11 Tdo 1491/2015
Datum rozhodnutí: 03.02.2016
Dotčené předpisy: § 283 odst. 1 tr. zákoník, § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoník, § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



11 Tdo 1491/2015-30

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 3. února 2016 dovolání obv. P. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 9. 2015, sp. zn. 10 To 261/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 3/2015, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 2 T 3/2015, byl obv. P. Š. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 a odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let a 6 (šesti) měsíců a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl v souladu s § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen i trest propadnutí věci.

Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou se obviněný P. Š. a společně obviněný V. Š. dopustili trestné činnosti tím, že P. Š. nejméně v období od roku 2013 do července 2014 a V. Š. nejméně od podzimu 2013 do července 2014, neoprávněně ve V., v K. n. O., v R. n. K., a na dalších místech okresu R. n. K., případně v dalších lokalitách Královéhradeckého kraje i Pardubického kraje, nabídli, prodali, jinak jinému opatřili a pro jiného přechovávali v okruhu svých známých, přátel a zájemců,
- metamfetamin zvaný pervitin, psychotropní látku, zařazenou do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.) uvedenou v § 1 písm. e) nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v příloze č. 5 v seznamu 5,
- konopí seté (marihuanu), omamnou látku, zařazenou do seznamu IV. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách (vyhláška č. 47/1965) uvedenou v § 1 písm. c) nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v příloze č. 3 v seznamu č. 3,
přičemž se obv. P. Š. uvedeného jednání dopustil navzdory tomu, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 1 T 122/2012, který nabyl právní moci dne 9. 2. 2013, odsouzen, kromě jiného, za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let s dohledem, tj. do 9. 2. 2016.

Zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 a odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se obviněný P. Š. dopustil v případech podrobně popsaných ve výroku rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 2 T 3/2015, a to v bodech 1 31.

Rozhodnutí Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou napadli obv. P. Š. i státní zástupce odvoláním. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací tuto věc projednal a rozsudkem ze dne 7. 9. 2015, sp. zn. 10 To 261/2015, zrušil napadený rozsudek soudu I. stupně v celém výroku o trestu a nově v rozsahu tohoto zrušení rozhodl tak, že obv. P. Š. odsoudil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon ho zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci. Odvolání státního zástupce bylo současně tímto rozhodnutím podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 9. 2015, sp. zn. 10 To 261/2015, napadl obv. P. Š. prostřednictvím advokátky Mgr. Lenky Korečkové dovoláním, a to v celém výroku o trestu v bodě I, přičemž výrok o vině zůstal nedotčen. Své dovolání obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Ve svém podání obviněný nejdřív stručně shrnul právní závěry soudů obou instancí a následně namítl, že soud II. stupně při ukládání trestu nesprávně a nedostatečně posoudil polehčující okolnosti, které svědčí ve prospěch obviněného a jejichž význam v tomto případě nepřiměřeně bagatelizoval. Dovolatel zejména uvedl, že odvolací soud nesprávně aplikoval přitěžující okolnost podle § 42 písm. p) tr. zákoníku, kdy s ohledem na dobu, která již od odsouzení obviněného pro stejný trestný čin uplynula, neměla mít pro stanovení výše trestu význam a nemělo k ní být soudem přihlíženo.

Dále dovolatel vytkl, že soud II. stupně při svém rozhodování o výši trestu dostatečně nezohlednil zásadu in dubio pro reo, když stejně jako soud I. stupně vzal za prokázané takové množství předávaného metamfetaminu, které dovolatel považuje za nepřezkoumatelné. Obviněný má za to, že trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a 6 (šesti) měsíců je nepřiměřený a neodráží společenskou škodlivost jeho jednání.

Proto obv. P. Š. Nejvyššímu soudu navrhl, aby jako soud dovolací podle ust. § 265k odst. 1 a odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu Hradci Králové ze dne 7. 9. 2015, sp. zn. 10 To 261/2015, v části napadené jeho dovoláním, včetně všech rozhodnutí na toto rušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby sám rozhodl rozsudkem tak, že obviněnému uloží trest odnětí svobody v dolní polovině trestní sazby podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný současně Nejvyšší soud požádal, aby mohl být spolu se svým advokátem přítomen u veřejného zasedání v této věci.

K dovolání obv. Š. se písemně vyjádřila státní zástupkyně, která je činná u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 1208/2015-10 ze dne 20. 11. 2015). Státní zástupkyně uvedla, že námitky dovolatele polemizují pouze s nesprávným a nedostatečným posouzením okolností případu soudem II. stupně, na základě kterého mu byl dle jeho názoru uložen nepřiměřeně přísný nepodmíněný trest odnětí svobody. V tomto směru státní zástupkyně poukázala, že námitky ohledně druhu a výměry uloženého trestu lze úspěšně uplatnit pouze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen v případě, že byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo je trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu však nelze v dovolání namítat.

Dovolatel sice uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění, ve skutečnosti ale namítá porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle § 39 tr. zákoníku, čímž se však zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem.

Státní zástupkyně uzavřela, že výhrady vznesené obviněným nelze mít za důvodné a rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání. S ohledem na tyto skutečnosti proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obv. P. Š. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená zda dovolání bylo podáno v souladu s ust. § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. § 265e odst. 1, 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. § 265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a proto dovolání vyhodnotil jako přípustné.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve svém dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací důvod podle ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon tedy vyžaduje, aby podstatou dovolacích námitek bylo tvrzení, že zjištěný skutkový stav věci není trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak má v rámci tohoto dovolacího důvodu právo namítnout, že skutek vykazuje buď zákonné znaky jiného trestného činu, nebo není žádným trestným činem (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu z 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006 a č. 26/2004 Sb. rozh. tr.). Dovolací soud má povinnost vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu.

Dovolatel ve svém podání namítl, že soud II. stupně při ukládání trestu nedostatečně posoudil polehčující okolnosti, které svědčí v jeho prospěch a naproti tomu nesprávně aplikoval přitěžující okolnost podle § 42 písm. p) tr. zákoníku, když přihlédl ke skutečnosti, že obviněný byl za obdobnou trestnou činnost již v minulosti odsouzen. Dovolatel je proto přesvědčen, že trest, který mu byl uložen, je nepřiměřeně přísný a neodpovídá společenské škodlivosti jeho jednání.

Nejvyšší soud k této námitce dovolatele připomíná, že případná pochybení soudu nižšího stupně spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v ustanoveních § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Navíc námitky proti druhu a výměře trestu lze uplatnit jen prostřednictvím speciálního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který lze obecně uplatnit v případech, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestní čin, jímž byl uznán vinným. V této souvislosti však třeba zdůraznit, že dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikováno ve Sb. rozh. pod č. 22/2003).

S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu, vyjádřenou především ve výše uvedeném rozhodnutí, uložení trestu odnětí svobody v rámci jeho normální (nesnížené) dolní hranice nemůže založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. NS 17/2002-T 416. a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006 sp. zn. 8 Tdo 872/2006 ).

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nutno výslovně uvést i usnesení Ústavního soudu ze dne 28. května 2008, sp. zn. III. US 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, to znamená, že druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení trestního zákoníku, jež stanovují obecné zásady pro jeho ukládání.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému konstatuje, že u obviněného nebyly splněny předpoklady, jimiž by se dalo úspěšně domáhat uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani v případě, kdyby uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Námitka dovolatele ohledně nepřiměřenosti výměry uloženého trestu je proto v celém rozsahu neopodstatněná a nelze ji subsumovat pod uplatněný ani pod jiný dovolací důvod dle § 265b odst. 1 tr. ř. Z uvedených důvodů ji proto Nejvyšší soud nemohl učinit předmětem svého posuzování.

Obviněný dále vytkl pochybení soudů obou stupňů, a to při stanovení celkového množství předaného pervitinu (dle závěru soudu I. stupně bylo prokázáno množství nejméně 135 g předaného pervitinu). Tento závěr však považuje za sporný a nepřezkoumatelný a dle jeho názoru soudy tímto postupem porušily zásadu in dubio pro reo, když měly sporné množství vyhodnotit v jeho prospěch.

Nejvyšší soud v této souvislosti zdůraznil, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

V návaznosti na výše uvedené je zřejmé, že dovolatel se svými námitkami snaží zpochybnit správnost skutkových zjištění soudů I. i II. stupně, čímž však zcela míjí hranice uplatněného dovolacího důvodu. Dovolatel totiž brojí proti procesnímu postupu soudů obou stupňů a usiluje se prosadit vlastní hodnocení důkazů a posouzení společenské škodlivosti jeho jednání. Nejvyšší soud nad rámec věci doplňuje, že soud I. stupně určil celkové množství distribuovaného pervitinu na základě řádně provedeného dokazování a tento závěr i pečlivě odůvodnil (č. l. 5, 6). Není rovněž pravdou, že soud I. stupně nevyhodnotil skutková zjištění v souladu s principem in dubio pro reo, neboť jak vyplývá z jeho rozhodnutí, veškeré ,,pochybnosti o četnosti účelově realizovaných kontaktů byly soudem vyhodnoceny ve prospěch obžalovaného a obviněnému byl za vinu kladen jen minimální rozsah jeho jednání. S těmito závěry se následně ztotožnil i soud II. stupně, který ve svém rozhodnutí pečlivě uvedl, jaké okolnosti jej k tomu vedly. Nejvyšší soud proto nemohl námitky obv. P. Š. podřadit pod uplatněný dovolací důvod, neboť možnost vznášení pochybností o správnosti skutkových zjištění trestní řád v tomto stadiu řízení už jako dovolací důvod neumožňuje, resp. umožňuje pouze v případech zcela zásadních pochybení soudů nižších stupňů.

Nejvyšší soud konstatuje, že ačkoliv se dovolání obv. P. Š. formálně opírá o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s ohledem na shora uvedené je zřejmé, že jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod vůbec nelze podřadit. Ve skutečnosti se totiž dovolatel výše uvedenými argumenty snaží namítnout porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle § 39 a násl. tr. zákoníku a prosadit vlastní hodnocení skutkového stavu. Jinými slovy obviněný brojí proti postupu soudu II. stupně při posuzování okolností případu, na základě kterého mu byl dle jeho názoru uložen nepřiměřeně přísný trest. Takto postavená argumentace však není způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť dovolatel se domáhá odlišného posouzení okolností případu a snížení výměry stanoveného trestu, čímž se však zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem.

Protože v napadeném rozhodnutí tedy nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k porušení zákona a obviněný svými námitkami tento důvod dovolání zjevně nenaplnil, Nejvyšší soud dovolání obv. P. Š. odmítl, a to s odkazem na ust. § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Za podmínek uvedených v ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. února 2016

JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu