11 Tdo 157/2005
Datum rozhodnutí: 28.06.2005
Dotčené předpisy:




11 Tdo 157/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. června 2005 o dovolání, které podal obviněný D. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 7 To 86/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 28/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný D. P. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 1 T 28/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 7 To 86/2004, uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák. ve znění účinném do 31. 8. 1995.

Tohoto trestného činu se obviněný dopustil tím, že dne 10. 3. 1995 kolem 17:15 hodin v M., ve S. r. N., ve F. str., v domě, v klenotnickém obchodě, po předchozí dohodě, společně s F. M., odsouzeným v samostatném řízení, v úmyslu odcizit vystavené zboží a finanční hotovost, a v úmyslu usmrtit, zasáhl výstřelem z pistole zn. Sauer-Sohn Suhl, ráže 7,65 mm, majitele obchodu občana S. r. N. poškozeného D. T., kterému způsobil průstřel hlavy se vstřelem na levé tváři v místě lícní kosti a s výstřelem v pravé spánkové krajině za ušním boltcem vpáčením kostních úlomků do dutiny lební, se zlomeninou spodiny očnice vlevo a s mnohočetným poraněním mozkových nervů, přičemž poškozený byl v důsledku střelného poranění hlavy bezprostředně ohrožen na životě a bez včasné odborné lékařské pomoci a bez včasného odborného lékařského zákroku, včetně hospitalizace na jednotce intenzivní péče, by nastala smrt udušením při vdechování krve do plic, v důsledku rozvoje smrtelného otoku mozku, případně v důsledku nitrolební infekce.

Za toto jednání byl odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnáct) roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl tímto rozsudkem zrušen výrok o trestu uloženého rozsudkem Okresního soudu Kutná Hora sp. zn. 6 T 3/96 ze dne 28. 5. 1998 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze sp.zn. 13 To 345/98 ze dne 25. 8. 1998, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze napadl obviněný odvoláním a Vrchní soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem sp. zn. 7 To 86/2004 ze dne 24. 9. 2004 podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu podaného odvolání vzhledem k tomu, že v době jeho rozhodování již nebyly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu, částečně zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že odsoudil obviněného podle § 219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 13 a půl (třináct a půl) roku. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr.zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl obviněnému D. P. doručen dne 8. 11. 2004, jeho obhájci dne 29. 10. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 28. 10. 2004.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 7 To 86/2004 podal obviněný D. P. prostřednictvím svého obhájce dne 31. 12. 2004 dovolání, které opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.

Nejvyššímu soudu České republiky bylo toto dovolání předloženo Krajským soudem v Praze dne 3. 2. 2005.

Obviněný se domnívá, že rozhodnutí vrchního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení stíhaného skutku a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Tvrdí, že se nedopustil žádného trestného činu, neboť v době, kdy k trestnému činu došlo, v SRN nebyl a současně uvádí, že nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu vraždy. Podle jeho názoru soudy obou instancí nesprávně aplikovaly ustanovení § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák., neboť skutkový stav měl být s ohledem na výpověď svědka F. M. posouzen jako trestný čin loupeže. Obviněný se domnívá, že skutkový stav byl soudy nesprávně zjištěn a popírá účast na přepadení poškozeného, když byl ze spáchání trestného činu usvědčen podle jeho názoru toliko na základě výpovědi svědka M., který byl ve spolupachatelství odsouzen v SRN k doživotnímu trestu odnětí svobody a svojí výpovědí se mu chtěl pomstít. V dalším pak dovolatel zpochybňuje výpovědi svědků M. a B. U. a svědkyně R., které podle jeho názoru jen reprodukovaly to, co jim svědek M. pověděl. Výpověď svědka M. považuje obviněný za nevěrohodnou a poukazuje na další výpovědi svědků - občanů SRN, kteří ho ani v jednom případě neoznačili jako možného pachatele daného trestného činu.

V další části dovolání se obviněný odvolává na vypracovaný znalecký posudek, z něhož vyplývá, že v jeho osobní struktuře nejsou zastoupeny znaky agresivity a s ohledem na shora uvedené skutečnosti má za to, že soud měl postupovat při svém rozhodování v duchu zásady in dubio pro reo.

Dovolatel rovněž namítá, že v dané trestní věci nebyly dány jednoznačně podmínky pro zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. a), c) tr. ř., neboť v řízení, které rozsudku předcházelo, byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci a právo obhajoby. Tím obviněný míní to, že výpověď korunního svědka F. M. byla učiněna podle německého tr. ř., který pohlíží odchylně na účast obhájce u policejního výslechu a rovněž připomíná i to, že podle německého práva nemá svědek možnost odmítnout výpověď.

Na tomto místě obviněný argumentuje tím, že byly dány důvody podle § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť vznikly pochybnosti o skutkových zjištěních a k objasnění věci je třeba důkazy opakovat, čímž má na mysli, že soudy neprovedly osobní výslech svědka M. a odvolací soud se ani nepokusil svědka předvolat.

V petitu dovolání proto obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek zrušil a současně žádá, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.

K podanému dovolání obviněného D. P. se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten uvedl, že obviněný uplatnil dva dovolací důvody, přičemž důvod dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nesprávně interpretuje, protože opomíjí skutečný obsah tohoto zákonného důvodu. Státní zástupce konstatuje, že odvolání obviněného nebylo zamítnuto, nýbrž mu naopak bylo vyhověno v tom, že byl obviněnému výrazně snížen uložený trest a kromě toho odvolací soud žádné procesní podmínky pro takové rozhodnutí nezanedbal a v tomto směru nelze jeho dovolání podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, a proto navrhuje odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Námitku dovolatele, že předmětný delikt nespáchal a v rozhodné době v SRN nebyl, považuje státní zástupce za námitku skutkové povahy. Za námitku hmotně právní povahy pak označuje tvrzení obviněného, že mohlo jít o pokus loupeže nikoliv o pokus vraždy, avšak v tomto kontextu argumentuje tím, že toto tvrzení je v rozporu se skutkovým zjištěním soudu, totiž, že oba obvinění jednali v úmyslu odcizit vystavené zboží a v úmyslu usmrtit majitele klenotnictví. Tomu také podle názoru státního zástupce odpovídá zvolená právní kvalifikace vztahující se na případy tzv. loupežné vraždy, o niž se právě v tomto případě jednalo, neboť u obviněných byly dány oba úmysly - jak úmysl usmrtit mnichovského klenotníka T., tak záměr odcizit peníze a zlato z obchodu. Této námitce nelze podle vyjádření státního zástupce přisvědčit a v tomto směru je dovolání zjevně neopodstatněné.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolaní obviněného D. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a učinil tak za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.



Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

Obviněný D. P. uplatnil v podaném dovolání dva dovolací důvody a to dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Tento dovolací důvod spočívá v tom, že skutek, zjištěný soudem, byl chybně posouzen jako trestný čin, ačkoli nešlo vůbec o trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy je možné namítat, že zjištěný skutek byl soudem nesprávně právně kvalifikován, avšak není možné namítat, že skutek byl zjištěn nesprávně, že důkazy byly hodnoceny vadně apod. Dovoláním tedy lze napadat právní kvalifikaci zjištěného skutku.

Z odůvodnění dovolání vyplývá, že obviněný D. P. v něm uplatňuje zmíněný dovolací důvod s tím, že tvrdí, že správné právní posouzení jeho skutku by odpovídalo trestnému činu loupeže, svoje námitky však staví na zpochybňování skutkových zjištění soudu (tvrdí, že se předmětného trestného činu nedopustil, poněvadž v době spáchání trestného činu v SRN vůbec nebyl), prosazuje odlišné hodnocení důkazů (usiluje o vlastní výklad obsahu jednotlivých důkazů, zpochybňuje věrohodnost výpovědi hlavního svědka F. M. a svědecké výpovědi M. a B. U. a svědkyně R., které pouze reprodukovaly, co jim svědek M. uvedl, polemizuje s výpovědí svědka P. a dovolává se výpovědí občanů SRN, kteří ho ani v jednom případě za pachatele předmětného trestného činu neoznačili).

V posuzovaném případě je z výroku odsuzujícího rozsudku zcela zjevné, že soud dospěl ke skutkovému závěru, že obviněný jednal v úmyslu odcizit vystavené zboží a finanční hotovost a v úmyslu usmrtit majitele klenotnictví, občana SRN, D. T. Tento skutkový závěr je zcela v souladu s použitou právní kvalifikací. Je jistě právem obviněného s tímto skutkovým závěrem soudu nesouhlasit a vznášet proti němu námitky, nicméně přehodnocení takového závěru se nelze úspěšně domáhat cestou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který není k přezkoumávání skutkových zjištění určen.

Jenom pro úplnost a vědom si toho, že se jedná o námitku skutkovou, směřující do hodnocení důkazů Nejvyšší soud k názoru obviněného, že jeho jednání by mělo být kvalifikováno s ohledem na výpověď svědka F. M. jako trestný čin loupeže, neboť úmysl obviněného směřoval zcela jednoznačně ke zmocnění se zlatých věcí, případně finanční hotovosti, nikoli k usmrcení poškozeného, dodává, že již soud prvního stupně se velmi podrobně zabýval otázkou zavinění obviněného, přičemž svoje závěry v tomto směru dostatečně a přesvědčivě odůvodnil. Touto otázkou se rovněž zabýval na podkladě řádného opravného prostředku i soud odvolací, který se jednoznačně ztotožnil ve svém rozsudku s právní kvalifikací učiněnou krajským soudem, tedy, že jednání obviněného D. P. bylo posouzeno jako pokus trestného činu (loupežné) vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. ve znění účinném do 31. 8. 1995, neboť jestliže obviněný střelnou zbraní běžné ráže mířeně vystřelil poškozenému do obličeje, musel být nutně přesvědčen o tom, že poškozený zemře, a činil tak proto, aby se zmocnil jeho věcí. Z motivace obviněného, ze způsobu jeho útoku na poškozeného, z charakteru použité zbraně, jakož i z dalších nesporně zjištěných skutečností nelze než vyvodit ten závěr o subjektivní stránce jednání pachatele, který opravňuje užitou právní kvalifikaci.

Pokud jde o druhý dovolací důvod, který obviněný označil ve svém podání, tedy o důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tento dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Jak vyplývá z podaného dovolání, obviněný D. P. formálně uplatnil první alternativu citovaného důvodu dovolání, avšak tento dovolací důvod nesprávně vykládá, když napadeným rozhodnutím soudu druhé instance nebylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání obviněného, nýbrž právě z podnětu tohoto odvolání byl obviněnému snížen uložený trest.

Současně je třeba poukázat na to, že odvolací soud při svém rozhodování žádné procesní podmínky stanovené trestním řádem neporušil a dovoláním napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející netrpí vadami vytýkanými obviněným, přičemž z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že se s nimi v potřebné a dostačující míře vypořádaly již soudy prvního a druhého stupně.

Dovolací soud tak učinil závěr, že námitky rozvedené v dovolání jsou jen formálně tvrzené a ve většině z nich jde jen o jejich opakování již dříve uplatněné obhajoby v rámci odvolacího řízení. Obviněný i přes svůj odkaz na konkrétní zákonná ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí, dovolání obviněného odmítl.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. června 2005

Předseda senátu:

JUDr. Stanislav Rizman