11 Tdo 1468/2016
Datum rozhodnutí: 22.03.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



11 Tdo 1468/2016-37

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. března 2017 dovolání, která podali obvinění J. U. a L. N. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 5 To 124/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 2 T 2/2016 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněných J. U. a L. N. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 2 T 2/2016, byl obviněný J. U. uznán vinným v bodě 1 přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dalším výrokem byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. Obviněný L. N. byl uznán vinným v bodě 1 přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 3 přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a k trestu propadnutí věci, a to věcí v rozsudku vyjmenovaných.

Podle skutkových zjištění se obvinění dopustili shora uvedené trestné činnosti s dalším spoluobviněným tím, že 1. v červenci roku 2015 v P. prodal J. U. T. H.pervitin v množství cca 3 g za částku 4 000 Kč, kdy tento prodej zprostředkoval L. N., a to přesto, že pervitin je psychotropní látkou uvedenou v seznamu č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, a zařazenou do seznamu č. II vyhlášky č. 62/1989 Sb., o Úmluvě o psychotropních látkách,
3. T. H. a L. N. společným jednáním od 22:00 hod. dne 7. 10. 2015 do 8:30 hod. dne 8. 10. 2015 v bytě T. H. č. , v 6. patře panelového domu na adrese č. p. , v Ch., do kterého H. umožnil L. N. přístup za účelem výroby pervitinu, neoprávněně vyráběli přesně nezjištěné množství psychotropní látky metamfetamin zvaný pervitin, a to přesto, že pervitin je psychotropní látkou uvedenou v seznamu č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, a zařazenou do seznamu č. II vyhlášky č. 62/1989 Sb., o Úmluvě o psychotropních látkách. Proti citovanému rozsudku podali obvinění, spoluobviněný a státní zástupce odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 5 To 124/2016, k odvolání obviněného L. N., spoluobviněného a státní zástupkyně napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 3, v případě všech obviněných ve výrocích o trestech a ohledně obviněného J. U. také ve zprošťujícím výroku a nově rozhodl tak, že obviněného L. N. uznal vinným pokusem přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 283 odst. 1 tr. zákoníku, za který a za přečin, ohledně něhož zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn (bod 1 výroku), mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a trest propadnutí věci, a to věcí v rozsudku vyjmenovaných. Obviněnému J. U. za přečin, ohledně něhož zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn (bod 1 výroku), uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. V rozsahu zprošťujícího výroku pak věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolání obviněného J. U. podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění dovolání, obviněný J. U. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ing. Jiřího Dostála, obviněný L. N. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Bedřicha Hájka. Ohledně dovolacího důvodu oba odkázali na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný J. U. ve svém dovolání namítl existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Z žádného důkazu podle něj nevyplývá, že skutek popsaný v napadeném rozhodnutí se stal. Soudy své závěry opřely o výpověď spoluobviněného T. H., který uvedl, že od obviněného koupil pervitin jednou v létě 2015. Tato část výpovědi byla vytržena z kontextu a z celé výpovědi je patrné, že spoluobviněný od obviněného ve skutečnosti pervitin nekoupil. Navíc tato výpověď ve světle dalších důkazů stojí osamoceně a působí značně nedůvěryhodně. H. navíc uvedl, že pervitinu mohlo být 2 až 3 gramy a že zaplatil 4 000 Kč, z čehož vzal odvolací soud za prokázané, že šlo o 3 gramy, ačkoli o tom neexistuje přímý důkaz.

Obviněný dále namítl, že měl prodat pervitin spoluobviněnému H., zatímco obviněný N. měl prodej zprostředkovat. Zprostředkováním se však rozumí zajištění kontaktu mezi osobami zabývajícími se nakládáním s omamnou nebo psychotropní látkou za účelem dodání látky. Z toho je patrné, že se měl obviněný U. přímo setkat se spoluobviněným H., k čemuž však nedošlo. H. uvedl, že pervitin kupoval přímo obviněný N. od osoby, kterou spoluobviněný neviděl a její jméno nezná. Nabízí se proto otázka, zda osoba, která prodala obviněnému N. pervitin, jej prodávala s úmyslem prodat jej spoluobviněnému H. Podle obviněného pak došlo také k porušení § 120 odst. 3 tr. ř., neboť skutek popsaný ve výroku rozsudku neodpovídá zjištěným skutečnostem. Soud je pak v souladu se zásadou obžalovací podle § 220 odst. 1 tr. ř. oprávněn rozhodovat pouze o skutku uvedeném v žalobním návrhu. Z provedeného dokazování však vyplývá, že tento skutek se nikdy nestal. Obviněný nesouhlasí ani s uloženým trestem odnětí svobody, který považuje za nepřiměřeně přísný, neboť se soud druhého stupně nechal vést pouze jeho trestní minulostí, aniž by se řádně zabýval naplněním skutkové podstaty.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 5 To 124/2016, a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 2 T 2/2016, a v rozsahu bodu 1 výrokové části jej zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř.

Obviněný L. N. konstatoval, že jeho vina je prokazována pouze výpovědí spoluobviněného H., který předání pervitinu mezi ním a obviněným U. neviděl, nemohl tedy ani vypovídat o jeho množství. Nebylo přitom určeno ani datum, kdy k tomu mělo dojít. Obviněný se proto domnívá, že v případě skutku popsaného pod bodem 1 nebylo prokázáno, že se vůbec stal. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 5 To 124/2016, a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 2 T 2/2016, a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněných nehodlá věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).

Dále musel Nejvyšší soud zvážit, zda lze uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.
Oba obvinění uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v posuzované věci nejde.

Z naznačeného výkladu je patrné, že obviněnými prezentované námitky uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť směřují proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení a proti hodnocení provedeného dokazování. Nad rámec dovolacího řízení může Nejvyšší soud uvést, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové závěry, na nichž se odsouzení zakládá, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Do oblasti skutkových zjištění směřuje i námitka obviněného U. týkající se množství pervitinu. K té lze nad rámec dovolacího řízení uvést, že daná právní kvalifikace by byla naplněna i při množství dvou gramů pervitinu, neboť v prvním odstavci trestného činu podle § 283 tr. zákoníku se pro naplnění znaků překročení určitého množství látky či spáchání činu v určitém rozsahu nevyžaduje. Do oblasti skutkových zjištění pak spadají také námitky obviněného U., které poněkud nepřiléhavě spojil s odkazem na § 120 odst. 3 tr. ř. a § 220 odst. 1 tr. ř. Zde se navíc jedná o procesní ustanovení, jejich porušení v rámci dovolacího řízení namítat rovněž nelze. Podobně je tomu i v případě námitky vztahující se k výroku o trestu. Obviněný konstatuje nepřiměřenou přísnost trestu (což důvodem dovolání být nemůže, jak bylo mnohokrát judikováno), kterou však zdůvodňuje opět tím, že ke skutku vůbec nedošlo. Námitka proti výroku o trestu je tak zcela nepřiléhavá.

Za zdánlivě odpovídající dovolacímu důvodu by bylo možno považovat námitku obviněného J. U. směřující proti naplnění znaku zprostředkuje jednáním obviněného N. V tomto případě však jde o námitku, která není způsobilá právní postavení dovolatele nijak ovlivnit, neboť se vztahuje k jinému obviněnému, který však podobnou argumentaci neuplatnil. Pouze nad rámec dovolacího řízení je možno konstatovat, že ani v případě, kdy by se tak stalo, by v tom Nejvyšší soud nespatřoval vadu odůvodňující zrušení napadeného rozhodnutí, neboť obviněný N. by svým jednáním nepochybně naplnil jiné rovnocenné znaky ustanovení § 283 odst. 1 tr. zákoníku ( prodá , pro jiného přechovává ), tedy by se na jeho právním postavení nic nezměnilo. Stejně tak z hlediska obviněného U. není podstatný rozdíl v tom, zda pervitin obviněnému N. prodával s úmyslem, aby si jej tento ponechal nebo jej prodal spoluobviněnému H. Toto rozlišení by mohlo mít význam v případě, že by na místě spoluobviněného H. byla osoba mladší osmnácti let. Zde se však jednalo co do pro posouzení věci podstatných vlastností o srovnatelné osoby.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění J. U. a L. N. podali dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jejich dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jimi napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. března 2017


JUDr. Karel Hasch
předseda senátu