11 Tdo 1496/2008
Datum rozhodnutí: 23.02.2009
Dotčené předpisy: § 11 odst. 1 písm. g) tr. ř., § 65 odst. 1 písm. g) tr. zák.




11 Tdo 1496/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2009 dovolání podaná obviněnými P. H. , a M. N. , proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 6 To 15/2008, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 51/2007, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněných P. H. a M. N. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 11. 2007, sp. zn. 6 T 51/2007, byl obviněný

P. H.

uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., za které byl podle § 235 odst. 2 a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců,

M. N.

uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., za které byl podle § 235 odst. 2 a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti šesti měsíců.

Podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 4 se obvinění dopustili trestné činnosti, pro kterou byli uznáni vinnými tím, že

obviněný P. H. sám

v přesně nezjištěné době cca 14 dní po Velikonocích roku 1994 neoprávněně vnikl na pozemek rodinného domu č. p. 96 v obci T. poškozeného Z. N. , a to tak, že vykopl vrátka vedoucí na pozemek rodinného domu,

obvinění P. H. a M. N. společně se spoluobviněnými T. P. a R. G.

ve stejnou dobu uvedenou v bodě I. v návaznosti na jednání obviněného H. popsané v bodě I. vedeni záměrem zjistit místo pobytu svědka E. S. , přinutili po předchozím vyhrožování a vytažení pistole poškozeného Z. N. , nastoupit do osobního motorového vozidla s tím, že pojedou hledat svědka E. S. na hory,

obviněný M. N. sám

v návaznosti na jednání popsané v bodech I. a II. po změně směru jízdy a poté, co přijeli na stavbu obviněného G. v obci T. , odvedl obviněný N. poškozeného Z. N. , do jedné z místností rozestavěného objektu, zde vyzval poškozeného Z. N. , aby se posadil, přičemž ho vyzýval, aby si vzpomenul, kde se nachází svědek E. S. s tím, že mu jinak prostřelí broky nohu, přitom si přendával patrony a vystřelil.

Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podali obvinění P. H. a M. N. i oba jejich spoluobvinění odvolání, na jejichž podkladě rozhodl Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 6 To 15/2008 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v případě všech čtyř obviněných ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 24 odst. 1 tr. zák. upustil od jejich potrestání. Citované usnesení odvolacího soudu bylo doručeno mimo jiné obviněnému P. H. dne 1. 9. 2008, jeho obhájci dne 29. 8. 2008, obviněnému M. N. dne 8. 9. 2008, jeho obhájci dne 29. 8. 2008 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4 dne 26. 8. 2008.

Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podali dovolání obviněný P. H. , a to prostřednictvím svého obhájce JUDr. T. S. v substituci zastoupeného Mgr. Š. M. (doručeno Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 15. 8. 2008) a obviněný M. N. prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. B. rovněž v substituci zastoupeného Mgr. Š. M. (doručeno Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 15. 8. 2008).

Oba obvinění napadli ve svých obsahově takřka stejných dovoláních každého z nich se týkající výrokovou část usnesení odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu odkázali na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí podle nich spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a také na § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy že trestní stíhání bylo proti nim vedeno, ačkoli bylo podle zákona nepřípustné.

Naplnění citovaných dovolacích důvodů spatřují obvinění nejprve v tom, že skutkové závěry soudů obou stupňů nemají oporu v provedeném dokazování. Od počátku trestního řízení popírají, že by se měli dopustit toho, co je jim kladeno za vinu. Trestné jednání je prokazováno pouze výpovědí poškozeného N. a jeho bývalé manželky svědkyně Ch.

Obviněný P. H. navíc namítá, že jednání uvedené pod bodem I má být prokázáno pouze výpovědí svědkyně Ch. , která svou výpověď výrazným způsobem měnila, a nelze dovodit, která z jejích výpovědí byla pravdivá. Nejprve vypověděla, že obviněný H. násilím vniknul na pozemek tím, že vykopnul dřevěná vrátka. V další výpovědi pak uvedla, že si není jistá, a v další pak, že vrátka byla otevřena. První výpověď svědkyně ze dne 7. 11. 1994, která byla v zásadě jako jediná proti obviněnému H. namířena, je navíc proti němu procesně nepoužitelná, neboť mu v té době nebylo ještě sděleno obvinění. V daném případě tak bylo trestné jednání obviněného H. dovozeno zcela bez důkazu.

