11 Tdo 1518/2012
Datum rozhodnutí: 09.01.2013
Dotčené předpisy: § 234 tr. ř., § 12 odst. 2 tr. zákoník



11 Tdo 1518/2012-21

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 9. ledna 2013 dovolání, které podal obviněný J. D. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 2. 3. 2012, sp. zn. 55 To 20/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 140/2011, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 2011, sp. zn. 5 T 140/2011, byl obviněný J. D. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a byl mu za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Stalo se tak na podkladě zjištění, že obviněný dne 22. 7. 2011 kolem 02:30 hod., v Olomouci na ulici T., v areálu ČD, Depa kolejových vozidel Olomouc, odcizil z dřevěné palety celkem 4 ks brzdových rýhovaných špalků, které naložil do svého vozidla značky Škoda Felicia s tím, že je prodá jako šrot do sběrných surovin, přičemž byl zadržen pracovníky ostrahy Českých drah Olomouc a odcizené věci v celkové hodnotě 1.004,-Kč; byly vráceny poškozené společnosti ČD, DKV Olomouc, se sídlem U Podjezdu 1, Olomouc, a uvedeného jednání se dopustil i přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, č. j. 3 T 235/2005-111 ze dne 4. 5. 2007, odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže dle § 247 odst. 1, písm. b), e) tr. zákona ve znění platném do 31. 12. 2009, k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře dvou roků a šesti měsíců, který vykonal dne 28. 5. 2010.

O odvolání obviněného J. D. rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 2. 3. 2012, sp. zn. 55 To 20/2012 tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Citované usnesení odvolacího soudu obviněný J. D. napadl prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvody zakotvené v § 265b odst. 1 písm. d), g), l ) tr. ř. Podle jeho názoru bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv již v té době byly dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., neboť hlavní líčení i veřejné zasedání bylo konáno v jeho nepřítomnosti a nebyla mu tak dána možnost se vyjádřit k podané obžalobě a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V mimořádném opravném prostředku obviněný vytkl, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily námitku ohledně nedostatku subjektivní stránky skutkové podstaty zmíněného pokusu přečinu krádeže, neboť neměl v úmyslu zmocnit se cizí věci, když se domníval, že jde o odpad, který nikomu nepatří. Z toho dovodil, že jednal ve skutkovém negativním omylu ve smyslu ust. § 18 odst. 1 tr. zákoníku, který vylučuje trestní odpovědnost za úmyslný trestný čin, neboť zde chybí aspekt zavinění ve formě úmyslu. Rovněž zdůraznil, že mu nebyla známa skutečnost, že areál Českých drah byl hlídán ostrahou, když na první pohled byl volně přístupný, což potvrdil i pracovník ostrahy R. L. Domníval se tedy, že brzdové špalky byly uloženy na vyhození jako odpad, neboť byly označeny jako šrot a jedná se o věc opuštěnou, nepatřící nikomu. Soud tedy skutek nesprávně právně posoudil, neboť tento není trestným činem. Rovněž popřel, že z jeho výpovědi vyplynulo, že do Depa kolejových vozidel vjel svým automobilem cíleně za účelem odcizení majetku cizích osob, ale naopak tam zastavil zcela náhodně. Protože byl areál volně přístupný, neměl důvod se domnívat, že tam byl vstup zakázán.

Odmítl, že se by se věci zmocnil, naopak brzdové špalky v rámci areálu Depa kolejových vozidel pouze přemístil. Nebyla tak naplněna materiální stránka tohoto trestného činu, když škoda zdaleka nedosahovala hranice škody nepatrné a v rámci aktuální právní úpravy je vyjádřena jednak v podobě materiálního korektivu společenské škodlivosti a subsidiarity trestní represe vyjádřené v ust. § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jednak v podobě ústavněprávních zásad ve smyslu práva na spravedlivý proces. K aplikaci ust. § 205 odst. 2 trestního zákoníku totiž nepostačuje pouze naplnění zde uvedených znaků skutkové podstaty, ale musí být dána i potřebná míra společenské škodlivosti, která odpovídá i zvýšené sazbě trestu odnětí svobody. Přestože výše způsobené nebo hrozící škody není rozhodná, obviněný namítl, že je třeba též posoudit, zda lze jeho jednání považovat za natolik společensky škodlivé, aby mohla být kvalifikovaná skutková podstata použita. Konstatoval, že přeřazením odcizení věci za existence speciální recidivy do samostatné kvalifikované skutkové podstaty uvedené v druhém odstavci dal zákonodárce jasně najevo, že se zpřísňuje trestní represe, což současně představuje zvýšenou míru požadované společenské škodlivosti jednání pod tuto skutkovou podstatu podřazovaných. V návaznosti na to obviněný namítl, že jeho jednání takové míry společenské škodlivosti nedosahovalo a není možno v jeho případě tuto kvalifikovanou podstatu použít a odvozovat z ní trestnost jeho jednání. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí č. 25/1999 II., k předmětné věci se přiměřeně vztahující.

V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný vytkl, že byla porušena jeho práva, pokud bylo ve věci jednáno a rozhodnuto v hlavním líčení a ve veřejném zasedání bez jeho přítomnosti. Uvedl, že sice zásilku s vyrozuměním o jejich konání obdržel, ale vnější okolnosti, které nemohl ovlivnit, mu zabránily se těchto jednání soudu účastnit. V případě veřejného zasedání se pokoušel omluvit svou neúčast ještě v průběhu veřejného zasedání a žádal o odročení na jiný termín, jeho žádosti však nebylo vyhověno. Odvolací soud přitom věděl, že se neúčastnil ani hlavního líčení a neměl tak možnost se k věci před soudem dosud vyjádřit. Dodal, že jestliže tyto okolnosti byly již v době rozhodování soudu druhého stupně známy, a přesto bylo jeho odvolání proti rozsudku prvního stupně zamítnuto, naplňuje tato skutečnost důvod dovolání dle ust. § 265b odst. 1 písm. 1 ) tr. ř. Současně označil uložený trest za nepřiměřeně přísný. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

K dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství . Pokud jde o námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., konstatoval, že pokud jde o přítomnost obviněného v hlavním líčení, jsou p odmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, upraveny zejména v § 202 odst. 2 tr. ř. Toto se konalo dne 4. 11. 2011 sice bez přítomnosti obviněného, naplnění podmínek citovaného ustanovení však bylo soudem prvního stupně shledáno a obviněný zmíněný závěr nijak konkrétně nezpochybňuje. Ve vztahu k veřejnému zasedání konanému v odvolacím řízení státní zástupce s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. 5 Tdo 442/2003 uvedl způsoby, podle nichž může dojít k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Podle zjištění Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci obviněný vzal řádně a včas na vědomí termín konání úkonu, stanoveného na den 2. 3. 2012 v 8.00 hod., k němuž se však nedostavil, přičemž až v jeho průběhu byla odvolacímu soudu doručena jeho telefonická omluva, podle níž se údajně ocitl mimo Olomouc a nestihne se dostavit, a proto žádá o odročení. Pokud podle státního zástupce odvolací soud tvrzení a návrh obviněného nepřijal, pokračoval v konání úkonu a rozhodl, je nutné tento jeho postup akceptovat, neboť žádná z výkladových možností naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nebyla naplněna. Obviněný nebyl v době konání veřejného zasedání ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, o úkonu byl toliko vyrozuměn a především se včas, avšak ani řádně, z účasti na něm neomluvil. K odročení jednání tedy nebyl dán žádný důvod, a pokud odvolací soud pokračoval v jednání, právo obviněného na přítomnost ve veřejném zasedání nijak neporušil.

S odkazem na obviněným zmiňovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce připomněl, že dovolací soud je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. K popsanému skutkovému ději dodal, že obviněný se svého jednání dopustil v areálu ČD, který sice nebyl oplocen, nicméně byl užíván a hlídán, přičemž vzal brzdové špalky z palety s nápisem špalík brzdový rýhovaný dobré , přičemž dle závěru odvolacího soudu obviněný vjel se svým vozidlem do areálu v 2.30 hod. zcela cíleně. Obviněný jednal ve vztahu k cizí věci, neboť sám žádný vlastnický vztah ke špalkům neměl, přičemž se nejednalo ani o věc ničí, neboť takový vztah právní řád v zásadě neumožňuje. Současně je zřejmé, že špalky byly umístěny v jinak zjevně užívaném areálu ČD (nejednalo se např. o žádnou skládku), na paletě s nápisem, podle něhož se zde nenacházely předměty, o které by již nikdo neměl zájem, a nemohlo se tak jednat ani o věc ztracenou či opuštěnou, což by případně odůvodňovalo jinou hmotně právní kvalifikaci (srov. § 219 tr. zákoníku). Je tak následně nerozhodné, že areál nebyl oplocený, resp. tato skutečnost může mít vliv pouze na vyloučení posouzení jednání obviněného jako vloupání. Nelze tak akceptovat úvahu obviněného, že pokud není věc za plotem, může si ji kdokoli vzít.

Ohledně právní kvalifikace činu státní zástupce konstatoval, že obviněný svým jednáním nepochybně naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, neboť si cíleně [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] začal přisvojovat cizí věc tím, že se ji zmocnil, a to za naplnění podmínky speciální recidivy. Skutečnost, že obviněný špalky stihl před zadržením toliko přesunout do svého vozidla v rámci areálu a nikoli již s nimi odjet, byla podle jeho názoru dostatečně vyjádřena v posouzení skutku jako pokusu přečinu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Současně označil za vyloučené, že by obviněný mohl jednat v omylu skutkovém negativním ve smyslu § 18 odst. 1 tr. zákoníku, neboť věděl, že odcizované špalky nejsou jeho a z ničeho, zejména z charakteru místa a nápisu na paletě, nemohl dovozovat, že se jedná o věc opuštěnou, byť i taková věc by pro něj byla cizí. K námitce obviněného stran chybné aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku, státní zástupce považuje tyto námitky za neopodstatněné. Podle jeho názoru soudy nižších stupňů hodnotily společenskou škodlivost činu obviněného v souladu s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Byl-li proto spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem např. na existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, a ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011). Ačkoli tedy obviněný odcizil věc v hodnotě pouze 1.004,- Kč, nemá to na konečnou právní kvalifikaci vliv. Zařazením krádeže speciálním recidivistou do zvláštní skutkové podstaty s přísnějším postihem, než je tomu ve skutkové podstatě základní, je důsledkem názoru zákonodárce, že recidiva sama o sobě je již dostatečně závažnou okolností, vyžadující přísnější postih, a to bez ohledu (v obecném smyslu) na hodnotu odcizované věci - zákonodárce totiž nepochybně mohl i v § 205 odst. 2 tr. zákoníku stanovit minimální nutnou výši způsobené škody, přičemž nelze přehlédnout, že škoda způsobená obviněným nebyla nijak extrémně nízká. Právní posouzení jednání obviněného tak státní zástupce shledal správným a odpovídajícím zákonu.

K námitce o existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., patrně v jeho druhé alternativě, státní zástupce uvedl, že obviněný odkázal toliko na dva další konkrétní důvody dovolání, a to podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., přičemž ohledně důvodnosti uplatněné argumentace odkázal na skutečnosti výše uvedené. K další jeho výtce, že uložený trest shledává nepřiměřeně přísným zdůraznil, že výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je navíc dán, pokud došlo buď k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného J. D. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Podle § 265b odst. 1 písm. d), g), l ) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) .

Ze zákonné formulace důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením.

V mimořádném opravném prostředku obviněný J. D. s odkazem na tento dovolací důvod vytýká, že byl zkrácen na svých právech tím, že hlavní líčení před Okresním soudem v Olomouci ze dne 4. 11. 2011 i veřejné zasedání o odvolání u Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci dne 2. 3. 2012 se konalo v jeho nepřítomnosti. O jejich konání byl sice vyrozuměn, ale vnější okolnosti (které blíže nespecifikoval) mu zabránily se těchto jednání účastnit, přičemž v případě veřejného zasedání bylo toto konáno i přes jeho omluvy a žádost o odročení. Uplatněná námitka obsahově zmíněný důvod dovolání naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda soudní řízení je zatíženo tvrzenou procesní vadou.

Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod platí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu a k důkazům, na nichž je založena včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Trestní řád, který uvedené ústavní právo blíže rozvádí, upravuje požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení a veřejného zasedání.

Ustanovení § 202 odst. 2 písm. a), b) tr. ř. zakotvuje, že v nepřítomnosti obžalovaného se může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom
a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a
b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinil návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr. ř.) .
Podle § 202 odst. 3 tr. ř. platí, že nedostaví-li se obžalovaný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obžalovaného, lze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst za podmínek uvedených v § 211 tr. ř .
Zákon v § 202 odst. 4 větě první tr. ř. stanoví, že hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let.

Obviněný J. D. nebyl v době konání hlavního líčení ve vazbě, výkonu trestu odnětí svobody, a ani nešlo o trestný čin, na který zákon stanovil trest odnětí svobody, jehož horní hranice by převyšovala pět let. Proto nepřicházelo v úvahu omezení konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, které by vyplývalo z ustanovení § 202 odst. 4 věty první tr. ř.

Podle názoru Nejvyššího soudu nelze Okresnímu soudu v Olomouci vytknout, že konal hlavní líčení dne 4. 11. 2011 v nepřítomnosti obviněného J. D. Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že předvolání k hlavnímu líčení na den 4. 11. 2011, spolu s návrhem na potrestání, obviněný řádně převzal dne 25. 10. 2011 doručením v místě bydliště policisty OO PČR Olomouc I. (č. l. 65 tr. spisu). Přesto se k hlavnímu líčení nedostavil ani neomluvil, když i ve svém mimořádném opravném prostředku svou nepřítomnost odůvodnil vnějšími okolnostmi, které nemohl ovlivnit , aniž by tyto blíže specifikoval. Byly tak splněny podmínky ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, o čemž okresní soud rozhodl usnesením. Podle § 207 odst. 2 tr. ř. byla přečtena výpověď obviněného ze zkráceného přípravného řízení, kde jako podezřelý využil svého práva podle § 33 odst. 1 tr. ř. v tom směru, že vypovídal (č. l. 5 7 tr. spisu). Se souhlasem státního zástupce byla podle § 211 odst. 1 tr. ř. přečtena výpověď svědka R. L., a podle § 213 tr. ř. provedeny listinné důkazy, včetně připojených spisů. Okresní soud tak mohl mít důvodně za to, že věc bylo možno spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a to s ohledem na právní kvalifikaci žalovaného skutku, důkazní situaci, charakter a význam důkazů, jejichž provedení v předmětném hlavním líčení přicházelo v úvahu. Rovněž podle odvolacího soudu nebyly ve zjednodušeném řízení u okresního soudu zjištěny žádné podstatné vady, které by porušily ta ustanovení trestního řádu, jimiž se má zabezpečit objasnění věci a právo obhajoby obviněného, a které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost rozsudku.

K další jeho námitce spočívající v tvrzení, že byl zkrácen na svých právech rovněž konáním veřejného zasedání o odvolání v jeho nepřítomnosti, je potřebné připomenout, že trestní řád upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněné osoby u hlavního líčení a veřejného zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v jeho nepřítomnosti jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. znění § 202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně stanoveny nejsou. Toto je zřejmé i ze znění § 238 tr. ř., podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení . Z citovaného ustanovení nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při veřejném zasedání; zákonná úprava veřejného zasedání včetně veřejného zasedání konaného o odvolání má naopak zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u veřejného zasedání. Obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou vymezena v § 232 a násl. tr. ř., zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je modifikována v ustanovení § 263 tr. ř.

Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení § 234 tr. ř., přičemž podle § 234 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2011, se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Podle § 234 odst. 2 tr. ř. platí, že nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná . Zákon stanoví něco jiného např. v § 263 odst. 2 tr. ř. (účast státního zástupce při veřejném zasedání je povinná) a v § 263 odst. 3 tr. ř. (při veřejném zasedání konaném o odvolání musí obžalovaný mít obhájce ve všech případech, kdy ho musí mít při hlavním líčení) .

Obecné ustanovení § 234 tr. ř. však neupravuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání konaném o odvolání. Na nutnost jeho účasti při něm lze proto usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal, a tím dal zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Dále je nutno připomenout i ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává . Logický výklad tohoto ustanovení vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat v jeho nepřítomnosti. Jelikož obviněný nebyl v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu dne 2. 3. 2012 ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, tak aplikace ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. nepřipadala v úvahu. Obecně platí, že konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného lze jen tehdy, byl-li k němu řádně a včas předvolán nebo o něm vyrozuměn (§ 233 odst. 1, 2 tr. ř.) a nebude-li tento postup odvolacího soudu v kolizi s právem na spravedlivý proces.

Předseda senátu Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci nařídil dne 23. 1. 2012 konání veřejného zasedání o podaném odvolání na den 8. 2. 2012 (č. l. 84 tr. spisu) s tím, že obviněný J. D. bude podle vzoru 7 k veřejnému zasedání předvolán, a to jednak na adresu jeho bydliště O. L., na L. u matky M. D., jednak na adresu O., F. obviněným určenou pro doručování. Toto veřejné zasedání, k němuž se obviněný dostavil, pak bylo odročeno na den 2. 3. 2012 v 8. 00 hod. po zjištění, že u obviněného nebyla zachována pětidenní lhůta od doručení předvolání k přípravě na toto veřejné zasedání a obviněný o její zachování požádal. Termín odročení vzal obviněný, kterému bylo následně předáno i písemné vyrozumění, na vědomí (č. l. 87 tr. spisu). Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 2. 3. 2012 se podává, že se obviněný nedostavil ani neomluvil, přičemž bylo před jeho zahájením dotazem na CEV zjištěno, že se nenachází ani ve výkonu trestu ani ve vazbě. Za tohoto stavu odvolací soud vyhlásil usnesení, že podle § 205 odst. 2 tr. ř., § 202 odst. 2 tr. ř. za použití § 238 tr. ř. proběhne veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. V jeho průběhu byl soudu doručen úřední záznam, z něhož se podává, že obviněný omlouvá svou nepřítomnost u veřejného zasedání, když se nečekaně ocitl mimo Olomouc, k jednání se proto nestihne dostavit a žádá o jeho odročení na jiný termín (č. l. 109 111 tr. spisu).

Pokud za shora popsaného stavu Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci dne 2. 3. 2012 neakceptoval omluvu obviněného, který se k soudu nedostavil, i když byl řádně a včas vyrozuměn a shledal podmínky pro konání veřejného zasedání o odvolání v jeho nepřítomnosti, o čemž rozhodl usnesením (č. l. 110 tr. spisu), tak zmíněnému postupu nelze důvodně vytýkat pochybení. Obviněný totiž žádost o odročení veřejného zasedání nařízeného na den 2. 3. 2012, kterou spojil s omluvou své nepřítomnosti, nepodložil takovými důvody, jež by mu bránily v plnohodnotné účasti před odvolacím soudem. Nedošlo k porušení některého z ustanoveních trestního řádu a ani k nepatřičnému zásahu do ústavně garantovaného práva obviněné osoby na projednání věci v její přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod (stanoví: Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ). Opatřený důkazní stav věci rovněž dovoloval spolehlivé rozhodnutí o odvolání obviněného, a tím i dosažení účelu trestního řízení i bez jeho přítomnosti u odvolacího soudu. Procesní postup se nedostal do rozporu s jeho právem na spravedlivý proces. S dovolací námitkou, že obviněný byl zkrácen na svých právech tím, že nebyl přítomen při hlavním líčení a veřejném zasedání, čímž mu mělo být upřeno právo na obhajobu, tak nelze souhlasit. Námitky, jež byly s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněným uplatněny, tudíž není možno pro jejich zjevnou neopodstatněnost akceptovat.

V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), c), d), e) tr. zákoníku spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a
a) způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou,
b) čin spáchá vloupáním,
c) bezprostředně po činu se pokusí uchovat si věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí,
d) čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě, nebo
e) čin spáchá na území, na němž je prováděna nebo byla provedena evakuace osob .
Téhož trestného činu podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin uvedený v odstavci 1 v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán .

Podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku platí, že škodou nikoli nepatrnou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5000,- Kč.

Ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zakotvuje, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

Z ustanovení § 18 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá, že kdo při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti.

Nejvyšší soud konstatuje, že skutek, jímž byl obviněný J. D. rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 2011, sp. zn. 5 T 140/2011, uznán vinným (viz jeho doslovná citace v úvodu tohoto usnesení), vykazuje všechny zákonné znaky přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocní, avšak k dokonání činu nedošlo, a to za naplnění podmínky speciální recidivy, neboť byl za čin spočívající v přisvojení si cizí věci tím, že se jí zmocní vloupáním, v posledních třech letech potrestán. Nutno poznamenat, že podle skutkové podstaty předmětného přečinu lze postihnout recidivujícího pachatele bez ohledu na posuzovaným skutkem způsobenou výši škody. Jelikož obviněný chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit zájem chráněný takovým zákonem, kterým je především vlastnictví věci, tak čin spáchal v úmyslu přímém ve smyslu znění § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Pokud jde o tvrzení obviněného, podle něhož se soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly s otázkou společenské škodlivosti činu a s uplatněním zásady subsidiarity trestní represe, je potřebné uvést, že trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku).

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle nového trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010, a podle něhož byl posuzován čin obviněného, je trestným činem obecně protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný, a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Společenská škodlivost ovšem není zákonným znakem trestného činu, protože má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. V případě obviněného J. D. ovšem nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči jeho osobě, a které by mohly zpochybnit závěr o společenské škodlivosti jím spáchaného činu. Naopak, povaha jeho zásahu do chráněných majetkových práv, význam těchto práv a další okolnosti svědčí o takové míře společenské škodlivosti činu obviněného, která vyžaduje i uplatnění trestní odpovědnosti vůči jeho osobě a trestněprávních důsledků s ní spojených. Proto nemohlo dojít ani k namítanému pochybení při použití zásady subsidiarity trestní represe. Navíc, jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákoník chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, publikované pod č. T 1134. v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008, publikované pod č. T 1151. v sešitě 51 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2009).

V posuzované trestní věci sice jednání obviněného směřovalo ke způsobení škody toliko ve výši 1.004,- Kč a tedy nedosahující ani hranice škody nikoli nepatrné ve smyslu ust. § 138 odst. 1 tr. zákoníku, současně je však nutno vzít v úvahu, že z hlediska naplnění skutkové podstaty předmětného přečinu, jak již bylo uvedeno výše, lze postihnout recidivujícího pachatele bez ohledu na posuzovaným skutkem způsobenou výši škody, když v daném případě se jedná o opakovaně recidivujícího pachatele, což dokládá mimo jiné i skutečnost, že pro odcizování majetku cizích osob byl již opakovaně postihován nepodmíněnými tresty odnětí svobody, které vykonal. Pokud byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 5. 2007, č. j. 3 T 235/2005-111 odsouzen mj. pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, písm. b), e) tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, který vykonal dne 28. 5. 2010, bylo jeho jednání správně kvalifikováno jako přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Lze dodat, že poslední trest byl obviněnému uložen jako souhrnný rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2009, sp. zn. 4 T 29/2009, jednak pro trestný čin krádeže a jednak pro trestný čin úvěrového podvodu, v trvání 18 měsíců nepodmíněně, který vykonal dne 12. 1. 2011 a již půl roku poté se dopustil nyní projednávané trestné činnosti. Proto v jeho činu jde o případ společensky škodlivý, kdy je třeba uplatňovat trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené, neboť nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. S ohledem na učiněná skutková zjištění je též vyloučeno, že by obviněný jednal ve skutkovém omylu negativním ve smyslu ust. § 18 odst. 1 tr. zákoníku, když bylo zcela jednoznačně prokázáno, že se svého jednání dopustil v areálu ČD, který sice nebyl oplocen, nicméně byl užíván a hlídán, přičemž vzal brzdové špalky z palety s nápisem špalík brzdový rýhovaný dobré a nemohlo se tak jednat o věc, o niž by již nikdo neměl zájem, když i dle závěru odvolacího soudu vjel se svým vozidlem do areálu v 2.30 hodin zcela cíleně.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání opravný prostředek zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle § 253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitostí obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.

U obviněného J. D. však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) jmenovaného rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§ 254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l ) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Protože námitky obviněného jsou ale ve vztahu k předchozímu řízení zjevně neopodstatněné [s ohledem na dovolací důvody stanovené v § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.] lze tento závěr vztáhnout i na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. O zmíněný rozpor se avšak v předmětné trestní věci nejedná.

Dále je třeba konstatovat, že Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný ani neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.

V návaznosti na rozvedená teoretická východiska nelze námitky obviněného, které směřují proti nepřiměřené přísnosti uloženého trestu, pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit. Nadto lze jen stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu - odnětí svobody, který byl vyměřen v rámci příslušné trestní sazby dané ustanovením § 205 odst. 2 tr. zákoníku.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného J. D. jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. ledna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík