11 Tdo 155/2017
Datum rozhodnutí: 18.05.2017
Dotčené předpisy: § 283 odst. 1 tr. zákoníku, § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 265k odst. 1 tr. ř., § 265k odst. 2 tr. ř., § 265p odst. 1 tr. ř., § 265l odst. 1 tr. ř., § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



11 Tdo 155/2017-75

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 18. 5. 2017 dovolání obviněného J. L., a nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněných J. L., Q. A. N., a Bc. J. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 11 To 16/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci pod sp. zn. 52 T 6/2015, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 11 To 16/2016, v bodu 1) a 2) výroku o vině a v celém výroku o trestu ve vztahu k obviněným J. L., Q. A. N. a Bc. J. Š. z r u š u j e .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 52 T 6/2015, byli (mj.) obvinění J. L., Q. A. N. a Bc. J. Š. uznáni vinnými ad 1), 2) zločinem (pozn. správně zvlášť závažným zločinem) nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a ad 3) zločinem (pozn. správně zvlášť závažným zločinem) nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byl obviněný J. L. podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný Q. A. N. byl rovněž podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl tomuto obviněnému podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, jenž byl blíže specifikován ve výroku citovaného rozsudku. Spolupracující obviněný Bc. J. Š. byl podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 a § 58 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 a § 84 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, za současného vyslovení dohledu. Zároveň byl tomuto obviněnému podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb s výší jedné denní sazby 5 000 Kč, tedy v celkové výši 250 000 Kč a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ nevykonání peněžitého trestu stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let. Dále byl tomuto obviněnému podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku rovněž uložen trest propadnutí věci stran věcí v citovaném rozsudku blíže specifikovaných. Soud prvního stupně dále podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodl o uložení ochranného opatření zabrání věci, a to ohledně věcí opět v uvedeném rozsudku podrobně specifikovaných. Současně s tím bylo rozhodnuto o vině a o trestu ohledně dalších spoluobviněných, a dále též podle § 226 písm. c) tr. ř. zprošťujícím výrokem ohledně dalšího ze spoluobviněných.

2. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podali obvinění J. L. a Q. A. N. (a rovněž další obvinění, jichž se však toto dovolání netýká) odvolání směřující jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu. Rozhodnutí soudu prvního stupně napadl rovněž státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem pobočky v Liberci, a to v neprospěch dalších spoluobviněných. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací tato odvolání projednal a rozsudkem ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 11 To 16/2016, rozhodl tak, že z podnětu odvolání státního zástupce a obviněných J. L. a Q. A. N. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d) a písm. e) tr. ř. zrušil stran těchto obviněných v celém rozsahu a s přihlédnutím k § 261 tr. ř. též ve vztahu k obviněnému Bc. J. Š. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak sám ve věci rozhodl tak, že obviněné J. L., Q. A. N. a Bc. J. Š. nově uznal vinnými pokračujícím zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného a nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byl obviněný J. L. podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný Q. A. N. byl podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku rovněž odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a dále mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, jenž byl podrobně specifikován ve výroku rozsudku odvolacího soudu. Spolupracující obviněný Bc. J. Š. byl pak podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 a § 84 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, za současného vyslovení dohledu. Zároveň byl tomuto obviněnému podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb s výší jedné denní sazby 5 000 Kč, tedy v celkové výši 250 000 Kč a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ nevykonání peněžitého trestu stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let. Dále byl tomuto obviněnému podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku rovněž uložen trest propadnutí věci stran věcí v citovaném rozsudku blíže specifikovaných. Dále odvolací soud rozhodl podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o uložení ochranného opatření zabrání věci, a to ohledně věcí v uvedeném rozsudku podrobně specifikovaných. Zároveň s tím bylo rozhodnuto o vině a o trestu ohledně dalších spoluobviněných. Výrokem pod bodem II. byla věc ohledně jednoho ze spoluobviněných (ve zprošťující části) podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Výrokem pod bodem III. pak byla odvolání dalších spoluobviněných podle § 256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně (upřesněných odvolacím soudem) se obvinění dopustili trestné činnosti tím, že

,,1) obžalovaní J. L., M. L., Q. A. N., N. S. H. a spolupracující obžalovaný Bc. J. Š.

v přesně nezjištěné době nejméně od jarních měsíců roku 2013 do 15. května 2014 v L., část V. n. N., T. ..., v pronajatém objektu firmy ASSOCIATED WEAVERS, s. r. o., a dále na různých místech v okrese L. a P., každý svým jednáním přispěli k fungování organizované skupiny vytvořené za účelem pěstování rostlin konopí a následně k jeho sušení a distribuci ve velkém rozsahu, když J. L. a Q. A. N. financovali nákup pomůcek, chemikálií a dalších potřebných věcí, zajišťovali provoz indoorové pěstírny konopí odborně vybavené mj. vzduchotechnikou se 14 kusy větráků a 22 kusy ventilátorů, uhlíkovými filtry, 179 kusy svítidel s výbojkami o výkonu 600 W, 189 kusy předřadníků, teploměry, spínacími hodinami a chemikáliemi zlepšujícími prosperitu rostlin, přičemž k tomuto účelu měli v objektu uvedené firmy uzpůsobeno sedm místností, dále zajišťovali personální obsazení osob pracujících v pěstírně, jejich stravování, dovoz osobních věcí, kontrolovali jejich pracovní nasazení a následně zajišťovali prodej konopí, J. Š. nejméně od konce léta 2013 jako řidič zajišťoval podle pokynů dopravu konopí, přičemž nejméně v jednom případě v lednu nebo únoru 2014 z L. do P. zajišťoval svým osobním motorovým vozidlem zn. Peugeot, RZ ... doprovod J. L., který vezl vozidlem Audi Q7 10 kg konopí, které v P. prodal v eurech dosud neustanovené osobě, a později převzal dozor nad pracovníky pěstírny a také zajišťoval jejich zásobování potravinami a věcmi osobni potřeby, částečně se podílel na financováni provozu pěstírny, zajišťoval materiál, vážil a balil konopí za podíl na zisku, M. B., jehož věc byla vyloučena k samostatnému projednáni a rozhodnutí, se podílel na organizováni provozu pěstírny, vyplácel finanční odměny, zajišťoval materiál, vážil a balil konopí za podíl na zisku, M. L. se nejméně od prosince 2013 se svými osobními zkušenostmi podílel na provozu pěstírny, zajišťoval materiál, vážil a balil konopí za podíl na zisku a N. S. H. od března 2015 spolu s dalšími dosud neustanovenými osobami vietnamské národnosti rostliny konopí pěstovali - je sázeli, hnojili, zalévali, stříhali a sušili, za období od jarních měsíců 2013 do konce února 2015 v této pěstírně neoprávněně vypěstovali konopí v celkovém množství nejméně 40 kg poté pokračovali v pěstování konopných rostlin a ke dni 15. 5. 2015, kdy byl proveden policejní zásah, zde pěstovali rostliny konopí v celkovém množství 2 274 kusů, když se konkrétně jednalo o 226 kusů rostlin konopí ve fázi květu o výšce 102 cm obsahující 6,9 % účinné látky 9 -tetrahydrocannabinolu (THC), 163 kus ů rostlin konopí ve fázi květu o výšce 71 cm obsahující 6,69 % účinné látky THC, 351 kusů rostlin konopí ve fázi růstu o výšce 20 cm obsahující 1,8 % účinné látky THC, 357 kusů rostlin konopí ve fázi zakořenění obsahující 2,1 % účinné látky THC, 241 kusů rostlin konopí ve fázi zakořenění obsahující 1,5 % účinné látky THC, 177 kusů rostlin konopí ve fázi květu o výšce 86 cm obsahující 10,3 a 9 % účinné látky THC, 460 kusů rostlin konopí ve fázi květu o výšce 59 cm obsahující 10,3 % účinné látky THC a 299 kusů rostlin konopí ve fázi květu o výšce 35 cm obsahující 10,1 % účinné látky THC, přičemž celkové množství účinné látky v zajištěných rostlinách činilo celkem 3 141,1 g THC, a takto jednali i přesto, že konopí je omamnou látkou zařazenou do seznamu IV. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách a v příloze č. 3 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek ve smyslu § 44c odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách ve znění pozdějších změn a doplňků, 9-tetrahydrocannabinol je jako psychotropn í látka zařazen do seznamu II. podle Jednotné úmluvy o psychotropních látkách, v příloze č. 4 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek ve smyslu §44c odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách ve znění pozdějších změn a doplňků,

2) obžalovaní J. L., Q. A. N. a spolupracující obžalovaný Bc. J. Š.

v přesně nezjištěné době v jarních měsících roku 2013 na různých místech v P. každý svým jednáním přispěli k fungování organizované skupiny vytvořené za účelem vývozu konopí z ČR do Norska ve značném rozsahu, J. Š. na pokyn J. L. od něj převzal na blíže neustanoveném místě v P. K. 6 až 8 balíčků konopí o hmotnosti cca 6 kg s nezjištěným obsahem účinné látky THC, které odvezl osobním motorovým vozidlem zn. Peugeot, RZ ..., do O., kde je předal J. L. a Q. A. N., kteří na místo předání společně přijeli vozidlem a tito ho dále předali dosud neustanoveným odběratelům, přičemž obž. Š. měl za přepravu konopí slíbenou finanční částku ve výši 200 000 Kč, kterou však nikdy neobdržel, a výše uvedeného jednání se dopustili přesto, že konopí je omamnou látkou zařazenou do seznamu IV. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách a v příloze č. 3 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek ve smyslu § 44c odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách ve znění pozdějších změn a doplňků, 9-tetrahydrocann abinol je jako psychotropní látka zařazen do seznamu II. podle Jednotné úmluvy o psychotropních látkách, v příloze č. 4 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek ve smyslu § 44c odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách ve znění pozdějších změn a doplňků .

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali obviněný J. L. a nejvyšší státní zástupce dovolání.

5. Obviněný J. L. prostřednictvím svého obhájce podal dovolání s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.

6. V podaném dovolání obviněný předně namítl, že soudy obou stupňů rozhodly o jeho vině na základě neúplného dokazování, neboť nebyl proveden výslech jednoho z hlavních účastníků posuzované trestné činnosti, a to původně spoluobviněného M. B., přičemž takto neúplné dokazování vedlo k tomu, že hodnocení důkazů bylo provedeno v rozporu s § 2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř. Obviněný dále poukázal, že soud prvního stupně žádným způsobem nezdůvodnil absenci výslechu tohoto svědka. S tímto pochybením se poté nevypořádal ani soud odvolací, který námitku obviněného stran nutnosti výslechu svědka M. B. odmítl s tím, že soud prvního stupně měl údajně dostatek důkazů pro své rozhodnutí, a mohl tak vytvořit skutkovou konstrukci i bez procesního stanoviska jmenovaného. Tento závěr odvolacího soudu je však dle obviněného nesprávný, a to jednak s ohledem na neexistenci jiných důkazů proti jeho osobě a jednak s ohledem na názor odvolacího soudu ke stejné otázce ve vztahu k posouzení trestné činnosti obviněného D. M., u níž shledal výslech dotčeného svědka za nezbytný.

7. Dále namítl, že jediným důkazem o jeho vině, kterou od začátku trestního řízení popíral, je výpověď spolupracujícího obviněného Bc. J. Š. V tomto směru pak poukázal na údajné nepravdivé a změněné údaje ve výpovědi Bc. J. Š., které nejsou v souladu (pokud jde o jeho osobu) s žádným jiným důkazem.

8. Závěrem obviněný zpochybnil i hodnocení důkazů týkajících se prodeje psychotropních látek v Norském království, a to konkrétně výpovědi Bc. J. Š. a listinného důkazu v podobě zjištění o letecké přepravě obviněného do Norského království.

9. Vzhledem ke všem těmto důvodům obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 11 To 16/2016, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 52 T 6/2015, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zároveň obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem pobočce v Liberci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

10. K dovolání obviněného se písemně vyjádřil i státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 748/2016 ze dne 24. 6. 2016). Ve svém vyjádření státní zástupce předně upozornil, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhodnocen Nejvyšším státním zastupitelstvím, přičemž následně bylo ve věci nejvyšším státním zástupcem proti tomuto rozsudku podáno rovněž dovolání, avšak v neprospěch (mj.) obviněného J. L.

11. Stran uplatněných námitek pak státní zástupce zkonstatoval, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůbec neodpovídají, neboť obviněný jimi zpochybňuje pouze skutková zjištění soudů a jimi provedené hodnocení důkazů, které nahrazuje hodnocením vlastním. V daném případě se dle státního zástupce nejedná ani o případ tzv. opomenutého důkazu, neboť odvolací soud se s námitkou obviněného ohledně neprovedení výslechu M. B. zabýval, přičemž dospěl k relevantnímu závěru, že se jedná o důkaz z hlediska ustálení skutkového stavu nadbytečný.

12. Státní zástupce dále uvedl, že soudy obou stupňů v dané věci zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, když soudy zcela důvodně vycházely z výpovědi Bc. J. Š., již hodnotily jako věrohodnou a souladnou s dalšími ve věci provedenými důkazy. Námitky obviněného přitom dle názoru státního zástupce nejsou ani způsobilé založit pochybnost o zachování mezí spravedlivého procesu a jedná se proto o námitky čistě skutkové povahy.

13. Po zvážení shora uvedených skutečností tak dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obviněného obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání toto dovolání, jako podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

14. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání rovněž nejvyšší státní zástupce, a to v neprospěch obviněných J. L., Q. A. N. a Bc. J. Š. z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dle jeho názoru napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

15. V podaném dovolání nejvyšší státní zástupce předně poukázal, že ve vztahu k jednání dotčených obviněných spočívajícím v domluvě vývozu mezi obviněnými, předáním v České republice k přepravě obviněnému Bc. J. Š., vývozem do Norského království tímto obviněným a zde předáním do dispozice obviněných J. L. a Q. A. N., odvolací soud dovodil znaky organizovanosti, plánovitosti a rozdělení úloh. Takový závěr však nedovodil ohledně jejich jednání v Norském království, neboť údajně nebyl obstarán žádný důkaz o dalším nakládání s vyvezeným konopím v této zemi, a proto nelze v takovém jednání shledat znak ,,spočívající v součinnosti s organizovanou skupinou působící ve více státech podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. S takovým právním závěrem odvolacího soudu se však dle názoru nejvyššího státního zástupce nelze ztotožnit.

16. V této souvislosti pak nejvyšší státní zástupce ve stručnosti připomenul výklad znaku ,,organizované skupiny působící ve více státech ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, přičemž zdůraznil i okolnost, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Dle těchto skutkových zjištění přitom vyplývá, že činnost obviněných se nevyčerpávala pouhým zajištěním vlastního vývozu marihuany do Norska, ale všichni obvinění jakožto členové organizované skupiny s vyváženou marihuanou nakládali jak na území České republiky, tak na území Norského království, kam se všichni obvinění dostavili. V Norském království si pak obvinění takto vyvezenou drogu opětovně mezi sebou předali.

17. Nejvyšší státní zástupce proto dospěl k závěru, že obvinění podle soudy ustálených skutkových zjištění jakožto členové organizované skupiny společně trestněprávně relevantně působili na území obou dotčených států a není tak třeba prokazovat odvolacím soudem požadovanou součinnost s jakousi další organizovanou skupinou působící ve více státech, neboť takovou přeshraničně působící organizovanou skupinu tvořili již obvinění sami o sobě. Popsané jednání proto soud prvního stupně správně právně posoudil jakožto jednání ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, jak má na mysli § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Vrchní soud v Praze tedy pochybil, pokud naplnění uvedeného znaku kvalifikované skutkové podstaty v případě obviněných nedovodil a shledal je vinnými mírněji trestným činem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

18. Ačkoliv se uvedené výhrady specificky týkají pouze výroku o vině pod bodem 2) napadeného rozsudku, dle nejvyššího státního zástupce nelze vyloučit, že skutkový děj uvedený pod bodem 2) nepředstavuje ve vztahu k obviněným J. L., Q. A. N. a Bc. J. Š. dílčí útok pokračujícího trestného činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku, ale pouze část jediného nedělitelného skutku těchto obviněných, zahrnutého v bodu 1) a 2) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, o němž proto nelze samostatně procesně rozhodovat více výroky. Proto je ve vztahu k uvedeným obviněným rozsudek odvolacího soudu napadán v celém rozsahu, aby tak bylo případně eliminováno riziko založení překážky věci rozhodnuté.

19. Nejvyšší státní zástupce současně dodal, že s ohledem na výkon trestu odnětí svobody obviněnými J. L. a Q. A. N., bude dle § 265l odst. 4 tr. ř. nutné v případě akceptace dovolání rozhodnout o jejich vazbě. Pro takovou situaci lze s přihlédnutím k dosavadnímu průběhu řízení, v němž byly stran těchto obviněných opakovaně shledány vazební důvody podle § 67 písm. a) a písm. c) tr. ř., navrhnout jejich vzetí do vazby s odkazem na tato ustanovení.

20. Z výše uvedených důvodů proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 11 To 16/2016, tj. v bodu 1) a 2) výroku o vině a ve vztahu k obviněným J. L., Q. A. N. a Bc. J. Š., dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň Nejvyššímu soudu navrhl, aby podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl o vazbě obviněných J. L. a Q. A. N., když v jejich případě jsou dány vazební důvody podle § 67 písm. a) a písm. c) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená zda dovolání byla podána v souladu s § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., zda byla podána ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s § 265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnými osobami v souladu s § 265d odst. 1, odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř. Po jejich prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatelé výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, a nic nebrání jejich projednání.

IV. Důvodnost dovolání

22. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírají, naplňují dovolateli uplatněné dovolací důvody. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

23. Oba dovolatelé své argumenty subsumovali pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný J. L. navíc i pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

24. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

25. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

26. Pokud jde dále o druhý obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten obsahuje dvě alternativy důvodů dovolání. Pod první variantu spadají případy, kdy byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně z ryze formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř., bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., takže byl dovolatel zkrácen na svém právu na přístup k soudu druhého stupně. Pod druhou variantu pak spadají případy, kdy dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

27. Obviněný J. L. ve svém dovolání konkrétně namítl, že soudy obou stupňů rozhodly na podkladě neúplného dokazování, když svůj závěr o jeho vině opřely pouze o výpověď spolupracujícího obviněného Bc. J. Š. V trestním řízení dále nebyl proveden výslech původně spoluobviněného M. B., ačkoli se dle obviněného jednalo o svědectví, bez něhož nelze předmětnou věc objektivně posoudit a konečně pak zpochybnil i hodnocení dalších důkazů svědčících o jeho vině.

28. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedená teoretická východiska a námitky, že obviněnému nebylo prokázáno přisuzované jednání, konstatuje, že tyto neodpovídají požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zpochybňují rozsah dokazování, hodnocení důkazní situace a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Obviněný tak uplatnil námitky výhradně skutkové a procesní povahy, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky typu, že nebylo dostatečně prokázáno jeho jednání, že z důkazní situace nijak nevyplývá, že by se dopustil předmětné trestné činnosti, případně vlastní hodnocení jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace nabízené v dovolání, zcela vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jsou zaměřeny výlučně do procesu dokazování. Je navíc zřejmé, že tyto námitky primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněným nabízené verze skutkových zjištění, z které pak vyvstávají pochybnosti o právní kvalifikaci.

29. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu však nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. , a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu.

30. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost.

31. Nejvyšší soud s ohledem na uplatněnou argumentaci dále v obecné rovině konstatuje, že námitka týkající se neprovedení obviněným navrhovaného důkazu není rovněž svojí povahou námitkou hmotněprávního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.

32. Zásada volného hodnocení důkazů totiž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším možným důvodem je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazů, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, a další).

33. Při respektování výše uvedených obecných předpokladů je však s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování zřejmé, že v posuzované věci se o tzv. opomenuté důkazy ani o žádný z případů extrémního nesouladu nejedná.

34. Nejvyšší soud tak pouze nad rámec a ve stručnosti připomíná, že odvolací soud se k důkaznímu návrhu na výslech M. B. ve svém rozhodnutí explicitně vyjádřil (č. l. 1762), přičemž lze poukázat i na postup soudu prvního stupně, který po úvaze nad provedenými důkazy ukončil dokazování za současného zjištění, že žádná ze stran již neučinila návrhy na doplnění dokazování (č. l. 1478). Dle odvolacího soudu tak nebylo nutné v tomto směru provádět další dokazování, neboť soud prvního stupně mohl skutkovou konstrukci vytvořit i bez procesního stanoviska M. B. Je tedy zřejmé, že odvolací soud předmětný důkazní návrh obviněného považoval rovněž za nadbytečný k prokázání skutkového stavu věci, který byl již dostatečně zjištěn v řízení před soudem prvního stupně. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že za situace, kdy odvolací soud tímto způsobem vysvětlil v textu svého rozhodnutí neprovedení obviněným navrhovaného důkazu, nelze uvažovat o porušení práva na spravedlivý proces, a tedy ani o existenci tzv. opomenutého důkazu.

35. Nejvyšší soud pak neshledal pochybení ani v postupu soudů obou stupňů, pokud vycházely z výpovědi spolupracujícího obviněného Bc. J. Š. Soudy obou stupňů totiž ve svých rozhodnutích (č. l. 1537-1537 verte, 1762) dostatečně poukázaly, že popis jednání je dle jeho vyjádření logický a konzistentní, jím poskytnuté informace korespondovaly i s dalšími důkazy (zejména s výpovědí M. L., jakož i důkazy objektivní povahy), a nebyly zjištěny ani žádné skutečnosti, na základě kterých by mohlo být pochybováno o jeho věrohodnosti. Nutno též poznamenat, že soudy obou stupňů se vypořádaly i s námitkami obviněného J. L., který od začátku trestního řízení zpochybňoval pravdivost a věrohodnost výpovědi Bc. J. Š. Obstát přitom nemohly ani další námitky obviněného stran nesprávného hodnocení důkazů svědčících o trestné činnosti v Norském království. Výpověď spolupracujícího obviněného Bc. J. Š. je totiž i v tomto směru v souladu s listinným důkazem v podobě zjištění o letecké přepravě obviněného J. L. (č. l. 870, a to dne 18. 6. 2013 tam a zpět 19. 6. 2013, tedy nikoli v červenci jak tvrdil obviněný), když Bc. J. Š. uvedl, že k přípravě a následnému vývozu konopí do Norského království došlo někdy v jarních měsících roku 2013. Předmětnému popisu časového rámce ve výroku rozhodnutí soudů obou stupňů tedy nelze ani v tomto směru vytknout logický nesoulad. Dle Nejvyššího soudu tak lze uzavřít, že soudy obou stupňů dostatečně a řádně zdůvodnily, proč vyhodnotily výpověď spolupracujícího obviněného Bc. J. Š. jako věrohodnou a schopnou (společně s dalšími provedenými důkazy) vysvětlit skutkový děj, tak jak se odehrál. Vzhledem ke všem těmto rozhodným skutečnostem se proto Nejvyšší soud plně ztotožnil se skutkovými závěry soudů obou stupňů.

36. Je tedy zřejmé, že soudy obou stupňů se ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění pak plně korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. V návaznosti na to dospěl Nejvyšší soud k závěru, že mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy není žádný nesoulad, tím méně nesoulad extrémní, a námitky obviněného J. L. tudíž zcela míjejí meze dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

37. Pokud pak jde o druhý obviněným uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., z obsahu dovolání nevyplývá, v jaké alternativě byl tento dovolací důvod uplatněn. Nejvyšší soud však konstatuje, že jeho úspěšné uplatnění nepřipadalo v úvahu v žádné z jeho dvou variant, jelikož odvolací soud i z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a ve věci sám rozhodl rozsudkem, čímž nebyla splněna podmínka spočívající v zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. Skutečnost, že odvolací soud nepřisvědčil odvolání obviněného v plném rozsahu, nelze z procesního hlediska klást na roveň vydání rozhodnutí o odmítnutí nebo zamítnutí odvolání. Na základě výše uvedeného proto nemohl být ani tento dovolací důvod naplněn.

38. Nejvyšší státní zástupce pak ve svém dovolání namítl, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávnému právnímu posouzení skutku, neboť jednání obviněných mělo být správně právně kvalifikováno jakožto jednání ,,ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech jak má na mysli § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.

39. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nutné předně připomenout, že organizovaná skupina představuje formu trestné součinnosti, kterou lze charakterizovat jako sdružení nejméně tří osob, v němž je provedeno určité rozdělení úloh mezi jednotlivé členy a jeho činnost se v důsledku toho projevuje určitou plánovitostí a koordinovaností, kterou se spáchání činu usnadňuje, zvyšuje se pravděpodobnost dosažení sledovaného cíle, a tím se zvyšuje i škodlivost činu pro společnost (srov. č. 53/1976-II Sb. rozh. tr., č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, a lze tak spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Organizovaná skupina pak působí ve více státech , jestliže působí na území nejméně dvou států, přičemž postačí, že jedním z těchto dvou států je Česká republika (rozhodnutí č. 34/2005 Sb. rozh. tr.). Spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech předpokládá takový vztah mezi pachatelem a uvedenou skupinou, při kterém je pachatel sám přímo zapojen do činnosti takové skupiny nebo alespoň podporuje její činnost, těží z její činnosti, navazuje na její činnost apod. Zákonnou dikcí ve spojení jsou postiženy i volnější formy vztahu pachatele k uvedené skupině, než je jeho členství ve skupině.

40. Dále pak nutno uvést, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že ačkoli zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, nijak nezpochybnil správnost jím učiněných skutkových zjištění. Odvolací soud se tedy v tomto směru neztotožnil ,,pouze s právním hodnocením jednání obviněných J. L., Q. A. N. a Bc. J. Š., pokud jde o vývoz konopí do Norského království. Ve vztahu k jejich jednání spočívajícím v domluvě vývozu mezi obviněnými, předáním v České republice k přepravě obviněnému Bc. J. Š., vývozem do Norského království tímto obviněným a zde předáním do dispozice obviněných J. L. a Q. A. N., odvolací soud sice dovodil znaky organizovanosti, plánovitosti a rozdělení úkolů ve snaze dosáhnout vytýčeného cíle, avšak takový závěr na rozdíl od soudu prvního stupně nedovodil ohledně jejich jednání v Norském království. Dle odvolacího soudu totiž nebyl obstarán žádný důkaz o dalším nakládání s vyvezeným konopím v této zemi, a proto za této situace nelze znak spočívající ,,ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech dle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku kvalifikovat.

41. S předmětným právním závěrem odvolacího soudu se však vzhledem k nastíněným teoretickým východiskům a skutkovým zjištěním soudů obou stupňů nelze ztotožnit. Odvolací soud totiž ve svém rozhodnutí chybně dovodil, že znak kvalifikované skutkové podstaty podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku by obvinění mohli naplnit tehdy, pokud by i na norské straně existovala organizovaná skupina distribuující jimi dováženou marihuanu dalším odběratelům na území Norského království. Je sice pravdou, že taková skutečnost prokázána nebyla, neboť se nepodařilo zjistit totožnost norských odběratelů ani jiné okolnosti jejich činnosti, avšak tato skutečnost nic nemění na tom, že obvinění svým jednáním zákonný znak ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku bezezbytku naplnili. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů totiž v tomto směru jasně vyplývá, že obvinění J. L., Q. A. N. a Bc. J. Š. jak na území České republiky, kde došlo k vzájemné domluvě, přislíbení finanční odměny a následnému předání a přepravě marihuany, tak na území Norského království, kam se všichni obvinění dostavili a drogu vyvezenou obviněným Bc. J. Š. si vzájemně předali, na území minimálně dvou států působili a jejich jednání se zcela evidentně vyznačovalo znaky organizovanosti, plánovitosti a rozdělení úkolů ve snaze dosáhnout vytýčeného cíle.

42. S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že obvinění J. L., Q. A. N. a Bc. J. Š. podle ustálených skutkových zjištění jakožto členové organizované skupiny společně trestněprávně relevantně působili na území České republiky i Norského království. Popsané jednání obviněných bylo proto ze strany soudu prvního stupně správně právně posouzeno jakožto jednání ,,ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Odvolací soud tak pochybil, pokud naplnění předmětného znaku kvalifikované skutkové podstaty neshledal a obviněné uznal vinnými mírněji trestným činem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

43. Nejvyšší státní zástupce rovněž dodal, že ačkoli se výše uvedené výhrady týkají pouze výroku o vině pod bodem 2) napadeného rozsudku, na podkladě popisu jednání obviněných nelze vyloučit, že skutkový děj popsaný pod bodem 2) nepředstavuje dílčí útok pokračujícího trestného činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku, ale pouze část jediného nedělitelného skutku těchto obviněných, což lze dovodit i z judikatury Nejvyššího soudu. Z důvodu eliminace rizika založení překážky věci rozhodnuté proto napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu.

44. Nutno konstatovat, že stran nastíněné problematiky nejvyšší státní zástupce správně a přiléhavě odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, který např. v usnesení ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015, mimo jiné uvedl, že Nejvyšší soud ve shodě s dovolatelem nemá výhrad vůči právnímu názoru odvolacího soudu, podle něhož posuzované jednání obviněného ve vztahu k distribuci drogy jednotlivým odběratelům obecně nelze pokládat za pokračující trestný čin ve smyslu § 116 tr. zákoníku, tedy že za soudy zjištěných okolností prodej drogy jednotlivým konzumentům nepředstavuje dílčí útoky pokračujícího trestného činu vymezené osobami konkrétních odběratelů omamných a psychotropních látek, o nichž by bylo možno rozhodnout rozdílným způsobem, tj. odsuzujícím či zprošťujícím rozsudkem, ale že taková jednání tvoří z hlediska trestního práva hmotného jeden skutek. V této souvislosti pak nutno poukázat, že Nejvyšší soud se danou problematikou zabýval již předtím, a to kupř. v rozhodnutích sp. zn. 5 Tdo 801/2012, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008, sp. zn. 6 Tdo 894/2012 (č. 75/2013 Sb. rozh. tr.) a zejména pak ve věci sp. zn. 7 Tdo 1480/2006 (rozhodnutí pod č. 6/2008 Sb. rozh. tr.), přičemž uváděná rozhodnutí v takových případech shodně pokládají jednání pachatele, který distribuuje nebo vyrábí a distribuuje omamné a psychotropní látky v určitém období, jež je specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu odběratelů, kteří si podle své potřeby takto drogu opakovaně obstarávají, jako jediný skutek, nikoli však jako pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku.

45. Ve svém usnesení ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1132/2015, pak Nejvyšší soud dále uvedl, že trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku lze spáchat více různými způsoby, a to jak výrobou, dovozem, vývozem, průvozem, nabídnutím, zprostředkováním, prodejem, jiným opatřením jiné osobě či přechováním pro jinou osobu. V konkrétním případě se tak může jednat o situaci, kdy pachatel vyrobí např. určité množství pervitinu, které následně rozprodává více lidem, a v mezidobí jej pro tyto osoby přechovává. Právě z tohoto důvodu bylo judikaturou vysvětleno, že výroba tohoto určitého množství je jednotícím prvkem, díky kterému nelze např. v prodeji různým osobám či v tom, že k prodeji docházelo s časovým odstupem, spatřovat důvod pro rozdělení jednání do jednotlivých skutků. Z logiky věci se však podává, že stejným jednotícím prvkem může být také přechovávání určitého množství pro jinou osobu či např. opatření určitého množství drogy najednou, které pachatel následně rozprodává po částech. .

46. O takový citovanou judikaturou předpokládaný případ se jednalo i v nyní posuzované věci. Při srovnání způsobu a období, kdy obvinění zajistili přepravu a následně vyvezli marihuanu do Norského království (jarní měsíce roku 2013), je patrné, že takto vymezené jednání tvořilo u obviněných spolu s jednáním pod bodem 1) výroku rozsudku odvolacího soudu (jež probíhalo nejméně od jarních měsíců roku 2013 do 15. 5. 2014) z hlediska hmotného práva jeden (trvající) skutek, nikoli dílčí útok pokračujícího trestného činu. Předmětné jednání se tak mělo odehrávat v časovém úseku, v rámci kterého nelze vysledovat žádné dělící momenty, které by měly mít za následek kvalifikaci popsaného jednání jako více skutků či více útoků pokračujícího trestného činu. Dále též nutno poukázat, že v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru prakticky absentuje vypořádání se s relevantní judikaturou. S ohledem na výše uvedené skutečnosti a možné založení překážky věci rozhodnuté ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. a z toho vyplývajícího možného porušení zásady ne bis in idem, tak Nejvyšší soud shledal i tuto námitku nejvyššího státního zástupce opodstatněnou.

47. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že mimořádný opravný prostředek byl nejvyšším státním zástupcem podán důvodně, neboť odvolací soud skutek obviněných J. L., Q. A. N. a Bc. J. Š. nesprávně právně posoudil, když dospěl k závěru, že tito obvinění svým jednáním nenaplnili znak ,,ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a rovněž když bez ohledu na aktuální a relevantní judikaturu nahlížel na výrok o vině pod bodem 2) rozsudku jako na dílčí útok pokračujícího trestného činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku. Své rozhodnutí tak odvolací soud zatížil vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V. Závěr

48. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že obviněný J. L. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až odst. 5 tr. ř.

49. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno důvodně a proto podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 11 To 16/2016, a to v bodu 1) a 2) výroku o vině a v celém výroku o trestu ve vztahu k obviněným J. L., Q. A. N. a Bc. J. Š. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

50. Úkolem Vrchního soudu v Praze, jemuž se předmětná věc vrací k dalšímu řízení, bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu a s ohledem na výše uvedený právní názor Nejvyššího soudu, věc znovu projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí. To znamená, že Vrchní soud v Praze znovu adekvátně posoudí naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a v duchu aktuální rozhodovací praxe posoudí i charakter jednání obviněných z hlediska jeho celistvosti jako jednoho nedělitelného skutku ve smyslu hmotného práva. Zároveň lze ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. připomenout závaznost právního názoru, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil.

51. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. 5. 2017


JUDr. Stanislav Rizman předseda senátu