11 Tdo 1575/2010
Datum rozhodnutí: 29.03.2011
Dotčené předpisy: § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. ř.



11 Tdo 1575/2010-49

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2011 dovolání podané obviněným J. V. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 6 To 57/2009, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 16/2005, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného J. V.
o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Brně dne 27. 5. 2009, sp. zn. 43 T 16/2005, byl J. V. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb.), za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev i v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodních společností a družstev na dobu pěti let. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněného R. T.

Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Brně se obviněný J. V. dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že v úmyslu přes sjednanou výhradu vlastnictví přisvojit si vozidla jež měla v dispozici spol. AUTO-CAR CZ, a. s., IČ: 25547780, se sídlem Břeclav, Bratislavská 4303, a kupní cenu neuhradit poté, co dne 27. 6. 2003 obviněný J. V. jako jednatel spol. AGENTURA AYAX, s. r. o., IČ 26324610, se sídlem Starý Plzenec, Komenského 151, podepsal v P. dvě smlouvy o úplatném převodu celkem 300 kusů akcií spol. AUTO-CAR CZ, a. s., dle nichž se spol. AGENTURA AYAX, s. r. o., stala stoprocentním vlastníkem akcií společnosti AUTO-CAR CZ, a. s., a on sám jediným členem představenstva této společnosti, dne 1. 7. 2003 obviněný J. V. formálně uzavřel prostřednictvím pracovníka spol. AUTO-CAR CZ, a. s., J. D. kupní smlouvy se spol. ACCORN, s. r. o., IČ: 64831884, se sídlem Plzeň, Palackého třída 14, zastoupené údajně dle plné moci z 5. 6. 2003 fiktivní osobou vystupující pod jménem P. C., avšak ve skutečnosti níže uvedené kupní smlouvy předložil k jejich uzavření se spol. AUTO-CAR CZ, a. s., spoluobviněný R. T., aby docílil vyvedení automobilů níže rozepsaných z majetku spol. AUTO-CAR CZ, a. s., a jejich následné vyvezení do SRN; takto došlo k uzavření kupních smluv na prodej 9 vozidel tov. zn. SEAT, a to:

vozidlo cena 1) SEAT Inca 349.169,20 Kč 2) SEAT Inca 306.062,30 Kč 3) SEAT Cordoba 390.319,80 Kč 4) SEAT Cordoba 391.799,80 Kč 5) SEAT Cordoba 341.784,90 Kč 6) SEAT Ibiza 292.629,10 Kč 7) SEAT Ibiza 302.615,80 Kč 8) SEAT Leon 458.821,50 Kč 9) SEAT Alhambra 827.407,00 Kč celkem: 3.660.639,20 Kč
přestože dle sjednané výhrady vlastnictví dle článku 6 odstavec a) smlouvy s prodejcem vozů SEAT a čl. IV. Odstavec 2 přílohy č. 2 a čl. 2 přílohy č. 8 této smlouvy uzavřené dne 1. 9. 2001 mezi importérem vozidel SEAT spol. Import Volkswagen Group, s. r. o., IČ: 25654012, se sídlem Praha 5, Pekařská 6, a prodejcem tj. spol. AUTO-CAR CZ, a. s., zůstávají prodané smluvní výrobky ve vlastnictví importéra dokud nebude mít importér možnost volně disponovat celou fakturovanou částkou,

dále pak téhož dne 1. 7. 2003 formálně uzavřel obviněný J. V. shodným způsobem další kupní smlouvy se spol. ACCORN, s. r. o., opětovně zastoupené údajně dle plné moci z 5. 6. 2003 fiktivní osobou vystupující pod jménem P. C., avšak ve skutečnosti níže uvedené kupní smlouvy předložil k jejich uzavření se spol. AUTO-CAR CZ, a. s., spoluobviněný R. T., aby docílil vyvedení automobilů níže rozepsaných z majetku spol. AUTO-CAR CZ, a. s., a jejich následné vyvezení do SRN; takto došlo k uzavření kupních smluv na prodej 4 vozidel zn. SEAT a to:

vozidlo cena 1) SEAT Leon 319.000,-- Kč 2) SEAT Toledo 465.000,-- Kč 3) SEAT Ibiza 235.000,-- Kč 4) SEAT Ibiza 235.000,-- Kč
celkem: 1.254.000,- Kč přestože dle sjednané výhrady vlastnictví dle č.l. IV. Odstavec 3 všeobecných podmínek smlouvy o koupi, nájmu a zpětném prodeji vozidla z 11. 4. 2003 a z 15. 5. 2003, uzavřených mezi spol. ŠkoFIN, s. r. o., IČ:45805369, se sídlem Praha 5, Pekařská 6, a spol. AUTO-CAR CZ, a. s., jako obchodníkem, se obchodník stává vlastníkem vozidla až po zaplacení celé ceny stanovené smlouvou, kdy se zároveň obchodník zavazuje až do úplného zaplacení kupní ceny vozidlo nezcizovat a zdržet se jednání, které by mohlo vést ke vzniku práva třetích osob na vozidlo,

bezprostředně poté dne 2. 7. 2003 spoluobviněný R. T., přestože mu bylo známo, že obviněný J. V. si vozidla, jež měla v dispozici spol. AUTO-CAR CZ, a. s., přes sjednanou výhradu vlastnictví přisvojil, tak předmětná vozidla kupními smlouvami formálně uzavřenými mezi spol. ACCORN, s. r. o., opětovně zastoupené údajně dle plné moci osobou vystupující pod jménem P. C., převedena za zhruba 60 % nákupní ceny na spol. AUTOM GROUP, s. r. o., IČ 26898136, se sídlem Břeclav, Jana Černého 3, kdy tyto smlouvy za spol. AUTOM GROUP, s. r. o., podepsal z pokynu spoluobviněného R. T. jednatel V. P.,

následně spoluobviněný R. T. téhož dne 2. 7. 2003, příp. následujícího dne 3. 7. 2003, jako zplnomocněný zástupce spol. AUTOM GROUP, s. r. o., dle plné moci jednatele V. P. z 2. 7. 2003 předmětná vozidla prodal německé firmě Auto Rosic GmbH se sídlem Spolková republika Německo, Baiersdorf, An der Galgenbrücke 5,

přičemž předmětná vozidla byla fakticky ze skladu spol. AUTO-CAR CZ, a. s., ve dnech 2. 7. 2003, resp. 3. 7. 2003, převezena zaměstnanci této společnosti společně se zaměstnanci spol. AUTOM GROUP, s. r. o., na parkoviště v B. u budovy spol. MORAVIAPRESS, a. s., a zde naložena za účasti spoluobviněného R. T. na kamiony přepravní spol. ARS ALTMANN PRAHA, s. r. o., a odvezena do Spolkové republiky Německo,

čímž spol. Import Volkswagen Group, s. r. o., vznikla škoda v celkové výši 3.660.639,20 Kč a spol. ŠkoFIN, s. r. o., ve výši 1.254.000,- Kč, celkově tak škoda ve výši 4.914.639,10 Kč.

Proti citovanému rozsudku podali obviněný a spoluobviněný R. T. odvolání, na základě kterých Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 6 To 57/2009 , podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek částečně ve výroku o uložených trestech odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově uložil tresty odnětí svobody, a to obviněnému V. podle § 248 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. V. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Lubomíra Müllera dne dovolání , kterým napadl výrok o vině rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 43 T 16/2005, jak byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 6 Tdo 57/2009, a výrok o trestu z druhého jmenovaného rozsudku. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a také na nesprávném právním posouzení, přičemž odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Hned v úvodu dovolání také navrhl, aby napadená rozhodnutí byla zrušena a on byl zproštěn obžaloby částečně podle § 226 písm. b) tr. ř. a částečně podle § 226 písm. c) tr. ř.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že výrok o vině je popsán jako soubor pěti úkonů, jejichž výsledkem mělo být, že firmy IVG a ŠkoFIN měly přijít o majetek v hodnotě asi 4,9 mil. Kč.

K prvnímu z těchto pěti úkonů, který spočíval v tom, že se stal stoprocentním vlastníkem akcií společnosti AUTO-CAR CZ, a. s., dovolatel uvádí, že tento skutek není trestným činem, a žádá, by byl v této části zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. K dalším odděleným částem skutkového děje pak obviněný postupně uvádí, že není jeho vina, že na straně kupujícího vystupovala fiktivní osoba P. C., jeho totožnost měl ověřit pověřený pracovník J. D., že přirovnání P. C. k Járovi Cimrmanovi soudem prvního stupně není příhodné, protože druhý jmenovaný nepáchal trestné činy, že orgány činné v trestním řízení neprověřily zápis v knize ověřování u příslušného notáře a nevyslechly jej, aby zjistily identitu skutečného P. C., že to byl R. T., kdo byl mozkem celého souboru transakcí, zatímco dovolatel, původním povoláním zedník, ani nebyl schopen je vymyslet, že obviněný nebyl účastníkem smluv o prodeji automobilů německé firmě Auto Rosic na straně kupujícího ani prodávajícího a nemůže za ně nést žádnou odpovědnost. Obviněný připomíná, že se soud smířil s tím, že svědek O. R. ignoroval předvolání k soudu, přitom právě on mohl na transakci nejvíce vydělat, dále namítá, že soud pochybil, když neobjasnil, jak bylo možné, že byly automobily ve skladu původních vlastníků naloženy a odvezeny do Německa, neopatřil si provozní řád skladu a neprověřil způsob, jak se vydávají a provádějí pokyny stran transportu automobilů. V těchto dalších v dovolání citovaných čtyřech částech skutku pak obviněný vždy žádá, aby byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř., neboť žalovaný skutek nespáchal on.

Dne 3. 3. 2011 předložil obhájce JUDr. Lubomír Müller po prostudování spisu Nejvyššímu soudu doplněk dovolání. Uvádí v něm, že ve věci šlo o nutnou obhajobu podle § 36 odst. 3 tr. ř. , odvolatel však zjistil, že právník, který ho v řízení zastupoval, nebyl advokátem zapsaným v České advokátní komoře (byl vyškrtnut dne 23. 3. 2004). Tím bylo porušeno právo odvolatele na řádnou obhajobu. Tuto skutečnost pak obhájce obviněného označuje za další důvod dovolání, tentokrát podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyššímu soudu České republiky nebylo do doby rozhodnutí o dovolání doručeno vyjádření nejvyšší státní zástupkyně.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací
(§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.]. V otázce přípustnosti dovolání měl Nejvyšší soud pochybnost, neboť obviněný vyjádřil, že ve výroku o vině napadá rozsudek soudu prvního stupně potvrzený rozsudkem odvolacího soudu. Dovolání pouze proti rozsudku soudu prvního stupně by přitom nebylo možno považovat ze přípustné a muselo by být v této části odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (tedy by za přípustnou byla považována pouze část směřující do výroku o trestu). Formulace použitá v dovolání se jeví být z tohoto hlediska poněkud nejasná, s ohledem na to, že však obviněný odkázal také na rozsudek odvolacího soudu, neuplatnil Nejvyšší soud striktně formalistický výklad a považuje dovolání jako celek za přípustné.

Především je třeba uvést, že Nejvyšší soud však nepřihlížel k podání, které bylo obhájcem obviněného označeno jako doplněk dovolání. V tomto podání jsou uváděny nové důvody dovolání avšak po lhůtě k podání dovolání. Takový postup trestní řád nepřipouští (§ 265f odst. 2) a Nejvyšší soud nemůže věc z těchto nových, resp. změněných důvodů věcně přezkoumat.

Pokud jde o opožděnost doplnění dovolání, je třeba uvést, že tato trestní věc obviněného J. V. byla již jednou s podáním tohoto obviněného označeného jako dovolání předložena Nejvyššímu soudu, a to dne 6. 8. 2010. Předseda senátu však věc vrátil soudu prvního stupně dne 6. 9. 2010 bez věcného vyřízení s následujícím přípisem založeným ve spise (č. l. 1478): Důvodem tohoto postupu bylo, že z obsahu spisu vyplývá, že rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 6 To 57/2009, kterým bylo řízení ve věci obviněného V. pravomocně skončeno, byl doručen řádně obviněnému dne 15. 2. 2010 a jeho tehdejšímu obhájci JUDr. Bořivoji Kalinovi dne 25. 5. 2010 (viz doručenky č. l. 1430 spisu). Šlo přitom o případ nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. zák. Z vyjádření nejvyšší státní zástupkyně vyplynuly zásadní pochybnosti, zda JUDr. Bořivoj Kalina byl v době doručení rozsudku vrchního soudu oprávněn k výkonu advokacie v trestním řízení před soudy České republiky. Nejvyšší soud provedl v tomto ohledu šetření a zjistil, že JUDr. Bořivoj Kalina byl ze seznamu advokátů vedených Českou advokátní komorou vyškrtnut dne 23. 3. 2004, ze seznamu Slovenské advokátní komory pak dne 7. 7. 2008 (resp. podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4497/2009 ze dne 7. 7. 2009). Shodně vyznělo i šetření tajemnice Krajského soudu v Brně (viz záznam na č. l. 1461 spisu). V každém případě v době doručení opisu rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, k němuž došlo dne 25. 5. 2010, již nemohl JUDr. Bořivoj Kalina obviněného J. V. jako obhájce zastupovat. Na podkladě uvedených skutečností dospěl předseda senátu Nejvyššího soudu k závěru, že rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 6 To 57/2009, nebyl doručen obhájci obviněného. V důsledku toho nezačala běžet lhůta k podání dovolání ve smyslu ustanovení § 265e odst. 2 tr. ř. Bude proto nejdřív třeba postupovat tak, jak se naznačuje v přípisu předsedy senátu Krajského soudu v Brně na č. l. 1465 spisu, tj. vyzvat obviněného, aby si ve stanovené lhůtě obhájce sám zvolil a neučiní-li tak, obhájce mu za účelem doručení rozsudku vrchního soudu, resp. za účelem podání dovolání ustanovit.

V následujícím řízení Krajský soud v Brně doručil tento přípis Nejvyššího soudu obviněnému s výzvou, aby si ve stanovené lhůtě zvolil obhájce, jinak, že mu bude obhájce ustanoven soudem (č. l. 1479). Jelikož obviněný svého práva nevyužil, byla mu dne 11. 10. 2010 ustanovena obhájkyně JUDr. Renata Volná, o čemž byl obviněný vyrozuměn zasláním ustanovení obhájkyně dne 13. 10 2010. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 6 To 57/2009, byl ustanovené obhájkyni doručen dne 26. 10. 2010. Dne 2. 11. 2010 si zvolil obviněný pro zastupování v této věci obhájce JUDr. Lubomíra Müllera. Plná moc byla Krajskému soudu v Brně doručena 15. 11. 2010.

Pokud jde o původní dovolání, které bylo podáno včas, Nejvyšší soud dále uvádí, že vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Obviněný označuje jako dovolací důvod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Uplatněnému dovolacímu důvodu tak zjevně neodpovídá převážná část námitek obviněného. Nad rámec dovolacího řízení Nejvyšší soud podotýká, že soudy obou stupňů přesvědčivě a logicky hodnotily provedené dokazování a zdůvodnily také, proč nebylo nutné trvat na výslechu svědka R., kterého jako cizího státního příslušníka nebylo možno přimět se k soudu dostavit. Jejich rozhodnutí nebudí v tomto směru žádné pochybnosti.

S jistou dávkou tolerance je možno zvolenému dovolacímu důvodu podřadit námitku obviněného, že část skutku, kterou cituje jako první, není trestným činem. Tato námitka je ovšem stejně jako i celé dovolání obviněného založená na jeho rozdělení skutkového děje do jednotlivých částí, které samozřejmě samy o sobě znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry nést nemohou. V podstatě tak obviněný zakládá tuto námitku na jiných skutkových okolnostech, než jaké jsou ve výroku o vině popsány, protože ty tvoří jeden nedělitelný celek, jeden skutek, jenž znaky trestného činu zpronevěry nese, a mezi tímto skutkem a jeho právním posouzením v napadeném rozhodnutí není žádný rozpor. Neoddělitelnou součástí tohoto skutku pak je také jednání spoluobviněného R. T., které bylo kvalifikováno jako pomoc podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Takto formulovaná námitka nemůže tedy mít nejmenší naději na úspěch. Nejvyšší soud pouze připomíná známou skutečnost, že za skutek se považují všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). V žádném případě tak nelze skutek správně popsaný v rozhodnutí dělit na jeho jednotlivé části a ty pak samostatně zkoumat, jako by se jednalo o popis celého skutkového děje.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného J. V. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch