11 Tdo 1535/2012
Datum rozhodnutí: 26.02.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



11 Tdo 1535/2012-17

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2013 dovolání podané obviněnou E. B. proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 42 To 151/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 176/2011, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné E. B. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 1 T 176/2011, byla E. B. uznána vinnou přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, za který byla podle § 274 odst. 2 s použitím § 67 odst. 2 písm. a) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzena k peněžitému trestu ve výši osmdesáti denních sazeb, přičemž jedna sazba činí 460,- Kč, celkový peněžitý trest byl tedy uložen ve výměře 36 800,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ nevykonání peněžitého trestu ve stanovené lhůtě stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti týdnů. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dva a půl roku.
Podle skutkových zjištění se obviněná trestné činnosti dopustila tím, že ačkoliv byla nezpůsobilá k řízení motorových vozidel, když u ní bylo dechovým analyzátorem zjištěno 1,49 a 1,60 promile alkoholu, dne 20. 8. 2011 kolem 20.30 hodin řídila v době, kdy měla více jak 1 promile alkoholu v krvi, z K. u Jihlavy směrem k turistické chatě Č. osobní automobil zn. Škoda Fabia, a při této jízdě již v oblasti Č. v km 0,915 silnice č. ... v katastru obce C.-H., okr. Jihlava, v levotočivé zatáčce vjela vpravo mimo vozovku, kde narazila do plotu u domu majitele L. K.
Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, usnesením ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 42 To 151/2012, podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jaroslava Pavlíka dovolání, kterým je napadla v celém rozsahu. Ohledně dovolacího důvodu odkázala na § 265b odst. 1 písm. g), h), k) a l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť v kontextu judikatury Ústavního soudu ČR se jedná o trest zcela nepřiměřený, a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť výrok rozhodnutí je nesprávný.
Konkrétně obviněná zdůvodnila dovolání tím, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu by musela v okamžiku nehody a vzniku škody řídit dopravní prostředek pod vlivem návykové látky. Podle ní nebylo zjištěno, kdo prokazatelně řídil motorové vozidlo v okamžiku nárazu, vliv návykové látky byl zjišťován u obou účastníků nehody až po uplynutí delší časové prodlevy bez zohlednění množství a druhu vypitého alkoholu, stravy a dalších fyzikálních dopadů na vstřebávání alkoholu, způsobená škoda projednávaná před soudem neodpovídá skutečnosti, tj. skutkový stav nevykazuje znaky trestného činu, kterým byla obviněná uznána vinnou. Postup soudu prvního stupně je podle obviněné v rozporu s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť soud vycházel ze subjektivního hodnocení svědeckých výpovědí a výběru svědků, a to v její neprospěch, přičemž jí nebylo umožněno předvolat navrhované svědky.
Soud prvního stupně podle obviněné nesprávně uvedl, že řídila v době, kdy měla více jak 1 promile alkoholu v krvi. Nebyla jí totiž odebrána krev, ale byla u ní provedena pouze dechová zkouška, která dle judikatury může být považována pouze za podpůrný důkaz. Dechová zkouška u ní navíc byla vykonána v odstupu více než jedné hodiny po nehodě. V této souvislosti poukazuje na fakt, že dle lékařské vědy hladina alkoholu v krvi člověka ještě nějakou dobu stoupá.
Obviněná má dále za to, že lze-li podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. namítat, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, dle logického výkladu (a minori ad maius) lze namítat také, že výrok rozhodnutí je chybný. K tomu poukazuje na dle ní nesprávnou část výroku, že měla více jak 1 promile alkoholu v krvi.
Obviněná rovněž poukazuje na uložení dle jejího názoru nepřiměřeného trestu, neboť nedošlo k ohrožení života nebo zdraví lidí, vzniklá škoda je nikoli nepatrná a nebyl prokázán vliv návykové látky . Nebylo také podle jejího názoru přihlédnuto k jejím osobním a majetkovým poměrům.
V závěru svého dovolání pak obviněná uvádí, že skutkový stav, který zjistil soud, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byla uznána vinnou, jedná se o extrémní rozpor mezi skutečnostmi zjištěnými soudem a provedenými důkazy. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 42 To 151/2012, a buď ve věci sám rozhodl o její nevině, nebo jí uložil mírnější trest.
Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací
(§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit, zda lze uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněná sice formálně tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ve skutečnosti však brojí výhradně proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení.
Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci. .
Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nad rámec dovolacího řízení Nejvyšší soud dodává, že pokud jde o námitku, podle které nebylo v řízení prokázáno, že v době nehody měla obviněná v krvi více než 1 alkoholu, neshledává Nejvyšší soud v tomto ohledu žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry, jak obviněná namítá. Je sice třeba přiznat, že ve věci nebyla provedena krevní zkouška, zkouška obsahu alkoholu v krvi dechovým analyzátorem však není důkazem jediným, neboť svědci vypověděli, že obviněná před jízdou konzumovala pivo a panáky , svědkyně P. navíc slyšela, jak svědek D. obviněné říkal, aby auto neřídila, že má v sobě hodně alkoholu. Ze skutečnosti, že druhé provedené měření vykázalo vyšší koncentraci alkoholu v krvi než měření první, nelze také vyvozovat jeho stále stoupající hladinu, měření dechovým analyzátorem totiž běžně vykazuje drobné nepřesnosti, a proto se také provádí opakovaně. Jestliže obviněná přestala konzumovat alkohol kolem 19.30 hod., jak sama uvedla v hlavním líčení, k nehodě došlo okolo 20.30 a dechová zkouška byla provedena v 21.22 hod., je vysoce pravděpodobné, že v době nehody převyšovalo množství alkoholu v krvi obviněné 1 . S tím také korespondují výpovědi svědků a ostatně i samotná skutečnost, že obviněná způsobila dopravní nehodu. Ačkoli tedy mohla být této otázce věnována orgány činnými v trestním řízení větší pozornost, skutkové závěry korespondují s provedenými důkazy a nebudí pochybnosti naznačující, že by se mohlo jednat o situaci předpokládanou částí judikatury Ústavního soudu, podle níž by dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. měl být naplněn i v případě, kdy nejde o porušení hmotného práva, ale mezi ve věci provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry je tzv. extrémní rozpor.
O takovou situaci zjevně nejde ani v případě námitky obviněné, že vozidlo v okamžiku nehody neřídila, resp. nebylo zjištěno, kdo ho řídil. Naopak z provedeného dokazování přesvědčivě vyplynulo, že vozidlo řídila obviněná. Její důkazní návrhy směřující k vyvrácení tohoto tvrzení byly soudem prvního stupně oprávněně zamítnuty. Vyjádření soudu, že nebylo na místě, aby předvolával půlku vesnice jen proto, aby vyhověl obhajobě v pátrání po někom, kdo by tvrzení obviněné podpořil , se sice může jevit jako příkré, v zásadě je však přiléhavé. Svědecké výpovědi, kterým soud neměl důvod nevěřit, se totiž shodly na tom, že do auta na místo řidiče nastupovala obviněná, po nehodě z něj zase vystupovala ona. Stejně tak její spolujezdec vysvětlil, proč z počátku chtěl obviněné pomoci a vzít vinu na sebe. V tomto směru proto nebylo zjištěno žádné porušení práva obviněné na obhajobu. Pokud jde o námitku ohledně výše způsobené škody, ta nebyla vůbec předmětem výroku o vině.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Na základě tohoto dovolacího důvodu obviněná namítá, že jí byl uložen nepřiměřený trest, což ovšem, jak vyplývá z výkladu, není námitka, kterou by bylo možno se zabývat v dovolacím řízení. Totéž se týká argumentace, že soud při uložení peněžitého trestu nepřihlédl k jejím osobním a majetkovým poměrům, navíc z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá opak. Obviněnou citovaný judikát Ústavního soudu se dotýká odlišné situace, kdy šlo o zmírnění trestu v důsledku nepřiměřené délky řízení. Rozhodně tedy neznamená otevření možností přezkumu veškerých kritérií pro ukládání trestu v dovolacím řízení.
Podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. O situaci, kdy některý výrok v rozhodnutí chybí, jde tehdy, jestliže měl soud chybějící výrok podle zákona do výrokové části pojmout a neučinil tak. Neúplný je takový výrok, který sice byl v rozhodnutí učiněn, ale neobsahuje některou podstatnou náležitost, kterou zákon stanoví.
Obviněná má za to, že lze-li podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. namítat, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, dle logického výkladu (a minori ad maius) lze namítat také, že výrok rozhodnutí je chybný. Její výklad jednak postrádá logiku (spíše se jedná o a maiori ad minus ), předně je však neakceptovatelný. Použitím zmíněných výkladových metod na jakékoli ustanovení zákona zcela bez kontextu, jak to demonstruje obviněná, by bylo možno dojít k absurdním závěrům, například i opačným, než je smysl daného ustanovení. V tomto případě by zcela ztratila význam právní úprava dovolacích důvodů, neboť podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. by podle výkladu obviněné bylo možno napadat jakýkoli chybný výrok.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněná citovala tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě. K tomu lze pouze stručně říci, že za situace, kdy její námitky neodpovídají ostatním uplatněným dovolacím důvodům, nemohou naplňovat ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná E. B. podala dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a její dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jí napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. února 2013
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch