11 Tdo 1468/2003
Datum rozhodnutí: 21.01.2004
Dotčené předpisy:




11 Tdo 1468/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna 2004 o dovolání, které podal obviněný R. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 447/2002-110 ze dne 24. 3. 2003 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 2/2002 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný R. P. byl rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 6 T 2/2002-91 ze dne 19. 8. 2002 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 447/2002-110 ze dne 24. 3. 2003 uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 trestního zákona.

Tohoto trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzených soudem odvolacím obviněným dopustil tím, že v době od měsíce září roku 1999 do 11. 9. 2001, kdy mu bylo sděleno obvinění, v B. ani nikde jinde ničím nepřispěl na výživu svých nezletilých dětí B. P. a M. P., ačkoliv mu tato povinnost byla stanovena pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně, sp. zn. 33 C 254/95 ze dne 29. 4. 1996 ve výši 400,- Kč měsíčně na nezletilou dceru B. a 300,- Kč měsíčně na nezletilého syna M., splatných vždy do každého patnáctého dne v měsíci předem k rukám matky dětí M. P., přičemž za uvedené období dluží této částku ve výši 16.800,- Kč.

Za toto jednání byl obviněný R. P. odsouzen podle § 213 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.



Proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný odvolání ke Krajskému soudu v Brně, který svým usnesením č. j. 8 To 447/2002-110 ze dne 24. 3. 2003 podle § 256 trestního řádu odvolání zamítl jako nedůvodné.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný R. P. dne 23. 6. 2003 prostřednictvím své obhájkyně Mgr. D. V. dovolání.

Obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Učinil tak prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu s argumentem, že usnesením soudu druhého stupně bylo zamítnuto jeho odvolání, ačkoliv rozsudek soudu prvního stupně spočíval na nesprávném hmotně právním posouzení a na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný se domnívá, že soud druhého stupně věc posoudil po právní stránce nesprávně, když se ve svém rozhodnutí ztotožnil s nesprávným závěrem soudu prvního stupně v tom směru, že bylo v jeho možnostech platit výživné na obě nezletilé děti. Zásadní pochybení soudů prvního stupně spatřuje v tom, že nesprávným způsobem vyhodnotily provedené důkazy a v důsledku toho učinily nesprávná skutková zjištění. V tomto kontextu obviněný poukazuje na to, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy o sobě zkoumat existenci povinné výživy a její výši v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o rodině, a zdůrazňuje, že v předmětném období od září roku 1999 do září roku 2001 nebylo zcela prokazatelně v jeho reálných ani potencionálních možnostech a schopnostech na výživné nezletilým dětem přispívat, neboť byl veden na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání a jeho jediným zdrojem příjmu byly dávky sociálního zabezpečení ve výši životního minima, z nichž mohl pokrývat pouze náklady na uhrazení svých vlastních nejnutnějších životních potřeb. Současně připomíná, že touto okolností argumentoval po celou dobu trestního stíhání, ale soudy obou stupňů jí nevěnovaly dostatečnou pozornost. Za nesprávný označuje i jejich závěr, že mohl dosahovat vyšších příjmů, neboť tomu bránil jeho dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav. V inkriminovanou dobu sice nebyl v invalidním důchodu, jeho pracovní schopnost však byla značně omezena a nabídka práce pro takovéto uchazeče o zaměstnání jako on byla nulová. S ohledem na skutečnost, že se bez vlastního zavinění nacházel ve velmi tíživé životní situaci, nelze podle jeho názoru neplacení výživného v daném období posuzovat jako zanedbání povinné výživy ani dovozovat jeho úmysl povinnou výživu zanedbat. Nic takového nebylo podle jeho mínění provedeným dokazováním prokázáno. V závěru svého dovolání obviněný opětovně zdůrazňuje, že se nedopustil toho, co je mu kladeno za vinu, a připomíná, že skutečnosti, kterými argumentuje nyní, uplatnil již ve svém odvolání.

S ohledem na tyto skutečnosti obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i odsuzující rozsudek Městského soudu v Brně a aby sám rozhodl o jeho zproštění obžaloby.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného R. P. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten poukázal na to, že z obsahu dovolacích námitek uplatněných v podaném dovolání je zřejmé, že obviněný sice formálně tvrdí dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, avšak materiálně jej nijak neodůvodňuje. Neopírá se totiž o žádné konkrétní vady právního posouzení stíhaného skutku a svou dovolací argumentaci směřuje výhradně ke změně skutkových zjištění, o jejichž přehodnocení usiluje skutkovými námitkami stojícími mimo rámec dovolacích důvodů vymezených v § 265b odst. 1 trestního řádu. V tomto kontextu státní zástupce zdůrazňuje, že otázkou zavinění obviněného ve vztahu k stíhané trestné činnosti se více než v dostatečné míře zabýval jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně, přičemž oba soudy dospěly k odlišným skutkovým zjištěním než jsou ta, která jsou předkládána v podaném dovolání. Skutkové výhrady uplatněné obviněným jsou přitom mimo rámec trestním řádem zakotvených dovolacích důvodů. Navíc soudy obou stupňů učinily podle přesvědčení státního zástupce na základě výsledků provedeného dokazování důvodně závěr, že úmysl charakterizující trestný čin zanedbání povinné výživy byl u obviněného nejméně do okamžiku sdělení obvinění dán.

S ohledem na tyto skutečnosti státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl podané dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Brně jako odvolacího soudu, kterým byla potvrzena vina i trest obviněného R. P. [§ 265a odst. 2 písm. a), h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr. D. V., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Městského soudu v Brně dne 23. 6. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e trestního řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 trestního řádu). Obviněný R. P. poukazuje prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265a odst. 1 písm. l) trestního řádu na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy na to, že prvostupňové rozhodnutí Městského soudu v Brně spočívá na nesprávném právním posouzení stíhaného skutku a následné odvolací rozhodnutí Krajského soudu v Brně se s tímto jeho posouzením v rozporu se zákonem ztotožňuje.

Podstatou námitek obviněného je tvrzení, že se nedopustil žádného trestného činu, tedy ani trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 trestního zákona, neboť v jeho možnostech a schopnostech nebylo v inkriminovaném období vydělávat pracovní činností a platit výživné na své nezletilé děti. Z toho pak obviněný dovozuje, že neměl být uznán vinným tímto trestným činem, nýbrž v plném rozsahu zproštěn obžaloby. Tento názor obviněného je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho dovozuje z odlišného hodnocení provedených důkazů a následně z odlišných skutkových zjištění, než k jakým dospěly soudy prvního a druhého stupně, a to zejména pokud jde o posouzení vypovídací hodnoty zpráv příslušného úřadu práce, vyhodnocení zdravotního stavu obviněného a hodnocení jeho aktivit směřujících k obstarání zaměstnání. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný shledává primárně ve svém tvrzení o nesprávnosti skutkových zjištění, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů. Podmínku pro jiné právní posouzení svého jednání tedy dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině rozsudku Městského soudu v Brně, ale z odlišných skutečností, než jaké tento soud a odvolací soud vzaly v úvahu. Dovolání obviněného je přitom pouhým opakováním argumentace uplatněné již v rámci obhajoby uplatněné v řízení před soudem prvního a druhého stupně; obsahově shodné skutkové námitky navíc tvořily podstatu jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně a soud druhého stupně se s nimi ve svém rozhodnutí náležitě vypořádal. Dostatečnou pozornost věnovaly soudy obou stupňů též všem aspektům jeho obhajoby.

Z hlediska posouzení opodstatněnosti podaného dovolání je přitom klíčové to, že ve smyslu § 265b odst. 1 trestního řádu nemůže být jeho důvodem samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože - na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu - nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnil obviněný R. P., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněný R. P. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) trestního řádu]. Z nich sice obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, ovšem pouze potud, že jeho prostřednictvím namítl existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu v řízení předcházejícím vynesení zamítavého usnesení odvolacího soudu.

Samotný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v nesprávném posouzení jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že se s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, to je zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení věci, nýbrž důsledkem porušení určitých procesních norem. Proto také při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného R. P. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil jednání tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 trestního zákona, a to i pokud jde o úmysl obviněného neplnit svou zákonnou povinnost vyživovat své nezletilé děti, o výši jeho vyživovací povinnosti k těmto dětem a o období, po které bylo v jeho možnostech a schopnostech tuto vyživovací povinnost plnit, a přesto tak nečinil.

V posuzovaném případě je zřejmé, že obviněný R. P. založil dovolání v celém rozsahu na námitkách skutkové podstaty. Jím uplatněnými dovolacími námitkami ve skutečnosti není vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděné skutečnosti nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu. Obviněný totiž v podstatě nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a proti hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění ani hodnocení důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný R. P. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonná ustanovení podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl.

Uvedené rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 21. ledna 2004

Předseda senátu:

JUDr. Stanislav Rizman

Vypracoval:

JUDr. Alexander Sotolář