11 Tdo 1803/2016
Datum rozhodnutí: 26.01.2017
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 tr. ř.



11 Tdo 1803/2016-21

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 1. 2017 o dovolání obviněného J. J. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 13 To 184/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 176/2015, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 4 T 176/2015 byl obviněný J. J. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byl obviněnému podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci.

Stalo se tak na základě zjištění, že

v období od října 2014 do 30. 12. 2014 v P. v deseti případech prodal přesně nezjištěné množství psychotropní látky metamfetamin za celkovou částku 3.500,- Kč J. V., přičemž nejméně v deseti případech psychotropní látku metamfetamin v P. ul. S. v budově bývalých tiskáren i vyrobil na vlastním zařízení, které zde přechovával k výrobě, a to plynový vařič, skleněnou misku, hydroxid sodný, toluenové rozpouštědlo, červený fosfor, kyselinu chlorovodíkovou, což jsou pomocné látky pro výrobu metamfetaminu tzv. českou cestou , přičemž látka metamfetamin je dle zák. č. 167/1998 Sb. zařazena v příloze č. 5 v seznamu č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. jako psychotropní látka a uvedeného jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. 3. 2010 pod sp. zn. 2 T 153/2010 s nabytím právní moci 30. 11. 2010 odsouzen mimo jiné i pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1 dílem dokonaný, dílem ukončený ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 283 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 13 měsíců, který vykonal dne 21. 7. 2012 .

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 13 To 184/2016, podle § 256 tr. řádu zamítl.

Citované usnesení krajského soudu napadl obviněný dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ve svém dovolání obviněný namítá, že skutek byl nesprávně právně posouzen a nesprávně byla hodnocena otázka zavinění i příčinné souvislosti. Současně je dovolatel přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť hodnocení provedených důkazů bylo jednostranné a nesprávné, přičemž soudy bez přiměřených důvodů odmítly jeho důkazní návrhy. Navíc z důvodu narušení nezbytné důvěry byl opatřením soudu prvního stupně jeho dřívější obhájce zproštěn obhajoby. Napadené rozhodnutí se opírá pouze o svědeckou výpověď J. V., který ji účelově změnil, když při podání vysvětlení vypovídal jinak. Podle dovolatele je tato změna odůvodněna tím, že na nalezených předmětech byly zjištěny pouze svědkovy daktyloskopické stopy. Zároveň obviněný poukazuje na svědkovu bohatou drogovou minulost i přítomnost. Dále namítá, že v napadeném rozhodnutí je jeho vina založena na skutečnosti, že byl za stejný trestný čin v minulosti již pravomocně odsouzen, jelikož neexistuje žádný jiný důkaz, který by dokládal, že by se dopustil posuzovaného protiprávního jednání, tj. výroby a prodeje metamfetaminu. V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a zprostil dovolatele obžaloby.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

Ačkoliv dovolatel namítá nesprávné právní posouzení skutku s tím, že jeho jednání vůbec nenaplnilo znaky skutkové podstaty mu přisouzeného trestného činu, existenci těchto námitek však zakládá pouze na údajně nesprávném hodnocení důkazů ze strany obou ve věci dosud činných soudů. Takovou argumentaci nelze podřadit nejen pod uplatněný, ale ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů taxativně vymezených v § 265b odst. 1 tr. ř. Ve skutečnosti se totiž obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění, které by mělo být dosaženo přijetím jím nabízené verze hodnocení důkazů, přičemž teprve sekundárně až na takto dosažené změně by mělo dojít také ke změně právního posouzení, a tedy k závěru, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty souzeného trestného činu. Takovéto námitky nejsou způsobilé s ohledem na požadavek hmotněprávní argumentace pod uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

Nejvyšší soud není obecnou třetí soudní instancí a zásadně není povolán k hodnocení provedených důkazů. Nejvyšší soud může do probíhajícího trestního řízení v tomto směru zasáhnout pouze tehdy, je-li z napadeného rozhodnutí zřejmý extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a zjištěnými skutkovými okolnostmi. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.

V posuzovaném případě se však o takovou situaci objektivně nejedná. U trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku je běžné, že v případě, kdy distribuce drogy probíhá pouze mezi dvěma osobami, je obviněný usvědčován právě pouze výpovědí jediného svědka odběratele drogy. Ve výpovědích svědka J. V. v přípravném řízení (dne 7. 5. 2015 a dne 9. 11. 2015) a následně pak v hlavním líčení (č. l. 139 spisu) nejsou žádné významnější nesrovnalosti, když setrvával na tom, že od obviněného přibližně v deseti případech zakoupil pervitin. Jeho výpověď je v tomto směru konstantní a neměnná. Přitom obviněný se svědkem se znají dlouho, nemají mezi sebou žádné nepřátelské vztahy a v rámci trestního řízení nebylo zjištěno, proč by chtěl svědek nepravdivou výpovědí poškodit obviněného. Jestliže obviněný vytýká soudům, že nesprávně vycházely ze svědectví J. V. a naopak nevzaly v úvahu jeho tvrzení, že od roku 2013 již pervitin vůbec nevařil , tak je třeba poukázat na zjištění vyplývající z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 10. 2014, sp. zn. 4 T 109/2014, podle nichž se mimo jiné dopouštěl trestné činnosti spočívající ve výrobě a v distribuci pervitinu v období od ledna do července 2014, tj. v době prakticky bezprostředně předcházející nyní posuzované trestné činnosti. Důkazní situací se podrobně zabýval již odvolací soud, a proto lze odkázat na str. 3 a 4 odůvodnění jeho rozhodnutí. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů.

Obviněný ve svém dovolání dále namítal, že soudy jeho vinu založily především na jeho předchozím odsouzení pro stejný trestný čin. Tato argumentace neodpovídá napadeným rozhodnutím, z nichž se podává, že soudy odsuzující výrok opřely zejména o svědeckou výpověď J. V. Předchozí odsouzení obviněného bylo pouze potvrzením skutečnosti, že obviněný je schopný pervitin vyrobit, což ostatně i on sám ve svých výpovědích přiznal. V tomto směru nelze pominout ani zjištění vyplývající z výše již citovaného rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 10. 2014.

Konečně obviněný namítal, že důkazy, které navrhoval, nebyly soudy provedeny. Na situaci, kdy soudy neprovedou důkazy navržené obviněným, reaguje např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 4 Tdo 604/2015, podle kterého námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotněprávního charakteru, ale podle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu nebo § 134 odst. 2 tr. řádu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Odvolací soud výslovně konstatoval, že není nezbytné důkazní řízení dále prohlubovat, neboť důkazy, které měl okresní soud k dispozici, umožňovaly, aby ve věci mohl meritorně rozhodnout. Ačkoliv se tímto konstatováním explicitně odvolací soud nevyjádřil k jednotlivým důkazním návrhům obviněného, je zcela zjevné, že další dokazování shledal nadbytečným. Krajský soud tak navrhované důkazy nepovažoval za potřebné k prokázání skutkového stavu věci, který byl již dostatečně zjištěn v řízení před nalézacím soudem. Za situace, kdy odvolací soud alespoň tímto způsobem vysvětlil v textu svého rozhodnutí neprovedení dovolatelem navrhovaných důkazů, nelze uvažovat o porušení práva na spravedlivý proces, a tedy ani o existenci tzv. opomenutých důkazů. Právo na spravedlivý proces nebylo dotčeno ani změnou v osobě obhájce, když předseda senátu soudu prvního stupně vyhověl požadavku obviněného a z důvodu vzniklé nedůvěry mezi obviněným a jeho původním obhájcem, mu ustanovil obhájce nového, který kontinuálně převzal jeho obhajobu.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. J. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 1. 2017

JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu