11 Tdo 1422/2013
Datum rozhodnutí: 09.01.2014
Dotčené předpisy: § 39 tr. zák.



11 Tdo 1422/2013-28

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 9. ledna 2014 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. K., v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, pod sp. zn. 61 T 36/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, ze dne 25. 1. 2013, sp. zn. 61 T 36/2012, byl obviněný M. K. uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 odst. 1 tr. zákoníku a pokusem přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 234 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu pobytu v okrese Z. na dobu 5 let. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného P. B.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 6 To 18/2013, z podnětu odvolání státního zástupce podle § 259 odst. 2 tr. ř. doplnil napadený rozsudek o výrok o náhradě škody, kterým podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nároku na náhradu škody další poškozené. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.

Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce, kterým napadl celý výrok o trestu odnětí svobody z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jelikož podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný zpochybňuje výrok o trestu, kterým mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 18 let, neboť tento je v rozporu s ustanovením § 39 až 42 tr. zákoníku. Soudy při ukládání trestu zcela opomněly polehčující okolnosti, jakož i absenci fatálního následku u pokusu trestného činu vraždy a konečně nepřihlédly k dobrovolnému upuštění od dokonání trestného činu. Dovolatel poukazuje na to, že se k trestnému činu doznal a napomáhal orgánům činným v trestním řízení při objasňování trestné činnosti, sám se přihlásil Policii ČR a projevil upřímnou lítost. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 1250/2012, zdůrazňuje, že při pokusu trestného činu má být ukládán zřetelně nižší trest jako u dokonaného, neboť nedostatek následku značně snižuje společenskou škodlivost trestného činu. Jestliže soudy neshledaly jakékoliv polehčující okolnosti, nelze s takovým závěrem souhlasit a výrok o trestu je nutno považovat za nesprávný. Obviněný si je vědom judikatury Nejvyššího soudu, že předmětné námitky nezakládají jeho přezkumnou povinnost, avšak vzhledem k výše zmíněnému nálezu, jímž došlo ke korekci rozhodovací praxe obecných soudů a specifickou povahu daného případu, by se vznesenými námitkami měl dovolací soud meritorně zabývat. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně v napadeném výroku a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že argumentace dovolatele důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevyhovuje. Podobné námitky navíc již obviněný jednou neúspěšně uplatnil v rámci řízení o řádném opravném prostředku, přičemž soud druhého stupně po náležitém přezkumu konstatoval, že výhrady obviněného proti uloženému trestu jsou nedůvodné. Stejný závěr nutno učinit ohledné dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obviněný netvrdí (a ani úspěšně nemůže), že by mu byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na příslušný delikt, nebo že mu byl uložen nepřípustný druh trestu. Uložený trest ve svém komplexu se může podle státního zástupce sice jevit jako přísný, nelze jej však v žádném případě označit za nepřiměřeně přísný. Nalézací soud dostatečně vyložil, jaké důvody a úvahy jej vedly k uložení právě takové sankce, a soud druhého stupně po přezkoumání prvostupňového rozhodnutí nezjistil, že by byl výrok o trestu jakkoli vadný. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl , jelikož bylo podáno z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.) a že bylo podáno oprávněnou osobou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu/.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací námitky lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Za důvod dovolání obviněný považuje skutečnost, že napadené rozhodnutí spočívá v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž jej vztahuje k zákonnému ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265 b tr. ř. je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i tomto případě.

Z charakteru dovolatelem uplatněné argumentace lze jednoznačně dovodit, že jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku. Právním posouzením skutku se totiž rozumí jeho kvalifikace, příp. posouzení jiné okolnosti skutkové povahy podle příslušných ustanovení hmotného práva. Právní posouzení skutku pak spočívá v řešení otázek, zda popsaný skutek je vůbec trestným činem a o který trestný čin podle příslušného ustanovení zvláštní části trestního zákoníku jde.

Jiným hmotně právním posouzením než posouzením skutku je zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.

Teoreticky pak (jiné) hmotně právní posouzení může zahrnovat i otázky ukládání trestu. V tomto směru lze odkázat na ustálenou judikaturu, podle níž za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci však v posuzované věci nejde.

Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V projednávané věci je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.

Systematickým výkladem ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze než dojít k závěru, že tento dovolací důvod je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má osoba oprávněná podat dovolací námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho alternativ, tedy, že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Na tomto místě je nutno konstatovat, že byť obviněný ve svém dovolání odkázal i na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak žádné námitky vůči nepřípustnosti druhu uloženého trestu či jeho výměry neuvedl.

Prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. však nelze namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií v § 38 až 42 trestního zákoníku). Pokud by zákonodárce měl v úmyslu umožnit dovolateli podat dovolání i z jiných důvodů vztahujících se k druhu a výměře trestů, je zřejmé, že by tak učinil právě rozšířením vymezení zmíněného § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K uvedenému Nejvyšší soud dodává, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto směru je koncipován i předmětný dovolací důvod. V tomto směru lze znovu odkázat na již uvedené rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., v němž byl zaujat právní názor dopadající i na posuzovanou věc, totiž, že Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. (nyní § 38 až § 42 trestního zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.

Obviněný si byl vědom výše rozebraných skutečností, avšak přesto žádal dovolací soud o meritorní přezkum. Nejvyšší soud však v daném případě neshledal důvody, které by opodstatňovaly jakýkoli zásah do výroku o trestu. Vzhledem k dlouholeté tendenci extenze přezkumu dovolacího soudu, kdy se neustále rozšiřuje rozsah dovolacích důvodů upravených v § 265b tr. ř. nebo zakládá povinnost přezkoumávat i další otázky nepodřaditelné pod taxativně vymezené dovolací důvody, nelze výše uvedené závěry k přezkumu výroku o trestu vnímat absolutně. K zásahu Nejvyššího soudu do výroku o trestu, resp. do přiměřenosti uloženého trestu, lze proto přistoupit v krajních případech, kdy je zcela zřejmá (extrémní) nepřiměřenost trestu mající rozměr libovůle soudů při ukládání trestu. Za situace, kdy soudy uloží trest, aniž by jej jakkoliv odůvodnily, a tedy by nebylo z jejich rozhodnutí seznatelné, na základě jakých konkrétních skutečností bylo přistoupeno k uložení takového trestu, by Nejvyšší soud rovněž nemohl pouze z důvodu absence dovolacího důvodu k přezkumu dané problematiky, rezignovat na svou povinnost přezkumu rozhodnutí, z kterého je patrná nezákonnost a porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Pokud však soudy, jako v posuzovaném případě, podrobně rozvedly skutečnosti, které opodstatňovaly uložení sankce, byť u dovolatele relativně přísnější, nelze přistoupit k přezkumu a následné kasaci rozhodnutí pouze z důvodu, že dovolací soud vnímá tento trest jako přísnější, neboť by tím došlo k zásahu do rozhodovací činnosti soudů nižších stupňů, ke kterému není dovolací soud v takové situaci oprávněn. Přitom by se tak mohlo jednat o svévůli dovolacího soudu, který by zasahoval do výroku o trestu i za situace, kdy soudy náležitě a podrobně odůvodnily druh a výměru trestu a v podstatě by je nebylo možno zavázat právním názorem, jež by naznačil pochybení, které ve svém postupu při ukládání trestu učinily.

Z rozsudku soudu I. stupně se podává, že obviněný byl odsouzen za výše již uvedenou trestnou činnost podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný byl přitom ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí od 15 do 20 let, a trest mu tak byl uložen zhruba v polovině zákonné trestní sazby. Nejvyšší soud dále připomíná, že uložení trestu v této výši soudy odůvodnily zejména tím, že oba obvinění (tedy i dovolatel) si své jednání dopředu pečlivě naplánovali, zcela bezcitně se zachovali vůči poškozené, která jim poskytla stravu a ubytování, přičemž se dopustili zvlášť závažného zločinu pro nepatrný finanční obnos, v úmyslu poškozenou usmrtit, brutálním způsobem ji napadli různými mechanismy, chladnokrevně se střídali při jejím škrcení a dušení a rovněž ji napadali pěstmi v oblasti obličeje a hlavy. Soud prvního stupně přitom zhodnotil na str. 21 odůvodnění rozhodnutí, z jakého důvodu nepřistoupil k uložení mírnějšího trestu. Nutno také zdůraznit, že dovolatel napadl v odvolacím řízení výhradně právě výrok o trestu, jímž se odvolací soud náležitě zabýval, když ještě rozšířil argumentaci prvoinstančního soudu. Obviněný totiž od roku 2003 soustavně páchal trestnou činnost a byl již šestkrát odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a trestné činnosti se dopouštěl i ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Přitom odvolací soud na str. 6 odůvodnění rozhodnutí rozvedl důvody, které vedly k uložení daného trestu, přestože se jednalo o pokus.

Podle ustanovení § 140 odst. 3 trestního zákoníku bude pachatel potrestán odnětím svobody na patnáct až dvacet let nebo výjimečným trestem. Výjimečným trestem se rozumí jednak trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let, jednak trest odnětí svobody na doživotí. Je tedy zřejmé, že obviněnému byl uložen jak přípustný druh trestu, tak trest v rámci zákonné výměry trestní sazby.

Obviněný poukazoval na nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 1250/12, kterým ustavní soud shledal nepřiměřenou sankci u pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy, neboť bylo přistoupeno k uložení výjimečného trestu v trvání 25 let, aniž by bylo přihlíženo ke skutečnosti, že se jednalo o pokus trestného činu a obviněná se v minulosti nedopustila žádného trestného činu, přičemž zejména svým vlastním přičiněním přispěla k tomu, že k dokonání činu nedošlo. Na posuzovaný případ však nelze zmíněný nález aplikovat, neboť obviněný byl osobou s bohatou trestní minulostí, když se trestné činnosti dopouštěl od roku 2003 takřka nepřetržitě. Navíc, jak podrobně rozebral soud prvního stupně na str. 17 a 18-19, k dokonání trestného činu (ke smrti poškozené) nedošlo jen shodou okolností nezávislých na vůli obviněných.

Ze shora uvedeného pak vyplývá závěr Nejvyššího soudu, podle kterého za situace, kdy argumentace obviněného v textu posuzovaného dovolání směřuje výlučně proti nepřiměřenosti uložené trestní sankce a proti obecným pravidlům při ukládání trestu, pak není naplněn žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. a s ohledem na uložený trest ani § 265b odst. 2 tr. ř. Protože Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř., tak postupem podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. ledna 2014


Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík