11 Tdo 1423/2016
Datum rozhodnutí: 08.02.2017
Dotčené předpisy: § 283 odst. 1,2,3 písm. b.c) tr. zákoníku



11 Tdo 1423/2016-180

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. 2. 2017 dovolání, která podali obvinění D. F., T. T., Z. K., a D. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 1 To 10/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 14/2015 a rozhodl t a k t o :

I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného D. F. o d m í t á .

II. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněných T. T., Z. K. a D. J. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 11 T 14/2015, byl obviněný D. F. uznán vinným v bodě 1 pokusem zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 283 odst. 1, 2 písm. a), b) odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku a v bodě 2 zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b), c), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za který byl podle § 283 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a k trestu propadnutí věci, a to věcí v rozsudku vyjmenovaných.
Obviněný T. T. byl uznán vinným v bodě 1 pokusem zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku a byl podle § 283 odst. 3 a 58 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný Z. K. byl uznán vinným v bodě 1 pokusem zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku a byl podle § 283 odst. 3 a 58 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věci, a to injekční stříkačky s metamfetaminem.
Obviněný D. J. byl uznán vinným v bodech 5 a 6 zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a byl podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věci, a to věcí v rozsudku vyjmenovaných, mimo jiné osobních motorových vozidel zn. Jeep Grand Cherokee a Audi A6.
Podle skutkových zjištění se obvinění dopustili shora uvedené trestné činnosti s dalšími spoluobviněnými tím, že
1. M. V. ml., M. V. st., Z. M., D. F., I. T., T. T., Z. K. a R. B. jako členové organizované skupiny po předchozích vzájemných dohodách ve vzájemné součinnosti a dělbě úkonů od blíže nezjištěné doby v měsíci červenci 2014 do 14. 8. 2014 realizovali výrobu psychotropní látky metamfetamin-pervitin v množství nejméně 2 kg, přičemž M. V. ml. dohodl tento obchod s blíže neidentifikovaným J. H. s úmyslem pervitin vyvézt z České republiky do Spolkové republiky Německo do N. za účelem jeho dalšího prodeje, o čemž věděli nejméně též Z. M. a M. V. st., přičemž za výrobu a prodej pervitinu v uvedeném množství měli získat částku 65 tisíc euro, tudíž jednali v úmyslu získat pro sebe či jiného prospěch převyšující částku 500 000 Kč, kdy jednotliví členové organizované skupiny měli mezi sebou rozděleny role tak, že D. F., M. V. ml. a I. T. v blíže nezjištěné době v červenci 2014 obstarali na blíže nezjištěném místě v Polské republice nejméně 22 939 kusů tablet léků Claritine Active 120 mg obsahující pseudoefedrin, které dovezli do České republiky do bydliště M. V. ml. na adrese P. , kde ve sklepních prostorách domu za užití mixéru tyto tablety rozdrtili za účelem užití tablet na výrobu pervitinu; následně M. V. ml. zajistil pro výrobu metamfetaminu dva vařiče, a to R. B. a blíže neztotožněného vařiče jménem K., kteří od konce července do poloviny srpna 2014 vyráběli v domě M. V. ml. pervitin, pro výrobu pervitinu ve V. obstarali za účasti D. F. předměty potřebné k jeho výrobě, které přivezli do domu č. v obci P., dále R. B. a K. obstarali laboratorní zařízení potřebné k výrobě pervitinu a následně v rodinném domě v P. č. zřídili dvě laboratoře, ve kterých R. B. a K. společně po dobu asi tří týdnů vyráběli pervitin pro M. V. ml., poté z blíže nezjištěných důvodů nemovitost opustili a již se do P. nevrátili; při výrobě metamfetaminu pomáhal R. B. a K. i Z. M., který byl k dispozici osobám vařícím pervitin pro plnění různých úkolů do místnosti, kde byla prováděna samotná výroba pervitinu, donášel různé chemikálie potřebné k jejich výrobě, prováděl úklid a zajišťoval vařičům občerstvení; M. V. ml. kontaktoval T. T. začátkem měsíce srpna 2014, zda nemůže sehnat vařiče, který by výrobu pervitinu dokončil, T. T., který při výrobě metamfetaminu v P. č. pomáhal R. B., M. V. ml. a K. nejméně tím, že pomáhal z nemovitosti odvážet toxický odpad, který vznikal při výrobě pervitinu, a jezdil s V. ml. nakupovat suroviny na výrobu pervitinu podle potřeb vařičů, doporučil M. V. ml. svého známého vařiče Z. K., o kterém věděl, že má potřebné znalosti k výrobě metamfetaminu a je schopen vyrobit z potřebných surovin jeho zbývající množství do 2 kg, Z. K. přivezl do nemovitosti v P. a zde Z. K. po dobu jednoho týdne, a to až do 14. 8. 2014 vyráběl metamfetamin; v přesně nezjištěnou dobu dne 13. 9. 2014 po návštěvě M. V. ml. ve Vazební věznici Brno převzal Z. M. od M. V. st. na adrese M. dva balíčky omotané igelitovou fólií a přelepené stříbrnou lepicí páskou o hmotnosti 1000,2 g a 760,4 g obsahující psychotropní látku metamfetamin, tento metamfetamin měl vyvézt Z. M. za odměnu 10 tis. Kč z území České republiky do Spolkové republiky Německo do N. blíže neustanovené osobě kupce J. H.; dne 15. 9. 2014 v 18:19 hod. si Z. M. na n. S. v B. u spol. Student Agency zakoupil jednosměrnou jízdenku B. N. s odjezdem dne 17. 9. 2014 ve 20:00 hod. z B., dne 17. 9. 2014 odcestoval autobusem do B. na autobusové nádraží na ul. B., kde byl v 19:50 hod. zadržen Policií ČR, a při následné osobní prohlídce v jeho batohu byly nalezeny 2 balíčky obsahující psychotropní látku metamfetamin, kdy hmotnost zajištěného pervitinu činila 1 621,8 gramů s obsahem minimálně 1 183,71 gramů metamfetaminu báze, přičemž jeden balíček vážil 970,83 gramů a druhý 734,09 gramů; přičemž obvinění nedisponovali příslušným oprávněním pro nakládání s omamnými a psychotropními látkami a metamfetamin patří podle § 44c zákona č. 167/1998 Sb. mezi psychotropní látky zařazené do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, která je přílohou č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, a D. F. se uvedeného jednání dopustil poté, co byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2011, který nabyl právní moci dne 18. 3. 2011, sp. zn. 91 T 174/2010, odsouzen pro spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce 3 let, kdy výkon trestu mu byl podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání 5 let, tedy do 18. 3. 2016,
2. D. F. v období od srpna roku 2009 do 28. 1. 2015 zejména v městě R., v bytové jednotce č. nacházející se ve 4. poschodí bytového domu na adrese V S. a jeho okolí, vyráběl z léků obsahujících pseudoefedrin metamfetamin, přičemž při domovní prohlídce zde byla zajištěna na různých místech na skleněném pekáči, varných tálech, v papírovém psaníčku, v plastové láhvi, v inzulínových stříkačkách a v umělohmotném kanystru psychotropní látka metamfetamin o celkové hmotnosti 40,677 gramů, obsahující celkem 31,677g metamfetaminu báze, dále v elektrickém mlýnku bylo zajištěno 11,924 gramů pseudoefedrinu a v injekční stříkačce bylo zajištěno 1,261 gramu metamfetaminu obsahující 0,957 gramu metamfetaminu báze; metamfetamin prodával odběratelům za částku nejméně 1 tis. Kč za jeden gram a to tak, že . v období nejméně od poloviny roku 2013 do 28. 1. 2015 opakovaně předával pervitin své družce I. T., která ho prodávala dalším odběratelům, a takto jí předal k dalšímu prodeji blíže nezjištěné množství,
. v období cca 2 roků až do Vánoc 2013 ve svém bytě V S. č. v R. a v obci P. i na dalších neustanovených místech prodával O. G., nejméně 3x týdně 1 gram, tj. celkem nejméně 288 g pervitinu,
. v období od ledna 2014 do 24. 1. 2015 prodal J. K., nejméně 0,6 g pervitinu měsíčně, přičemž jí celkem prodal 7,2 g pervitinu,
. v období od 10. 11. 2014 do 21. 1. 2015 na blíže neustanoveném místě prodal P. N., nejméně 1 g pervitinu,
. ve svém bytě v R. opakovaně prodával pervitin M. P., v období od dubna 2010 do konce roku 2013 v množství nejméně 1,4 g týdně a v období od začátku roku 2014 nejméně do 18. 1. 2015 v množství 2 g týdně a celkem mu prodal 384 g pervitinu,
. v době od června 2011 do 31. 12. 2013 ve svém bytě V S. č. v R. opakovaně prodal J. Z., nejméně po 0,2 g pervitinu týdně a takto mu prodal celkem 24 g pervitinu, v únoru 2014 až lednu 2015 předal J. Z. za cesty do Polska 2 g a dvakrát 4 g pervitinu, tedy celkem mu prodal a předal 34 g pervitinu,
. v průběhu roku 2010 až 2011 ve svém bytě v R. opakovaně prodával J. Ž., nejméně 0,5 g týdně a takto mu prodal nejméně 48 g pervitinu,
. v únoru 2014 předal za cesty do Polska V. P., v R. 2 g pervitinu a v lednu 2015 dvakrát 4 g pervitinu, tedy celkem nejméně 10 g pervitinu,
. v období od srpna 2009 do ledna 2015 na blíže nezjištěných místech opakovaně prodával L. V., 5 g měsíčně a takto mu prodal nejméně 330 g pervitinu, čímž vyrobil a prodal pervitin v celkovém množství nejméně 1.102,2 gramů a získal tím prospěch ve výši nejméně 893 200 Kč, přičemž se uvedeného jednání dopustil poté, co byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2011, který nabyl právní dne 18. 3. 2011, sp. zn. 91 T 174/2010, odsouzen pro spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce 3 let, kdy výkon trestu mu byl podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání 5 let, tedy do 18. 3. 2016, přičemž nedisponoval příslušným oprávněním pro nakládání s omamnými a psychotropními látkami, a metamfetamin patří podle § 44c zákona č. 167/1998 Sb. mezi psychotropní látky zařazené do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, která je přílohou č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek,
5. D. J. v období od října 2012 do 28. 1. 2015 v pronajatém bytě v domě č. na P. n. ve S. u B. zajišťoval z léků obsahujících pseudoefedrin výrobu psychotropní látky metamfetaminu pervitinu, který na níže uvedených a dalších neustanovených místech prodával dalším distributorům a koncovým uživatelům a to: . v blíže nezjištěné době nejméně v období od srpna 2013 do 31. 12. 2014 na parkovišti před obchodním domem Olympia v B., u stromu v blízkosti odpočívadla R. na dálnici D1 a blíže nezjištěné herně v B.-K. a na dalších neustanovených místech opakovaně prodával A. N., pervitin v ceně 1 000 Kč za 1 g a takto mu prodával pervitin nejméně 2x měsíčně po 3 g, celkem nejméně 102 g,
. v přesně nezjištěné době na jaře roku 2014 v herně Vagon na ul. L. ve V. předal zdarma M. P., 0,5 g pervitinu,
. v blíže nezjištěné době v roce 2012 v P., K., S. u B., v B.-S. u herny Vagon a na dalších blíže neustanovených místech opakovaně prodával pervitin J. Ž., na to nejméně 2x týdně po 0,5 g, kdy mu takto prodal nejméně 53 g pervitinu, celkem tedy prodal nebo předal jinému nejméně 155,5 gramů pervitinu,6. D. J. od blíže nezjištěné doby října 2012 do 28. 1. 2015 v garáži na ul. O. ve S. u B. přechovával za účelem dalšího prodeje jinému celkem 2,625 gramů pervitinu obsahujícího 2,017 gramů metamfetaminu báze a za účelem další výroby pervitinu v téže garáži přechovával léčivo Claritine Active v množství 900 kusů tablet a 1117 kusů tablet léku Cirrus obsahujícího 120 mg efedrinu v jedné tabletě, ze kterých by bylo možné vyrobit 142,6 gramů hydrochloridu metamfetaminu,
přičemž nedisponoval příslušným oprávněním pro nakládání s omamnými a psychotropními látkami a metamfetamin patří podle § 44c zákona č. 167/1998 Sb. mezi psychotropní látky zařazené do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, která je přílohou č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek.
Proti citovanému rozsudku podali obvinění, další spoluobvinění a státní zástupce odvolání. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 1 To 10/2016, odvolání obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění dovolání, obviněný D. F. prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Jitky Špilkové, obviněný T. T. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Čapčucha (a následně jej opožděně doplnil prostřednictvím nového obhájce JUDr. Jaroslava Svejkovského), obviněný Z. K. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tomáše Palíka a obviněný D. J. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vojtěcha Hrozy.
Obviněný D. F. ve svém dovolání ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný uvedl, že jeho obhajoba je od přípravného řízení konstantní, ale k jeho námitkám nebylo přihlíženo. Již v přípravném řízení navrhoval provedení rekognice in natura, neboť se jednání popsaného spoluobviněným M. neúčastnil. Rekognice podle fotografií byla provedena bez přítomnosti obhajoby před jeho zadržením. Spoluobviněný navíc osobu, která měla jet k Mazurským jezerům, popisoval zpočátku zcela jinak. Státní zástupkyně návrh na provedení rekognice zamítla a poté, co se již obvinění viděli v rámci eskorty, nemělo smysl toto požadovat u soudu. Tím bylo porušeno právo obviněného na obhajobu. Skutečnost, že jej spoluobviněný M. u hlavního líčení poznal, nemá žádnou vypovídací hodnotu. Příkaz k domovní prohlídce v bytě obviněného byl navíc vydán o dva dny dříve, než byl obviněný ztotožněn. Podle obviněného také nebyly splněny podmínky k provedení domovní prohlídky jako neodkladného a neopakovatelného úkonu, proto je nezákonná.
Obviněný je pak toho názoru, že mimo kusé a neustále se měnící výpovědi spoluobviněného Z. M. neexistují důkazy o jeho vině. Nebylo nijak prokázáno, že se účastnil cesty do Polska a že tam nakoupil tablety a dovezl je do P. V rozporu s judikaturou pak v napadeném rozhodnutí chybí jednoznačný rozbor toho, že se jednalo o organizovanou skupinu. V domě v P. měla pobývat paní K. do 24. 7. 2014 a podle spolupracujícího obviněného se zhruba týden poté měl začít vařit pervitin. Obviněnému tak není zřejmé, kdy by v této časové ose měl dovézt a mixovat tablety. Ve výpovědi spolupracujícího obviněného se pak vyskytují značné trhliny, na něž obviněný podrobně upozorňuje. Jeho výpověď u hlavního líčení nelze považovat za výpověď v souladu s trestním řádem, neboť ji celou četl z dokumentu psaného na počítači, který si sám ve vazbě nemohl připravit. Dále se obviněný vyjádřil k osobě spolupracujícího obviněného zejména z hlediska jeho věrohodnosti, jež byla předmětem znaleckého zkoumání. Statut spolupracujícího obviněného mu vůbec nepříslušel. Obviněný se dále neztotožňuje s tím, že jeho družce I. T. byl za obdobnou účast na trestné činnosti uložen diametrálně odlišný trest.
V případě skutku uvedeného pod bodem 2 výroku o vině se pak obviněný neztotožňuje s výpočty prodaného množství pervitinu. Soudy nebraly v úvahu, že obviněný v posuzovaném období také cestoval a několik měsíců byl v nemocnici po nehodě, tedy nemohl pervitin prodávat. Ohledně výroby pervitinu není ve spise žádný důkaz. Domovní prohlídka byla provedena nezákonně a obviněný uvedl, že nalezené věci nejsou jeho. Podrobně se pak obviněný vyjádřil také k jednotlivým osobám, kterým měl pervitin prodávat či předávat, a to tak, že jejich výpovědi jsou nevěrohodné nebo to u hlavního líčení tito svědkové nepotvrdili. Podle jeho názoru tak měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Pokud by již byl skutečně uznán vinným, pak mělo být aplikováno ustanovení § 58 odst. 1 nebo odst. 5 tr. zákoníku a trest mu měl být mimořádně snížen pod hranici trestní sazby. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 1 To 10/2016, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 11 T 14/2015, a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný T. T. ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Ve svém dovolání obviněný nejprve shrnul ze svého pohledu obsah dokazování a konstatoval, že nebyl proveden žádný důkaz, z něhož by vyplývalo, že pomáhal z nemovitosti odvážet toxický odpad, který vznikal při výrobě pervitinu, že by jezdil s M. V. ml. nakupovat suroviny na výrobu pervitinu podle potřeb vařičů a že by doporučil M. V. ml. svého známého Z. K., o kterém věděl, že má znalosti potřebné k výrobě metamfetaminu. V argumentaci soudu prvního stupně shledává obviněný extrémní rozpor. Spolupracující obviněný na otázku, zda obviněný věděl, že se v nemovitosti vyrábí pervitin, odpověděl, že si myslí, že to obviněný věděl. Na otázku, zda věděl, co obsahují pytle s odpadem, odpověděl, že neví. Soud prvního stupně pak tento klíčový důkaz hodnotil jednak jako podklad výroku o vině, současně však neuznal za prokázané, že obviněný a další spoluobvinění věděli o německém charakteru produkce .
Obviněný pak zdůraznil, že pytle s odpadem, které odvážel, byly uzavřeny páskou, tedy jejich obsah neznal. Odvezl je pouze 300 metrů k popelnicím. Skutečnost, že by měl nakupovat suroviny na výrobu pervitinu, nebyla v celém řízení vůbec zmíněna. Z. K. pak obviněnému V. ml. doporučil jako profesionálního řidiče. U jejich případné dohody o vaření pervitinu nebyl a nebylo nijak prokázáno, že by o ní věděl. Obviněný má za to, že ve věci existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 1 To 10/2016, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 11 T 14/2015, ve vztahu k němu, a aby jej zprostil obžaloby.
Dovolání pak obviněný ještě doplnil prostřednictvím svého nového obhájce JUDr. Jaroslava Svejkovského, toto doplnění však bylo u soudu prvního stupně podáno po uplynutí lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu, že rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (§ 265f odst. 2 tr. ř.), nemohl Nejvyšší soud k námitkám nově uplatněným v tomto doplňujícím podání přihlížet. Ve zbývající části pak podání opakuje argumentaci uplatněnou již v řádně podaném dovolání. Rekapitulovat na tomto místě obsah tohoto podání se proto jeví jako nadbytečné.
Obviněný Z. K. ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V první části svého opravného prostředku zrekapituloval obsah svého odvolání, v němž uváděl, že nevidí žádný rozpor mezi svou výpovědí učiněnou v přípravném řízení a výpovědí z hlavního líčení. Ke spoluobviněnému Z. M. uvedl, že tento byl zadržen se dvěma kilogramy pervitinu a jednosměrnou jízdenkou do Norimberku, tedy je pochopitelné, že se z této situace snažil vytěžit co nejmírnější rozhodnutí o druhu a výši trestu. Jeho výpověď však podle obviněného stojí osamoceně a všechny ostatní důkazy vyznívají ve prospěch obviněného. Obviněný má dále za to, že jeho odvolání bylo zamítnuto, aniž by se odvolací soud s jeho výhradami vypořádal. K tomu odkázal na judikaturu Ústavního soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 1 To 10/2016, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 11 T 14/2015, a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný D. J. ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Také on nejprve zrekapituloval průběh řízení a část své odvolací argumentace, a to ve vztahu k uloženému trestu propadnutí věci týkajícího se vozidel Audi A6 a Jeep Cherokee. V rámci dovolací argumentace pak zdůraznil, že obě vozidla byla ohledána včetně použití služebního psa a nebylo v nich nalezeno nic, co by svědčilo o jejich použití k distribuci drog. Audi A6 zakoupil 24. 12. 2014 a zaregistroval v nejbližší možný termín dne 9. 12. 2014. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný uvedl, že jde o situaci, kdy jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a jde tak o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. poznamenal, že odvolací soud nepřezkoumal dostatečným způsobem zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku Krajského soudu v Brně ani správnost postupu předchozího řízení, proto rozhodl o zamítnutí jeho odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 1 To 10/2016, a Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí průběhu řízení a obsahu obviněnými podaných dovolání uvedl, že jejich námitky v podstatné části uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. S poukazem na uvedený dovolací důvod totiž není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
K dovolání obviněného D. F. státní zástupce uvádí, že jeho nyní uplatněné námitky tvořily podstatu jeho obhajoby již v řízení ve věci samé, přičemž touto obhajobou se nalézací soud velmi podrobně zabýval. Pokud jde o námitky obviněného ve vztahu k provedení fotorekognicí, kdy poznávající osobou byl spolupracující obviněný Z. M., tento důkaz rozhodně nebyl rozhodujícím důkazem o vině obviněného F., o jehož totožnosti jinak v řízení nevyvstala relevantní pochybnost. Za vadu zakládající porušení práva obviněného na spravedlivý proces nelze považovat ani zamítnutí důkazního návrhu na provedení rekognice in natura v přípravném řízení, neboť jde o vadu, která nemohla mít žádný, tím méně podstatný vliv na správnost rozhodnutí soudů v soudní fázi řízení. Skutečnost, že obviněný M. poznal obviněného F. v jednací síni, je pak z hlediska důkazního dostatečně relevantní, jednalo se o tzv. agnoskaci, jež je soudní praxí jakožto důkazní prostředek běžně uznávána. Pokud jde o výhrady obviněného F. k provedené domovní prohlídce, ani s touto námitkou se státní zástupce neztotožňuje, neboť lze akceptovat závěr soudů o tom, že tato byla provedena v intencích současné judikatury jakožto neodkladný a neopakovatelný úkon, což zejména soud prvého stupně dovodil na podkladě konkrétní situace při jejím provádění (srov. str. 77 jeho rozsudku). Pokud jde o konkrétní námitky k jednání obviněného F. pod bodem 1 rozsudku soudu prvého stupně, odkazuje státní zástupce na rozsáhlé, přesvědčivé a velmi podrobné odůvodnění skutkových zjištění tohoto soudu na str. 63-77 jeho rozsudku. Závěr o vině obviněného je konstruován na výpovědi spolupracujícího obviněného Z. M., jež je však podporována celou soustavou dalších důkazů a v tomto bodě rovněž i samotným vyjádřením obviněného F., jak na to poukázal nalézací soud na str. 72 svého rozsudku. Neprovedení výslechu svědkyně K. soud přiléhavě odůvodnil její nedosažitelností (srov. str. 58 rozsudku), a za takové situace se nemůže jednat o důkaz opomenutý. K reálnosti cesty do oblasti Mazurských jezer a umístění tablet do vozidla s nádrží na LPG v zavazadlovém prostoru státní zástupce rovněž odkazuje na přiléhavé úvahy nalézacího soudu na str. 69-70 jeho rozsudku. Údaj o Mazurech nutně ani nemusel znamenat, že skutečně až v této vzdálenější oblasti obvinění léčiva obsahující pseudoefedrin nakupovali, mohlo se jednat pouze o krycí označení.
Výhradami obviněného ve vztahu ke spolupracujícímu obviněnému Z. M. se nalézací soud podle státního zástupce velmi pečlivě a podrobně zabýval (srov. zejména str. 65-69 jeho rozsudku). Posouzení podmínek přiznání statusu spolupracujícího obviněného, je námitkou formulovanou osobou neoprávněnou, neboť ve vztahu k jinému obviněnému není obviněný oprávněn dovolání podávat [srov. § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Navíc je taková námitka zaměřena v neprospěch spolupracujícího obviněného, tedy k uplatnění takových námitek by byl ryze hypoteticky oprávněn pouze nejvyšší státní zástupce, který však v tomto směru dovolání nepodal a věcně by k tomu ani nebyl důvod. Postavení spolupracujícího obviněného je procesní institut, projevující se pouze ve výroku o trestu uloženého takové osobě, a samotné užití tohoto institutu nemá bezprostřední vliv na hmotněprávní posouzení jednání ostatních spoluobviněných. Výpověď spolupracujícího obviněného přitom s sebou nenese žádnou vyšší či zvláštní procesní hodnotu. Zpochybňování naplnění podmínek aplikace tohoto institutu v případě obviněného M. tak je ve vztahu k posouzení jednání ostatních obviněných podle státního zástupce irelevantní. K závěru o vině ostatních obviněných soudy dospěly mj. na základě obsahu výpovědi spolupracujícího obviněného, nikoli na základě aplikace procesního institutu spolupracujícího obviněného. Skutečnost, že výpověď podal spolupracující obviněný, toliko klade na soudy vyšší požadavky z hlediska hodnocení její hodnověrnosti, aby byl vyloučen případný motiv takového obviněného zalíbit se orgánům činným v trestním řízení. Těm však soudy obou stupňů zjevně dostály, neboť se s velkou mírou pečlivosti zabývaly obsahem výpovědi spolupracujícího obviněného a kriticky ji konfrontovaly s ostatními ve věci provedenými důkazy, včetně důkazů ryze objektivní povahy. Nyní předestřené námitky dovolatele tak představují pouhou polemiku s jejím obsahem a hodnocením soudy obou stupňů, což však nelze podřadit ani pod kategorii tzv. extrémního nesouladu ve smyslu zachování práv obviněných na spravedlivý proces. K tomu státní zástupce odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 95/2016. Soud prvního stupně podle státního zástupce důvodně přihlédl k tomu, že používání poznámek při výpovědi obviněného je zákonem předvídaný postup. Blíže k tomu odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně na str. 76-77.
Pod obviněným zvolený dovolací důvod nelze podle státního zástupce podřadit ani jeho námitky ohledně údajné disproporce mezi trestem mu uloženým a trestem uloženým jeho družce I. T. Takové námitky by neodpovídaly ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Státní zástupce pouze dodává, že zejména odvolací soud u spoluobviněné hodnotil i její sebereflexi, což je prvek, který u obviněného zjevně absentuje.
Rozporuje-li obviněný jemu přisouzený rozsah trestné činnosti pod bodem 2 rozsudku soudu prvého stupně, jde podle státního zástupce opět pouze o polemiku se skutkovými zjištěními soudů. Soud prvního stupně však opět velmi podrobně odůvodnil, na podkladě jakých skutečností k těmto závěrům dospěl, včetně přesvědčivého výpočtu dosaženého prospěchu (srov. str. 78-82 rozsudku). Zároveň soud striktně vycházel ze zásady in dubio pro reo, neboť skutečný rozsah trestné činnosti obviněného byl velmi pravděpodobně větší.
Pokud se pak obviněný v závěru svého dovolání domáhá aplikace mimořádného snížení trestu odnětí svobody, opět jde o námitku neodpovídající žádnému ze zákonem předpokládaných dovolacích důvodů, nehledě na to, že sám obviněný ani neformuluje konkrétní relevantní argumenty, z nichž by bylo možno dovodit existenci zákonných podmínek pro takové rozhodnutí.
Za jedinou námitku odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu tak je možno podle státního zástupce považovat výhrady obviněného k naplnění znaku jako člen organizované skupiny . Ani této námitce však státní zástupce nemůže přisvědčit. Z popisu skutku je totiž zcela evidentní, že celkový komplex výrobní činnosti sestával z řady dílčích komponentů vykonávaných více obviněnými, přičemž vůdčí osobou byl obviněný M. V. ml. Ze samotného popisu skutku je evidentní dělba rolí od manažerské, přes dodávky prekursoru a dalších chemikálií po materiální zabezpečení samotných vařičů . Jednalo se tak zcela jednoznačně o skupinu více než tří trestně odpovědných osob s vnitřní strukturou a dělbou rolí, jak judikatura pro naplnění tohoto znaku vyžaduje.
K dovolání obviněného T. T. státní zástupce nejprve poukázal na vymezení uplatněného dovolacího důvodu. I v případě tohoto obviněného se totiž jedná pouze o polemiku se skutkovými zjištěními soudů. Obviněný se podle státního zástupce neztotožňuje s hodnocením provedených důkazů, přičemž předkládá hodnocení vlastní, a teprve na podkladě tohoto vlastního hodnocení konstruuje tvrzený extrémní nesoulad. Z dovolání obviněného je navíc patrné, že v pasáži, v níž předestírá údajná skutková zjištění dle provedených důkazů předestírá pouze vybrané dílčí fragmenty jednotlivých výpovědí, které pochopitelně vyznívají v jeho prospěch. Provedené důkazy tak nehodnotí ve svém souhrnu, jak to naopak učinil zejména soud nalézací. Velmi podrobné a pečlivé odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, který přitom není založen pouze a jen na výpovědi spolupracujícího obviněného Z. M., ale na řadě dalších ve věci provedených důkazů, přitom obviněný podle státního zástupce v podstatě ignoruje. Poukazuje-li obviněný na své osobní poměry, není to okolnost, která by jakkoli vylučovala jeho trestní odpovědnost, třebaže je pravda, že obviněný T. do profilu většiny ostatních spoluobviněných zcela nezapadá. I tuto otázku však vzal nalézací soud v potaz.
Dovolání obviněného Z. K. podle státního zástupce fakticky neobsahuje žádnou relevantní dovolací argumentaci, kromě strohého konstatování, že se odvolací soud nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, které reprodukuje. Z reprodukce odvolacích námitek pak lze dovodit, že i námitky tohoto obviněného jsou založeny na nesouhlasu s výpovědí spolupracujícího obviněného, přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1315/2012. Dle přesvědčení státního zástupce přitom soud prvého stupně důsledně respektoval všechna rozhodná judikatorní východiska pro hodnocení výpovědi spolupracujícího obviněného. Konkrétní námitky, v jakém směru skutkové závěry neodpovídají provedeným důkazům, popřípadě v jakém směru použitá právní kvalifikace neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním, však obviněný K. neuvádí a k jeho dovolání se tak podle státního zástupce ani nelze podrobněji vyjádřit.
Dovolání obviněného D. J. podle státního zástupce rovněž neobsahuje žádnou dovolací argumentaci. Obviněný totiž v podstatě pouze podrobněji specifikuje uplatněné dovolací důvody, aniž však k nim řadí jakoukoli konkrétní námitku. Ani k tomuto dovolání se tak nelze jakkoli blíže vyjadřovat, neboť je obsahově v podstatě zcela vyprázdněné. Pouze se značnou mírou benevolence by bylo možno podle státního zástupce považovat za dovolací námitku výhradu obviněného, kterou však bez bližší argumentace toliko zmiňuje v té pasáži dovolání, v níž rekapituluje své odvolací výhrady. Jde konkrétně o výhradu proti uložení trestu propadnutí věci ve vztahu k motorovému vozidlu zn. Audi. V odvolacím řízení v tomto směru namítal, že pro propadnutí tohoto vozidla nebyly splněny zákonné podmínky, neboť nebylo prokázáno, že toto vozidlo užil ke spáchání trestné činnosti. Pokud by tuto výhradu obviněný učinil předmětem svých dovolacích námitek, bylo by ji možno podle státního zástupce hypoteticky podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který ovšem obviněný neuplatnil). Ani v tomto směru se však s obviněným státní zástupce neztotožňuje. Skutečnost, že mimo jiné i v tomto vozidle obviněný provozoval svou distribuční činnost, je totiž náležitě důkazně podložena, jak na to poukázal nalézací soud (srov. str. 85 jeho rozsudku). Podmínkami pro uložení tohoto druhu trestu se pak nalézací soud zabýval na str. 103 svého rozsudku. Důkazní situace pak nedoznala změny ani v odvolacím řízení, jak na to poukázal soud odvolací na str. 42 svého rozsudku. Za těchto okolností má státní zástupce za to, že tato námitka rovněž neodpovídá zákonným dovolacím důvodům, neboť je založena pouze na jiných skutkových zjištěních, než jaká přijaly soudy obou stupňů.
Pokud obviněný D. J. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., z obsahu dovolání podle státního zástupce vyplývá, že jej uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, přestože předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Takovou vadou však rozhodnutí soudu nalézacího dle názoru státního zástupce zatíženo není, resp. k tomu obviněný ani nevznáší relevantní výhrady, a proto nemůže být naplněn ani dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných T. T., Z. K. a D. J. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Dovolání obviněného D. F. pak státní zástupce navrhl odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
K doplnění dovolání podanému obviněným T. T. (pozn. po lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř.) státní zástupce uvedl, že obviněný zde převážně pouze jinými slovy opakuje své dovolací námitky, k nimž se již státní zástupce vyjádřil. Pokud obviněný poukazuje na další vady procesního charakteru, kryje se jeho dovolací argumentace s námitkami některých dalších obviněných, k nimž se již státní zástupce rovněž vyjadřoval, byť ve vztahu k dalším dovolatelům.
K vyjádření nejvyššího státního zástupce zaslal obviněný Z. K. Nejvyššímu soudu repliku, v níž formuloval svůj nesouhlas s tímto vyjádřením. Konstatoval, že v jeho dovolání je naznačen extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, na nějž poukazoval již ve svém odvolání. Jde o opakování stále stejné argumentace, avšak pokud je pravdivá a je i dovolacím důvodem, pak není podle obviněného namístě ji zastírat něčím jiným.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě (s výjimkou doplňujícího podání obviněného T. T.), jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolateli uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.
Všichni obvinění uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v posuzované věci nejde.
Z naznačeného výkladu je patrné, že obviněnými prezentované námitky uplatněnému dovolacímu důvodu v převážné většině neodpovídají, neboť směřují proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení a proti hodnocení provedeného dokazování, případně proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení.
Nad rámec dovolacího řízení může Nejvyšší soud k námitkám všech obviněných směřujícím proti hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním uvést, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové závěry, na nichž se odsouzení zakládá, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Velmi podrobně se soud prvního stupně věnoval hodnocení výpovědi spolupracujícího obviněného Z. M. a zcela přitom dostál požadavku zvýšené pečlivosti, s níž je třeba k hodnocení výpovědi obviněného v tomto procesním postavení přistupovat. Lze proto jen stručně konstatovat, že tato byla shledána v souladu se záznamem telekomunikačního provozu mezi obviněnými, ale také s výpověďmi obviněných D. F. a Z. K. učiněnými v přípravném řízení. V případě námitek směřovaných proti uznání Z. M. za spolupracujícího obviněného pak lze zcela odkázat na to, co uvedl státní zástupce ve svém výše citovaném vyjádření.
K dovolání obviněného D. F. je pak možno dodat, že jeho argumentace zaměřená proti ve věci učiněným skutkovým zjištěním je v rozporu mimo jiné i s jeho vlastní výpovědí z přípravného řízení, v rámci které uvedl, že jej M. V. ml. najal na výrobu pěti kilogramů pervitinu za odměnu 200 000 Kč. Námitka vztahující se ke způsobu provedení rekognice tak při konfrontaci s vlastní výpovědí obviněného postrádá logiku. Ztotožnit se nelze ani s námitkou údajné nezákonnosti domovní prohlídky u obviněného, neboť argumentace, kterou v této souvislosti uvádí, není způsobilá nijak zpochybnit závěr, že šlo o neodkladný a neopakovatelný úkon. Také touto námitkou se soudy v předchozím řízení podrobně zabývaly a na jejich rozhodnutí tak lze odkázat.
Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka obviněného, v rámci které porovnává svou trestnou činnost a uložený trest s trestnou činností své přítelkyně I. T. a trestem, který jí byl uložen, resp. pokud se v závěru svého dovolání domáhá použití ustanovení o mimořádném snížení trestu pod hranici trestní sazby také ve svém případě, k čemuž však ani navíc neuvedl žádný důvod. Takovou námitku pak nelze případně podřadit ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je primárně určen k nápravě vad výroku o trestu. Tento dovolací důvod je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Jedinou námitkou, kterou lze podřadit uplatněnému dovolacímu důvodu, je tak skutečně zmínka obviněného o údajně chybějícím jednoznačném rozboru toho, že se jednalo o organizovanou skupinu v souladu s její definicí podanou v judikatuře. Jde však o zcela okrajovou námitku, na kterou navazují další námitky směřované proti ve věci učiněným skutkovým zjištěním. Obviněný tedy ani k této námitce neuvedl podrobnější právně relevantní argumentaci. Lze tak pouze konstatovat, že nejen, že je v rozsudku soudu prvního stupně struktura a fungování organizované skupiny obviněných jednoznačně popsána v rámci odůvodnění, ale dělba úkolů jasně vyplývá již ze samotného výroku rozhodnutí. Není proto důvod ji na tomto místě opakovat.
Obviněný T. T. v rámci svého dovolání uvedl pouze námitky směřující proti ve věci učiněným skutkovým zjištěním. Ani v jeho případě však nelze shledat existenci žádného, natož extrémního, rozporu mezi provedenými důkazy a z nich soudy vyvozenými skutkovými závěry. Výpověď spolupracujícího obviněného Z. M. je v jeho případě podporována záznamy telekomunikačního provozu, ale také výpovědí obviněného Z. K. z přípravného řízení. Sotva si totiž lze představit, že pokud by obviněný T. obviněného K. doporučil spoluobviněnému V. mladšímu jako řidiče, tento by se obviněného K. bezprostředně po jeho příchodu vyptával na výtěžnost léků při výrobě pervitinu. I zde lze tedy odkázat na podrobné a přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Obviněný Z. K. koncipoval své dovolání tak, že nejprve rekapituloval obsah své odvolací argumentace a následně v části věnované dovolání již žádnou argumentaci neuvedl mimo toho, že se odvolací soud s jeho argumentací nevypořádal. Striktně vzato by bylo možno pouze konstatovat, že takto formulovaná námitka je procesního charakteru a uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Na druhou stranu však nelze přehlédnout, že obviněný určitou argumentaci v rámci svého dovolacího podání formuloval, byť v části věnované rekapitulaci předchozího řízení. Nejde proto o situaci, kdy by pouze paušálně odkazoval na obsah svého řádného opravného prostředku. Ovšem, jak již bylo konstatováno i ohledně ostatních dovolatelů, ani v takovém případě nelze námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu podřadit, neboť se pouze snaží zpochybnit výpověď spolupracujícího obviněného.
Podobně koncipoval své dovolání i obviněný D. J. , který také veškerou argumentaci soustředil do části, v níž rekapituluje obsah svého odvolání. Ačkoli přitom uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., jeho jediná námitka směřuje do výroku o trestu propadnutí věci. Lze proto odkázat na výše uvedené vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je k nápravě vad výroku o trestu určen. S námitkami obviněného se nicméně nelze ztotožnit. Obviněný argumentuje, že nebylo prokázáno užití vozidel k distribuci pervitinu, neboť v nich nebyla při ohledání nalezena žádná stopa. V případě vozidla Audi A6 navíc tvrdí, že je užíval jen velmi krátce před svým zadržením. Užití vozidel bylo nicméně prokázáno výpověďmi svědků a v tomto směru lze opět odkázat na rozhodnutí soudů obou stupňů.
Svými námitkami tak obviněný nenaplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Dovolání obviněného je v této části spíše nejasné, ovšem nejvyšší soud má za to, že obviněný odkazuje na první alternativu tohoto dovolacího důvodu s tím, že přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem nepovažuje za dostatečné. Jak je však patrné z výše uvedeného výkladu, takovou argumentací uvedený dovolací důvod nemůže být naplněn.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání obviněného D. F. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Obvinění T. T., Z. K. a D. J. podali dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., proto Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jejich dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jimi napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 8. 2. 2017
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu