11 Tdo 149/2004
Datum rozhodnutí: 17.02.2004
Dotčené předpisy:




11 Tdo 149/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. února 2004 o dovolání, které podal obviněný K. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 31/2003-1027 ze dne 15. 5. 2003 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočky Olomouc, pod sp. zn. 29 T 2/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný K. S. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, č. j. 29 T 2/2002-967 ze dne 28. 2. 2003 uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 3 trestního zákona a trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákona. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 234 odst. 3 trestního zákona za použití § 35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) trestního zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný K. S. shora uvedených trestných činů dopustil tím, že v průběhu dne 5. 3. 2001 v O. informoval Č. P., P. S. a J. K., jejichž trestní stíhání již bylo pravomocně ukončeno, o možnosti protiprávním jednáním získat peníze M. K. v té souvislosti Č. P. a P. S., kteří do domku M. K. měli vniknout a zmocnit se zde peněz, obstaral ponožky, které si při činu měli natáhnout na ruce, aby zabránili vzniku daktyloskopických stop, všechny jmenované pak navedl k místu, kde M. K. bydlela, neboť jako jediný věděl, kde bydlí, načež v časných ranních hodinách dne 6. 3. 2001 po příjezdu do Ch., kde M. K. bydlela v ulici na S. nám. č. 57, společně s Č. P. a P. S. překonal oplocení, vnikl na pozemek přináležející k rodinnému domku M. K., Č. P. a P. S. k tomuto rodinnému domku navedl, ukázal jim vchod do něj a po vytržení síťoviny a vyražení vchodových dveří do tohoto rodinného domku společně s nimi také vnikl, avšak do pokoje, kde se nacházela M. K., nevstoupil, fyzického útoku, který proti ní vedli Č. P. a P. S., se nijak neúčastnil, dům opustil dříve, než jmenovaní, kteří zde odcizili nejméně bankovku v nominální hodnotě 200,- Kč, kterou zde nalezli, ale poté, co jimi byl informován o v zásadě negativním výsledku jimi provedené prohlídky, se tam společně s nimi vrátil a také se podílel na opakované prohlídce pokoje, ve kterém ležela již svázaná M. K., další peníze se však ani jemu ani spoluobviněným nepodařilo nalézt a odcizili zde pouze motorovou pilu značky Black Decker, výrobní číslo 011121, v ceně 2.730,- Kč, přičemž M. K., v průběhu maximálně několika málo desítek minut zemřela, neboť se udusila, když Č. P. a P. S. ji svázali na rukou barchetovou košili, ústa jí převázali vlněnou srolovanou šálou, kterou použili jako škrtidlo, resp. jako roubík, když ji vložili mezi rty M. K., dvakrát ji obtočili v horizontální linii úst přes zátylek a boční plochy krku a zavázali ji na uzel, který silně utáhli, čímž poškozené vtlačili jazyk směrem dozadu, v důsledku čehož došlo k uzavření jejích dýchacích cest, silně sevřeli krk poškozené škrtidlem či rukou, čímž jí způsobili zlomeninu horního rohu chrupavky štítné vpravo a silně při současném překrytí volným cípem čnícím z pevně utaženého uzlu šály sevřeli rukou nosní křídla poškozené, a obviněný takto jednal, ačkoliv věděl, že bude-li tato žena doma zastižena, může dojít k jejímu svázání, neboť se o tom se spoluobviněnými bavil před odjezdem na místo a navíc, předtím, než podruhé vstoupil do rodinného domku M. K., byl spoluobviněnými výslovně informován, že při jimi provedeném prohledání domku ke svázání oné ženy skutečně došlo, a i kdyby nevěděl, že popsaným jednáním může dojít k usmrcení M. K., s ohledem na vysoký věk poškozené, kterou osobně znal, s ohledem na charakter vedeného útoku a především s ohledem na skutečnost, že poškozenou při svém odchodu zanechali v jejím rodinném domku svázanou a osamělou, což registroval, toto vědět měl a mohl.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Olomouci rozsudkem č. j. 1 To 31/2003-1027 ze dne 15. 5. 2003 napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a za podmínek § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že obviněného K. S. uznal vinným jako spolupachatele podle § 9 odst. 2 trestního zákona toliko trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona a trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákona. Za tyto trestné činy jej pak odsoudil podle § 234 odst. 1 trestního zákona za použití § 35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařadil do věznice s ostrahou.

Podle skutkových zjištění soudu druhého stupně, specifikovaných na základě důkazů provedených před ním, se obviněný K. S. shora uvedených trestných činů dopustil tím, že v průběhu dne 5. 3. 2001 v O. informoval Č. P., P. S. a J. K. o možnosti protiprávním jednáním získat peníze M. K., v té souvislosti Č. P. a P. S., kteří do domku M. K. měli vniknout a zmocnit se zde peněz, obstaral ponožky, které si při činu měli natáhnout na ruce, aby zabránili vzniku daktyloskopických stop, navedl je k místu, kde M. K. bydlela, neboť jako jediný věděl, kde bydlí, načež v časných ranních hodinách dne 6. 3. 2001 po příjezdu do Ch., kde M. K. bydlela v ulici na S. nám. č. 57, společně s Č. P. a P. S. překonal oplocení, vnikl na pozemek přináležející k rodinnému domku M. K. a Č. P. a P. S. ukázal vchod do tohoto rodinného domku a po vytržení síťoviny a vyražení vchodových dveří do tohoto rodinného domku společně s nimi také vnikl, avšak do pokoje, kde se v té době nacházela M. K. a kde Č. P. a P. S. nalezli bankovku v hodnotě 200,- Kč, nevstoupil, fyzického útoku, který zde proti ní vedli Č. P. a P. S. se nijak neúčastnil a dům opustil dříve než oni, ale poté, co jimi byl informován o v zásadě negativním výsledku jimi provedené prohlídky, se tam společně s nimi vrátil a také se podílel na opakované prohlídce pokoje, ve kterém ležela již svázaná M. K., další peníze se však ani jemu, ani spoluobviněným nepodařilo nalézt a odcizili zde pouze motorovou pilu značky Black Decker, výrobní číslo 011121, v ceně 2.730,- Kč.

Opis rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 5. 2003 byl obviněnému K. S. a jeho obhájci doručen dne 13. 11. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 10.11.2003.

Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný K. S. prostřednictvím obhájce dne 10. 12. 2003 dovolání, kterým napadl výrok o trestu, a to z důvodu, že uložený trest je nepřiměřeně přísný a neodpovídá zákonným kriteriím pro ukládání trestu. Odkázal přitom na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu.

V odůvodnění svého dovolání obviněný zdůrazňuje, že podle jeho názoru soudy obou instancí se důsledně neřídily ustanovením § 31 odst. 1 trestního zákona, zejména pak nevzaly v úvahu to, že toto ustanovení ukládá, aby vedle nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu § 3 odst. 4 trestního zákona byly při ukládání trestu zohledněny též možnosti nápravy a poměry pachatele. Obviněný současně poukazuje na skutečnost, že Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění svého rozsudku sice kritizoval nepřiměřenost trestu uloženého soudem prvního stupně, jakož i fakt, že takto uložený trest nevystihoval a nediferencoval patřičně podíl jednotlivých pachatelů na spáchaném trestném činu, avšak sám se následně ve svém rozsudku rovněž dostatečně nevypořádal s individualizovanou participací jednotlivých pachatelů na stíhaném činu, když mu při změněné právní kvalifikaci jeho jednání uložil přísný sedmiletý trest odnětí svobody. Obviněný na jedné straně připouští, že jeho čin vykazuje značný stupeň společenské nebezpečnosti, avšak na druhé straně soudí, že intenzita útoku a rozsah podílu jednotlivých účastníků měla být posouzena rozdílně. V tomto kontextu vyslovuje přesvědčení, že jeho podíl na spáchaném činu a intenzita jeho jednání byla Vrchním soudem v Olomouci posouzena nepřiměřeně vysoko a k jeho poměrům při ukládání trestu nebylo vůbec přihlíženo. Zároveň připomíná, že ve znaleckém posudku z oboru psychiatrie je zdůrazněn určitý snížený práh jeho gnostických schopností, což podle jeho mínění sehrálo rovněž určitou roli při páchání trestné činnosti, avšak odvolací soud to nevzal v potaz.

S ohledem na to obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil výrok o trestu z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a nově mu uložil trest nižší, který by odpovídal všem zákonným kritériím pro ukládání trestu.

K podanému dovolání se dne 2. 2. 2004 vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Ta v odůvodnění tohoto vyjádření poukazuje na to, že dovolací důvod uvedený obviněným nekoresponduje s obsahem odůvodnění jeho dovolání, neboť jím uváděné argumenty se týkají výlučně kritérií pro ukládání trestu uvedených v ustanovení § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 trestního zákona. Podle názoru státní zástupkyně přitom lze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu uplatnit pouze tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Vzhledem k tomu, že obviněnému K. S. byl ukládán trest v rozsahu trestní sazby za trestný čin loupeže, tedy podle trestní sazby ustanovení § 234 odst. 1 trestního zákona, přičemž podle tohoto zákonného ustanovení je možno uložit trest odnětí svobody v rozmezí dvou až deseti let, má státní zástupkyně za to, že trest aplikovaný na osobu obviněného je trestem, který zákon připouští a byl v daném případě uložen ve výměře trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona, kterým byl obviněný uznán vinným. Proto státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání postupem podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je vyjmenován v ustanovení § 265b trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je [§ 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, odst. 3 trestního řádu], a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního řádu].

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b trestního řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Obviněný své dovolání opírá o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu a činí tak s argumentem, že mu byl trest uložen v rozporu s hledisky vymezenými v ustanovení § 31 odst. 1 trestního zákona. Podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu přitom lze dovolání podat, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

V tomto kontextu je na místě uvést, že z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b trestního řádu, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v tomto případě. Z charakteru obviněným uplatněné argumentace lze totiž jednoznačně dovodit, že nenamítá uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, ani uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, nýbrž považuje trest, jenž mu byl vyměřen v rámci zákonem stanovené trestní sazby, za nepřiměřeně přísný a neodpovídající všem zákonným hlediskům.

Východiskem pro posouzení toho, zda je možné obviněným namítané vady podřadit pod některý ze zákonem vymezených dovolacích důvodů, je skutečnost, že ukládání trestů patří mezi hmotněprávní instituty a pochybení při aplikaci ustanovení, která vymezují jeho právní rámec, je možno napadnout dvěma dovolacími důvody. První je uveden v § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, druhý v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Jak již bylo zmíněno, podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.

Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 trestního řádu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, a nejde-li o trest odnětí svobody na doživotí, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 trestního řádu. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 trestního řádu namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu. S ohledem na to tímto způsobem není možné úspěšně uplatnit ani námitky proti vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 trestního zákona.

Výklad opačný [tj. že jiná pochybení soudu vztahující se k druhu a výměře uloženého trestu je možno namítat prostřednictvím jiných dovolacích důvodů ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu, zejména důvodu uvedeného v písmenu g)] by nezbytně vedl k závěru o nadbytečnosti zákonné úpravy dovolacího důvodu v § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, což jistě nebylo legislativním záměrem zákonodárce. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu umožnit dovolatelům podat dovolání i z jiných důvodů vztahujících se k druhu a výměře trestů, je zřejmé, že by tak učinil právě rozšířením vymezení zmíněného písmene h) ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu. Navíc je třeba říci, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát, a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod.

To nicméně neznamená, že lze výrok o trestu napadnout pouze z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm h) trestního řádu. Tento dovolací důvod se totiž vztahuje toliko k druhu a výměře uloženého trestu. Vedle toho ovšem může obviněný namítnout nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu, a to s odkazem na zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

V posuzovaném případě však obviněný napadl rozsudek soudu druhého stupně výlučně ve vztahu k jím uloženému druhu a výměře trestu. V úvahu tedy potenciálně přicházela pouze aplikace § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, o níž také obviněný opřel své dovolání. Jeho argumentace obsažená v textu tohoto dovolání ovšem směřuje výlučně proti nepřiměřené tvrdosti uloženého trestu, spatřované v jeho vysoké výměře neodpovídající hlediskům § 31 odst. 1 trestního řádu, aniž by z ní současně bylo možné dovodit námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Uložený druh trestu (odnětí svobody) mohl Vrchní soud v Praze užít a jeho výměra (sedm let) nevybočuje z mezí zákonné trestní sazby stanovené v § 234 odst. 1 trestního zákona, podle nějž byl uložen (ta činí dvě léta až deset let). Není tedy naplněn žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 trestního řádu a s ohledem na uložený trest ani podle § 265b odst. 2 trestního řádu. Platí totiž, jak již bylo řečeno, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b trestního řádu, nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu, a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu a dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 trestního řádu.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).

V Brně dne 17. února 2004

Předseda senátu:

JUDr. Stanislav Rizman

Vyhotovil:

JUDr. Alexander Sotolář