11 Tdo 1438/2005
Datum rozhodnutí: 30.01.2006
Dotčené předpisy:




11 Tdo 1438/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2006, o dovolání obviněného A. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. března 2005, sp. zn. 6 To 48/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 6 T 25/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu s e dovolání obviněného A. H. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 6 T 25/2001, byl obviněný A. H. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a odsouzen podle § 224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na patnáct měsíců. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let a šesti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený A. B., nar. 20. 4. 1967, se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Karviné se předmětného trestného činu dopustil tím, že dne 3. 3. 2001 kolem 02:40 hod. v K.-L., okr. K., po předchozím požití alkoholických nápojů, po silnici č. 67 ve směru z K. do Č. T. řídil osobní automobil tov. zn. Opel Kadet, přičemž při projíždění úseku vozovky u 9,6 km nepřizpůsobil rychlost jízdy jím řízeného vozidla, nesledoval situaci v silničním provozu, zcela bezdůvodně sjel k pravému okraji vozovky, kde stála řada zaparkovaných kamionů, pravou přední částí vozidla srazil do jednoho z kamionů nastupujícího řidiče A. B., následně narazil do před ním stojícího kamionu tov. zn. Renault, od kterého se jím řízené vozidlo odrazilo do protisměrné části vozovky, kde narazil do svodidel, přičemž A. B. v důsledku střetu a odhození na vozovku utrpěl poranění v podobě tříštivé zlomeniny pravého stehna, zlomeniny pravé dolní pánve, pohmoždění plic, což si vyžádalo hospitalizaci na JIP, s dobou léčení nejméně 6 až 8 týdnů.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 6 To 48/2005, rozhodl o odvolání obviněného tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. řádu byl obviněný nově odsouzen podle § 224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. řádu byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel na dobu dvou let. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. R. G. dovolání, a to v rozsahu výroku o vině i o trestu. Toto rozhodnutí napadl z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť má za to, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce a z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K důvodu, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, podrobně uvádí, jak k negativnímu zaměření soudce k obhájci i k němu docházelo postupně po kasaci odvolacím soudem a následně po kasaci druhé a třetí. Dle dovolatele projevem negativního zaměření soudce byla skutečnost, že dne 20. 3. 2003 konal hlavní líčení v nepřítomnosti obhájce poté, co nevyhověl jeho žádosti o přeložení hlavního líčení. Dále dovolatel poukázal na to, že soudce v průběhu prvostupňového řízení zamítal veškeré jeho návrhy na doplnění dokazování a negativní postoj soudce vyvrcholil dle něj dne 11. 11. 2004, kdy konal hlavní líčení po třetí kasaci krajským soudem, aniž by o průběhu řízení pořizoval zvukový záznam ve smyslu ustanovení § 55b tr. řádu. Dovolatel tvrdí, že obhájce měl za to, že se záznam pořizuje, a proto po doručení písemného vyhotovení rozsudku a protokolu z hlavního líčení požádal o doslovný přepis jednání ze dne 11. 11. 2004, k čemuž mu bylo sděleno, že se záznam neprováděl. Dovolatel uvádí, že u veřejného zasedání před odvolacím soudem jeho obhájce poukazoval na pochybnost o objektivitě rozhodování soudce u prvního stupně a požadoval vydat kasační usnesení a přikázání věci jinému soudci. Dle dovolatele obava o podjatosti byla dále podpořena vysvětlením soudce, který na žádost odvolacího soudu uvedl, že se zvukový záznam nepořizoval proto, že se hlavní líčení konalo v jednací síni č. 101, která slouží jako služební místnost a jinak zde hlavní líčení neprobíhá, a proto se zde ani běžně nepoužívá nahrávací zařízení, u něhož dochází dle konstatování protokolující úřednice k určitým výpadkům z nahrávání. Dovolatel zpochybnil uvedené vysvětlení a uvedl, že v jednací síni č. 101 se běžně konají hlavní líčení a i předmětného dne se kromě jeho trestní věci konalo další hlavní líčení u JUDr. R. Dovolateli není známo, jestli se v této druhé věci pořizoval zvukový záznam, ale vytýká odvolacímu soudu, že neučinil žádné kroky, aby to prověřil a tím vyjasnil případnou věrohodnost či nevěrohodnost vysvětlení soudce okresního soudu. Dle zjištění dovolatele nebyla u jeho hlavního líčení dne 11. 11. 2004 vůbec přítomna protokolující úřednice, jak to tvrdí JUDr. Ch., nýbrž toliko zapisovatelka paní K. Dle vyjádření obhájce dovolatele nebyla před hlavním líčením dne 11. 11. 2004 zmíněna ze strany soudu jakákoliv porucha záznamového zařízení, ani to, že hlavní líčení mělo probíhat bez nahrávání. Dovolatel upozorňuje, že v protokolu o hlavním líčení žádné usnesení ani pouhé konstatování o tom, že se hlavní líčení z důvodu poruchy na záznamovém zařízení nebude nahrávat, uvedeno není. Dle dovolatele shora uvedené důvody vyvolávají skutečnou pochybnost o případné podjatosti soudce okresního soudu a tato námitka byla prezentována před odvolacím soudem důvodně.

Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dovolatel namítá, že nebyla prokázána těžká újma na zdraví poškozeného, která dle konstantní judikatury je dána tehdy, je-li konkrétní doba léčení vzniklých poranění delší než 6 týdnů, přičemž soudy v dané věci nevycházejí z konkrétní doby léčení, nýbrž z průměrné doby léčení, konstatujíc dobu léčení nejméně 6 až 8 týdnů. Soudy dále nespecifikovaly, v čem se měl dopustit porušení důležité povinnosti při řízení motorového vozidla. S ohledem na uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně a přikázal Okresnímu soudu v Karviné věc znovu projednat a rozhodnout, avšak jiným soudcem. Obviněný souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že argumenty uplatněné v dovolání obviněného odezněly již v jeho odvolání, přičemž se jimi v dostatečné míře zabýval krajský soud, jenž v zásadě na všechny výhrady obviněného ve svém rozhodnutí odpověděl. Podrobně vysvětlil okolnosti záznamu posledního hlavního líčení a důvodně dospěl k závěru, že samosoudce Okresního soudu v Karviné rozhodující ve věci obviněného při rozhodování podjat nebyl. Státní zástupce upozornil, že podjatost orgánu činného v trestním řízení se primárně odvozuje z poměru, který tento orgán má k obviněnému či jeho obhájci, resp. k jinému účastníkovi trestního řízení, přičemž tento poměr musí existovat mimo řešenou trestní věc a být natolik flagrantní, že by mohl zpochybnit objektivitu rozhodování příslušného orgánu v trestním řízení. O takový poměr se nejedná v případě, že se tento orgán a obviněný (jeho obhájce) pouze neubrání projevům vzájemných nesympatií, jak tomu bylo v daném případě. Státní zástupce zdůraznil, že zásadní z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je skutečnost, že podjatost musí být namítána ve vztahu k tomu orgánu, jehož rozhodnutí je dovoláním napadáno, tj. v daném případě soudce soudu druhého stupně. Této podmínce dovolání obviněného nevyhovuje a bylo tudíž v této souvislosti dle státního zástupce podáno z jiného než zákonem stanoveného důvodu.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu uplatněnému podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve kterém obviněný namítl nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání a sice, že neprokázání těžké ujmy na zdraví poškozeného, jakož i skutečnost, že soudy nespecifikovaly, v čem se měl dopustit porušení důležité povinnosti při řízení motorového vozidla, státní zástupce odmítl tyto výhrady jako zjevně neopodstatněné. Dle státního zástupce je nepochybné, že obviněný jinému z nedbalosti způsobil těžkou ujmu na zdraví tím, že porušil důležitou povinnost uloženou mu jako řidiči podle zákona, a to tak, že po požití 2 - 3 dvanáctistupňových piv řídil motorové vozidlo, takže měl v době nehody v krvi minimálně 0,5 promile alkoholu (dechovou zkouškou po nehodě bylo u něho zjištěno 1,58 g/kg alkoholu v krvi), jel nepřiměřenou rychlostí, nesledoval situaci v silničním provozu, bezdůvodně sjel k pravému okraji vozovky a srazil poškozeného nastupujícího do tam zaparkovaného kamionu, přičemž poškozený utrpěl zranění s dobou léčení minimálně 6 - 8 týdnů. Státní zástupce se domnívá, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání a skutkové závěry soudu prvního stupně nejsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy.

Státní zástupce pro uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně souhlasil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání, a to rovněž pro případ, že by Nejvyšší soud rozhodl i jiným, než jím navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné (§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu), bylo podáno osobou oprávněnou (§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Současně shledal, že dovolání splňuje obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f tr. řádu.

Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky skutečně lze považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. řádu, neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. řádu, proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti, mající význam z hlediska hmotného práva.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt, spáchá-li uvedený čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Dle ustanovení § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. pak těžkou újmou na zdraví se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, přičemž za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví rovněž delší dobu trvající porucha zdraví.

Z pohledu znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu dovolatel tudíž namítá, že neprokázání těžké újmy na zdraví poškozeného, která dle konstantní judikatury je dána tehdy, je-li konkrétní doba léčení vzniklých poranění delší než 6 týdnů, přičemž soudy v dané věci nevycházejí z konkrétní doby léčení, nýbrž z průměrné doby léčení, konstatujíc dobu léčení nejméně 6 až 8 týdnů, a dále pak namítá skutečnost, že soudy nespecifikovaly, v čem se měl dopustit porušení důležité povinnosti při řízení motorového vozidla.

Dle právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 1997, sp. zn. 2 Tzn 24/97, jestliže má jít o delší dobu trvající poruchu zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., musí citelná újma v obvyklém způsobu života poškozeného trvat po dobu šesti týdnů.

Dospěly-li po provedeném znaleckém dokazování nalézací i odvolací soud v předmětné věci k závěru, dle kterého u poškozeného došlo v důsledku jednání obviněného jak k citelné újmě v obvyklém způsobu života, tak i s ohledem na povahu způsobeného zranění k jejímu trvání nejméně po dobu šesti týdnů, nespadá již do rámce dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přezkum správnosti předmětných skutkových zjištění, nesprávnost hodnocených důkazů, ani neúplnost provedeného dokazování (shodně viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03).

Dle dlouhodobě ustálené soudní praxe je za porušení důležité povinnosti ve smyslu ustanovení § 224 odst. 2 tr. zák. pokládáno porušení takové povinnosti (nebo komplexu povinností), jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kdy tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku, přičemž porušení takové povinnosti též musí pro svou závažnost ve smyslu ustanovení § 88 tr. zák. podstatně zvyšovat stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2000, sp. zn. 3 Tz 174/2000).

Porušení předpisů o pravidlech silničního provozu, které dovodil okresní i krajský soud v jízdě obviněného a které pokládal za příčinu vzniku nehody a jejího těžkého následku, tj. zejména řízení osobního automobilu po předchozím požití alkoholických nápojů, nepřizpůsobení rychlosti jízdy jím řízeného vozidla při projíždění daného úseku vozovky, nesledování situace v silničním provozu v úseku, ve kterém je odstavena řada zaparkovaných kamionů, zcela bezdůvodně sjetí k pravému okraji vozovky, mají nepochybně zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život. Přitom nelze ani mít pochyb o tom, že porušení důležité povinnosti za uvedených okolností svou závažností ve smyslu ustanovení § 88 tr. zák. podstatně zvyšovalo stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost.

Okresní soud v Karviné, jakož i Krajský soud v Ostravě tudíž při interpretaci pojmu porušení důležité povinnosti, obsaženého v zákonném vymezení skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví dle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., plně respektovaly výše uvedená interpretační a aplikační hlediska dopadající na předmětná zákonná ustanovení.

Nejvyšší soud v rámci přezkumu opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu dle § 265 odst. 1 písm. g) tr. řádu dospěl tudíž k závěru, že rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu v předmětné věci spočívá na správném právním posouzení skutku, a to z pohledu namítané absence naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví dle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. dodržením hledisek plynoucích jak z příslušných ustanovení trestného zákona, tak i z konstantní judikatury. Nalézací a odvolací soud ve svých rozsudcích dále plně dostály požadavkům plynoucím z § 125 odst. 1 tr. řádu. Na základě skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů byly v jednání obviněného správně shledány všechny zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví dle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kdy popis skutků, jenž je uveden v tzv. skutkové větě rozsudku, v posuzovaném případě odpovídá všem znakům rozhodným z hlediska subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.

Dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu předpokládá splnění dvou kumulativních podmínek a to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta (srov. usnesení Nejvyššího sudu ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 5 Tdo 861/2002).

V projednávané věci byly skutečnosti, o které dovolatel opírá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., dovolateli známy již v původním řízení. Ze znění zákona plyne, že v takovém případě lze dovolání z důvodu výše uvedeného zákonného ustanovení podat pouze za podmínky, že dovolatel již v původním řízení před rozhodnutím orgánu druhého stupně tuto okolnost namítal.



Z obsahu dovolání a ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že obhájce obviněného v závěrečném návrhu při veřejném zasedání o odvolání dne 7. 2. 2005 poukazoval na údajnou averzi samosoudce vůči němu, která se pak podle jeho názoru promítla i do rozhodnutí ve věci. Tato antipatie se měla projevovat ve způsobu komunikace a faktu, že průběh posledního hlavního líčení nebyl nahráván na záznamové zařízení. I ve vazbě na tuto námitku pak obhájce navrhl, aby krajský soud původní rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí s tím, že má být projednána jiným samosoudcem.



Veřejné zasedání o dovolání však bylo rozhodnutím senátu odročeno a v průběhu následujícího veřejného zasedání již obhájce námitku podjatosti výslovně nezmínil, pouze nepřímo odkázal na předchozí závěrečný návrh, který však s ohledem na doplnění dokazování modifikoval tak, že navrhl zproštění svého mandanta z obžaloby.



Za této situace lze podle senátu Nejvyššího soudu konstatovat, že obžalovaný prostřednictvím svého obhájce námitku podjatosti uplatnil před rozhodnutím soudu druhého stupně. Nic mu tedy nebránilo použít v dovolání i důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Senát Nejvyššího soudu proto musel věc přezkoumat i z toho hlediska, zda proklamovaný dovolací důvod není tvrzen pouze formálně anebo zda je i materiálně dán.

Svou argumentaci, podle které ve věci rozhodoval vyloučený orgán, opírá dovolatel o tvrzení, že po opětovném zrušení rozsudku soudem druhého stupně na podkladě odvolání obžalovaného se vyvinul u samosoudce negativní vztah k obhájci obžalovaného. Ten se podle dovolatele projevil tím, že dne 20. 2. 2003 konal samosoudce hlavní líčení v nepřítomnosti obhájce poté, co nevyhověl jeho žádosti o přeložení hlavního líčení. Následně nechal na rozsudku z téhož dne vyznačit doložku právní moci, aniž by byl rozsudek pravomocný. Kromě toho soud údajně zamítl veškeré návrhy obhajoby na doplnění dokazování a dokazování doplnil až po kasačním rozhodnutí krajského soudu. Ignoroval úvahu o možném podmíněném zastavení trestního stíhání. Negativní postoj samosoudce měl vyvrcholit tím, že dne 11. 11. 2004 konal hlavní líčení, aniž by o průběhu hlavního líčení pořizoval zvukový záznam.



Podle § 30 odst. 1 tr. řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mj. soudce, u něhož lze mít pochybnost, že pro poměr k věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nemůže nestranně rozhodnout. Obviněný shledává důvod svědčící pro vyloučení samosoudce (tzv. podjatost) v poměru samosoudce k jeho obhájci, o kterém tvrdí, že jde o poměr nepřátelský. Ze samotné podstaty soudního řízení v trestních věcech nutně plyne možnost vzniku jistých názorových rozporů mezi obhajobou a soudcem aplikujícím trestní právo hmotné a procesní v konkrétním případě. Soudce je neustále konfrontován s nesouhlasnými názory stran, zejména ve formě opravných prostředků směřujících proti jeho rozhodnutím, a proto nelze a priori předpokládat, že event. kasačním rozhodnutím vyvolaným na podkladě opravného prostředku strany je dotčena jeho nestrannost. Pokud by tato teze měla platit, zákon by nemohl předpokládat jako pravidlo, že po kasačním rozhodnutí soud ve věci rozhoduje v nezměněném složení. Kromě toho rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 odst. 1 tr. řádu je průlomem do ústavně stanovené zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (článek 38 Listiny základních práv a svobod). Případné vyloučení soudce z projednávání a rozhodování přidělené věci je nutno chápat jako postup zcela výjimečný. Institut zákonného soudce je důležitým prvkem právní jistoty, na čem nic nemění ani skutečnost, že trestní řád v §§ 30 a 31 stanovil jistou výjimku. Ta však nemůže být založena na pouhých domněnkách a spekulacích, ale musí být opřena o dostatečně závažné skutečnosti a argumenty, které jsou způsobilé odůvodnit průlom do této ústavní zásady. Tomu odpovídá i formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, podle něhož k podání dovolání nepostačuje pouhé podezření z možné podjatosti soudce, ale z okolností obsažených v dovolání a ve spise musí být zřejmé, že v dřívějším řízení skutečně rozhodl vyloučený orgán. Vycházeje z těchto hledisek zvažoval senát Nejvyššího sudu i jednotlivé argumenty dovolání, pokud se týkají tvrzení, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Pokud jde o tzv. projevy podjatosti ze dne 20. 2. 2003, Nejvyšší soud na základě spisu konstatuje, že uvedený rozpor plyne do značné míry z toho, že obhájce si nesplnil svoji povinnost zajistit k tomuto hlavnímu líčení substituci. Celé jednání připomíná spíš obstrukci. Kromě toho tento tzv. rozpor plyne pouze z rozdílného výkladu procesních norem, což se týká nejen konání hlavního líčení v nepřítomnosti obhájce, ale i tzv. vyznačení doložky právní moci, k čemuž, stejně tak jako k vypracování pouze zkráceného rozsudku, došlo jenom na základě nesprávného pochopení vyjádření obžalovaného k rozsudku a nepřesné interpretace trestního řádu. Pokud jde o namítané zamítání návrhů na doplnění dokazování Nejvyšší soud zdůrazňuje, že rozdílný názor na rozsah dokazování a na hodnocení důkazů mezi samosoudcem a obhajobou nelze považovat za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr. řádu a zakládat na něm námitku podjatosti. Pokud jde o průběh hlavního líčení ze dne 11. 11. 2004 a fakt, že v jeho průběhu nebyl pořizován zvukový záznam, s touto námitkou se dostatečně vypořádal již odvolací soud ve svém rozhodnutí, s jehož závěry se Nejvyšší soud v plné míře ztotožňuje.



Nejvyšší soud tedy nezjistil žádné okolnosti svědčící pro závěr, že samosoudce soudu prvního stupně rozhodující v meritu věci by byl z rozhodování vyloučen, a proto nerozhodoval ve věci nestranně. Pouhý rozdílný pohled na způsob aplikace procesních norem, na rozsah a obsah dokazování nezbytný pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudu, nemůže být dokladem podjatosti soudce jen proto, že nekonvenuje názoru obhajoby. Koneckonců rozhodnutí soudu prvního stupně bylo z podnětu obžalovaného přezkoumáno i soudem odvolacím, který pouze částečně modifikoval svým rozsudkem uložený trest, ale jinak v podstatě správnost rozsudku soudu prvního stupně potvrdil.



Na základě všech těchto skutečností Nejvyšší soud k podanému dovolání v tom rozsahu, v jakém se opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu konstatuje, že neshledal žádné skutečnosti, které by svědčily o takovém poměru samosoudce k obžalovanému či jeho obhájci, na jehož základě by nemohl ve věci nestranně rozhodovat. Proto bylo i v této části dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné.

S ohledem na skutečnosti výše uvedené Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu předmětné dovolání Nejvyšší soud odmítl v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 30. ledna 2006

Předseda senátu:

JUDr. Stanislav Rizman