Oba obvinění pak k poškozenému N. uvádějí, že ten své výpovědi také významně měnil. Nelze rovněž určit, která z nich je pravdivá a kdy svědek vypovídal účelově. Soud tak měl ve smyslu zásady in dubio pro reo vycházet z těch výpovědí poškozeného N. a svědkyně Ch. , které byly pro obviněné nejpříznivější. Podle obviněných navíc lze s úspěchem namítat, že pravdivé jsou právě ty výpovědi, které hovoří v jejich prospěch. To obvinění dále podrobněji rozvádějí v rámci vlastního hodnocení výpovědí obou uvedených svědků. Zdůrazňují také důvody, které by měly činit svědka N. nevěrohodným, a to jeho zájem vypovídat ve prospěch svědka S. z důvodu přátelského vztahu a skutečnost, že svědek N. byl devětkrát soudně trestán. Podle obviněných v daném případě existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a tím, co z nich bylo vyvozeno, tedy zjištěným skutkovým stavem.

V následující části dovolání pak obvinění poukazují na skutečnost, že trestní stíhání bylo zahájeno už před čtrnácti lety v roce 1994. Rekapitulují průběh trestního řízení a pochybení jednotlivých orgánů. Dále pak zdůrazňují pochybení, kterého se měl podle jejich názoru dopustit Městský soud v Praze ve svém usnesení, kterým zrušil původní zprošťující rozsudek nalézacího soudu. Odvolací soud měl přitom udělit nalézacímu soudu pokyny, jakým způsobem mají být hodnoceny jednotlivé důkazy. Nalézací soud se pak těmito pokyny řídil, což jej vedlo k vydání odsuzujícího rozsudku, přičemž odvolací soud tento výrok o vině potvrdil. Řízení je tak podle obviněných zatíženo zásadní procesní vadou. Obvinění nesouhlasí s vyjádřením odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsudku, že závazné pokyny ohledně hodnocení důkazů soudu prvního stupně neuděloval a i kdyby tomu tak bylo, tyto výtky se vztahovaly ke skutku později vyloučenému k samostatnému projednání, kde poškozeným měl být E. S. Obvinění naopak mají za to, že odvolací soud v uvedeném usnesení nerozlišil, kterého skutku se jeho pokyny týkají, a pouze paušálně shledal, že důkazy nasvědčují tomu, že obvinění se trestné činnosti dopustili.

Oba obvinění pak uzavírají, že jejich trestní stíhání se již vymklo účelu trestního řízení, jeho délka byla extrémní. Obhajoba si je sice vědoma konstantní judikatury, která se zabývá vztahem článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb., dále jen Úmluva ) a nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., nicméně v daném případě se jedná o výjimečný až extrémní případ, kdy trestní řízení, které lze označit za skutkově a důkazně jednoduché, trvalo 14 let. Trestním řízením tak bylo do života obviněných zasaženo výrazněji, než kdyby byli ihned uznáni vinnými. Tato výjimečnost podle názoru obviněných odůvodňuje nepřípustnost jejich trestního stíhání. Odvolací soud si byl sice této výjimečnosti vědom a zohlednil ji tím, že podle § 24 tr. zák. upustil od potrestání obviněných. Tento závěr je však nesprávný, protože obvinění měli být podle § 226 písm. e) tr. ř. zproštěni obžaloby, neboť trestnost jejich činu zanikla podle § 65 tr. ř. (obvinění mají zřejmě na mysli trestního zákona ), neboť došlo k zániku nebezpečnosti činu pro společnost.

Vzhledem k výše uvedenému navrhli oba obvinění závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i předcházející rozsudek soudu nalézacího, a aby posledně jmenovanému vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí nebo aby sám rozhodl ve věci rozsudkem podle § 265m odst. 1 tr. ř.

K podaným dovoláním se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten k dovoláním obou obviněných uvedl, že je hodnotí jako zjevně neopodstatněná. K námitkám vztaženým k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) konstatoval, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ani jiná mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví ani při velmi dlouhou dobu trvajícím trestním stíhání, že by toto mělo být pro nepřípustnost zastaveno. Tomu odpovídá praxe Evropského soudu pro lidská práva a obecných soudů v ČR vycházejících většinou ze spravedlivého zadostiučinění převážně v podobě zmírnění trestu či finančního odškodnění. Obvinění byli v daném případě uznáni vinnými kvalifikovaným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 2 tr. zák., byli ohroženi trestem odnětí svobody od dvou do osmi let. Odvolací soud nepřiměřenou délku trestního stíhání zohlednil tím, že podle § 24 odst. 1 tr. zák. upustil od jejich potrestání, což lze za zadostiučinění nepochybně považovat.

K námitkám vztahujícím se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak uvedl, že tyto v převážné části směřují proti hodnocení provedených důkazů a napadají tedy soudem učiněná skutková zjištění. Skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim dospěly v řádně provedeném řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán. Žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry přitom nebyly v daném případě zjištěny a dovolacímu soudu tak podle názoru státního zástupce nevznikla povinnost skutkové závěry přezkoumávat. To se týká i námitky obviněného P. H. ohledně procesní nepoužitelnosti výpovědi svědkyně Ch. , neboť je usvědčován i jejími pozdějšími výpověďmi, které již procesně použitelné jsou, i výpovědí svědka N.

Uplatněnému dovolacímu důvodu tak podle státního zástupce odpovídá pouze námitka údajného zániku trestnosti činu podle § 65 tr. zák., tuto námitku státní zástupce hodnotí jako zjevně neopodstatněnou. Od spáchání skutku nedošlo k žádné změně situace (sociálně politických podmínek) a ani žádné okolnosti významné pro posouzení osob pachatelů z dovolání nevyplývají. Delší doba trestního stíhání by se mohla projevit jedině prostřednictvím institutu promlčení trestního stíhání podle § 67 tr. zák. Taková námitka však nebyla uplatněna.

Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl obviněnými podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a toto rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací

(§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou v této trestní věci dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami. Zjistil, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], že byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolateli uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Obvinění ve svých dovoláních označují jako dovolací důvod nejprve skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Tak je tomu v případě námitek obou obviněných, které směřují proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu a polemizují s jím provedeným hodnocením důkazů. Tyto námitky obsahově nenaplňují uvedený dovolací důvod. Nadto Nejvyšší soud konstatuje, že obviněnými naznačené rozpory v hodnocení důkazů neshledal. Nalézací soud provedl hodnocení důkazů zjevně v souladu se zásadami vyjádřenými v § 2 odst. 6 tr. ř., dostatečně také zdůvodnil, jakými úvahami se přitom řídil a zejména proč té které výpovědi svědků uvěřil. Je tomu tak i v případě námitky obviněného P. H. , že z jednání popsaného pod bodem I rozsudku nalézacího soudu je usvědčován pouze jedinou vůči němu procesně nepoužitelnou výpovědí svědkyně Ch. Navíc je z rozsudku patrné, že toto tvrzení obviněného není opodstatněné, neboť proti němu svědčí i další výpovědi svědkyně Ch. a svědka N. Svědek N. potvrdil vykopnutí vrátek ve své výpovědi ze dne 24. 11. 2004. Svědkyně Ch. pak zmínila v rámci výpovědi ze dne 19. 6. 1998, že když obvinění podruhé přišli k jejich domu, byla vrata zavřená. I kdyby provedené dokazování připouštělo i jiný výklad skutkového děje, není v žádném případě na Nejvyšším soudu, aby skutkové závěry učiněné soudy v předchozím řízení přehodnocoval.

Další námitka obou obviněných směřuje rovněž proti způsobu hodnocení důkazů a nespadá tak pod dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. a přirozeně ani pod druhý obviněnými uvedený dovolací důvod podle písmene e) zmíněného ustanovení. Jedná se o námitku, že odvolací soud v rámci předchozího odvolacího řízení, kdy usnesením ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 6 To 363/2006, zrušil rozsudek nalézacího soudu ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 6 T 119/2005, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, udělil nalézacímu soudu pokyny k hodnocení provedených důkazů a těmito pokyny se nalézací soud ve svém rozsudku ze dne 9. 11. 2007 řídil. Tím mělo být hodnocení důkazů zatíženo závažnou procesní vadou. Mimo toho, že taková námitka nespadá pod naznačené ani jiné dovolací důvody, je třeba říci, že z rozsudku nalézacího soudu není patrné, že by se tento cítil vázán nějakými pokyny odvolacího soudu ohledně hodnocení důkazů. Nalézací soud sice konstatuje, že za situace, kdy hodnocení důkazů, které sám provedl a rozvedl v odůvodnění svého rozsudku ze dne 31. 3. 2006 je dle stanoviska nadřízeného Městského soudu v Praze v rozporu s trestním řádem a dle nalézacího soudu se nenabízejí takové důkazy, které by podpořily způsob hodnocení důkazů provedený rozsudkem ze dne 31. 3. 2006, musí vycházet ze závěru Městského soudu v Praze v tom směru, že výpověď poškozeného S. je konzistentní, logická a věrohodná . Z této formulace však nevyplývá, že by se nalézací soud cítil bez dalšího vázán hodnocením výpovědi svědka S. odvolacím soudem. Naopak je patrné, že zvažoval, zda přece jen nejsou k dispozici důkazy, které by podpořily jeho původní stanovisko o nevěrohodnosti výpovědi, a jelikož takové důkazy neshledal, konstatuje, že musel ve smyslu, že neměl jinou možnost, než shodně s odvolacím soudem vycházet z toho, že výpověď svědka S. věrohodná je. V tomto kontextu pak zhodnotil další důkazy, které byly s výpovědí toho svědka zjevně v souladu.

Poslední námitku, že trestní stíhání trvalo 14 let a bylo tak nepřípustné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť to stanoví čl. 6 Úmluvy, resp. že trestnost činu zanikla podle § 65 tr. zák., mínili zřejmě obvinění podřadit dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustné je trestní stíhání tehdy, je-li dána některá okolnost uvedená v § 11 odst. 1 tr. ř., resp. § 11a tr. ř. V takovém případě trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Tímto dovolacím důvodem napadnutelná vada tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl, poté co nepřípustnost trestního stíhání vyšla najevo, o zastavení trestního stíhání podle některého z ustanovení § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. nebo podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl.

Obvinění sami ve svých dovoláních uvádějí, že jsou si vědomi převažující judikatury k otázce, zda článek 6 Úmluvy představuje jeden z případů, kdy mezinárodní smlouva stanoví nepřípustnost trestního stíhání. Ačkoli v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu se vyskytly názory, že by tomu tak v určitých mimořádných případech mohlo být, je nutno se přiklonit k převažujícím názorům na tuto otázku z poslední doby, a to zejména k nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 41/03, publikovanému pod č. 10, sv. 40, str. 83 Sbírky nálezů a usnesení, ve kterém je vyjádřen názor, že článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, která by stíhala porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor k posouzení, jaký prostředek zvolí. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Dále pak Ústavní soud uvádí, že V ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. jsou uvedeny případy, kdy je trestní stíhání nepřípustné a kdy v důsledku toho nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Důvody zastavení trestního stíhání jsou tu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně; představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.), která patří mezi základní zásady trestního řízení. To platí bezezbytku i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě citované Úmluvy však tomu tak není, neboť její článek 6 odst. 1 - jak již bylo uvedeno - žádný výslovný důvod zastavení trestního stíhání neobsahuje.

S ohledem na tento právní názor nelze proto ani v případě obviněných o zastavení trestního stíhání z důvodu porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 Úmluvy způsobeného jeho nepřiměřenou délkou vůbec uvažovat. Nadto je třeba podotknout, že v daném případě trestní stíhání pravomocně skončilo a jeho zastavení by tak jako tak postrádalo smysl. Obvinění se ve skutečnosti domáhají určité satisfakce v podobě nevyslovení jejich viny, Nejvyšší soud má však za to, že zastavení trestního stíhání takovou satisfakcí být nemůže. Satisfakce v podobě upuštění od potrestání byla již obviněným dopřána odvolacím soudem. V obecné rovině je třeba dodat, že je nutno vždy přihlížet také k zájmům poškozených, kteří rovněž trpí nepřiměřeně dlouhým trestním stíháním, a vyslovení viny pro ně představuje jistou právem očekávanou morální satisfakci.

Pokud dále obvinění argumentují, že jejich stíhání mělo být zastaveno s ohledem na § 65 tr. zák., tedy že vzhledem ke změně situace nebo k osobě pachatele pominula nebezpečnost činu pro společnost, pak nelze než uzavřít, že pod označený dovolací důvod lze, jak bylo výše vysvětleno, podřadit pouze důvody nepřípustnosti zakotvené v § 11 odst. 1 a § 11a tr. ř., což se netýká případu, kdy zanikla nebezpečnost činu pro společnost podle § 65 tr. zák.. Pokud bychom naznačenou námitku posoudili ve světle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je nutno říci, že obvinění nerozvádějí, o jaké změny situace nebo změny na jejich straně by se mělo jednat, a ani Nejvyšší soud žádné neshledal.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. e) a písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněných P. H. a M. N. proto pro jejich zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

O odmítnutí dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. února 2009



Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch