek 6 odst. 1 Úmluvy žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Vzhledem k tomuto nedostatku příslušné pozitivní úpravy by bylo možno dovodit v uvedených zcela výjimečných (extrémních) případech existenci podmínek pro zastavení trestního stíhání s odkazem na článek 6 Úmluvy pouze za použití analogie, která je v trestním právu procesním zásadně přípustná.

Při posuzování opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu vycházel Nejvyšší soud z kritérií podrobně rozvedených výše, přičemž pro daný případ považoval dále za významné, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno sdělením obvinění (§ 160 odst. 1 tr. ř. v tehdy účinném znění) již v červenci 1994. Obžaloba pro trestný čin zkrácení daně podle § 148 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., ve znění zák. č. 175/1990 Sb., byla u Okresního soudu v Novém Jičíně podána v únoru 1996. Tento soud nařídil ve věci první hlavní líčení na den 15. 5. 1996, ve věci pak rozhodl odsuzujícím rozsudkem teprve dne 11. 1. 2001. Řízení ve věci bylo pravomocně skončeno rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě jako soudu odvolacího dne 22. 5. 2003.

Dovolateli lze přisvědčit v tom, že mezi jednotlivými úkony orgánů činných v trestním řízení docházelo bez jeho viny k prodlevám a průtahům v různé délce (a to jak v přípravném řízení, tak zejména ve stadiu řízení před soudem prvního stupně) a tato okolnost měla v posuzovaném případě podstatný vliv i na celkovou délku řízení. Na druhé straně bylo nutno vzít v úvahu, že byla projednávána závažná trestní věc, kdy celková výše škody přesahovala částku 6 milionů Kč (přičemž vysoká typová společenská nebezpečnost tohoto druhu trestné činnosti je patrná i ze skutečnosti, že v případě aplikace současné právní úpravy by pachatel byl ohrožen již trestní sazbou v rozmezí 5 12 let). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně přitom současně vyplývá, že bylo přihlíženo i k délce konání celého trestního řízení a mimo jiné právě tato okolnost vedla soud k tomu, že z hlediska kritérií pro ukládání trestu (§ 23, § 31 tr. zák.) nepovažoval za nezbytné, aby v daném případě bylo na jeho nápravu působeno nepodmíněným trestem odnětí svobody.

Podle názoru Nejvyššího soudu soudy dříve činné v předmětné trestní věci bezpochyby mohly postupovat rychlejším a efektivnějším způsobem, nelze však, s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci, mít za to, že prodlužování řízení v tomto individuálním případě bylo s přihlédnutím k ustanovení článku 6 odst. 1 Úmluvy natolik nepřiměřené (extrémní), aby ve vztahu k dodržení práva dovolatele na spravedlivý proces bylo možno rezignovat na další zásady trestního procesu, zejména pak na dosažení jeho účelu podle § 1 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že trestní stíhání obviněného L. Z. nebylo nepřípustné z důvodu existence překážky podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a nenaplnil se proto ani obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Konkrétní námitka uvedená v dovolání obviněného by však za jiných okolností a s poukazem na jiné okolnosti takovým dovolacím důvodem být mohla, Nejvyšší soud ji ovšem z výše uvedených důvodů neshledal opodstatněnou. Podané dovolání proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, aniž přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit již na základě porovnání obsahu dovolání se základními skutečnostmi, podávajícími se z trestního spisu vedeného ve věci. Za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. března 2004

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch