11 Tdo 1591/2006
Datum rozhodnutí: 12.02.2007
Dotčené předpisy:




11 Tdo 1591/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. února 2007 dovolání podané obviněným L. T., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 6 To 68/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 24/98, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného L. T. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 43 T 24/98 byl L. T. uznán vinným skutkem, kvalifikovaným jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., za který mu byl podle § 248 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v délce trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit Č. č. k., o. s. T., ul. S., T., částku ve výši 1 004 570,60 Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl Č. č. k. , oblastní spolek T., ul. S., T. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Brně se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že jako ředitel Ú. O. s. Č. č. k. v T. a Ž. n. S. v době nejméně od 13. 7. 1997 do 15. 10. 1997 odčerpal prostřednictvím nejméně patnácti falešných faktur firmy J. K. O. f. T., ul. S. z pokladny Ú. O. s. Č. č. k. částku nejméně 1 004 570,60 Kč pro svoji potřebu, přičemž tato částka byla určena na pomoc obětem povodní.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný odvolání, na jehož podkladě rozhodl Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, usnesením ze dne

7. 9. 2006, sp. zn. 6 To 68/2006 tak, že podle § 256 tr. ř. obviněným podané odvolání zamítl. Toto usnesení bylo doručeno mimo jiné obviněnému L. T. dne 12. 10. 2006, jeho obhájci dne 22. 9. 2006 a Krajskému státnímu zastupitelství v Brně dne 21. 9. 2006.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný L. T. prostřednictvím svého obhájce Mgr. P. S., dovolání, které bylo doručeno Krajskému soudu v Brně dne 22. 11. 2006.

Obviněný svým dovoláním napadl výrokovou část citovaného usnesení odvolacího soudu. Jako dovolací důvod uvedl, že v předchozím řízení bylo rozhodnuto o zamítnutí jím podaného odvolání, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byly dány důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., přičemž odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že trestní řízení, které předcházelo napadenému usnesení trvalo téměř devět let. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 dále uvedl, že tedy bylo porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ze dne 4. 11. 1950, ve znění pozdějších protokolů, a trestní stíhání obviněného mělo být podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastaveno.

Obviněný k tomuto dovolacímu důvodu dále uvedl, že nebyl respektován princip proporcionality mezi veřejným zájmem vymezeným trestním zákonem a právem obviněného na rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Tato skutečnost pak může vést až k zastavení trestního stíhání.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ač skutek popsaný ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu, rozvedený dále v jeho odůvodnění, nevykazuje všechny zákonné znaky uvedeného trestného činu, zejména z něho nelze dovodit naplnění subjektivní stránky.

K tomu obviněný dále uvedl, že zastával funkci ředitele O. s. Č. č. k. v hektické době povodní roku 1997 a neuvědomil si dostatečně, že mezi osobami, s nimiž spolupracoval, mohou být i osoby pochybné. Proplácel li obviněný svědku K. jím předložené faktury, činil tak v dobré víře a dopustil li se pochybení, mohl tak činit z nedbalosti nikoliv však úmyslně.

Vzhledem k uvedenému navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakož i rozhodnutí obsahově navazující a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl. Zároveň obviněný vyslovil souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.

K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta, po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání, uvedla podrobný výklad týkající se přiměřenosti délky trestního stíhání z pohledu vnitrostátní úpravy a zejména z pohledu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb., resp. judikatury Evropského soudu pro lidská práva.

K této otázce pak státní zástupkyně uvedla v podstatě to, že nepřiměřená délka trestního stíhání obviněného byla v daném případě kompenzována uložením trestu na samé spodní hranici trestní sazby. Námitku obviněného, že s ohledem na nepřiměřenou délku trestního řízení mělo být jeho trestní stíhání zastaveno podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. shledala proto státní zástupkyně zjevně neopodstatněnou.

Pokud jde o druhou námitku obviněného, která se týká formy jeho zavinění, uvedla dále státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, že obviněný zpochybňuje závěr o svém zavinění z toho důvodu, že byla nesprávně posouzena výpověď svědka J. K., přičemž však tuto námitku označila státní zástupkyně za námitku skutkovou, která obsahově nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Vzhledem k uvedenému navrhla závěrem státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, aby Nejvyšší soud České republiky obviněným podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací

(§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod nejprve skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustné je trestní stíhání tehdy, je li dána některá okolnost uvedená v § 11 odst. 1 tr. ř., resp. 11a tr. ř. V takovém případě trestní stíhání nelze zahájit a bylo li zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Tímto dovolacím důvodem napadnutelná vada tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl, poté co nepřípustnost trestního stíhání vyšla najevo, o zastavení trestního stíhání podle některého z ustanovení § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. nebo podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl.

V daném případě je předně třeba zkoumat, zda námitka obviněného, že vzhledem k nepřiměřené délce trestního stíhání mělo být, v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ze dne 4. 11. 1950, ve znění pozdějších protokolů (publikovaná pod č. 209/1992 Sb., dále jen Úmluva ), s ohledem na § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. jeho trestní stíhání zastaveno, spadá pod obviněným zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Jak již bylo naznačeno, obviněný fakticky spatřuje naplnění uvedeného dovolacího důvodu v porušení práva na spravedlivý proces. Důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, jsou v § 11 odst. 1 tr. ř. stanoveny taxativně. Jde přitom o kogentně stanovené výjimky ze některých základních zásad trestního řízení, a to zásady legality (§ 2 odst. 3 tr. ř.) a zásady oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.). Za výjimku z těchto zásad je třeba považovat i § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. podle kterého platí, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Z tohoto pohledu je třeba, aby taková mezinárodní smlouva výslovně obsahovala důvod nepřípustnosti trestního stíhání.

Ohledně čl. 6 odst. 1 Úmluvy lze poznamenat, že zakotvuje kromě jiného právo každého jedince na to, aby byla jeho věc projednána soudem v přiměřené lhůtě. Uvedené ustanovení však nestanoví, že by porušení práva na spravedlivý proces spočívající v nepřiměřené délce soudního řízení představovalo překážku pro vedení trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. nebo, že by mělo být takové pochybení odčiněno zastavením trestní stíhání.

Prostředek možné obrany proti porušení shora uvedeného práva upravuje čl. 13 Úmluvy, podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem. Úmluva dále ve svém čl. 41 umožňuje, aby Evropský soud pro lidská práva, shledá li porušení práva na přiměřeně rychlé řízení, přiznal poškozenému spravedlivé zadostiučinění v penězích, nepředstavuje li dostatečnou satisfakci již samotný výrok o porušení ustanovení Úmluvy.

Přes shora uvedené skutečnosti lze konstatovat, že judikatura Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 11 Tdo 210/2005 I) jakož i judikatura Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04) připouští, aby ve výjimečných (extrémních) případech, přestože čl. 6 odst. 1 Úmluvy žádný výslovný důvod pro nepřípustnost trestního stíhání neobsahuje, byla s použitím analogie dovozena existence podmínek nepřípustnosti trestního stíhání (resp. toliko podmínek pro zastavení trestního stíhání) podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je třeba zároveň poznamenat, že takový postup (tj. zastavení trestního stíhání pro nepřiměřenou délku řízení) představuje krajní prostředek nápravy porušení ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který lze aplikovat pouze ve výjimečných případech.

Vzhledem k uvedenému lze shora uvedenou námitku obviněného obsahově podřadit pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a Nejvyšší soud se jí proto dále věcně zabýval.

Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva i z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že otázku přiměřenosti délky soudního řízení je třeba posuzovat v každém případě individuálně. Nelze proto stanovit obecnou délku soudního řízení, kterou ještě lze považovat za přiměřenou a kterou již ne. Mezi kritéria přiměřenosti délky řízení jsou řazeny závažnost a složitost projednávaného případu, popř. požadavky na provádění dokazování, chování stěžovatele, chování orgánů činných v trestním řízení a význam věci pro dotyčnou osobu (srov. např. E. proti Spolkové republice Německo, rozsudek ze dne 15. 7. 1982, H. proti České republice, rozsudek ze dne 5. 10. 2004, shodně též např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 641/04). Je třeba rovněž připomenout, že k závěru o překročení přiměřené délky řízení může vést pouze takové prodlení, které je přičitatelné státu, resp. orgánům činným v trestním řízení (srov. M. proti Francii, rozsudek ze dne 27. 10. 1993).

Z trestního spisu sp. zn. 43 T 24/98 Nejvyšší soud zjistil následující skutečnosti:

1. Trestní stíhání obviněného L. T. bylo zahájeno dne 19. 12. 1997 sdělením obvinění pro skutek, kvalifikovaný jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že jako ředitel Ú. o. s. Č. č. k. v T. v době nejméně od 13. 7. 1997 do 15. 10. 1997 odčerpal prostřednictvím nejméně patnácti falešných faktur firmy J. K. O. f., S. z pokladny Ú. o. s. Č. č. k. částku 1 051 671,10 Kč pro svoji potřebu, pokladní hotovost, určenou obětem povodní (srov. č. l. 1),

2. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 20. 12. 1997, sp. zn. 7 Nt 4496/97 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 1998, sp. zn. 9 To 65/98, byl obviněný L. T. vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b) tr. ř. (srov. č. l. 12 a č. l. 23 24), z níž byl obviněný podle § 72 odst. 1 tr. ř. na základě usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 43 T 24/98, propuštěn (srov. č. l. 648 651).

3. Dne 16. 12. 1998 byla Krajskému soudu v Brně doručena obžaloba podaná na obviněného L. T. pro shora uvedenou trestnou činnost (srov. č. l. 630 634), přičemž hlavní líčení ve věci bylo dne 22. 8. 2001 nařízeno na 24. 10. 2001 (srov. č. l. 658 659).

4. Dopisem ze dne 22. 10. 2001 se obviněný, prostřednictvím svého obhájce, omluvil z hlavního líčení nařízeného na 24. 10. 2001 (srov. č. l. 714), přičemž uvedl, že si jeho zdravotní potíže vyžádají léčení po dobu nejméně tří týdnů až několika měsíců (srov. č. l. 728) a doložil potvrzení práce neschopného (srov. č. l. 727).

5. Dopisem ze dne 21. 11. 2001 požádal předseda senátu Krajského soudu v Brně obviněného o podání zprávy o zdravotním stavu (srov. č. l. 732), přičemž obdobnou žádost adresoval i ošetřující lékařce MUDr. M. R. (srov. č. l. 736). Z lékařské zprávy jmenované ze dne 14. 12. 2001 vyplývá, že se obviněný má podrobit operaci žlučníku, která je naplánována na první čtvrtletí roku 2002 (srov. č. l. 738).

Trestní spis sp. zn. 43 T 24/98 dále obsahuje zprávy o zdravotním stavu obviněného:

1. ze dne 1. 3. 2002, z níž vyplývá, že u obviněného nebyla dosud provedena plánovaná operace žlučníku a probíhají vyšetření na interním oddělení FN N. B. (srov. č. l. 745),

2. ze dne 8. 7. 2002, z níž vyplývá, že je obviněný trvale pod dohledem interního oddělení FN N. B., projevil se u něj enormní vzestup krevního tlaku a proto by na něj stresové situace mohly mít nepříznivé účinky (srov. č. l. 750),

3. ze dne 10. 9. 2002, z níž vyplývá, že obviněný absolvuje kardiologické vyšetření (srov. č. l. 755),

4. ze dne 18. 11. 2002, z níž mimo jiné vyplývá, že se doporučuje nevystavovat obviněného stresům, tj. i soudnímu řízení (srov. č. l. 760).

Citovaný trestní spis rovněž obsahuje opatření předsedy senátu Krajského soudu v Brně:

1. ze dne 20. 11. 2002 o přibrání znalce MUDr. P. B. k podání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví interna k vyšetření obviněného (srov. č. l. 763 764), včetně žádosti jmenovaného o zproštění povinnosti vypracovat znalecký posudek (srov. č. l. 766),

2. ze dne 4. 12. 2002 o přibrání znalkyně doc. MUDr. O. B., CSc. k podání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví interna k vyšetření obviněného (srov. č. l. 769 770), včetně žádosti jmenované o zproštění povinnosti vypracovat znalecký posudek (srov. č. l. 772)

3. ze dne 11. 12. 2002 o přibrání znalce MUDr. I. H., CSc. k podání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví interna k vyšetření obviněného (srov. č. l. 773 774).

Kromě shora uvedeného zjistil Nejvyšší soud z trestního spisu, sp. zn. 43 T 24/98 následující skutečnosti:

1. Dne 3. 6. 2003 byl vypracován znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví interna, MUDr. I. H., CSc., z něhož mimo jiné vyplývá, že jednání před soudem by mohlo, s ohledem na vysoký krevní tlak a trvající onemocnění obviněného, ohrozit jeho zdraví, a to zejména selháním srdce nebo vznikem cévní mozkové příhody, přičemž je doporučeno zhodnotit zdravotní stav obviněného s odstupem půl roku (srov. č. l. 792 828).

2. Dne 7. 11. 2003 byl opatřením předsedy senátu Krajského soudu v Brně opětovně přibrán znalec z oboru zdravotnictví, odvětví interna MUDr. I. H., CSc. k vyšetření obviněného (srov. č. l. 834 835), avšak bylo zjištěno, že uvedená osoba byla v mezičase na vlastní žádost vyškrtnuta ze seznamu znalců (srov. č. l. 839).

3. Dne 26. 3. 2004 proběhl u Krajského soudu v Brně výslech obviněného k otázce jeho schopnosti účastnit se hlavního líčení ve věci, ze kterého vyplývá, že se obviněný necítí být schopen účastnit se hlavního líčení (srov. č. l. 852).

4. Dne 26. 3. 2004 bylo také nařízeno hlavní líčení na 2. 6. 2004 (srov. č. l. 854 855 ve spojení s č. l. 861 862), z něhož se obviněný dopisem ze dne 24. 5. 2004 z důvodu operace žlučníku omluvil (srov. č. l. 868) a hlavní líčení bylo z uvedeného důvodu odročeno na 2. 9. 2004 (srov. č. l. 876).

5. Dne 2. 9. 2004 se za přítomnosti obviněného konalo ve zkoumané trestní věci hlavní líčení (srov. č. l. 871 882), v němž bylo pokračováno dne 15. 10. 2004, 16. 11. 2004, 13. 1. 2005, 23. 2. 2005 a 17. 3. 2005 ve všech případech bez přítomnosti obviněného (srov. č. l. 907 912, 917 921, 934 935, 943 944, 1020 1023).

6. Dne 7. 6. 2005 byl opatřením předsedy senátu Krajského soudu v Brně přibrán znalecký ústav A. K., n. T. G. M., Z. k podání znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví oceňování věcí movitých, nemovitostí, nehmotného majetku, podniků a finančního majetku (srov. č. l. 1024 1025).

7. Dne 31. 1. 2006 byl doručen Krajskému soudu v Brně shora uvedený znalecký posudek znaleckého ústavu A. K. (srov. č. l. 1033 1080).

8. Na den 7. 3. 2006 bylo nařízeno pokračování v hlavním líčení, přičemž však z důvodu úmrtí obhájce bylo hlavní líčení odročeno na 9. 5. 2006 za účelem zajištění obhájce nového (srov. č. l. 1085 a 1087).

9. Dne 9. 5. 2006 se ve věci bez přítomnosti obviněného konalo hlavní líčení, v jehož rámci byl vyhlášen odsuzující rozsudek (srov. č. l. 1109 1112).

10. Dne 28. 7. 2006 bylo Krajskému soudu v Brně doručeno odvolání obviněného proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2006 (srov. č. l. 1127), přičemž odůvodnění tohoto odvolání bylo doručeno stejnému soudu dne 31. 7. 2006 (srov. č. l. 1129 1131).

11. Dne 7. 9. 2006 se bez přítomnosti obviněného ve věci konalo veřejné zasedání Vrchního soudu v Olomouci, v jehož rámci bylo vyhlášeno usnesení, sp. zn. 6 To 68/2006, jímž bylo obviněným podané odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuto (srov. č. l. 1143 1146).

Ze shora uvedených časových okolností posuzované trestní věci vyplývá, že trestní stíhání obviněného bylo proti němu vedeno od 19. 12. 1997 do 7. 9. 2006, tj. téměř devět let.

Lze přitom přisvědčit námitce obviněného v tom smyslu, že v období od 16. 12. 1998 (okamžik podání obžaloby) do 24. 8. 2001 (okamžik, kdy byl dán pokyn k nařízení hlavního líčení na 24. 10. 2001), tj. více než dva roky a osm měsíců, neučinil Krajský soud v Brně ve věci žádný úkon, pomineme li propuštění obviněného z vazby na svobodu, o němž rozhodl usnesením ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 43 T 24/98. V uvedeném časovém rozmezí tedy došlo bez přičinění obviněného k nedůvodným prodlevám a průtahům v trestním řízení, které nepochybně měly nikoliv nevýznamný vliv na celkovou délku řízení.

Na druhé straně bylo nutno vzít v úvahu, že přinejmenším od 22. 10. 2001 do 2. 9. 2004, tj. téměř tři roky, nebylo možno vést trestní řízení (resp. provést hlavní líčení) z důvodu špatného zdravotního stavu obviněného L. T., tedy pro okolnost, kterou nelze podle názoru Nejvyššího soudu Krajskému soudu v Brně přičítat.

Je třeba rovněž poukázat na skutečnost, že byl obviněný v daném případě ohrožen trestem odnětí svobody ve výměře od dvou do osmi let, a to vzhledem ke skutečnosti, že byl shledán vinným skutkem, kvalifikovaným jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 tr. zák., přičemž celková výše škody, kterou obviněný svým jednáním měl podle závěru soudů v předchozím řízení způsobit, činila více než dvojnásobek hranice značné škody. Krajský soud v Brně však uložil obviněnému trest odnětí svobody v délce trvání dvou let, tj. uložil mu trest na samé dolní hranici trestní sazby, přičemž výkon tohoto trestu podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v délce trvání tří let s tím, že od spáchání trestného činu uplynula dlouhá doba a poklesl tak konkrétní stupeň jeho společenské nebezpečnosti.

Nejvyšší soud je toho názoru, že Krajský soud v Brně mohl ve zkoumané věci postupovat rychleji, než jak postupoval. S ohledem na shora popsané okolnosti zkoumaného případu, zejména vzhledem k závažnosti a složitosti případu, však nelze mít za to, že by délka řízení byla natolik (extrémně) nepřiměřená, že by bylo možno v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy a § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. označit trestní stíhání obviněného za nepřípustné pro jeho rozpor s právem na spravedlivý proces.

Vzhledem k tomu shledal Nejvyšší soud obviněným uvedenou námitku zjevně neopodstatněnou.

Nad rámec uvedeného, vědom si toho, že není oprávněn hodnotit přiměřenost obviněnému uloženého trestu, považuje Nejvyšší soud za potřebné konstatovat, že zásah do práva na spravedlivý proces, resp. dílčího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, byl v daném případě kompenzován právě výrazným snížením uloženého trestu, resp. podmíněným odložením jeho výkonu (srov. příslušné pasáže odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Takový postup je přitom považován Evropským soudem pro lidská práva za dostatečnou kompenzaci porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě za předpokladu, že je ho užito právě proto, že uvedené právo bylo porušeno (srov. E. proti Spolkové republice Německo, rozsudek ze dne 21. 6. 1983). Tento závěr přijal ve své rozhodovací praxi i Ústavní soud (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I ÚS 554/04). Jak již bylo naznačeno, byl Krajský soud v Brně při ukládání trestu veden mimo jiné i dlouho trvajícím trestním stíháním.

Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod dále i skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Jak již bylo řečeno výše, spatřuje obviněný naplnění dovolacího důvodu podle

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 tr. zák., ač z výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ani ve spojení s jeho odůvodněním nelze dovodit existenci subjektivní stránky. Takto formulovanou námitku lze označit za námitku naplňující citovaný dovolací důvod a Nejvyšší soud se jí proto dále věcně zabýval.

Obviněnému je možné přisvědčit v tom smyslu, že tzv. skutková věta rozsudku nalézacího soudu skutečně neobsahuje explicitní popis vědomostní a volní stránky psychického vztahu obviněného k jeho trestné činnosti. V tomto smyslu jde o určité procesní pochybení nalézacího soudu, neboť tzv. skutková věta by měla v ideálním případě obsahovat popis skutkových okolností, které naplňují všechny zákonné znaky trestného činu (§ 120 odst. 3 tr. ř.), tj. i popis pachatelova psychického vztahu k trestné činnosti.

Nejvyšší soud je nicméně toho názoru, že tento psychický vztah je v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu naznačen v popisu objektivní stránky trestného činu, a to zejména vyjádřením, že obviněný odčerpal prostřednictvím nejméně patnácti falešných faktur z pokladny Ú. O. S. Č. č. k. částku nejméně 1 004 570,60 Kč pro svoji potřebu.

Takto naznačený psychický vztah obviněného je dále rozebrán jednak v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, ale zejména v odůvodnění usnesení soudu odvolacího. Odvolací soud se totiž podrobně zabýval obhajobou obviněného, že některé faktury v účetnictví poškozeného O. s. Č. č. k. vyměnili svědek D. a svědkyně K., aby tak uškodily obviněnému, přičemž tuto obhajobu jednoznačně vyvrátil (srov. str. 11 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud rovněž poukázal na skutečnost, že se obviněný pokusil do účetnictví O. s. Č. č. k. již dříve založit falešné faktury (srov. str. 12 odůvodnění citovaného usnesení) a že v rozporu se svými pravomocemi manipuloval s penězi poškozeného spolku (srov. str. 13 odůvodnění citovaného usnesení). Závěrem k otázce posouzení subjektivní stránky odvolací soud vyjádřil názor, že se na trestné činnosti obviněného pravděpodobně podílel větší měrou i svědek K. (srov. poslední odstavec na str. 13 odůvodnění citovaného usnesení).

Ze všech těchto okolností podle názoru Nejvyššího soudu vyplývá, že soudy v předchozím řízení po provedení dokazování dospěly k jednoznačnému skutkovému závěru, že obviněný způsobem popsaným v tzv. skutkové větě chtěl jednat, tj. porušit zájem chráněný trestní zákonem, a nešlo tedy o nedbalost ve skutkovém slova smyslu.

Pokud pak za této situace soudy v dovolání předcházejícím řízení dospěly k závěru, že obviněný jednal v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák., nezbývá Nejvyššímu soudu než konstatovat, že toto právní posouzení odpovídá uvedeným skutkovým zjištěním. Vzhledem k tomu shledal Nejvyšší soud i tuto námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.

Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod konečně i skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Uvedený dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Obviněný výslovně odkázal na druhou alternativu posledně uvedeného dovolacího důvodu, neboť uvedl, že v předchozím řízení bylo rozhodnuto o zamítnutí jím podaného odvolání, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byly dány důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.

Za situace, kdy Nejvyšší soud, jak již bylo naznačeno výše, neshledal, že by byl v řízení předcházejícímu rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nalézacího soudu, jímž byl obviněný uznán vinným shora uvedeným trestným činem, dán namítaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., nebyl výše uvedenými námitkami obviněného naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (druhá alternativa).

Nad rámec obviněným uvedených námitek považuje Nejvyšší soud za potřebné poukázat na to, že se nalézací soud dopustil určitého formálního pochybení, když sice obviněného uznal vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 tr. zák., neboť učiněná skutková zjištění kvalifikoval tak, že si obviněný přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu, avšak zároveň uvedl, že se obviněný dopustil trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (srov. výrok o vině rozsudku nalézacího soudu).

S účinností od 1. 7. 1990 (tj. s účinností zákona č. 175/1990 Sb.) byl mimo jiné nově upraven i trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák., přičemž znak kvalifikované skutkové podstaty uvedeného trestného činu, spočívající ve způsobení značné škody, původně uvedený pod písm. b), byl přesunut pod písm. c) uvedeného zákonného ustanovení, resp. v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1993 pod písm. d) ustanovení § 248 odst. 3 tr. zák.

S ohledem na princip vázanosti návrhem, jenž se uplatňuje v řízení o dovolání, je dovolací soud oprávněn přezkoumávat jen ty výroky, které obviněný svým dovoláním napadl, avšak pouze v rozsahu a z důvodů v dovolání výslovně uvedených (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Jelikož však obviněný shora popsané pochybení nalézacího soudu ve svém dovolání nenamítá, nelze jej v rámci dovolacího řízení napravit.

S ohledem na skutečnost, že obviněný L. T. jiné než popsané námitky ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného L. T. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. února 2007



Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch