11 Tdo 1486/2006
Datum rozhodnutí: 15.01.2007
Dotčené předpisy:




11 Tdo 1486/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. ledna 2007 dovolání podané obviněným M. H ., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 31 To 259/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 130/2002, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného M. H. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. 3 T 130/2002, byl M. H. uznán vinným dvěma trestnými činy zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., za které mu byl podle § 202 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. a § 53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. uložen souhrnný peněžitý trest ve výměře 40 000 Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl dále zrušen výrok o trestu uloženém obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 6 T 81/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené společnosti K. spol. s r. o. škodu ve výši 12 910 Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato společnost se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 226 písm. c) tr. ř. byl obviněný M. H. zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. Zt 357/2002, pro skutek, kterého se měl dopustit tím, že v L. dne 7. 1. 1999 jako servisní mechanik kancelářské techniky zaměstnaný u firmy K., s. r. o. provedl opravu

a seřízení kopírovacích strojů u firmy L. M. a. s., přičemž za opravu převzal v hotovosti 12 356 Kč, avšak peníze za opravu zaměstnavateli neodevzdal a opravu zaměstnavateli zatajil a peníze si ponechal pro sebe.

Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Liberci se obviněný jednoho trestného činu zpronevěry dopustil tím, že:

v L. dne 11. 2. 1999 jako servisní mechanik kancelářské techniky zaměstnaný

u firmy K., s. r. o. provedl opravu a seřízení kopírovacích strojů u firmy F. Ž. s. r. o. přičemž za opravu převzal v hotovosti 5 160 Kč, avšak peníze za opravu zaměstnavateli neodevzdal a opravu zaměstnavateli zatajil a peníze si ponechal pro sebe,

druhého trestného činu zopronevěry se dopustil tím, žev L. dne 12. 1. 2000 jako servisní mechanik kancelářské techniky zaměstnaný u firmy K., s. r. o. provedl opravu a seřízení kopírovacích strojů u firmy F. Ž. s. r. o. přičemž za opravu převzal v hotovosti 4 843,40 Kč a vystavil doklad, avšak peníze za opravu zaměstnavateli zatajil a peníze si ponechal pro sebe a poté vystavil doklad s totožným číslem za opravu ze dne 24. 1. 2000 hrazenou fakturou v P. g. s. r. o. v úmyslu zakrýt své jednání,

v J. n. N. dne 2. 3. 2000 jako servisní mechanik kancelářské techniky zaměstnaný u firmy K., s. r. o. provedl opravu a seřízení kopírovacích strojů u firmy S. A., přičemž za opravu převzal platbu v hotovosti ve výši 2 906,70 Kč a za opravu vystavil doklad, avšak peníze za opravu neodevzdal zaměstnavateli, opravu zatajil a peníze si ponechal pro sebe a poté vystavil doklad s totožným číslem za opravu ze dne 8. 3. 2000, za opravu kopírovacího stroje v P. L., hrazenou fakturou, v úmyslu zakrýt své jednání.

Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Liberci podal obviněný M. H. odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako soud odvolací, usnesením ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 31 To 259/2006 tak, že podle

§ 256 tr. ř. jeho odvolání zamítl. Toto usnesení odvolacího soudu bylo doručeno mimo jiné obviněnému M. H. dne 25. 9. 2006, jeho obhájci dne 22. 9. 2006 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Liberci dne 21. 9. 2006.

Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. A. Š. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Liberci dne 16. 11. 2006.

Obviněný svým dovoláním napadl výrok citovaného usnesení odvolacího soudu. Jako dovolací důvod uvedl, že napadené rozhodnutí, a v návaznosti na to i rozhodnutí nalézacího soudu, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž odkázal na

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že předmětný skutek nebyl ze strany nalézacího a odvolacího soudu kvalifikován v souladu s hmotným právem. Obviněný byl totiž uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., aniž bylo prokázáno, že naplnil všechny znaky uvedené skutkové podstaty.

K této námitce obviněný dále uvedl, že nebylo prokázáno, že si jako zaměstnanec (servisní technik) společnosti K., s. r. o. přisvojil hotovost převzatou od zákazníků, neboť částky ve výši 5 160 Kč, 4 843,40 Kč a 2 906,70 Kč stejně jako v jiných případech předal obvyklým způsobem zaměstnavateli, přičemž jednal v dobré víře. Administrativní nepořádek u zaměstnavatele nelze obviněnému podle jeho názoru přičítat k tíži. Obviněný shrnul, že tedy nebylo provedenými důkazy prokázáno, že by si uvedené tři částky skutečně ponechal, resp. si je přisvojil, což je znak skutkové podstaty zpronevěry podle § 248 tr. zák. K této námitce dále uvedl, že mělo být v pochybnostech postupováno v jeho prospěch, což se však nestalo, přičemž dále uvedl, že z výpovědí svědků vyplývá nejednotnost způsobu vyřizování a evidence zakázek.

Obviněný v další části svého dovolání vyjádřil podiv nad postupem soudů, které jej sice zprostili vinny ohledně shora popsaného skutku, ale nepostupovali tak ohledně zbývajících skutků. Dále poukázal na vadné hodnocení výpovědi svědka M. P., ze které mělo vyplynout, že zákazníkům nabízel servisní práce bez dokladu. Tuto výpověď obviněný zpochybnil a dále uvedl, že i kdyby bylo takové tvrzení pravdivé, šlo by tolikoo porušení pracovních povinností obviněného a byl by namístě postih podle zákoníku práce.

Obviněný rovněž poukázal na konkurenční vztah mezi ním a bývalým zaměstnavatelem, který podle něj vyplývá ze shodného předmětu činnosti. Závěrem svého dovolání přitom obviněný uvedl, že se jak nalézací tak odvolací soud nedostatečně vypořádal s jeho obhajobou.

Vzhledem k uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, zrušil a přikázal jmenovanému soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K výzvě Okresního soudu v Liberci vyslovil obviněný, prostřednictvím svého obhájce, podáním, které bylo doručeno jmenovanému soudu dne 1. 12. 2006, souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

K dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí obsahu podaného dovolání uvedla, že obviněný v podstatě odmítá rozhodná skutková zjištění soudů, a tedy jeho námitky neodpovídají zvolenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádnému jinému v § 265b odst. 1 tr. ř. uvedenému dovolacímu důvodu.

Vzhledem k tomu navrhla státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, aby Nejvyšší soud České republiky obviněným podané dovolání podle

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky dospěl k jinému závěru, než je specifikovaný v § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací

(§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), b), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejíchž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Tak je tomu i v té části dovolání, ve které obviněný namítl, že nebylo provedenými důkazy prokázáno, že by si v tzv. skutkové větě uvedené částky skutečně ponechal, resp. si je přisvojil, a že je tedy nepředal obvyklým způsobem zaměstnavateli a dále v té části jeho dovolání, ve které namítl vadné hodnocení výpovědi svědka M. P. Podobně je tomu i v případě jeho námitky ohledně existence konkurenčního vztahu mezi ním a jeho bývalým zaměstnavatelem.

Obviněný totiž fakticky v dovolání, s poukazem na dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vyjadřuje svoje neztotožnění s provedeným dokazováním, hodnocením v řízení provedených důkazů a z něho vyplývajícími závěry soudů ohledně okolností významných pro posouzení naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Je však třeba mít na paměti, že takové závěry jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje li přitom obviněný nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení pouze od jím deklarovaného jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak jeho dovolání nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod.

V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.) a obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.).

Pokud jde o aplikaci zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného (in dubio pro reo) je třeba říci, že se tato trestněprávní zásada vztahuje k dokazování, resp. ke skutkovým závěrům soudů a netýká se právního posouzení skutku nebo jiného hmotněprávního posouzení, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto ani tato námitka obviněného nenaplňuje zvolený dovolací důvod.

Pokud jde konečně o námitku obviněného, že byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., aniž svým jednáním naplnil všechny znaky uvedené skutkové podstaty, je třeba říci, že ji lze vzhledem k její obecnosti považovat i za námitku týkající se právního posouzení skutku přesto, že obviněný zřejmě takto chtěl pouze vyjádřit výsledek shora vytýkaných chyb týkajícími se skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem, tj. výsledek námitek stojících mimo zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud však neshledal, že by popis jednání obviněného neodpovídal právnímu hodnocení jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., a to z následujících důvodů:

Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.

Z tzv. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu přitom vyplývá, že (stručně řečeno) obviněný jako zaměstnanec (servisní technik) společnosti K., s. r. o. převzal v několika případech od různých subjektů hotovost ve výši 5 160 Kč, 4 843,40 Kč a 2 906,70 Kč, a to jako úhrady za jím provedené opravy a seřízení kopírovacích strojů, přičemž tyto finanční prostředky neodevzdal svému zaměstnavateli, opravy zatajil a takto získanou hotovost si ponechal pro sebe.

Je nepochybné, že uvedené finanční prostředky byly ve vztahu k obviněnému cizími věcmi, které mu byly svěřeny, aby je předal svému zaměstnavateli. Obviněný tak však podle závěru obou soudů neučinil, jednotlivé opravy svému zaměstnavateli zatajil a finanční prostředky si ponechal pro sebe, tj. přisvojil si je, a způsobil tak zaměstnavateli škodu v celkové výši přesahující částku 5 000 Kč (a to jak v případě jednání shora uvedeného pod bodem 1., tak v případě jednání shora uvedených pod body 2. a 3., která byla posouzena jako pokračující trestný čin). S ohledem na okolnosti jednání obviněného (zejména zatajení provedených oprav kopírovací techniky zaměstnavateli a vystavení dokladů s totožnými čísly za jiné opravy kopírovací techniky) je rovněž nepochybné, že jednal v přímém úmyslu, tj. že chtěl, svým jednáním porušit právem chráněný zájem. Obviněný tedy svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k tomu shledal Nejvyšší soud posledně jmenovanou námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.

S ohledem na skutečnost, že obviněný M. H. jiné námitky ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného M. H. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. ledna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch