11 Tdo 1693/2016
Datum rozhodnutí: 11.01.2017
Dotčené předpisy: § 265a odst. 2 tr. ř.



11 Tdo 1693/2016-29

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2017 o dovolání obviněného V. B. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 14 To 144/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 8 T 23/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. s e dovolání obviněného V. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. 8 T 23/2014, byl ve smyslu § 304 odst. 2 a § 306 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále též jen z. m. j. s. ) uznán na území České republiky rozsudek Korunního soudu v Manchesteru, Spojené království, ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. T 2007/7375, jímž byl obviněný V. B. uznán vinným trestným činem vraždy podle trestního zákona Spojeného království, přičemž bylo rozhodnuto, že obviněný v České republice vykoná tímto rozsudkem uložený trest odnětí svobody na doživotí, přičemž podle § 306 odst. 1 za použití § 124 odst. 4 z. m. j. s. a § 56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku byl pro jeho výkon zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

O odvolání, které proti výše citovanému rozsudku podal obviněný V. B. prostřednictvím své obhájkyně, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 14 To 144/2014, tak, že napadený rozsudek podle § 308 odst. 3 z. m. j. s. zrušil a podle § 304 odst. 2 a § 306 odst. 1 z. m. j. s. za použití § 300 odst. 1 písm. b), odst. 3 a § 313 z. m. j. s. uznal na území České republiky rozsudek Královského korunního soudu v Manchesteru, Spojené království, ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. T 2007/7375, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem vraždy v rozporu s obecným právem, podle trestního zákona Spojeného království, a to pro skutek ve výroku rozsudku podrobně rozvedený, za což mu byl uložen trest odnětí svobody na doživotí (s minimální dobou výkonu tohoto trestu v trvání 17 let a 6 měsíců bez záruky propuštění po uplynutí této doby), přičemž podle české právní úpravy by se jednalo o trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. č.140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009. Podle § 306 odst. l a § 124 odst. 2 z. m. j. s. odvolací soud dále rozhodl, že obviněný tento trest vykoná, přičemž jej podle § 124 odst. 4 z. m. j. s. a § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku pro jeho výkon zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.

Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný V. B. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadený rozsudek spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle názoru odvolatele oba nižší soudy postupovaly v rozporu s ustanovením § 124 odst. 2 z. m. j. s, když se držely striktně lingvisticky překladu uloženého trestu z anglického jazyka, aniž by se zabývaly faktickou shodou druhu a délky trestu uloženého cizozemským rozhodnutím s druhem a délkou trestu za odpovídající trestný čin podle českého právního řádu. Je chybná úvaha soudů, pokud za situace, kdy mu byl Korunním soudem v Manchesteru uložen trest zvaný life sentence tento ztotožnily s trestem odnětí svobody na doživotí podle české právní úpravy bez zkoumání jeho skutečného obsahu. Byla mu totiž dále stanovena individuálně doba 17 let a 6 měsíců, po jejímž uplynutí by mohl žádat o podmíněné propuštění, přičemž podle běžné praxe po takto stanovené době k podmíněnému propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dochází, na rozdíl od české právní úpravy, kde je u trestu odnětí svobody na doživotí možno žádat o podmíněné propuštění nejdříve po 20 letech bez individuálního zohlednění jeho případu. Protože vzhledem ke svému chování by byl ve Spojeném království po uvedené době z výkonu trestu zřejmě propuštěn, domnívá se, že napadeným rozhodnutím bylo zhoršeno jeho postavení jednak prodloužením minimální doby výkonu trestu o dva a půl roku, jednak zpřísněním režimu výkonu trestu nesprávným zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, neboť ve Spojeném království trest vykonával ve věznici odpovídající typu věznice s ostrahou. V tomto ohledu odkazuje na zásadu zakotvenou v § 124 odst. 3 z. m. j. s. podle níž: Přizpůsobení trestu nebo ochranného opatření nesmí zhoršit postavení osoby, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, pokud jde o jeho druh nebo délku , která vychází z čl. 8 odst. 4 Rámcového rozhodnutí Rady č. 2008/909/SVV, čl. 11 odst. 1 písm. d) Úmluvy o předávání odsouzených osob, a již reflektuje rovněž Ústavní soud České republiky ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 601/04. Pokud tedy odvolací soud rozhodl, aniž zohlednil jeho faktickou situaci, bylo též porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vzhledem k tomu se domáhá použití ustanovení § 124 odst. 2 písm. b) z. m. j. s. a přizpůsobení ukládaného trestu na délku 17 let a 6 měsíců s výkonem ve věznici s ostrahou. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 14 To 144/2014, i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. 8 T 23/2014, a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství , který s poukazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že podané dovolání obviněného je nepřípustné, neboť jím napadené rozhodnutí nelze podřadit pod taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé obsažený v ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř., protože rozsudkem napadeným dovoláním nebyl dovolatel uznán vinným ani mu nebyl uložen trest; proto navrhl jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Taxativní výčet rozhodnutí, které lze pro účely řízení o dovolání považovat za rozhodnutí ve věci samé, je obsažen v ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř., podle kterého se rozhodnutím ve věci samé rozumí:

a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,
b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,
c) usnesení o zastavení trestního stíhání,
d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu,
e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření,
f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,
g) usnesení o schválení narovnání, nebo
h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g). Z uvedeného výčtu by v projednávané věci podle povahy dovoláním napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze přicházela do úvahy toliko alternativa uvedená v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Je tedy nutné posoudit, zda lze rozsudek Vrchního soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto o uznání cizozemského rozhodnutí na území České republiky a výkonu trestu odnětí svobody z uznaného cizozemského rozhodnutí pokládat za rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu za to trest.

Nejvyšší soud, ve shodě se svou dosavadní již ustálenou judikaturou, jakož i s judikaturou Ústavního soudu, konstatuje, že rozsudek, jímž Vrchní soud v Praze rozhodl podle § 306 odst. 1 z. m. j. s. o uznání cizozemského rozhodnutí a výkonu jím uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody nelze pokládat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí, jímž byl obviněný soudem České republiky uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření, nebo jímž bylo upuštěno od potrestání. Soudy České republiky tímto postupem předvídaným v § 306 odst. 1 z. m. j. s. tedy neuznávají obviněného vinným ani mu neukládají trest.

Z obsahu spisu vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. 8 T 23/2014, bylo podle § 304 odst. 2 a § 306 odst. 1 z. m. j. s. uznáno na území České republiky cizozemské rozhodnutí (tj. rozsudek Korunního soudu v Manchesteru, Spojené království, ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. T 2007/7375), přičemž bylo zároveň rozhodnuto, že dovolatel v České republice vykoná cizozemským soudem uložený trest odnětí svobody na doživotí, a to ve věznici se zvýšenou ostrahou (§ 306 odst. 1, § 124 odst. 2, 4 z. m. j. s.). Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 14 To 144/2014, pak byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 308 odst. 3 z. m. j. s. zrušen a podle § 304 odst. 2 a § 306 odst. 1 z. m. j. s. za použití § 300 odst. 1 písm. b), odst. 3 a § 313 z. m. j. s. byl uznán na území České republiky rozsudek Královského korunního soudu v Manchesteru, Spojené království, ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. T 2007/7375, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem vraždy v rozporu s obecným právem, podle trestního zákona Spojeného království, za což mu byl uložen trest odnětí svobody na doživotí (s minimální dobou výkonu tohoto trestu 17 let a 6 měsíců bez záruky propuštění po uplynutí této doby). Podle § 306 odst. l a § 124 odst. 2 z. m. j. s. bylo dále rozhodnuto, že obviněný tento trest vykoná, přičemž byl pro jeho výkon podle § 124 odst. 4 z. m. j. s. a § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Lze tak uzavřít, že výše uvedená rozhodnutí nepředstavují rozsudek, kterým by soud uznával obviněného vinným, ani mu neukládají trest ve smyslu ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., a proto proti těmto rozhodnutím není dovolání přípustné. V tomto směru lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 11 Tdo 27/2004 (uveřejněno pod č. 21/2005 Sb. rozh. tr.), dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 11 Tdo 211/2005, ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 11 Tdo 591/2014 a ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1578/2016, jakož i na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 107/09 a ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. III. ÚS 2705/08.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí, které obviněný napadl dovoláním, není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř. a podané dovolání tak směřuje proti jinému rozhodnutí, než jaké lze dovoláním napadnout. Proto je podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné odmítl, aniž se mohl věcně zabývat argumentací dovolatele. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. 1. 2017

JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu