11 Tdo 1516/2004
Datum rozhodnutí: 28.04.2005
Dotčené předpisy:




11 Tdo 1516/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2005 dovolání podané obviněným T. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 9 To 200/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 147/2003, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 2 T 147/2003 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 9 To 200/2004.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 2 T 147/2003, byl T. S. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci, a to černé baterky, kleští, 2 ks šroubováků, baterky a 4 ks planžet.

Podle skutkových zjištění obvodního soudu se obviněný T. S. uvedené trestné činnosti dopustil tím, že dne 17. 7. 2003 okolo 4.40 hod. v P. H. P., K. ulici u domu společně s dalším dosud neztotožněným spolupachatelem násilným způsobem vnikli do zde zaparkovaného osobního motorového vozidla tov. zn. Opel Calibra 2.0 16V, barvy zelené metalízy, když předtím páčidlem poškodili zámek pravých předních dveří, násilně odstranili páku na volant a za pomoci vytržení kabelů ze spínací skříňky vozidlo nastartovali a popojeli, kdy posléze byl obviněný zadržen hlídkou Policie ČR, a tímto jednáním způsobil poškozenému T. H., škodu ve výši 96 400 Kč, přičemž jednání se obviněný dopustil přesto, že byl v posledních třech letech za obdobný čin odsouzen a potrestán, kdy naposledy byl odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 6 T 143/2002, který nabyl právní moci dne 10. 12. 2002, mimo jiné i za pokus trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1, § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák., k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací v trvání 260 hodin.

Proti tomuto rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 9 To 200/2004, napadené rozhodnutí podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil podle § 247 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. mu dále uložil trest propadnutí věci, a to přestavitelných kleští se žlutými plastovými návleky na rukojetích, plochého šroubováku se žlutou plastovou rukojetí, šroubováku s šestihranem s červenočernou plastopryžovou rukojetí, štípacích kleští na tyče a svorníky s černými čelistmi a modrými rukojeťmi s černými pryžovými návleky, hasáku na trubky původně modré barvy s opravovanou čelistí, přestavitelných kleští červené barvy a jedné čelisti krejčovských nůžek s čepelí zbroušenou do plochého břitu. Současně zrušil podle § 35 odst. 2 tr. zák. výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 22. 3. 2004, sp. zn. 4 T 44/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Opis tohoto rozsudku byl doručen obviněnému dne 13. 9. 2004, jeho obhájci dne 28. 8. 2004 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 9 dne 26. 8. 2004.

Proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím zvolené obhájkyně dne 2. 9. 2004 dovolání, kterým napadl toto rozhodnutí, ve spojení s rozhodnutím nalézacího soudu, ve všech výrocích. Jako důvod dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a současně byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, přičemž odkázal na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.

V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel napadenému rozhodnutí vytkl, že aproboval rozhodnutí nalézacího soudu, ačkoli trpí podstatnými vadami ve smyslu § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., zejména nejasností, nepřesností a neúplným skutkovým zjištěním a v důsledku toho i nesprávným právním posouzením skutku, z něhož pak vzešlo nesprávné rozhodnutí. Obviněný pak konkretizuje tyto námitky tak, že bez jakéhokoli závažného důvodu nebyly soudy připuštěny klíčové důkazy, jejichž provedení navrhoval na svoji obhajobu. Tím mu bylo zabráněno využití práva ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to práva vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Dále namítá, že celý zjištěný skutkový stav nebyl dokázaným skutkovým stavem ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Provedené důkazy totiž nenasvědčují, že by svým jednáním spáchal skutek, pro který byl stíhán, přičemž nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že o zamýšleném skutku, který se chystala spáchat jiná osoba, s určitostí věděl. Pokud soudy přesto dospěly k chybnému opačnému závěru, porušily tím ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., jenž stanoví, že orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V návaznosti na vadný výrok o vině pak neobstojí ani výrok o trestu. Další pochybení pak obviněný spatřuje v tom, že nalézací soud konal hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, ačkoli se řádně omluvil a na své osobní účasti při hlavním líčení trval. Přestože ze spisového materiálu není zřejmé, že by požadoval osobní účast při hlavním líčení, nelze z něj ani dovodit závěr, že by výslovně souhlasil s tím, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti.

Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že dovolací argumentace nekonvenuje uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř., když je zaměřená na zpochybnění skutkových zjištění ve vztahu k subjektivní stránce skutkové podstaty přisouzeného trestného činu krádeže. Takto odůvodněné dovolání však není způsobilé zvrátit oběma soudy přijatý právní závěr o naplnění dovolatelova úmyslu minimálně v nepřímém stupni této formy zavinění. Pokud pak dovolatel ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvádí, že jedno hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti, jedná se o námitku zřejmě neopodstatněnou, protože soud v nepřítomnosti obviněného konal v souladu se zákonem, za splnění podmínek § 202 odst. 2 až 5 tr. ř. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jakožto zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení § 265b tr. ř., a to k odstavci prvnímu.

Pokud jde o dovolací důvod uplatněný dovolatelem s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k tomuto je třeba uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto ustanovení ani v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v tomto případě.

V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.) i obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.).

Jak vyplývá z vyslovených námitek, podstata dovolání v této části spočívá na nesouhlasu obviněného ohledně dostatečnosti a správnosti provedeného dokazování, hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a z něho vyplývajících závěrů ohledně vymezení podstatných okolností skutku (tzn. okolností významných pro posouzení znaků objektivní stránky trestného činu). Takový závěr soudů je však závěrem skutkovým, který teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Přitom skutková zjištění soudů, jak již bylo uvedeno, nelze dovoláním v těchto souvislostech napadat.

Nejvyšší soud tedy k části dovolání, vztahující se k dovolacímu důvodu, podle něhož napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení /s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm g) tr. ř./, musí konstatovat, že v textu dovolání konkrétními uplatněnými argumenty tento dovolací důvod naplněn nebyl, a proto je ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání v této části podáno z jiného důvodu, než povoluje zákon.

Shora konstatovaná vada dovolání je jedním ze samostatných důvodů, pro které je Nejvyšší soud povinen dovolání odmítnout /§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř./. K tomuto postupu dovolací soud přistoupí, pokud se uvedený důvod odmítnutí vztahuje k celému rozsahu dovolání. Jelikož tak tomu v tomto konkrétním případě není (viz. níže), je na místě toliko konstatovat, že Nejvyšší soud se částí dovolání vztahující se k vadně uplatněnému důvodu již dále nezabýval.

K řádnému uplatnění zákonem upraveného dovolacího důvodu došlo ve zbývající části dovolání, ve které je namítáno porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení. V této části dovolání nelze je považovat za zjevně neopodstatněné a stejně tak není zřejmé, že jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a současně z jeho podnětu řešená otázka by nabyla po právní stránce zásadního významu.

Nejvyšší soud tedy dovolání neodmítl, a proto přistoupil k přezkumu věci ve shora uvedeném rozsahu, přičemž dospěl k následujícím závěrům:

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je ve vztahu k hlavnímu líčení v rámci řízení nalézacího soudu naplněn tehdy, pokud je porušeno příslušné ustanovení o přítomnosti obviněného na takovém úkonu. Z hlediska trestního řádu se jedná zejména (s přihlédnutím k povaze posuzované věci) o ustanovení § 202 odst. 2 až 5 tr. ř. a § 211 odst. 1 a 5 tr. ř.

Hlavní líčení se v posuzované věci konalo nejprve dne 6. 10. 2003 za přítomnosti obviněného a jeho obhájce. V tomto hlavním líčení byl obviněný vyslechnut a v rámci svého výslechu se vyjádřil ke skutečnostem, které mu byly kladeny za vinu. Kromě toho byl vyslechnut poškozený a další svědek, k jejichž výpovědi měl obviněný možnost se vyjádřit a měl také možnost klást jim otázky. Hlavní líčení bylo odročeno na den 13. 10. 2004, kdy se konalo opět v přítomnosti obviněného a obhájce. Byl vyslechnut další svědek, opět při možnosti obviněného se k této výpovědi vyjádřit a klást otázky. Další hlavní líčení se konalo dne 24. 11. 2003 a k tomuto hlavnímu líčení se obviněný nedostavil, ačkoli již při předchozím hlavním líčení vzal termín odročení na vědomí s tím, že se dostaví bez obeslání. Dne 24. 11. 2003 tedy bylo hlavní líčení na podkladě rozhodnutí soudu učiněného podle § 202 odst. 2 tr. ř. konáno v nepřítomnosti obviněného, avšak za přítomnosti jeho obhájce. V jeho průběhu byl podle § 211 odst. 5 tr. ř. čten znalecký posudek z oboru ekonomika, ceny a odhady se specializací na motorová vozidla a vyslechnuti dva svědci, přičemž byly obhájcem vyslýchaným osobám kladeny otázky, jakož i podle § 213 odst. 1 tr. ř. přečteny listinné důkazy a poté byl vyhlášen rozsudek. V protokolu o hlavním líčení z tohoto dne je uvedeno, že obhájce při zjišťování osob, jež se k hlavnímu líčení dostavily omlouvá nepřítomnost obviněného defektem na cestě k soudu.

Dovolatelem je namítáno porušení ustanovení o jeho přítomnosti u hlavního líčení spojitosti s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., avšak bez specifikování konkrétně porušeného ustanovení.

Jak již bylo uvedeno, zákonnými ustanoveními upravujícími účast obviněného u hlavního líčení jsou o ustanovení § 202 odst. 2 až 5 tr. ř. a § 211 odst. 1 a 5 tr. ř.

Podle § 202 odst. 2 tr. ř. (na jehož základě právě byla sporná část hlavního líčení konána), se pak v nepřítomnosti obviněného mohlo hlavní líčení provést, jen když měl soud za to, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a přitom obžaloba byla obviněnému řádně doručena, obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a o skutku, který byl předmětem obžaloby, byl obviněný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut, a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat si spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr. ř.).

Z citovaného ustanovení je zřejmé, že podmínky tohoto ustanovení pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nebyly nijak vázány na to, zda se obviněný omluvil, ani na to, co bylo důvodem jeho nepřítomnosti. Obvodní soud pro Prahu 9 tudíž nemohl nijak porušit ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. výlučně tím, že by konal hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, třebaže obviněný svou nepřítomnost předem omluvil a jako důvod uvedl defekt (patrně pneumatiky na jeho motorovém vozidle). Tato okolnost je z hlediska zákonných předpokladů k provedení hlavního líčení bez přítomnosti obviněného podle shora citovaného ustanovení nerozhodná.

Následující ustanovení § 202 odst. 3 tr. ř. však stanoví, že nedostaví-li se obviněný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obviněného, lze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst za podmínek uvedených v § 211.

Podle § 211 odst. 1 tr. ř. pak místo výslechu svědka lze v hlavním líčení číst protokol o jeho výpovědi, jestliže soud nepokládá osobní výslech za nutný a státní zástupce i obviněný s tím souhlasí. Jestliže se obviněný, který byl k hlavnímu líčení řádně předvolán, bez omluvy nedostaví, nebo se bez vážného důvodu z jednací síně vzdálí, souhlas obviněného s přečtením takového protokolu o výslechu svědka není třeba a postačí souhlas státního zástupce. Na tyto skutečnosti musí být obviněný v předvolání upozorněn. V odstavci pátém téhož paragrafu je pak uvedeno, že místo výslechu znalce lze číst protokol o jeho výpovědi nebo jeho písemný posudek, jestliže znalec byl před podáním posudku poučen podle § 106, nejsou pochybnosti o správnosti a úplnosti posudku a státní zástupce i obviněný s tím souhlasí. Ustanovení odstavce 1 věty druhé a třetí tu platí obdobně.

Ze shora citovaných ustanovení § 202 odst. 3 a § 211 odst. 1 a 5 tr. ř. tedy lze dovodit, že k tomu, aby soud mohl místo výslechu svědka či znalce v hlavním líčení číst protokol o jeho výpovědi, resp. písemný posudek znalce, musí mimo dalších podmínek obdržet souhlas obviněného. Bez něj tak může učinit pouze pokud se obviněný k hlavnímu líčení, k němuž byl řádně předvolán, bez omluvy - § 211 odst. 1 tr. ř., resp. bez řádné omluvy - § 202 odst. 3 tr. ř. nedostavil, nebo se bez vážného důvodu vzdálil.

V protokolu o hlavním líčení v předmětné věci ze dne 24. 11. 2003 je na č. l. 121 uvedeno, že se souhlasem stran se podle § 211 odst. 5 tr. ř. čte znalecký posudek z oboru ekonomie na č. l. 4-9 .

Ačkoli tedy soud konstatoval, že k přečtení znaleckého posudku přistoupil se souhlasem stran, souhlas obviněného ve smyslu ustanovení § 211 odst. 5 tr. ř. obdržet logicky nemohl pro jeho nepřítomnost u hlavního líčení. Ani skutečnost, že by obviněný dal k přečtení posudku souhlas v některém z předchozích stádií hlavního líčení, ze spisu nevyplývá. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že souhlas ve smyslu § 211 odst. 1 tr. ř. musí obviněný učinit osobně, a nikoli prostřednictvím obhájce, neboť jde o osobní úkon obviněného, jehož povaha vylučuje, aby ho učinil za něj obhájce. Stejně tak ze spisového materiálu nevyplývá, že by soud přistoupil ke čtení posudku bez souhlasu obviněného proto, že se bez omluvy nedostavil k hlavnímu líčení. Po omluvě obviněného prostřednictvím jeho obhájce soud nevyjádřil jakékoli negativní hodnocení její řádnosti či dostatečnosti, a to ani např. uvedením zákonného ustanovení § 202 odst. 3 tr. ř. Je tedy nutno konstatovat, že soud prvního stupně přistoupil ke čtení znaleckého posudku v hlavním líčení konaném dne 24. 11. 2003 v rozporu s ustanoveními § 211 odst. 1 a 5 tr. ř.

Ve světle tohoto pochybení je pak třeba hodnotit i splnění podmínek pro provedení hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného ve smyslu § 202 odst. 2 tr. ř., a to konkrétně podmínky, že věc lze spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obviněného. Soud zde musí posoudit zejména to, zda nepřítomnost obviněného nepoznamená průběh a případné výsledky hlavního líčení natolik, že by nebylo možné provést v potřebném rozsahu dokazování, dostatečně zjistit skutkový stav a spravedlivě rozhodnout. V tomto smyslu je třeba zvažovat důkazní situaci, povahu, rozsah a právní kvalifikaci skutku, charakter a význam důkazů, jejichž provedení u hlavního líčení soud plánuje apod.

Naznal-li tedy v posuzovaném případě soud prvního stupně, že pro spolehlivé rozhodnutí ve věci bude třeba provést důkaz výslechem znalce z oboru ekonomie (jehož znalecký posudek byl ve spise založen na č. l. 4 - 9) a následně jej hodnotit, jak také v odsuzujícím rozsudku posléze učinil (str. 3 rozsudku), pak za situace, kdy tento důkaz nemohl provést zákonným způsobem bez přítomnosti obviněného, neměl tedy logicky podklad ani pro spolehlivé rozhodnutí věci ve smyslu § 202 odst. 2 tr. ř.

Ze shora uvedeného Nejvyšší soud dovozuje, že soud prvního stupně v nalézacím řízení porušil ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř., když konal hlavní líčení v posuzované věci dne 24. 11. 2003 bez přítomnosti obviněného. Tímto pochybením pak byl naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

Po zjištění, že dovolání obviněného T. S. je v uvedeném směru opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek, jakož i jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu zrušil. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obvodní soud pro Prahu 9 opětovně projedná tuto trestní věc a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu, což v podstatě znamená, že bude pokračovat v hlavním líčení ve stadiu, v jakém bylo před tou jeho částí, kterou v původním řízení provedl v nepřítomnosti obviněného. Podle § 265s odst. 1 tr. ř. je soud prvního stupně (a případně i odvolací soud) v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí, je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil, a respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. ř.).

Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného T. S. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. dubna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch