11 Tdo 1656/2011
Datum rozhodnutí: 14.03.2012
Dotčené předpisy: § 213 odst. 1 tr. zák.



11 Tdo 1656/2011-34

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2012, o dovolání obviněného J. M. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 7 To 313/2011, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 2 T 52/2011 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 15. června 2011, sp. zn. 2 T 52/2011, byl obviněný J. M. uznán vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, a podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku bylo upuštěno od potrestání.

Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Domažlicích se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že v době od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2009 v P., Č. K., okres Domažlice, ani nikde jinde neplnil svoji vyživovací povinnost ke své dceři J. M., která mu byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 25. 5. 1994, sp. zn. 4 C 44/94, který nabyl právní moci dne 5. 7. 1994, ve výši 1.500,- Kč měsíčně do každého 10. dne v měsíci předem k rukám matky oprávněné J. K., ačkoliv o své povinnosti věděl, řádně ji neplnil a to ani v minimální možné míře, nezajímal se vážně o získání zaměstnání, kde by mohl dosahovat příjmu postačujícího k plnění vyživovací povinnosti a za stíhané období dluží na výživném částku ve výši 33.000,- Kč k rukám matky tehdy nezletilé J. za období od ledna 2006 do října 2007 J. K., bytem Č. K., okres Domažlice a částku 39.000,- Kč za období od listopadu 2007 do prosince 2009 k rukám již zletilé J. M., bytem Č. K., okres D.

Proti citovanému rozsudku podala odvolání okresní státní zástupkyně v Domažlicích, neboť nesouhlasila s výrokem o upuštění od potrestání. Obviněný řádný opravný prostředek uplatnil rovněž, přičemž brojil proti výroku o vině a dožadoval se zprošťujícího rozsudku. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 9. 2001, sp. zn. 7 To 313/2011, k odvolání okresního státního zástupce v Domažlicích a k odvolání obviněného zrušil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 15. 6. 2011, č. j. 2 T 52/2011-133, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. řádu v celém rozsahu a s použitím § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněných skutkových zjištěních uznal vinným ze spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. a odsoudil ho podle § 213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti (6) měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání osmnácti (18) měsíců. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému dále uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil dlužné výživné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Alexandra Királyho, Ph.D., dne 13. 12. 2011 (č. l. 183, 184 a násl.) dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Vedle něj odkázal také na naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že byla nesprávně aplikována norma hmotného práva a jeho jednání bylo na základě chybně zjištěného skutkového stavu chybně právně kvalifikováno. Odvolává se dále na chybějící řádné, logicky a přesvědčivé zdůvodnění rozhodnutí soudů obou instancí, čímž dle jeho přesvědčení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Namítá dále nesprávnost skutkových zjištění, neboť podle jeho názoru existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy na straně jedné a skutkovými a právními závěry soudu na straně druhé. Uvádí rovněž, že se soud vůbec nezabýval otázkou, zda bylo neplacení výživného z jeho strany skutečně zaviněné, a nezkoumal existenci nějaké závažné objektivní překážky, která by mu v plnění vyživovací povinnosti mohla bránit, přičemž splnění uložené povinnosti nahradit způsobenou škodu podle § 59 odst. 2 tr. zák. je vázáno na možnosti odsouzeného podle svých sil . Zásadní výtka dále směřuje do popisu skutkových okolností ve výroku napadeného rozsudku, kdy podle obviněného zcela chybí vyjádření okolností charakterizujících jeho úmyslné zavinění. Takové vyjádření je obligatorní, neboť podle jeho právního názoru jednání jen z nedbalosti není trestné. Dovolatel polemizuje s postupem soudu prvního stupně, který neprovedl celou řádu navrhovaných důkazů. Z toho vyvozuje, že nad celým případem se vznášejí pochybnosti, z čeho dle něj plyne porušení zásady presumpce neviny. Tvrdí, že soudy nebylo zjištěno, zda byl dovolatel schopen svou vyživovací povinnost plnit a v jaké výši a nebylo vyvráceno jeho tvrzení, podle kterého výživné řádně platil. Kromě toho nebylo prokázáno, že měl možnost získat zaměstnání, neboť byl v rozhodném období prakticky bez příjmů. Dle dovolatele soudy obou stupňů vycházely ze skutkového stavu, kterýž vůbec neumožňoval závěr o úmyslném zavinění. Nepřijatelně opřely svá rozhodnutí o výpovědi svědkyň J. M. a J. K., přestože dovolatel opakovaně poukazoval na jejich nevěrohodnost. Byl odsouzen, přitom nebyla naplněna materiální stránka trestného činu. Vzhledem k celé řadě zmíněných pochybení došlo dle jeho mínění k porušení jeho práv a svobod garantovaných články 8 odst. 2 a 36 Listiny základních práv a svobod.

S ohledem na výše uvedené důvody v závěru dovolání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a sám hned rozhodl ve věci rozsudkem tak, že zprostí dovolatele obžaloby v plném rozsahu, protože nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je stíhán.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. řádu vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ), která nejprve shrnula napadené rozhodnutí i dovolání obviněného. Poté se věnovala vypořádání se s jednotlivými námitkami dovolatele.

Ve vztahu k dovolatem namítanému nenaplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu uvedla, že z popisu skutkového děje v napadeném rozsudku je zjevné, že obviněný v rozhodném období jednoznačně věděl o své vyživovací povinnosti ke své dceři J. M., a přesto svou povinnost neplnil ani v minimální možné míře, přičemž se vážně nezajímal o získání zaměstnání, kde by mohl dosahovat postačujícího příjmu. Důsledkem takového přístupu, který dle státní zástupkyně nelze označit jinak než úmyslný, ne-li záměrný, vznikl dluh na výživném ve specifikované výši. Soudy obou stupňů věnovaly naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu náležitou pozornost. Nalézací soud sice tuto otázku řešil nepřiléhavě ve vazbě na novou právní úpravu účinnou od 1. 1. 2010, avšak tato skutečnost nemá na podstatu věci žádný vliv, když odvolací soud vycházel z již správné právní kvalifikace a s otázkou zavinění se zevrubně, přesvědčivě a logicky vypořádal. Z hlediska zavinění u projednávaného trestného činu postačí nedbalostní jednání, které je možné postihnout ve stejné trestní sazbě jako jednání úmyslné. K námitce zkoumání možných závažných objektivních překážek, které by obviněnému v plnění plné vyživovací povinnosti mohly zabránit, konstatuje, že žádné takové překážky zjištěny nebyly. Sám obviněný žádnou překážku neuvedl, naopak jedna verze jeho obhajoby staví na skutečnosti, že si výživné řádně hradil. Na jakékoli překážky lze navíc stěží usuzovat, pokud měl dostatek prostředků na obstarání hodnotného motorového vozidla, které jak již správně soudy konstatovaly, řádné platby výživného nemůže nahradit. Státní zástupkyně nepřisvědčila ani namítané absenci materiální stránky trestného činu. Je skutečností, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně podrobně nezabýval konkrétním stupněm nebezpečnosti popsaného činu pro společnost. Dané pochybení není nezbytné řešit v rámci dovolacího řízení, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku jednoznačně vyplývá, že stupně nebezpečnosti činu pro společnost je v tomto případě nepochybně výrazně vyšší než nepatrný. Obviněný zasáhl citelně zájem na ochraně osob, které si nemohou opatřit výživu vlastním přičiněním. Dle názoru státní zástupkyně byla naplněna jak formální, tak i materiální stránka trestného činu, a to s ohledem na význam tohoto chráněného zájmu, způsob provedení činu, délku neplnění vyživovací povinnosti, následky, související okolnosti, osobu obviněného a všechny otázky týkající se jeho zavinění Státní zástupkyně shrnuje, že obviněný prosazuje své právní závěry na základě odlišného hodnocení důkazů. Zůstává osamocen ve svém požadavku na nezbytné provádění souboru důkazů, které by měly prokázat některou z jeho verzí skutkového děje, a to od vyžadování řady dalších zpráv, přes připojování údajně souvisejícího spisového materiálu až po požadavek psychologického zkoumání svědkyň znalcem. Uplatněné námitky tak nepřípustně zasahují do práva procesního a snaží se dovolací soud vtáhnout do hodnocení věci v pozici další třetí instance. Na rozdíl od dovolací argumentace se státní zástupkyně nedomnívá, že existuje extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, které soud učinil. Dle státní zástupkyně nebylo zjištěno žádné pochybení soudu, které by se byť jen dotklo nezpochybnitelného práva obviněného na spravedlivý proces nebo jiného práva garantovaného právními předpisy nejvyšší právní síly. Uplatněné námitky shledává v části nepřípustnými a v druhé části neopodstatněnými.

Uplatněný dovolací důvod upravený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu podle státní zástupkyně dovolatel nijak argumentačně nepodepřel. Uložený trest není možné označit za nepřiměřený, ale zejména se nejedná o trest, kterým by bylo možné uplatnění § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu podložit.

Ze všech shora popsaných důvodů státní zástupkyně shledala podané dovolání zjevně neopodstatněným a navrhla, aby jej Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřila i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [ 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu].

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. řádu), jakož i na místě, kde jej lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuté ve věci samé.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu odkazem na toto ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Obviněný uplatnil ve svém dovolání dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a dovolací důvod podle § 265b odst. 1písm. h) tr. řádu.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva (trestního zákona) na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl ten který obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel domáhá jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.) pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.

Námitky obviněného, týkající se dokazování skutkového stavu, konkrétně jeho námitka, že nebylo zjištěno, zda byl schopen svou vyživovací povinnost plnit a v jaké výši, nevyvrácení jeho tvrzení, podle kterého výživné řádně platil, neprokázání možnosti získat zaměstnání, námitka, týkající se zpochybnění věrohodnosti svědkyň J. M. a J. K. a neprovedení navrhovaných důkazů, vybočují z rámce oprávnění Nejvyššího soudu v dovolacím řízení přezkoumat, zdali dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tudíž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nenaplňují.

Pokud jde o námitku obviněného, že v jeho trestní věci došlo k porušení zásady presumpce neviny, Nejvyšší soud podotýká, že se tato zásada vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ohledně právních otázek se totiž uplatňuje zásada iura novit curia.

S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces lze výjimečně uvažovat o dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v případech, kdy tu je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05, IV. ÚS 216/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 4/04, IV. ÚS 562/02, IV. ÚS 219/03). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž základě byla učiněna, apod.

Nejvyšší soud však shledal, že se v posuzované věci nejedná o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Oba soudy zejména v důvodech přijatých rozhodnutí přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly.

Pod citovaný dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné ale podřadit dovolatem namítané nenaplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., tudíž v této části bylo dovolání uplatněno relevantně.

Podle § 213 odst. 1 tr. zák. se trestného činu zanedbání povinné výživy dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Z hlediska subjektivní stránky může být tento trestný čin spáchán jak úmyslně tak i z nedbalosti.

Nejvyšší soud v souladu s rozsudkem odvolacího soudu vzhledem ke skutkovým zjištěním soudu shledal, že obviněný se dopustil úmyslného jednání, to nejméně ve formě úmyslu nepřímého, když věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, v daném případě zájem na řádném a pravidelném zabezpečování potřeb nezletilého dítěte, případně takového, které pro přípravu na povolání není schopno se živit a pro případ, že takový následek způsobí, byl s ním nejméně srozuměn. S námitkou obviněného, že dceři věnoval k jejím devatenáctým narozeninám motorové vozidlo v hodnotě, která se mohla rovnat dlužnému výživnému za období o 1. 1. 2006, Nejvyšší soud nesouhlasí. Nedošlo k žádné dohodě mezi ním a svědkyní J. M., případně J. K., o tom, že by tento dar sloužil jako náhrada za dlužné výživné. Obviněný si byl vědom toho, jaký je charakter výživného, že slouží k uspokojování běžných potřeb dítěte a takovou funkci poskytnutí, byť hodnotného daru ve formě vozidla, nemůže plnit, Obviněný výživné neplnil dávno předtím, než byl tento dar dceři poskytnut. K námitce zkoumání možných objektivních překážek, které by obviněnému v plnění vyživovací povinnosti mohly zabránit, Nejvyšší soud konstatuje, že žádné takové překážky zjištěny nebyly. Sám obviněný žádnou překážku neuvedl. Obviněný naopak měl prostředky na obstarávání motorového vozidla, které daroval dceři. V této souvislosti odkazuje Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 15. června 2011, sp. zn. 2 T 52/2011 (č. l. 136), ze kterého se podává, že obviněný není a nebyl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání u příslušného úřadu práce a nepobírat žádnou sociální dávku pomoci v hmotné nouzi. Nalézací soud zamítl návrhy obviněného na doplnění dokazování, přičemž pečlivě a podrobně rozvedl u každého jednotlivého návrhu důvody, ze kterých tak učinil.

K dovolatelem namítané absenci materiální stránky trestného činu Nejvyšší soud uvádí, že z odůvodnění napadeného rozsudku jednoznačně vyplývá stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, který je v jeho trestní věci nepochybně vyšší než nepatrný. Obviněný zasáhl citelně zájem na ochraně osob, které si nemohou opatřit výživu vlastním přičiněním.

Ve vztahu k dovolatelem uplatněné námitce porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Nejvyšší soud poznamenává, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04 a další). To platí i pro dovolací řízení.

V posuzovaném případě se tedy, jak bylo uvedeno výše, o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Domažlicích, ze kterých v napadeném rozsudku vycházel i Krajský soud v Plzni a provedenými důkazy nejedná. Úvahy odvolacího soudu jsou jasné, srozumitelné, přehledné a logické. V rámci těchto úvah se soudy nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. řádu. To, že obviněný se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a to, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.

Se zřetelem k důvodům rozvedeným v předchozích odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí ani rozsudek soudu prvního stupně nejsou založeny na dovolatelem vytýkaných pochybeních. Proto mu nepřisvědčil v názoru, že v důsledku nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl předmětným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. uznán vinným neprávem.

Protože obviněný své dovolání opřel též o důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, je nutné zdůraznit, že z tohoto důvodu lze dovolání podat, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Svoje tvrzení dovolatel nijak argumentačně nepodložil.

Z dikce tohoto ustanovení plyne, že uvedený dovolací důvod může spočívat ve dvou alternativách: buď že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 tr. zák., a v důsledku uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu (k tomu rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Rozsudkem soudu odvolacího byl obviněnému podle zákonné sazby § 213 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jenž byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Jestliže lze pachatele podle § 213 odst. 1 tr. zák. potrestat trestem odnětí svobody až na jeden rok, je zcela zřejmé, že trest odnětí svobody, k němuž byl obviněný odsouzen, je druhem trestu, který zákon připouští. Výměra trestu v trvání šesti měsíců koresponduje rovněž s trestní sazbou, kterou lze za uvedený trestný čin vyměřit. V daném případě tak nebylo splněno ani jedno ze zákonem stanovených hledisek, s nimiž zákon spojuje možnost uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.

Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného nebylo v jeho relevantně uplatněné části shledáno jakkoli opodstatněným, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 14. března 2012

Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman