11 Tdo 1790/2016
Datum rozhodnutí: 22.03.2017
Dotčené předpisy: § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, § 286 odst. 1 tr. zákoníku, § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



11 Tdo 1790/2016-33

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 22. 3. 2017 dovolání obviněného M. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 55 To 232/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 2 T 14/2016, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného M. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 2 T 14/2016, byl obviněný M. K. uznán vinným ad 1) zločinem (pozn. správně zvlášť závažným zločinem) nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ad 2) přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku a ad 3) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen trest propadnutí věci, jenž je podrobně specifikován ve výroku citovaného rozsudku. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo konečně rozhodnuto o uložení ochranného opatření zabrání věci, jež bylo rovněž podrobně specifikováno ve výroku tohoto rozsudku.

2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný M. K. dopustil trestné činnosti tím, že

,,1) v přesně nezjištěné době od srpna 2014 do 10. 8. 2015 v prostorách rekreačního objektu v K. n. D. čp. ..., okres Š. a v bytě v domě čp. ... na H. u. v J. poskytl pervitin obsahující metamfetamin, který je uveden v příloze č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb. vydaného na základě zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látka, a to M. T., a N. Š., v přesně nezjištěném množství případů 0,5 g jednou za týden či 14 dnů zdarma, V. A., nejméně ve 20 případech vždy 0,5 g zdarma, A. R., nejméně ve 20 případech vždy 1 g zdarma, V. D., ve 3 případech nejméně celkem 56,97 g za celkovou částku 52.000,- Kč, P. V., ve 2 případech přesně nezjištěné množství vždy za částku 1.000,- Kč, J. J., ve 3 případech přesně nezjištěné množství zdarma, P. K., ve 2 případech přesně nezjištěné množství vždy za částku 500,- Kč, T. B., v 5 až 10 případech přesně nezjištěné množství za částky 500,- až 1.000,- Kč a ve 2 případech zdarma

a tohoto jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku č. j. 1 T 30/2012-180 ze dne 31. 7. 2012, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen mimo jiné za dvojnásobný přečin podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, jednak k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců, jednak k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, přičemž z výkonu trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn dne 15. 11. 2013 se stanovenou zkušební dobou do 15. 11. 2016 s dohledem,

2) nejméně od ledna 2015 do 10. 8. 2015 v prostorách rekreačního objektu v K. n. D. čp. ..., okres Š. a v osobním motorovém vozidle zn. OPEL Astra, reg. zn. ... hnědé barvy, přechovával předměty a suroviny určené k nedovolené výrobě pervitinu, obsahujícího metamfetamin, který je uveden v příloze č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb. vydaného na základě zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látka, a to mísy a víka z varného skla, digitální váhu, laboratorní chladiče, baňky, kádinku, skleněnou nálevku s kohoutem, kyselinu chlorovodíkovou, jód, červený fosfor, alkalický hydroxid a kyselinu fosforečnou,

3) ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově č. j. 1 T 125/2011-113 ze dne 3. 4. 2012, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mimo jiné k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let, od srpna 2014 do 10. 8. 2015 opakovaně řídil na různých místech O. kraje motorové vozidlo zn. OPEL Astra, reg. zn. ... hnědé barvy .

3. Rozsudek soudu prvního stupně však právní moci nenabyl, neboť proti němu podal odvolání jak obviněný M. K., tak státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jeseníku. Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci jako soud odvolací tato odvolání projednal a rozsudkem ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 55 To 232/2016, z podnětu odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jeseníku zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém výroku o trestu. Za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. poté odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněného, při nezměněném výroku o vině, odsoudil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej dle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, jenž je podrobně specifikován ve výroku citovaného rozsudku. Odvolací soud současně podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 55 To 232/2016, podal obviněný M. K. prostřednictvím advokáta Mgr. Pavla Švestáka dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. V podaném dovolání obviněný nejdříve podrobně vylíčil dosavadní průběh trestního řízení s důrazem na průběh a výsledek odvolacího řízení. Následně uplatnil vlastní argumentaci známou již z předchozího průběhu trestního řízení, v níž zdůraznil, že soudy obou stupňů porušily jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když bez odůvodnění nepřipustily důkazní návrhy obviněného v podobě výslechu svědků M. Č. a K. S. a znaleckého posudku z oboru psychiatrie ohledně osoby obviněného. Porušení svého práva na spravedlivý proces obviněný shledal i v tom, že rozsudek soudu prvního stupně nebyl odůvodněn v souladu s § 125 tr. ř., přičemž odvolací soud tuto procesní vadu nejenže nenapravil, ale sám se poté dopustil obdobného pochybení v písemném vyhotovení svého rozsudku.

6. Postupem soudů obou stupňů byla rovněž porušena i ustanovení § 39 a § 40 tr. zákoníku o ukládání trestů, neboť soudy se nezabývaly možnostmi nápravy obviněného. Dle názoru obviněného navíc odvolací soud nerespektoval zákaz dvojího přičítání, když jej uznal vinným trestným činem podle § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se zohledněním předchozího odsouzení pro stejný trestný čin a současně byla tatáž okolnost, tedy předchozí recidiva, odvolacím soudem přičtena k tíži obviněnému při úvaze o trestu.

7. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 55 To 232/2016, a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.

8. K dovolání obviněného M. K. zaslala státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství jenom stručné oznámení (sp. zn. 1 NZO 1407/2016 ze dne 5. 12. 2016), ve kterém Nejvyššímu soudu sdělila, že se k tomuto dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby v dané věci Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená zda dovolání bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s § 265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a nic nebrání jeho projednání.

IV. Důvodnost dovolání

10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

11. V podaném dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

12. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

13. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

14. Obviněný ve svém dovolání předně namítl, že soudy obou stupňů porušily jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když nepřipustily jeho důkazní návrhy v podobě výslechu svědků M. Č. a K. S. a vypracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie ohledně jeho osoby. Porušení svého práva na spravedlivý proces obviněný rovněž shledal v nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí.

15. Nejvyšší soud s ohledem na uplatněné námitky v obecné rovině konstatuje, že námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotněprávního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 4 Tdo 604/2015, nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/96, usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 402/05, a další).

16. Při respektování výše uvedených obecných předpokladů je pak v konkrétní věci s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování zřejmé, že v posuzovaném případě se o tzv. opomenuté důkazy nejedná. Odvolací soud se totiž k předmětným důkazním návrhům ve svém rozhodnutí explicitně vyjádřil (č. l. 407-408), přičemž správně poukázal i na postup soudu prvního stupně, který po úvaze nad provedenými důkazy ukončil dokazování za současného zjištění, že žádná ze stran již neučinila návrhy na doplnění dokazování (č. l. 342 verte). Odvolací soud rovněž neshledal ani žádné pochybnosti ohledně trestní odpovědnosti obviněného za spáchané trestné činy, a proto správně uzavřel, že není nutné přistoupit ke zkoumání jeho duševního stavu. Současně se vyjádřil i k podanému vysvětlení ze strany obviněného a zprávě o jeho chování, a v návaznosti na to uvedl, že v případě obviněného nevyplynulo zhoršení jeho zdravotního stavu, které by bylo důvodem k doplnění dokazování ve vztahu k jeho osobě. Dle odvolacího soudu tedy nebylo nutné v tomto směru provádět další dokazování v otázce viny a trestní odpovědnosti obviněného. Odvolací soud pak pochopitelně v návaznosti na výše uvedené shledal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně za správné a zákonné. Je tedy zřejmé, že odvolací soud předmětné důkazní návrhy obviněného nepovažoval za potřebné k prokázání skutkového stavu věci, který byl již dostatečně zjištěn v řízení před soudem prvního stupně. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že za situace, kdy odvolací soud tímto způsobem vysvětlil v textu svého rozhodnutí neprovedení obviněným navrhovaných důkazů, nelze uvažovat o porušení práva na spravedlivý proces, a tedy ani o existenci tzv. opomenutých důkazů.

17. Obviněný dále namítl, že soudy obou stupňů porušily obecné zásady pro ukládání trestů, neboť se nezabývaly možnostmi jeho nápravy (uložení ochranného léčení by bylo dle jeho názoru účinnějším prostředkem nápravy nežli trest odnětí svobody) a při ukládání trestu za jemu přisouzenou trestnou činnost podle § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byla porušena zásada zákazu dvojího přičítání téže okolnosti.

18. Podle § 39 odst. 4 věty první tr. zákoníku platí, že k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, včetně okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující. Zákaz dvojího přičítání téže okolnosti má čelit tomu, aby okolnost, která je zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu, a to jak základní, tak i kvalifikované skutkové podstaty, byla ještě jednou zvlášť hodnocena jako obecná polehčující nebo přitěžující okolnost. Obecně tak nelze vyloučit, že porušení tohoto zákonného zákazu by mohlo být podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto s jistou mírou tolerance Nejvyšší soud v tomto případě shledal, že argumentace obviněného alespoň zčásti odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, byť jde zároveň o námitky zjevně neopodstatněné.

19. Zákaz dvojího přičítání téže okolnosti se uplatní pouze u skutkové podstaty jednoho a téhož trestného činu. Není proto vyloučeno, aby ke stejné okolnosti bylo přihlédnuto u dvou různých skutkových podstat trestných činů spáchaných v souběhu, není-li tu jiný důvod takový souběh vylučující (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. Tpjn 300/2000, uveřejněné pod č. 14/2002 Sb. rozh. tr.).

20. V tomto kontextu též nutno uvést, že za situace, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon připouští, a ve výměře v rámci trestní sazby stanovené zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným, se nelze úspěšně domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost (případně i mírnost) uloženého trestu, a to ani v případě, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení trestního zákoníku, jež stanovují obecné zásady pro jeho ukládání (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07).

21. Nejvyšší soud dále pro úplnost připomíná, že obviněnému byl rozsudkem odvolacího soudu podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let v rámci trestní sazby od dvou do deseti let, tedy v první polovině zákonem stanovené trestní sazby za předmětný trestný čin, a dále mu byl dle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věcí, jež byly užity nebo určeny ke spáchání trestného činu. V tomto směru tedy nelze odvolacímu soudu vytknout jakékoliv pochybení, neboť trestní sazba na trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku nebyla nikterak překročena a nedošlo ani k uložení nepřípustného druhu trestu. Při úvahách o trestu navíc soudy obou stupňů plně respektovaly obecné zásady pro jeho ukládání, byť je obviněný odlišného názoru. Soudy obou stupňů se totiž dostatečně vyjádřily k osobě obviněného, přitěžujícím a polehčujícím okolnostem, závažnosti jeho jednání, možnostem jeho nápravy apod. (č. l. 370-371, 408). V návaznosti na to pak nelze opomenout, že u obviněného byly důvodně shledány přitěžující okolnosti ve smyslu § 42 písm. m), písm. n) a písm. p) tr. zákoníku, přičemž přitěžující okolnost spočívající v předchozím odsouzení za trestný čin podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku byla při úvahách o trestu zohledněna pouze u sbíhajících se trestných činů podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku a § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a nikoli u trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami, u něhož tím došlo k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Jako ryze účelovou pak nutno hodnotit námitku obviněného, že soudy svým postupem porušily § 40 tr. zákoníku, neboť vzhledem k tomu, že v otázce trestní odpovědnosti obviněného nevyplynuly v trestním řízení žádné pochybnosti a soudy pak v návaznosti na to konstatovaly, že se nejednalo o pachatele se zmenšenou příčetností, nemohlo logicky dojít k aplikaci § 40 tr. zákoníku, jenž na takovou situaci dopadá. Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů se nedopustily porušení zákazu dvojího přičítání vyjádřeného v § 39 odst. 4 tr. zákoníku ani jiných obecných zásad pro ukládání trestů.

22. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání obviněného M. K. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 3. 2017


JUDr. Stanislav Rizman předseda senátu