11 Tdo 1454/2005
Datum rozhodnutí: 16.11.2005
Dotčené předpisy:




11 Tdo 1454/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. listopadu 2005 o dovolání obviněného P. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. února 2002, sp. zn. 1 To 16/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 7/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 2 T 7/2001, byl obviněný P. L. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a byl mu za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

K odvolání obviněného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 1 To 16/2002, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného P. L. v celém rozsahu a sám jej uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. (bod I), pomocí k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250 odst. 1, 2 tr. zák. (bod II) a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (bod III/1, 2). Za tyto trestné činy mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let s výkonem ve věznici s ostrahou a současně rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. o náhradě škody.

Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (v dovolání je sice nesprávně uvedeno, že se jedná o usnesení tohoto soudu, ale z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel měl na mysli výše označený rozsudek odvolacího soudu) podal obviněný P. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Poté, co zrekapituloval závěry soudů obou stupňů konstatoval, že v řízení došlo k nesprávnému zjištění skutkového stavu věci, zdůvodnění rozsudku je nepřesvědčivé a jednostranné. K jednotlivým případům uzavírání leasingových smluv ohledně pronájmu osobních vozidel za účelem jejich následného protiprávního vyvezení do ciziny a prodeje, což byla podstata trestné činnosti, kterou byl obviněný P. L. uznán vinným, dovolatel namítal, že v bodě I) nebylo prokázáno, že leasingovou společnost podvedl tím, že pronajaté vozidlo vůbec vyvezl na U. za účelem prodeje. V bodě II) sice potvrdil spoluobviněnému J. P. nepravdivý doklad ohledně výše jeho příjmu pro účely pronájmu osobního vozidla, ale nevěděl, že J. P. hodlá pronajaté vozidlo vyvézt do ciziny a tam prodat. Pokud jde o vozidlo pronajaté L. B. (bod 4 rozsudku soudu prvního stupně, resp. bod III/1 napadeného rozsudku) soud nesprávně dovodil jeho spolupachatelství na tomto činu na základě výpovědi L. B.. Jeho výpověď je zcela nepravdivá a soudy proto pochybily, když o ni opřely závěr o vině dovolatele. Obdobně i v bodě III/2 soudy nesprávně vycházely z výpovědi L. K., aniž provedly další navrhované důkazy (např. výslech svědka P. C.). Současně namítl, že došlo k porušení základních principů trestního řízení vztahujících se k hodnocení důkazů a že v důsledku toho byl nesprávně učiněn závěr o jeho vině posuzovanou trestnou činností. Dále pak dovolatel vytkl, že při ukládání trestu nebylo přihlédnuto k celé řadě polehčujících okolností. Proto navrhl, aby dovolací soud vydal následující usnesení: Soud zrušuje usnesení Vrchního soudu v Olomouci čj. 1 To 16/2002 ze dne 21. 2. 2002 ve věci Krajského soudu v Brně čj. 2 T/2001 ze dne 6. 12. 2001, aby se zamítlo a věc se vrací Krajského soudu v Brně k dalšímu řízení. Dovolatel se tak zřejmě domáhal zrušení rozsudku soudů obou stupňů a přikázání věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Z vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá, že dovolatel zpochybňuje toliko skutková zjištění soudů, nikoliv však vady v právním posouzení zjištěných skutkových okolností. Uplatněné dovolací námitky obviněného tak neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud především zkoumal, zda dovolání, které bylo Nejvyššímu soudu předloženo až dne 11. 11. 2005, je přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo podáno osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal obviněný prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže uvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví), jež mohou být pak podrobněji rozvedena, popř. doplněna v odůvodnění soudního rozhodnutí.

Dále je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku nesprávného hodnocení vykonaných důkazů a neprovedení dokazování v rozsahu, jenž byl podle dovolatele potřebný ke správnému a úplnému zjištění skutkového stavu. V těchto pochybeních pak ostatně sám dovolatel spatřuje porušení některých základních procesních zásad trestního řízení, nikoliv vady hmotně právní. Ani v nejmenším tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými zjištěními obou nižších soudů a jimi použitou právní kvalifikací (a ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá de facto správnost relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím, a v zásadě potvrzených též soudem odvolacím (změna rozsudku soudu prvního stupně byla mimo jiné způsobena změnou zákonné úpravy), tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Námitky, o něž je dovolání opíráno, proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Jak již bylo v souvislosti s citací obsahu podaného dovolání uvedeno, obviněný zpochybňuje rozsah soudy provedeného dokazování a vytýká nesprávnost závěrů o věrohodnosti výpovědí některých spoluobviněných, popř. svědků. Na základě toho pak dovozuje, že nebylo dostatečně prokázáno, že spáchal posuzovanou trestnou činnost v takovém rozsahu, jaký vyplývá z napadeného rozhodnutí.

Na základě obsahu spisu je především třeba zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy přitom své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů a na podkladě toho pokládaly za vyvrácenou obhajobu obviněného. Nejvyšší soud v tomto směru nehledal důvodu k jakýmkoli výtkám na jejich adresu, přičemž v podrobnostech lze odkázat na pečlivé a přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí obou soudů. V posuzované věci se tedy nejedná ani o případ, kdy jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). Pod žádný z taxativně uvedených zákonných dovolacích důvodů pak nelze podřadit ani námitky obviněného vztahující se k výroku o trestu, spočívající v tvrzení, že při ukládání trestu soudy nepřihlédly ke všem polehčujícím okolnostem.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. listopadu 2005

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík