11 Tdo 1707/2016
Datum rozhodnutí: 22.03.2017
Dotčené předpisy: § 265i písm. b) tr. ř. ve znění od 29.03.2017



11 Tdo 1707/2016-28

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. března 2017 dovolání, které podal obviněný T. X. N., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 7 To 113/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 3 T 92/2012 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného T. X. N. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 3 T 92/2012, byl T. X. N. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, a k trestu propadnutí věci, a to 32 278 ks tablet léčiva Sudafed.

Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že dne 13. 10. 2011 v 16:37 hod. telefonicky objednal vozidlo taxislužby zn. Škoda Octavia, r. z. ..., řidiče J. R., v úmyslu jeho prostřednictvím a bez jeho vědomí neoprávněně dovézt do Š., okr. D., pod záminkou přepravy pracích prášků různých značek z Polské republiky, obce S., místní tržnice, celkem 32 278 kusů tablet léčiva zn. Sudafed s obsahem 60 mg hydrochloridu pseudoefedrinu v jedné tabletě, přičemž z odborného vyjádření Policie ČR, Kriminalistického ústavu Praha, z odvětví chemie, vyplynulo, že z tohoto množství tablet by se teoreticky dalo izolovat 1 549,34 gramů hydrochloridu pseudoefedrinu a následně připravit 1 239,48 gramů hydrochloridu metamfetaminu, tzv. pervitinu; J. R. byl pak s vozidlem dne 13. 10. 2011 v 17:45 hod. ve V., okr. D., v ul. Ž., kontrolován hlídkou Celního ředitelství Ústí nad Labem, která léčivo v jeho voze nalezla a zajistila; a takto obviněný jednal přesto, že pseudoefedrin je uveden pro účely zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako prekursor v kategorii 1 přílohy 1 přímo použitelného předpisu Evropských společenství, a to Nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004, o prekursorech drog, a v kategorii 1 přílohy Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 111/2005.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupce odvolání. K odvolání státního zástupce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 7 To 113/2016, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Václavka dovolání . Pokud jde o dovolací důvod, odkázal na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně na trestný čin, kterým byl uznán vinným.

Obviněný namítl, že nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty daného trestného činu, jeho verze nebyla exaktními důkazy zpochybněna. V samotné skutkové větě není popsáno, jak se měl trestného činu dopustit, konkrétně zde absentuje popis subjektivní stránky trestného činu. K tomu obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1250/2010 a 5 Tdo 328/2012. Nelze podle něj vycházet jen ze skutečnosti, že krabice naložil do vozu a nechal odvézt, aniž by bylo zároveň prokázáno, že věděl, co skutečně obsahují.

Dále pak obviněný vyjádřil nesouhlas s uloženým trestem odnětí svobody, který považuje za nepřiměřeně přísný jak z hlediska jeho nepodmíněné formy, tak i jeho délky. Zdůraznil, že nebyl doposud trestán. V jeho prospěch pak svědčí několik polehčujících okolností.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 7 To 113/2016, a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 3 T 92/2012, a Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a obsah dovolání, načež uvedl, že námitky obviněného uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu odpovídají pouze zdánlivě. Obviněný sice totiž zpochybňuje naplnění subjektivní stránky přisouzeného zločinu, avšak činí tak z pozic skutkových, neboť primárně namítá, že nebyla prokázána jeho vědomost o povaze obsahu přepravovaných krabic. Tím však zpochybňuje skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž vyplývá, že obviněný o skutečném charakteru přepravovaného nákladu velmi dobře věděl. K tomu státní zástupce odkazuje na výstižnou rekapitulaci skutkových zjištění jak je obsažena na str. 4-5 rozsudku soudu odvolacího. Dle názoru státního zástupce tak soudy zcela správně dovodily, že obviněný naplnil též subjektivní stránku přisouzeného zločinu.

Státní zástupce se neztotožňuje s obviněným ani v tom směru, že by v popisu skutku vyjádření subjektivní stránky absentovalo. Naopak, skutková věta je podle něj v tomto ohledu zcela výstižná, neboť výslovně popisuje, že obviněný zjednal (jakožto tzv. živý nástroj) svědka J. R. v úmyslu jeho prostřednictvím a bez jeho vědomí neoprávněně dovézt . Za tohoto stavu považuje státní zástupce odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 328/2012 za zcela nepřiléhavý.

K výhradám obviněného proti výroku o trestu státní zástupce uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento dovolací důvod tak nenaplňují námitky pouhé nepřiměřenosti trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněným vznesené námitky přitom nelze považovat ani za podřaditelné dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť určení druhu trestu a jeho výměry nelze považovat za jiné hmotněprávní posouzení ve smyslu tohoto ustanovení. Obviněnému byl uložen trest v rámci trestní sazby uvedené v ustanovení § 283 odst. 2 tr. zákoníku, a to dokonce výrazně v její dolní polovině, a zároveň se v daném případě jednalo o přípustný druh trestu. Takto uložený trest pak nelze považovat ani za jakkoli excesivní, neboť odvolací soud podle názoru státního zástupce zcela správně přihlédl k závažnosti přisouzené trestné činnosti. Jednání obviněného se totiž významně blížilo naplnění znaku ve velkém rozsahu ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Dále musel Nejvyšší soud zvážit, zda lze uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v posuzované věci nejde.

Z naznačeného výkladu je patrné, že námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť jimi napadá právě skutková zjištění. Uvádí sice, že subjektivního stránka musí mít svůj skutkový podklad ve výroku odsuzujícího rozsudku, k čemuž odkazuje na příslušná rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž tvrdí, že toto vyjádření v daném případě absentuje, to je však ve zjevném rozporu se skutečností. Nejen, že soud prvního stupně přiléhavě vyjádřil úmysl obviněného ve skutkové větě rozsudku, ale oba soudy se subjektivní stránkou zabývaly i v odůvodnění svých rozhodnutí. Především lze ve shodě se státním zástupcem odkázat na str. 4-5 rozsudku soudu odvolacího. Nad rámec dovolacího řízení lze pouze konstatovat, že vědomí obviněného o skutečném obsahu krabic od pracího prášku je patrné již ze samotného průběhu skutkového děje. Pokud by si totiž nebyl vědom protizákonnosti svého počínání, neměl by zapotřebí objednat taxikáře, jehož úkolem bylo převézt předmětnou zásilku přes státní hranici na místo, kam se mezitím měl přepravit i obviněný, a zásilku zde opět převzít. V daném případě tak soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové závěry, na nichž se odsouzení zakládá, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti.

Pokud pak jde o námitky směřující do výroku o trestu, ani tyto neodpovídají obviněným uplatněným dovolacím důvodům. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

K tomuto výkladu je možno pouze dodat, že trest odnětí svobody je jedním nedělitelným druhem trestu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bez ohledu na to, je-li podmíněný nebo nepodmíněný. V případě trestu odnětí svobody podmíněného a nepodmíněného tedy o samostatné druhy trestu nejde.

Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že obviněný T. X. N. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou obsaženy v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. března 2017


JUDr. Karel Hasch
předseda senátu