11 Tdo 1527/2008
Datum rozhodnutí: 23.02.2009
Dotčené předpisy:




11 Tdo 1527/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2009 dovolání podané obviněnými K. J. a J. R. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 7 To 80/2008, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 16/2007, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného K. J.

o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného J. R. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 48 T 16/2007, byl obviněný K. J. uznán vinným účastenstvím ve formě organizátorství k trestnému činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., za který byl podle § 219 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Stejným rozsudkem byl obviněný J. R. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák, za které byl podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti a půl let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a dále mu byl uložen podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu deseti let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. dále soud rozhodl, že všichni obvinění (tj. i spoluobviněný S. B.) jsou povinni rukou společnou a nerozdílnou uhradit poškozené VZP ČR, Krajská pobočka pro hl. m. Prahu, se sídlem Na Perštýně 6, 110 01 Praha 1, částku celkem 56.451,- Kč.

Podle skutkových zjištění Městského soudu v Praze se obvinění dopustili uvedené trestné činnosti tím, že obviněný K. J. v přesně nezjištěný den požádal spoluobviněného S. B., aby zařídil usmrcení poškozeného M. G., za tímto účelem S. B. financoval sledování poškozeného ze strany nejméně dvou osob, mezi nimiž byl i obviněný J. R., a dále obviněný K. J. v přesně nezjištěný den, pravděpodobně v září 2006, v P., V. nám., v prostorách restaurace hotelu J. předal obviněnému S. B. finanční hotovost ve výši nejméně 20.000 , za tuto částku požadoval zajištění provedení vraždy na poškozeném M. G. a v této souvislosti zkontroloval podle fotografií totožnost budoucí oběti a přikázal, aby poškozený byl zastřelen nejpozději do konce roku 2006, následně obviněný S. B. uvedenou finanční částku předal obviněnému J. R., který dne 30. 12. 2006 v době kolem 20.15 hodin v P., ul. B., ve 4. patře obytného domu v kabině výtahu dvakrát vystřelil na poškozeného M. G. nelegálně drženou střelnou zbraní značky Glock 17, ráže 9 mm, opatřenou tlumičem, přičemž poškozený byl zasažen do hrudníku se vstřelem v místě hrdelní jamky, střela pokračovala přední stěnou hrudní nad prvním žebrem vlevo a dále zevně do oblasti levého ramenního kloubu, v němž pronikla hlavicí levé kosti pažní a uvízla v měkkých tkáních levého ramene, a toto poranění mohlo vést bez odborného lékařského zákroku ke smrti poškozeného, druhá střela zasáhla pouze rám kabiny výtahu, načež se poškozený aktivně bránil svojí legálně drženou střelnou zbraní, proto obviněný J. R. z místa činu uprchl, přičemž použitou zbraň opatřenou tlumičem měl nejméně v den spáchání výše uvedeného útoku v držení, což je v rozporu se zákonem č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, neboť se jedná podle § 4 uvedeného zákona o zbraň zakázanou.

Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podali obvinění K. J., J. R. a rovněž spoluobviněný S. B. odvolání, na jejichž podkladě rozhodl Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 7 To 80/2008, tak, že podle § 256 tr. ř. všechna podaná odvolání zamítl. Citované usnesení odvolacího soudu bylo doručeno mimo jiné obviněnému K. J. dne 19. 9. 2008, jeho obhájci dne 19. 8. 2008, obviněnému J. R. dne 21. 8. 2008, jeho obhájci dne 19. 8. 2008 a Městskému státnímu zastupitelství v Praze rovněž dne 19. 8. 2008.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podali dovolání obviněný K. J. prostřednictvím svého obhájce JUDr. T. S. (doručeno Městskému soudu v Praze dne 16. 10. 2008) a obviněný J. R. prostřednictvím svého obhájce JUDr. K. H. (doručeno Městskému soudu v Praze dne 10. 9. 2008).

Obviněný K. J. napadl výrokovou část usnesení odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl navíc, že dále vytýká hlavnímu líčení, které předcházelo vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně, hrubé porušení procesních i ústavních práv.

Ve svém obsáhlém dovolání obviněný nejprve namítl, že skutkový děj popsaný soudy ve vztahu k jeho osobě nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu vraždy. S vědomím přesahu své argumentace mimo prostor uplatněného dovolacího důvodu pak obviněný poznamenal, že skutkový závěr učiněný soudy je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Obviněný zdůraznil, že tyto skutkové námitky uvádí z důvodu procesní opatrnosti, základní výhrada se však podle něj týká toho, že skutek popsaný nalézacím soudem nemůže být za žádných okolností kvalifikován jako trestný čin vraždy. Dále podotkl, že jeho jednání nebylo prokazováno ničím jiným, než výpovědí jediného svědka B. B.

K subjektivní stránce trestného činu obviněný poukázal na to, že účastenství ve formě organizátorství, stejně jako skutková podstata trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. předpokládá zavinění ve formě úmyslu. V jeho případě však nebyl nikdy zjištěn motiv, který jej měl vést k popsanému jednání, což přiznávají soudy obou stupňů. Obviněný připomněl, že soudy nehodnotily roli osob, které mají tvořit hlavu kosovského podsvětí a které měly odkoupit pohledávky turecké společnosti obchodující se zlatem. Tyto osoby měly mít podle obviněného zájem na postřelení poškozeného, neboť on a poškozený jim dlužili velké peníze. K tomu nebyly provedeny žádné důkazy. Pokud se soudu nepodařilo zjistit motiv jeho jednání, nelze mu tedy ani klást za vinu to, že jednal úmyslně ve vztahu k organizování vraždy poškozeného či s úmyslem získat majetkový prospěch. Obviněný je proto přesvědčen, že v případě jeho osoby absentuje subjektivní stránka trestného činu. Dále pak obviněný cituje z judikatury týkající se převážně výkladu nepřímého úmyslu. Obviněný považuje za nepřípustné, že soudy obou stupňů bez důkazů presumují, že musel mít ke spáchání činu nějaký motiv. Právní závěry ohledně naplnění subjektivní stránky jsou tak podle obviněného v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními soudů, což se vymyká z mezí ustanovení § 5 a § 6 tr. ř. a je v rozporu se zásadou in dubio pro reo.

Dále obviněný namítl, že soudy obou stupňů chybně vyhodnotily nezpochybnitelný fakt, že v době, kdy se měla podle svědka B. odehrát schůzka v H. J., na které si měl vraždu poškozeného G. objednat, nebyl na území České republiky. Obviněný přitom poukazuje na rozpory ve výpovědích svědka ohledně časového určení schůzky a současně vyjmenovává, kde (v zahraničí) se v inkriminovanou dobu zdržoval. K tomu obviněný jako důkazy k dovolání přiložil další potvrzení a čestná prohlášení. Vzhledem k tomu, že se obviněný nenacházel v době, kdy se měla podle svědka schůzka uskutečnit, na území České republiky, nemohla se tato odehrát v jeho přítomnosti a nebyla tak naplněna ani objektivní stránka trestného činu.

Svědek B. si podle názoru obviněného průběh událostí vymyslel tak, aby bylo možné mu reálně uvěřit. V následující části dovolání pak obviněný provedl vlastní obsáhlý rozbor skutkového děje, přičemž upozorňoval na údajné rozpory a nedostatky v dokazování, zpochybnil věrohodnost svědka B. i charakter zranění poškozeného M. G.

Další část svého dovolání obviněný zaměřil proti výroku o náhradě škody. Zde podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení /§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. in fine/. V případě výroku o náhradě škody soudy obou stupňů porušily ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Nebyly totiž prokázány esenciální znaky škody ve vztahu k jednotlivým nárokovaným částkám. Soud prvního stupně rozhodl o jejich přiznání jako celku, aniž by zkoumal, zda jednotlivé léčebné úkony byly v příčinné souvislosti se zraněním poškozeného, zda byly nutné a jaká byla jejich skutečná cena podle příslušného ceníku, který nebyl k důkazům přiložen. Soud pak také neuvedl nic, z čeho by šlo dovodit, že uplatněný nárok VZP ČR má podklad v příslušných hmotně právních předpisech, a že jeho výše a spoluodpovědnost obviněného za škodu byla v trestním řízení dostatečně prokázána. Výrok o náhradě škody nebyl soudem dostatečně odůvodněn podle § 125 odst. 1 tr. ř.

V poslední části svého dovolání pak obviněný uvádí, že jeho další výhradou, byť z formálního hlediska spornou, je námitka, že před soudem prvního stupně bylo porušeno jeho právo na veřejný proces. Poukazuje na protiprávní a protiústavní postup předsedkyně senátu nalézacího soudu, která měla zjišťovat totožnost osob přítomných v jednací síni, aniž by odůvodnila, za jakým účelem se tak děje. Nesouhlasí přitom se závěry odvolacího soudu, který se touto jeho námitkou již zabýval, že předsedkyně senátu takto činila se záměrem, aby nevyslechnutí svědci nebyli ovlivněni.

Závěrem svého dovolání proto obviněný K. J. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Městského soud v Praze a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby, nebo aby přikázal příslušnému soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Obviněný J. R. napadl výrokovou část usnesení odvolacího soudu. Jako dovolací důvod označil ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a uvedl, že napadeným usnesením bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr ř. ačkoli v řízení, které předcházelo, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Důvod dovolání spatřuje obviněný v tom, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil obsah jeho odvolání, které podal jak sám, tak i prostřednictvím obhájce. Přestože byla odůvodnění jeho odvolání poměrně stručná, lze z nich jednoznačně vyvodit, že obviněný nesouhlasí s právními závěry nalézacího soudu. Nalézací soud se podle obviněného nevypořádal se všemi okolnostmi, neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení. Taková formulace podle obviněného plně postačovala k tomu, aby odvolacímu soudu bylo zřejmé, které výroky má přezkoumat. Vrchní soud vady rozsudku nalézacího soudu neodstranil, tedy nebyly splněny procesní podmínky k zamítnutí jeho odvolání stanovené v § 256 tr. ř.

S ohledem na to navrhl obviněný J. R., aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i další rozhodnutí na toto obsahově navazující, a aby vrátil věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

K podaným dovoláním se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí průběhu předchozího řízení a obsahu obviněnými podaných dovolání k dovolání obviněného J. R. uvedl, že jeho námitky svou podstatou směřují spíše k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první variantě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, aniž pro to byly splněny procesní podmínky. Tento dovolací důvod je však důvodem procesním, jenž má zabránit porušení práva strany na přístup k druhé instanci. Týká se situací, kdy opravný prostředek je zamítnut nebo odmítnut bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení věcně přezkoumáno a odvolací soud je podle § 256 tr. ř. zamítl, protože je neshledal důvodným. Pokud jde o formálně tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě, tedy že bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, ačkoli v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konstatuje státní zástupce, že obviněný neuvádí žádné konkrétní okolnosti, kterými by mělo dojít k jeho naplnění. Nijak tedy nezpochybňuje právní posouzení skutku ani jiné vyslovené hmotně právní posouzení.

Státní zástupce tak dovolání obviněného J. R. zhodnotil jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a jako takové jej navrhl odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Pokud jde o dovolání obviněného K. J. uvedl státní zástupce, že obviněný v jeho rámci především shledává nesprávným hodnocení některých důkazů či z nich vyvozené skutkové závěry, shledává také nedostatečným rozsah dokazování a vážnost zranění poškozeného, předkládá své úvahy týkající se odpovídajícího počtu osob, jež mohly provádět sledování poškozeného apod., a také vlastní posouzení věrohodnosti svědků. Poukazuje přitom na údajné rozpory v jejich výpovědích a na jejich chování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace norem hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Dovolací soud je tedy skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán. Státní zástupce doplnil, že zásah do skutkových zjištění v dovolacím řízení je možné připustit pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, což však nebylo v tomto případě namítáno. Naznačené námitky obviněného se proto podle názoru státního zástupce míjejí s uplatněným dovolacím důvodem. Stejně je tomu i v případě námitky obviněného, že měla být neoprávněně vyloučena veřejnost z účasti na soudním jednání.

K námitce obviněného, že se nepodařilo zjistit motiv jeho jednání, a tedy mu nelze klást za vinu organizování vraždy a dovodit tak subjektivní stránku, státní zástupce uvedl, že aplikovaná skutková podstata znak spočívající v požadavku určitého motivu na straně obviněného neobsahuje. Pokud obviněný v této souvislosti poukazuje na znak ve smyslu § 219 odst. 2 písm. h) tr. zák., jehož podstatou je mimo jiné spáchání trestného činu v úmyslu získat majetkový prospěch, jedná se o podmínku užití vyslovené právní kvalifikace ve vztahu k hlavnímu pachateli trestného činu nikoli ve vztahu k účastníkovi. Hlavní pachatel J. R. se přitom pokusil usmrtit poškozeného v postavení tzv. nájemného vraha, tedy osoby páchající skutek za finanční odměnu, a závěr soudů obou stupňů je tedy správný. Obviněný K. J. sám s tímto motivem jednat nemusel, podstatné je, že věděl o tom, že hlavní pachatel páchá čin s takovým úmyslem. Obviněný K. J. si přitom vraždu sám objednal a vyplácel odměnu.

K námitce obviněného, že úmyslem útočníka bylo poškozeného pouze postřelit, tedy by čin měl být kvalifikován podle § 222 tr. zák., státní zástupce uvedl, že z učiněných skutkových zjištění vyplývá, že obviněný J. R. byl sjednán na realizaci vraždy, což koresponduje s tím, že poškozený byl postřelen do hrudníku a ne třeba do nohou. Zranění poškozeného také bez lékařského zákroku mohlo vést ke smrti, což vyplývá ze znaleckých posudků. Pro nastíněný právní závěr tedy nejsou dána skutková zjištění.

K námitce obviněného týkající se výroku o náhradě škody se pak státní zástupce vyjádřil v tom smyslu, že je zcela nepochybné, že poškozený byl opakovaně v bezprostřední příčinné souvislosti s útokem na svoji osobu podroben lékařskému zákroku, jehož výkon byl hrazen Všeobecnou zdravotní pojišťovnou ČR. Pojišťovna následně v souladu s § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a změně a doplnění některých souvisejících zákonů, požádala o náhradu takto vynaložených nákladů. Soud pak na základě pojišťovnou předložených dokladů, které v rámci volného posouzení důkazů považoval za dostatečné, nárok co do důvodu i výše akceptoval a v souladu s ustanovením § 438 odst. 1 občanského zákoníku uložil povinnost k náhradě způsobené škody společně a nerozdílně všem obviněným. Soudy sice mohly závěru o povinnosti k náhradě škody věnovat větší část odůvodnění, avšak tento nedostatek na správnosti výroku nic nemění.

Státní zástupce tedy uzavřel, že argumentaci obviněného K. J. v žádném případě nelze přisvědčit a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a toto rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací

(§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou v této trestní věci dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami. Zjistil, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a, h) tr. ř.], že byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolateli uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Obviněný K. J. ve svém dovolání označil jako dovolací důvod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Obviněný sám na několika místech svého dovolání uvádí, že si je vědom omezenosti přezkumu v dovolacím řízení daném dovolacími důvody. Tomu nelze než přisvědčit. Přestože obviněný zdůrazňuje, že námitky týkající se skutkových zjištění uvádí spíše z důvodu procesní opatrnosti jaksi nad rámec dovolacího řízení, tvoří tyto námitky převážnou část jeho dovolání. Bylo by zcela nadbytečné opakovat skutkové závěry ohledně jednání obviněného, neboť jim byl již značný prostor věnován ze strany soudů obou stupňů. S údajnými rozpory ve výpovědích svědků a dalších důkazech se bezezbytku vypořádal již nalézací soud, přičemž soud odvolací jeho argumentaci podpořil a zopakoval. Obviněný v podstatě tytéž námitky opakuje v dovolacím řízení, kde však není prostor se jimi zabývat. Nejvyšší soud pouze konstatuje, že mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními nespatřuje žádné rozpory, natož rozpory extrémní. To se týká i námitky, které se ve svém vyjádření věnoval státní zástupce, a sice že by jednání hlavního pachatele J. R. mělo být kvalifikováno jako ublížení na zdraví podle § 222 tr. zák., neboť tato námitka ve skutečnosti nesměřuje do hmotně právního posouzení, ale staví na odlišných skutkových závěrech.

Naznačenému dovolacímu důvodu je možno podřadit námitku obviněného, že vzhledem k tomu, že nebyl prokázán motiv (pohnutka) jeho jednání, nelze u něj dovodit naplnění subjektivní stránky. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná. Nelze než připomenout, že jediným obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu je zavinění. Pohnutka (motiv) je znakem fakultativním, to znamená, že je zákonným znakem pouze některých skutkových podstat trestných činů /např. § 221 odst. 2 písm. b) tr. zák./. Skutková podstata trestného činu vraždy podle § 219 tr. zák. k nim však nepatří. Pokud jde o zavinění obviněného K. J. ve vztahu ke znaku skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., tedy spáchání trestného činu v úmyslu získat majetkový prospěch, pak je možno zcela odkázat na to, co řekl odvolací soud v odůvodnění svého usnesení na straně 13 v posledním odstavci o uplatnění zásady akcesority. Obdobně se vyjádřil i státní zástupce.

Citace z judikatury, které obviněný uvádí na tomto místě dovolání, jsou jeho případu nepřiléhavé, vesměs protože se dotýkají nepřímého úmyslu, zatímco v případě obviněného se zcela zjevně jednalo o zavinění ve formě úmyslu přímého. Je zřejmé, že v případě nepřímého úmyslu je třeba uplatnit vyšší míru opatrnosti při jeho vyvozování z tzv. nepřímých důkazů, a to z důvodu jeho možné záměny za zavinění ve formě vědomé nedbalosti. V případě obviněného, který si objednal vraždu, si však lze úmysl jen ve formě srozumění sotva představit.

Co se týká další části dovolání obviněného K. J., kterou napadá výrok o náhradě škody, opět je třeba připomenout, že tento výrok nalézací soud založil na určitých skutkových zjištěních, která Nejvyššímu soudu nepřísluší přezkoumávat. V dalším je možno zcela odkázat na vyjádření státního zástupce. Je nepochybné (ačkoli to v rozsudku není výslovně vyjádřeno), že nalézací soud aplikoval ustanovení občanského zákoníku o škodě, tedy § 420 odst. 1 a dále § 438 odst. 1 o společné odpovědnosti za škodu ve spojení s § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, podle kterého má zdravotní pojišťovna vůči třetí osobě právo na náhradu těch nákladů na péči hrazenou ze zdravotního pojištění, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této třetí osoby vůči pojištěnci.

Obviněný přitom neuvádí konkrétní námitky, v čem by měla spočívat nesprávnost právního posouzení způsobené škody, pouze poukazuje na údajnou nedostatečnost odůvodnění. Je pravda, že soudy obou stupňů nevěnovaly odůvodnění výroku o náhradě škody mnoho prostoru, toto pochybení však nepředstavuje vadu, která by byla způsobilá založit uvedený dovolací důvod. Ke stejnému závěru dospěl ostatně Nejvyšší soud i v jednom z rozhodnutí, na která obviněný odkázal. V usnesení ze dne 3. 4. 2003, sp. zn. 7 Tdo 337/2003, Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně ani soud odvolací konkrétně neuvádějí, podle jakého hmotně právního předpisu otázku náhrady škody posoudily, je však zřejmé, že se jednalo o občanský zákoník a jeho konkrétní výše citovaná ustanovení. Ani v tomto případě tedy Nejvyšší soud žádnou vadu neshledal.

V poslední části svého dovolání pak obviněný vytýká nalézacímu soudu porušení zásady veřejnosti. Taková námitka však nespadá pod uplatněný ani žádný jiný z dovolacích důvodů. Nejvyššímu soudu nepřísluší posuzovat, zda předsedkyně senátu nalézacího soudu pouze zjišťovala totožnost osob, které by přicházely v úvahu jako eventuální svědci (čemuž by nasvědčovalo i to, že se mělo jednat o příbuzné a známé obžalovaného J.). Nad rámec dovolacího řízení lze pouze konstatovat, že z protokolů o hlavním líčení nevyplývá, že by veřejnost byla z jednací síně zcela vyloučena.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného K. J. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Obviněný J. R. ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Uvedený dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

Stručné dovolání obviněného se jeví jako poněkud zmatečné. Obviněný sice nejprve odkazuje na druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu s tím, že v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v závěru však současně tvrdí, že k zamítnutí jeho odvolání nebyly splněny procesní podmínky. Jedinou námitkou, kterou obviněný předkládá, je tvrzení, že odvolací soud řádně nevyhodnotil obsah jeho odvolání a neodstranil vady, které rozsudku nalézacího soudu vytýkal. Obviněný však nekonkretizuje, o jaké vady se mělo jednat, ani jinak svou námitku nerozvádí. Je tedy možné se zcela ztotožnit s tím, co k dovolání obviněného uvádí státní zástupce. Vzhledem k tomu, že takto formulovaná námitka obsahově neodpovídá zvolenému ani jinému dovolacímu důvodu, musel Nejvyšší soud dovolání obviněného J. R. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., aniž se dále zabýval napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř.

O odmítnutí dovolání obviněných K. J. a J. R. rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. února 2009

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch