11 Tdo 1504/2003
Datum rozhodnutí: 21.01.2004
Dotčené předpisy:




11 Tdo 1504/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna 2004 o dovolání, které podal obviněný T. E., proti rozsudku Krajského soudu v Praze, č. j. 9 To 190/2003-189 ze dne 6. 6. 2003 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 72/2002-160, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný T. E. byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami, č. j. 2 T 72/2002-160 ze dne 7. 4. 2003 uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestné činy podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) trestního zákona a nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 trestního zákona z rozsudku Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 1 T 35/2002 ze dne 21. 3. 2002 byl odsouzen podle § 235 odst. 2 trestního zákona za použití § 35 odst. 2 trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou. Vedle toho byl zavázán k povinnosti nahradit způsobenou škodu poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 10.564,70 Kč. Současně soud prvního stupně postupem podle § 35 odst. 2 trestního zákona zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 1 T 35/2002 ze dne 21. 3. 2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu vydírání dopustil tím, že dne 2. 2. 2001 v přesně nezjištěné době ve večerních hodinách v P., v ulici B. Č. před domem čp. 245, udeřil poškozeného S. K. do hlavy železnou tyčí, a to do oblasti spánkově temenní krajiny, čímž mu způsobil hlubokou tržnou ránu o délce asi 5 cm, poté na něho namířil z bezprostřední blízkosti do obličeje pistolí nezjištěné ráže a vyhrožoval mu tím, že ho zastřelí, pokud mu nevrátí peníze, které mu měl poškozený dlužit.

Z podnětu odvolání obviněný T. E. zrušil Krajský soud v Praze svým rozsudkem, č. j. 9 To 190/2003-189 ze dne 6. 6. 2003 podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu citovaný rozsudek Okresního soudu v Příbrami ve výroku o trestu a s přihlédnutím k § 259 odst. 3 trestního řádu při nezměněném výroku o vině trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona a výroku o náhradě škody znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 235 odst. 2 trestního zákona za použití § 35 odst. 2 trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle § 35 odst. 2 trestního zákona zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 1 T 35/2002 ze dne 21. 3. 2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Opis tohoto rozsudku Krajského soudu v Praze byl obviněnému doručen dne 9. 7. 2003, jeho obhájci a příslušnému státnímu zastupitelství dne 8. 7. 2003.

Tento rozsudek Krajského soudu v Praze napadl obviněný T. E.dne 25. 7. 2003 dovoláním, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. c) trestního řádu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) trestního řádu spatřuje obviněný v tom, že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Za pochybení orgánů činných v trestním řízení přitom označuje to, že se neřídily ustanovením § 36 odst. 3 trestního řádu o nutné obhajobě. V tomto kontextu poukazuje na to, že dne 13. 11. 2001 mu bylo sděleno obvinění pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 a 2 trestního zákona, u nějž činí horní hranice trestní sazby odnětí svobody osm let, takže od té chvíle měl mít svého obhájce nepřetržitě po celou dobu trvání trestního stíhání. To se však podle jeho názoru nestalo: v době sdělení obvinění totiž byl ve vazbě a policejními orgány mu nebyla poskytnuta lhůta ani možnost zvolit si obhájce a žádný obhájce mu v této trestní věci nebyl ustanoven ani soudem. V té době sice měl jednoho obhájce, a to JUDr. L. K., ten mu ovšem byl ustanoven již dne 6. 6. 2001 pro řízení vedené kvůli úplně jiné trestné činnosti kvalifikované jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona a trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 trestního zákona. V této souvislosti vyslovuje obviněný přesvědčení, že trestní řád neobsahuje žádné pravidlo, na jehož základě by ustanovení obhájce znějící výslovně na řízení ve věci o určitých trestných činech bylo možné v případě dalšího sdělení obvinění automaticky vztáhnout i na řízení ve věci, která byla předmětem tohoto nového sdělení. Z toho pak obviněný dovozuje, že v posuzované trestní věci neměl obhájce v pravém slova smyslu po dobu celého řízení, neboť mu žádný nebyl ustanoven ani dodatečně, byť byl v daném případě dán důvod nutné obhajoby. Současně namítá, že i kdyby JUDr. L. K. byl jeho obhájcem v řízení o trestném činu vydírání, jeho povinnost obhajovat jej každopádně zanikla jeho smrtí. Následně dne 9. 1. 2002 mu sice byl ustanoven další obhájce, resp. dokonce obhájci dva, Mgr. T. F. a JUDr. A. J., avšak jejich ustanovení opět znělo na obhajobu ve věci řízení o trestných činech krádeže, nedovoleného ozbrojování a podílnictví podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona, podle § 185 odst. 1 trestního zákona a podle § 251 odst. 1 písm. a) trestního zákona, nikoliv též o trestném činu vydírání podle § 235 odst. 1 a 2 trestního zákona. Pokud pak odvolací soud ve svém rozsudku zcela bagatelizoval význam takto znějícího výroku o ustanovení obhájců a kladl důraz na odůvodnění opatření, kterým k němu došlo, shledává obviněný jeho výklad k této záležitosti za právně zcela irelevantní. Naopak připomíná, že opatřením Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 3. 2002 byl Mgr. T. F. s poukazem na § 39 odst. 2 trestního řádu zproštěn jeho obhajoby i ve věci trestního řízení o trestných činech krádeže, nedovoleného ozbrojování a podílnictví podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona, podle § 185 odst. 1 trestního zákona a podle § 251 odst. 1 písm. a) trestního zákona, a že v návaznosti na to opakovaně upozorňoval soud i státní zastupitelství na tu okolnost, že nemá řádně ustanoveného obhájce, ačkoliv ho podle zákona má mít, avšak náprava nebyla sjednána. Na okraj této argumentace obviněný poznamenává, že porušení jeho ústavního práva na obhajobu se projevilo již vzápětí po sdělení obvinění pro trestný čin vydírání, kdy proběhl klíčový výslech poškozeného S. K., aniž by jemu a jeho obhájci byla poskytnuta potřebná lhůta k přípravě. V závěru svého dovolání obviněný znovu zdůrazňuje, že po celou dobu trestního řízení vedeného ve věci trestného činu vydírání podle § 235 odst. 2 trestního zákona neměl řádně zvoleného ani řádně ustanoveného obhájce, ačkoliv ho podle zákona (§ 36 odst. 3 trestního řádu) mít měl.

S ohledem na to obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného T. E. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nevyššího státního zastupitelství.

V odůvodnění tohoto vyjádření státní zástupce připouští, že z postupně ve věci vydávaných rozhodnutí a opatření týkajících se nutné obhajoby obviněného je očividné, že nedbalostí soudců rozhodujících o nutné obhajobě nebyl přesně specifikován rozsah, v němž byla dána povinnost jednotlivých obhájců vykonávat obhajobu obviněného. To vyvolalo podle mínění státního zástupce po vyloučení řízení o trestném činu vydírání k samostatnému projednání nejistotu, v jakém rozsahu trvá povinnost advokáta Mgr. T. F. konat obhajobu, k níž byl ustanoven jako nástupce zemřelého JUDr. L. K. [který ovšem v době sdělení obvinění pro trestný čin podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona měl nepochybně povinnost obhajovat obviněného ohledně všech trestných činů, pro něž bylo až do 22. 11. 2001 vedeno společné řízení]. Současně však státní zástupce připomíná, že i poté co byl rozhodnutím Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 1 T 35/2002 ze dne 18. 3. 2002 obhájce Mgr. T. F. zproštěn obhajoby obviněného v řízení před soudem ohledně trestných činů podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona a podle § 185 odst. 1 trestního zákona, nadále jí prokazatelně vykonával v přípravném řízení ohledně trestného činu podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona a byť namítal formální nesprávnosti v aktu ustanovení, opakovaně byl Okresním státním zastupitelstvím v Příbrami ujišťován, že je považován i nadále za ustanoveného obhájce obviněného v řízení o trestném činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona. Jako obhájce obviněného se pak také zúčastnil hlavního líčení a odvolacího řízení. Po materiální stránce byla tedy podle názoru státního zástupce obhajoba obviněného v plném rozsahu zabezpečena a z tohoto hlediska k reálnému ohrožení jeho práv na obhajobu v daném případě nedošlo a namítaná vada neměla žádný vliv na průběh ani výsledek trestního řízení.

Z těchto důvodů proto státní zástupce navrhnul, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265e trestního řádu) především zkoumal, zda dovolání obsahuje všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Krajského soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým byl při nezměněném výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně nově vynesen pozměněný výrok o trestu [§ 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. T. F., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Příbrami dne 25. 7. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e trestního řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu nebo § 265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 trestního řádu).

Obviněný T. E. odkazuje na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. c)trestního řádu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) trestního řádu je dán v případech, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Obviněný T. E. spatřuje pochybení zakládající tento dovolací důvod v porušení ustanovení § 36 odst. 3 trestního řádu a namítá, že si v posuzované trestní věci žádného obhájce nezvolil a že mu žádný nebyl po celou dobu trvání trestního řízení ani ustanoven, ačkoliv byl dán důvod nutné obhajoby. Taková námitka zmíněný dovolací důvod nepochybně naplňuje. Nejvyšší soud se proto soustředil na posouzení toho, zda je opodstatněná, tedy zda skutečně ve věci byly dány důvody nutné obhajoby a zda obviněný byl v řízení skutečně zkrácen na svých právech na obhajobu a ačkoliv měl mít obhájce, ve skutečnosti ho neměl. Přitom zjistil následující skutečnosti:

Podle § 36 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního řádu obviněný musel mít obhájce už v přípravném řízení, a to od zahájení trestního stíhání, jelikož se nacházel ve vazbě a konalo se proti němu řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. Důvody nutné obhajoby pak trvaly až do pravomocného skončení trestního stíhání. Počátkem trestního stíhání v daném případě bylo sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2001. Trestní stíhání obviněného pravomocně skončilo vynesením rozsudku soudu druhého stupně.

Z obsahu trestního spisu vyplývá, že v posuzovaném případě bylo trestní řízení vedeno od 20. 3. 2001, a to pro rozsáhlou majetkovou trestnou činnost kladenou za vinu celkem dvaceti jedna osobám. Obviněnému bylo vyšetřovatelem sděleno obvinění dne 5. 6. 2001. Vzhledem k tomu, že byl vzápětí vzat do vazby, byl současně poučen, že podle § 36 odst. 1 písm. a) trestního řádu musí mít obhájce, kterého si může ve stanovené lhůtě zvolit, jinak mu bude soudem ustanoven. Jelikož si obhájce nezvolil, byl mu opatřením soudce Okresního soudu v Příbrami ze dne 6. 6. 2001 ustanoven obhájcem JUDr. L. K., který také byl přítomen jeho prvnímu výslechu provedenému téhož dne.

Trestní stíhání obviněného bylo zpočátku vedeno pro skutky kvalifikované jako trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 trestního zákona a podílnictví podle § 251 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona. Dne 13. 11. 2001 pak bylo obviněnému sděleno obvinění pro další skutek kvalifikovaný jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona, který měl spočívat ve výše popsaném útoku na poškozeného S. K. Společné řízení o všech těchto stíhaných skutcích bylo následně vedeno do 22. 11. 2001, kdy bylo usnesením vyšetřovatele k samotnému projednání vyloučeno řízení o skutku kvalifikovaném jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona. Zatímco původní společné řízení bylo vedeno pod sp. zn. ČVS: OVPB-268/30-05-01, vyloučená věc byla nadále vedena pod sp. zn. ČVS: OVPB-1076/01 a původně ustanovenému obhájci JUDr. L. K. trvala povinnost obhajovat obviněného i v jejím rámci. Ačkoliv totiž k jeho ustanovení obhájcem obviněného došlo v době kdy byl stíhán pouze pro skutky kvalifikované jako trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 trestního zákona a podílnictví podle § 251 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona, vztahovalo se počínaje dnem 13. 11. 2001, zcela nepochybně i na obhajobu týkající se nejdříve společně a poté samostatně projednávaného skutku kvalifikovaného jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona, a to aniž bylo třeba jakkoliv původní ustanovení rozšiřovat. Obhájce je totiž vždy ustanovován pro řízení, nikoliv pro jednotlivé trestné činy v rámci něho projednávané. Případnou změnu nebo rozšíření důvodů nutné obhajoby je na místě vyjádřit specifickým opatřením pouze pokud je s ní spojena kvalitativní změna rozsahu obhajovacích práv, což je aktuální zejména v případech řízení proti uprchlému a řízení proti osobě s omezenou způsobilostí k právním úkonům.

Z trestního spisu je také patrné, že JUDr. L. K. v posuzované trestní věci reálně obhajobu obviněného ve vztahu ke skutku kvalifikovanému jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona vykonával. Účastnil se totiž jak prvního výslechu obviněného po sdělení obvinění pro tento skutek dne 20. 11. 2001 (č. l. 36-39 trestního spisu), tak i výslechů některých svědků, například A. V. H. a M. P. (č. l. 57-59). Z účasti u výslechů dalších svědků, včetně poškozeného S. K., se pak omluvil, ačkoliv o nich byl řádně vyrozuměn. Současně přitom výslovně projevil souhlas s tím, aby byly konány v jeho nepřítomnosti (č. l. 40 a 60 trestního spisu). Pokud tedy obviněný ve svém dovolání s poukazem na nepřítomnost svého obhájce u těchto výslechů zpochybňuje použitelnost protokolů o nich, nemůže tato jeho námitka věcně obstát.

Vzhledem k tomu, že dne 26. 12. 2001 obhájce JUDr. L. K. zemřel, obrátil se dne 9. 1. 2002 vyšetřovatel v posuzované trestní věci na Okresní soud v Příbrami s žádostí o ustanovení obhájce nového. Ačkoliv žádost byla označena spisovou značkou ČVS: OVPB-1076/01 a její text nevzbuzoval žádné pochyby o tom, že jde o ustanovení obhájce pro řízení o skutku kvalifikovaném jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona (č. l. 33 trestního spisu), soudce Okresního soudu v Příbrami v záhlaví svého opatření (nikoliv v jeho výroku, jak tvrdí obviněný) zjevně omylem zmínil trestní stíhání obviněného pro trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 trestního zákona, zatímco v jeho odůvodnění řádně ocitoval správnou spisovou značku (č. l. 34 trestního spisu). Z textu tohoto opatření je též zřejmé, že nově ustanovený obhájce Mgr. T. F. nastupuje na místo zemřelého JUDr. L. K. Dne 14. 1. 2002 pak Mgr. T. F. na toto své ustanovení reagoval písemnou žádostí o vyrozumívání o všech dalších úkonech trestního řízení. O těchto úkonech pak také skutečně vyrozumíván byl a řady z nich včetně výslechů slyšených svědků se již v průběhu přípravného řízení zúčastnil (srov. např. č. l. 63-65 trestního spisu). Dne 18. 1. 2002 si také převzal záznam o sdělení obvinění T. E. pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona a opis usnesení z 22. 11. 2001, jímž bylo trestní stíhání pro tento čin vyloučeno ze společného řízení k samostatnému projednání (č. l. 1 a 2 trestního spisu). Opatřením předsedkyně senátu Okresního soudu v Příbrami, č. j. 1 T 35/2002-101 ze dne 18. 3. 2002 pak sice byl zproštěn povinnosti obhajovat obviněného, ale stalo se tak bez jakýchkoliv pochybností v souběžně vedeném řízení pro skutky kvalifikované jako trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 trestního zákona a podílnictví podle § 251 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona, ohledně nichž mezi tím byla k soudu podána obžaloba. V této trestní věci totiž byl již před ním obviněnému ustanoven obhájcem JUDr. A. J. a předsedkyně senátu neshledala žádný důvod pro to, aby jej obhajovali dva ustanovení obhájci.

Pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona v trestní věci vedené policejními orgány pod sp. zn. ČVS: OVPB-1076/01 byl obviněný T. E. postaven před soud podáním obžaloby dne 21. 6. 2002 (č. l. 93 trestního spisu). Následně pak ve věci proběhla tři hlavní líčení, a to ve dnech 12. 9. 2002, 24. 3. 2003 a 7. 4. 2003, když hlavní líčení nařízené na den 5. 12. 2002 bylo bez jednání odročeno na žádost obhájce Mgr. T. F. Ten se řádně účastnil všech konaných hlavních líčení a jak je zřejmé z protokolů o nich byl v jejich průběhu velice aktivní, výrazně zasahoval do dokazování, přicházel s novými důkazními návrhy a náležitě hájil zájmy obviněného (č. l. 124-128, 152-155 a 162-167 trestního spisu). Totéž platí o jeho účasti ve veřejném zasedání před soudem druhého stupně, nařízeném k projednání odvolání, které podal jménem obviněného proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 187 trestního spisu).

Z uvedeného je zřejmé, že po věcné stránce byla práva obviněného T. E. na obhajobu náležitě zajištěna. Pochyby nejsou ani o tom, že v počátečním stadiu řízení pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona policejní orgány a státní zástupci řádně jednali jako s obhájcem obviněného s JUDr. L. K. a v navazující části tohoto řízení pak s Mgr. T. F. Stejně se zachoval i soud. Všechny orgány činné v trestním řízení oba náležitě vyrozumívaly o jednotlivých procesních úkonech a poskytly jim potřebný prostor k obhajobě zájmů obviněného. Konec konců tuto skutečnost nijak nenapadá ve svém dovolání ani obviněný.

K námitkám obviněného lze připustit to, že s ohledem na ne zcela jednoznačný a přesný text záhlaví opatření, jímž byl v posuzované trestní věci ustanoven jeho obhájcem Mgr. T. F., mohly vzniknout určité pochybnosti o vymezení rozsahu jeho obhajovacích práv. Obhájce obviněného na ně také upozornil státního zástupce i soud. Pokaždé však byl ujištěn, že je ustanoveným obhájcem a jako řádně ustanovený obhájce obviněného skutečně v řízení postupoval. Z materiálního hlediska tedy byla obhajoba obviněného v plném rozsahu po celou dobu řízení náležitě zabezpečena a k reálnému ohrožení ani zkrácení jeho obhajovacích práv nedošlo. Lze tedy mít důvodně za to, že obviněným namítaná vada neměla žádný vliv na průběh ani výsledek trestního řízení.

Tyto skutečnosti svědčí pro závěr, že obviněný v souladu s ustanovením § 36 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního řádu už od počátku přípravného řízení obhájce nejen fakticky měl, ale soudem ustanovený obhájce jej i reálně obhajoval. Jedinou výjimkou z toho je mezidobí od úmrtí obhájce JUDr. L. K. dne 26. 12. 2001 do ustanovení nového obhájce Mgr. T. F. dne 9. 1. 2002. Ani tato skutečnost však průběh ani výsledek řízení žádným způsobem neovlivnila ani nemohla ovlivnit, protože po uvedenou dobu nebyly činěny žádné úkony, které by byly jakkoli relevantní pro konečné rozhodnutí ve věci.

Z tohoto hlediska je důležité, že dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. c) trestního řádu je dán pouze tehdy, jestliže po tu část řízení, kdy obviněný neměl obhájce, ačkoli ho měl mít, orgány činné v trestním řízení prováděly úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí, které bylo posléze napadeno dovoláním. Pokud se orgány činné v trestním řízení takových úkonů zdržely a vůbec je neprováděly, není uvažovaný dovolací důvod naplněn.

Celkově vzato lze tedy uzavřít, že dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. c) trestního řádu dopadá jen na případy, kdy obviněný obhájce v řízení, kde jsou podmínky nutné obhajoby, reálně vůbec neměl, a na případy, kdy sice obhájce - ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem - měl, ale orgány činné v trestním řízení neplnily zákonné povinnosti z této situace vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil. V obou těchto případech jde totiž o situaci, kdy obviněný v řízení obhájce nemá (v tom smyslu, že jej v daném úseku řízení v důsledku pochybení orgánu činného v trestním řízení neobhajuje), ač ho podle zákona mít má (v tom smyslu, že mu má být umožněno řádně uplatnit jeho zákonná práva). Z věcného hlediska je totiž nepochybné, že faktické důsledky pro obviněného jsou v obou uvažovaných případech stejné: jeho právo na obhajobu je zásadně omezováno a soud (nebo jiný orgán činný v trestním řízení) jedná bez jeho obhájce, ačkoliv je jeho povinností jednat s ním. Z výše rozvedených skutečností je však zřejmé, že takováto situace v posuzované trestní věci nenastala. Obhajoba obviněného T. E. totiž byla po celou dobu trestního řízení náležitě zajištěna a oba jeho obhájci dostali zákonem předpokládaný prostor pro reálné naplnění svých práv a povinností. Pokud pak existovaly určité pochybnosti o rozsahu obhajoby ustanoveného obhájce Mgr. T. F., zůstalo to bez sebemenšího vlivu na průběh a zejména výsledek daného řízení.

Za této situace má Nejvyšší soud za to, že námitka obviněného v tom směru, že neměl obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít, nemůže obstát, a jeho dovolání z důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. c) trestního řádu je zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud toto jeho dovolání postupem podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. ledna 2004

Předseda senátu:

JUDr. Stanislav Rizman

Vyhotovil:

JUDr. Alexander Sotolář